NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Č. 10.562.

Živnostenské právo: Úřad živnostenský není povinen odepříti schválení živn. provozovny z důvodu, že její zřízení se příčí regu- lačnímu plánu a že nejsou dodrženy minimální vzdálenosti od sousedních budov, předepsané sta. řádem.
(Nález ze dne 23. května 1933 č. 9281.)
Prejudikatura: Srov. Boh. A 684/21, 1139/22, 2472/24, 3201/24, 8288/29, 9253/31, 9425/31.
Věc: Antonín V. v P. proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. stranu R. K. adv. Dr. Al. Pazdera z Prahy) o schválení živnostenské provozovny.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem okresního úřadu v Pelhřimově ze 13. prosince 1929 byl za určitých podmínek živnostensko-policejně a vodoprávně schválen projekt R. K. v P., dnešní zúčastněné strany, na rozšíření a adaptaci živn. provozovny na výrobu a barvení pleteného zboží textilního v domech čp....v P., jmenovitě nástavba I. patra na dům čp...., nová dislokace provozovacích místností v obou zmíněných domech, novy postup provozovací, nová barevna a čisticí stanice, nová kotelna a strojovna, tovární komín, skladiště na uhlí, sušárna a úpravna, kdežto námitky interesentů a zejména též námitky dnešního st-le, pokud se domáhali toho, aby schválení projektu bylo odepřeno z důvodu, že rozšířená provozovna bude je jako sousedy nepřípustnou měrou obtěžovati kouřem, parou, zápachem, sazemi a nebezpečím výbuchu parního kotle, okresní úřad zamítl poukazem na dobrozdání úředních znalců, kteří možnost takového obtěžování vyloučili, a odkázal st-le s těmito námitkami podle § 30 odst. 4 živn. ř. na pořad práva soukromého. Pokud se uvedení zájemníci domáhali zákazu projektované stavby úřadem živn., resp. vodoprávním, z důvodu, že podle zastavovacího plánu města P. není přípustno stavěti tovární objekty v městské čtvrti, v níž se provozovna R. K. nalézá, zamítl okresní úřad tyto námitky pro svou nepříslušnost, ježto podle §§ 27, 36, 38 a 130 stav. ř. pro Čechy-venkov z r. 1889 přísluší řešení těchto otázek úřadům stavebním, takže okresní úřad by se otázkou tou mohl zabývati pouze podle § 132 stav. řádu a § 99 org. zák. jako instance odvolací ve věcech stavebních. Námitku manželů K., že projektovaný parní kotel, komín a kotelna nesmějí býti postaveny v bezprostřední blízkosti jejich zdi, okresní úřad zamítl, jelikož není odůvodněna žádným zákonným předpisem veřejnoprávním, a odkázal manžely K. z té příčiny rovněž na pořad práva soukromého. Další část nálezu týká se jiných interesentů a otázek vodoprávních.
Z tohoto nálezu se st-l společně s manžely K. odvolal. Když pak manželé Jan a Anna K. svoje odvolání bezpodmínečně vzali zpět, zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím odvolání st-lovo v podstatě z následujících důvodů: St-l namítá, že napadený výměr poukazuje ku protokolu z 23. ledna 1928, resp. k nál. okr. úřadu ze 6. dubna 1928 s připomínkou, že při tehdejším řízení nebyly se strany soukromých zájemců činěny žádné námitky, že však st-l námitky činiti nemohl, nebyl-li ke komis. jednání pozván. Námitku tuto žal. úřad odmítá jako bezdůvodnou, ježto podkladem napadnutého výměru bylo komis. jednání z 9. prosince 1929, k němuž st-l byl řádně pozván a jehož se zúčastnil, nikoli však řízení z 23. ledna 1928, které jednalo o věci jiné. Další námitku, že st-l jako soused bude nepřípustnou měrou obtěžován kouřem, zápachem, parou, sazemi a nebezpečím výbuchu parního kotle, jakož i že vilová čtvrt, v níž se objekt R. K. nachází, byla určena pro zastavění rodinnými domky a vilami, zamítl zem. úřad z důvodů uvedených v rozhodnutí I. stolice, podotknuv, že se okr. úřad námitkami st-lovými zabýval a jejich odmítnutí náležitě odůvodnil. Pokud pak šlo o námitku, že živn. provozovna, jmenovitě komín a kotelna, nejsou vzdáleny nejméně 25 m od sousedních hranic, neshledal žal. úřad nutnost touto námitkou se zabývati, ježto se týká pouze odvolatelů Jana a Anny K., kteří však odvolání vzali bezpodmínečně zpět.
