NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6501.

Pozemková reforma: Z jakých důvodů může stpú odepříti souhlas ke smlouvě o propachtování zabraných nemovitostí?
(Nález ze dne 23. dubna 1927 č. 8111.)
Prejudikatura: Boh. 4401/25 adm.
Věc: Vojtěch Sz., Dr. Pavel Sz., Julius Sch. a Frederika Sz. (adv. Dr. Pavel Szomzö z Bratislavy1) proti státnímu pozemkovému úřadu (za zúč. Lud. Sch, v H. adv. Dr. Arnošt Salz z Prahy) a pronájem velkostatku v H.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Na základě nál. Boh. 4401/25 adm. vydala obvodová úřadovna stpú-u v Trenčíně rozhodnutí dne 21. listopadu 1925 a vyslovila v něm, že žádosti pachtýřů — dnešních st-lů — a vlastníka statku nevyhovuje a pachtovní smlouvu neschvaluje. — — —
Stížnost Vojtěchem Sz. a spol. do rozhodnutí toho podanou stpú nař. rozhodnutím zamítl. — — — —
O stížnosti uvážil nss takto:
Žal. úřad jednak přijal za své důvody, jež obv. úřadovna uvedla pro zamítnutí žádosti st-lů, jednak připojil k nim další důvody vlastní. Tvoří tedy důvody rozhodnutí obv. úřadovny s novými důvody, uvedenými stpú-em, jediný celek. Obv. úřadovna v Trenčíně založila své rozhodnutí na tom, že prý svým příkazem ze 16. ledna 1924 označila vlastníku pachtýře dle § 4 vl. nař. č. 74/23, že vlastník příkazu tomu vyhověl a s jedním z označených pachtýřů pacht. smlouvu uzavřel, takže okolnost ta brání, aby mohla býti schválena pachtovní smlouva st-lů. Podle důvodů, jež žal. úřad připojil, jest zřejmě patrno, že žal. úřad toto stanovisko opustil, námitce st-lů vyhověl a stanovisko obv. úřadovny nahradil názorem, že ve lhůtě § 4 cit. vl. nař. žádný pachtýř vlastníku označen nebyl a že nastal proto případ poslední věty § 4 cit. vl. nař., že totiž může vlastník půdu volně propachtovati. Tomu, že žal. úřad tímto názorem nahradil názor obv. úřadovny, svědčí i další obsah nař. rozhodnutí, vycházejícího důsledně z toho, že žal. úřad ve lhůtě § 4 cit. vl. nař. vlastníku pachtýře neoznámil a nastal případ poslední věty odst. 3 a 4 cit. vl. nař. Netřeba se proto obírati námitkami, jimiž stížnost brojí proti onomu názoru obv. úřadovny, a netřeba proto ani zkoumati, jaký význam a důsledek vůči st-lům má výrok, jímž obv. úřadovna vlastníku oznámila pachtýře již po uplynutí lhůty v § 4 cit. vl. nař. uvedené.
Může tudíž nss vzíti za základ svého rozhodování ono stanovisko stpú-u.
Zamítavým důvodům žal. úřadu, mají-li býti uvedeny v logický soulad s důvody obv. úřadovny, nelze rozuměti jinak, než že stpú stojí sice na stanovisku, že podání ze 4. října 1923 jest pouhým oznámením ve smyslu § 4 vl. nař. č. 74/23, a nikoliv i žádostí o schválení pachtovní smlouvy dle § 7 záb. zák., pro případ však, že by podání to mohlo býti pokládáno i za žádost dle § 7 záb. zák., stotožňuje se s důvody, z nichž obv. úřadovna odepřela uděliti souhlas.
Názor žal. úřadu, že podání ze 4. října 1923 není i žádostí za schválení pacht. smlouvy podle § 7 záb. zák., vyvrací obsah tohoto podání, v němž strany výslovně žádaly za schválení předložené smlouvy pachtovní, tedy za výrok stpú-u podle § 7 záb. zák., a jest v rozporu i se stanoviskem, jež zaujal nss nál. Boh. 4401/25 adm., že totiž toto podání, jímž strany žádaly za schválení pachtu dle § 7 záb. zák., pokládati jest v daném případě i za oznámení vlastníkovo podle § 4 vlád. nař. č. 74/23 a že jest nezákonným odepření svolení dle § 7 záb. zák. z důvodu, že bylo ztíženo provedení poz. reformy tím, že nebylo šetřeno předpisů § 4 vl. nař. č. 74/23.
Nutno tudíž vycházeti z toho, že podání ze 4. října 1923 jest žádostí za schválení smlouvy pacht, dle § 7 záb. zák. Ale pak řešiti jest otázku, jaký vliv má okolnost, že stpú neoznačil vlastníku pachtýře ve lhůtě § 4 vl. nař. č. 74/23, na rozhodnutí stpú-u podle § 7 záb. zák.