O stížnosti uvážil nss toto:
Předmětem řízení, jež bylo nař. rozhodnutím ukončeno, bylo živn.- policejní a vodoprávní schválení změn (rozšíření a adaptace) živn. provozovny zúčastněné strany. Ježto st-l v průběhu řízení žádných námitek povahy vodoprávní nevznesl, týká se ho nař. rozhodnutí jen potud, pokud dotyčný projekt zúčastněné strany byl schválen živn.-policejně a pokud námitky st-lovy proti tomuto projektu podané byly žal. úřadem zamítnuty nebo odmítnuty.
Stížnost brojí v prvé řadě jednak proti tomu, že žal. úřad příliš úzce vymezil svoji působnost jako úřad živn.-policejní, když námitky st-lovy, opírající se o předpisy stav. řádu pro Čechy-venkov, odmítl pro svoji nepříslušnost, jednak brojí proti tomu, že žal. úřad odmítl přihlédnouti k námitkám, které se týkaly objektu manželů K.
V prvém směru namítá stížnost, že žal. úřad neměl odmítati námitky st-lovy, opírající se o předpisy stav. řádu, ježto po názoru stížnosti živn. úřad může živn. provozovny schvalovati jen v souhlase se všemi veřejnoprávními předpisy; když byly podány námitky, že zúčastněná strana staví beze stav. povolení a v rozporu s platným regulačním řádem, nemělo prý řízení živn.-policejní býti prováděno, dokud nebudou splněny zákonné podmínky stavby.
Ve směru druhém pak namítá stížnost, že zpětvzetím odvolání manželů K. nebyl žal. úřad zbaven povinnosti přihlížeti k námitkám, vytýkajících očividné porušení zák. nebezpečím budovaného objektu, ježto námitky ty jsou veřejnoprávní a neuplatňovali je jen manželé K., nýbrž i st-l. Předpisy §§ 116, 88 a 89 stav. řádu o nutných vzdálenostech živn. provozoven a parních kotlů od sousedních budov nejsou po názoru stížnosti dány jedině v zájmu sousedů, nýbrž v zájmu veřejné bezpečnosti, a tím, že manželé K. svůj dům prodali zúčastněné straně, se nebezpečí pro sousedstvo nezmenšilo, ježto v případě požáru nebo výbuchu se nebezpečí to přenese na všechny další sousedy. Po názoru stížnosti jsou minimální vzdálenosti, předepsané stav. řádem, míněny absolutně a vztahují se i na budovy stavebníkovy, takže dům manželů K. ani prodejem zúčastněné straně nepřestal býti samostatným právním a stavebně technickým objektem.
O těchto dvou námitkách uvážil nss souborně toto:
Podle § 25, resp. § 32 živn. ř. je schválení živn. provozoven potřebí ve všech případech, ve kterých se živnosti provozují pomocí zvláštních, pro živnost založených výhní, parních strojů, jiných motorů nebo vodních přístrojů, nebo které účinky zdraví škodlivými, provozovacím způsobem bezpečnost ohrožujícím, zápachem nebo neobyčejným hlomozem jsou způsobilé ohrožovati nebo obtěžovati sousedstvo. Úřad má vysky- tující se závady prozkoumati a má rozhodnouti o tom, s jakými podmínkami a s jakým omezením může závod býti zřízen, při čemž má hleděti zvláště k tomu, aby takovéto závody neškodily veřejným budovám a stavbám, a aby zařízení pracoven neohrožovalo bezpečnost živnosti nebo zdraví osob v nich zaměstnaných (§ 26). Táž zásada je vyslovena i v § 30 živn. ř., když se tam stanoví, že v nálezu má býti uvedeno, zda a pokud dotyčný závod — hledíc k živn. policii — lze připustili a zdali a pokud se proto dovoluje. Úřední jednání, jehož snad je potřebí z důvodů stavební, požárové a zdravotní policie...., má, pokud možno, býti současně předsevzato s řízení živn.-policejním (§ 29 odst. 2 živn. ř.).
Z ustanovení těchto plyne především, že živn. úřad, jemuž podle § 141 živn. ř. náleží předpisy živnostenské vykonávati, může provozovny živn. a jejich změny schvalovati jen s hledisek vytčených v živn. řádu, resp. v jeho doplňcích, tedy jen po té stránce, zda živn. provozovna vyhovuje požadavkům živn. policie, zejména nebude-li ohrožovati nebo obtěžovati sousedstvo měrou nepřípustnou nebo nebude-li ohrožovati bezpečnost a zdraví osob v ní pracujících. Nemůže tedy živn. úřad zkoumati, zda živn. provozovna vyhovuje i takovým veřejným ohledům a zájmům, jichž ochrana je svěřena úřadům jiným než živn.-policejním, zejména též úřadům stavebním. Nad to stanoví § 117 posl. odst. stav. řádu pro Čechy z r. 1889 ještě výslovně, že tento stav. řád se nedotýká předpisů, daných zákony živnostenskými o tom, čeho je potřebí ke zvláštnímu povolení závodů provozovacích při různých živnostech. V § 39 staveb. ř. pak je nařízeno, jak má staveb. úřad rozhodovati o stavbě, při níž jde současně o živn. provozovnu. I když tedy v § 29 odst. 2 živn. ř. se doporučuje, aby řízení potřebné podle předpisů policie stavební se konalo současně s řízením živn.-policejním, nemohou úřady živn. rozhodovati o otázkách týkajících se takových zájmů, jichž ochrana svěřena je výlučně úřadům stavebním, a nejsou tedy důvodný výtky stížnosti, že úřady živn. jsou povinny odepříti schválení živn. provozovny z toho důvodu, že zřízení její se příčí regulačnímu plánu obce, anebo z toho důvodu, že nejsou dodrženy minimální vzdálenosti od sousedních budov, předepsané řádem stavebním (srov. Boh. A 684/21, 1139/22, 2472/23, 3201/24, 8288/29, 9253/31 a 9425/31).
Z výše uvedených předpisů živn. řádu však plyne ještě další důsledek. Zájem, aby živn. provozovna neohrožovala nebo neobtěžovala okolí nad určitou míru, je zájmem veřejným. Přiznává-li však živnost. řád v rámci ochrany tohoto veřejného zájmu i jednotlivým sousedům možnost podati proti projektu živn. provozovny námitky, a přiznává-li jim i možnost odvolati se z nálezu, jímž živnost, provozovna byla schválena (arg. § 34 živn. ř.), přiznává jim tím v řízení o schválení živnostenských provozoven postavení stran, leč strany tyto mohou uplatňovati jen taková práva, nároky, povinnosti nebo právní zájem, který se dotýká jich samých, kdežto k ochraně zájmů jiných stran nebo k ochraně zájmů veřejných jim platný právní řád legitimace neposkytuje. Jestliže tedy st-l namítá, že žal. úřad měl — i když manželé K. svoje odvolání vzali zpět — o námitkách těch jednati v zájmu veřejné bezpečnosti nebo v zájmu jiných sousedů, nedostává se mu k hájení těchto veřejných zájmů nebo k hájení zájmů jiných stran legitimace. Není tedy žádná z výše uvedených námitek stížnosti důvodná. Ostatním obsahem stížnosti brojí st-l proti oné části nař. rozhodnutí, v níž bylo vysloveno, že schválená provozovna nebude st-le jako souseda nepřípustnou měrou obtěžovati. V tomto směru vznáší stížnost následující námitky. — — — — — — —
Z ustanoveni §§ 25, 26, 30 a 32 živn. řádu, jejichž obsah již svrchu byl reprodukován, plyne sice, že živn. provozovny, které vyvolávají účinky v předpisech těch uvedené, potřebují schválení živn. úřadem, z předpisů těch neplyne však, že by úřad za všech okolností musil zřízení závodů takových zakázati. I provozovny, které jsou pro sousedstvo spojeny s určitými závadami, které nelze stanovením vhodných podmínek úplně odstraniti, mohou býti schváleny, nepřesahují-li závady ty míru přípustnou. Tak ustálila se judikatura jak býv. ss-u (srov. Budw. 125 A, 6642 A, 7156 A a j.), tak i nss-u (srov. Boh. A 4114/24, 6032/26, 6625/27 a j.). Otázka pak, zda živn. provozovnou nějaké obtěžování sousedstva nastane, jakož i další otázka, zda toto obtěžování je nepřípustné, není otázkou právní, jak se mylně domnívá stížnost, nýbrž otázkou znaleckou, a tedy otázkou skutkové podstaty (srov. nál. Budw. 6642 A, 7156 A, Boh. A 3063/24), kterou nss nemůže zkoumati ve věci samé, nýbrž jen s hledisek formální správnosti, vytčených v § 6 odst. 2 zák. o ss. — — — — — —

Citace:

Čís. 15909. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 310-311.