Stpú, vykonávaje péči o pachtýře v odst. 1 § 50 a) náhr. zák. uvedené, může podle cit. předpisu uložiti vlastníkům velkého majetku pozemkového, aby především zadávali půdu osobám, jež jim označí stpú. Vl. nař. ze 7. dubna 1923 č. 74 Sb., provádějíc v mezích zmocnění vládě daného předpis cit. § 50 a) náhr. zák., stanovilo ve svém § 4, že vlastník, který propachtoval nebo hodlá nově propachtovati zabranou půdu, jest povinen o tom předem učiniti oznámení stpú-u a zároveň sděliti, hodlá-li zadati pacht určité osobě a které, a stpú může mu, nedojde-li k dohodě o osobě pachtýřově, označiti v stanovené tam lhůtě pachtýře. Neoznačil-li úřad ve lhůtě pachtýře, může vlastník půdu volně propachtovati. Tím jest jasně řečeno, že stpú, neoznámil-li včas vlastníku pachtýře, vzdává se tak v daném případě použití práva dle odst. 3 § 50 a) náhr. zák., a nemůže pak již vlastníka nutiti, aby na místo pachtýře, jemuž hodlá statek svůj propachtovati, přijal za pachtýře jednu z osob mu oznámených. Jinak ovšem neoznámení pachtýřů ve lhůtě § 4 cit. vl. nař. nebrání stpú-u, ani ho nesprošťuje povinnosti, aby věc posoudil s hlediska § 7 záb. zák.
Podle konstantní judikatury nss-u (srovnej nál. Boh. 1177/22 adm.) může stpú odepříti souhlas k propachtování zabraných nemovitostí jen tehdy, kdyby propachtování to ztížilo nebo znemožnilo provádění poz. reformy na zabraných nemovitostech. Z mezí volnosti rozhodování, předpisem § 7 záb. zák. stp-u daných vybočují veškeré ohledy na soukromoprávní poměry mezi stranami, jež za udělení svolení dle § 7 záb. zák. žádaly.
Žal. úřad zamítl žádost st-lů o svolení k pachtu především proto, že prý vlastník nabyl dsposiční volnosti ve věci pronájmu velkostatku, a měl také možnost setrvati při své původní žádosti ze 4. října 1923. Důvodu tomu ve spojení s obsahem spisů správních nelze rozuměti jinak, než že žal. úřad odpírá uděliti žádané svolení proto, že vlastník při svém původním návrhu ze 4. října 1923 nesetrval, nýbrž později s pachtem jinak disponoval a pacht za souhlasu stp-u zadal osobě třetí, učiniv tak v domnění, že bezvýsledným uplynutím lhůty § 4 vl. nař. k oznámení pachtýře nabyl úplné disposiční volnosti s pachtem. Jde tedy v podstatě o otázku, jaký vliv měla okolnost, že žal. úřad neoznámil vlastníku včas pachtýře, na platnost pacht, poměru mezi vlastníkem a st-li, tedy o otázku práva soukromého, již — jak uvedeno — stp-u řešiti v mezích § 7 záb. zák. nenáleží, a jež nemůže býti důvodem odepření žádaného svolení.
Z rozhodovací činnosti stpú-u podle § 7 záb. zák. vymyká se i úvaha o tom, zda a jaký vliv by mohla míti na platnost smlouvy okolnost, že stranami pro perfekci smlouvy ujednaná lhůta zatím uplynula, ježto i tu jde jen o soukromoprávní otázku mezi kompaciscenty, již stpú-u řešiti nenáleží, a jež rovněž nemůže býti důvodem pro zamítnutí žádaného svolení.
Nemohl proto stpú o tyto důvody zamítavé rozhodnutí opříti.
Konečně uvádí žal. úřad, že důvody řádného hospodaření brání nyní dodatnému schválení smlouvy, a tento názor svůj opírá jedině o to, že vlastník sjednal novou pachtovní smlouvu s osobou třetí, jež v důsledku této smlouvy koupila značným nákladem inventář a zařízení, a zařídila se kapitálově na víceleté hospodaření, a že by likvidací započatého pachtu bylo řádné hospodaření na majetku tom vyvráceno a vznikly by pro obě strany hospodářské škody, jichž rozměr nedá se dnes ani určiti.
Nutno souhlasiti s názorem stížnosti, že i tento důvod zamítnutí má na mysli nikoliv ochranu zájmů reformy pozemkové, nýbrž jedině odvrácení škodlivých účinků likvidace dosavadního pacht, poměru od zúčastněných stran a že jím tudíž stpú překročil meze, rozhodovací činnosti jeho § 7 záb. zák. stanovené, když mu ochrana zájmů soukromých není svěřena. Ježto tedy žádný z důvodů nebyl s to, aby podepřel zamítavý výrok žal. úřadu, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6501. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 742-745.