Č. 10939.

Stavební právo (Morava): I. Instanční pořad ve stav. věcech na Mor. za platnosti org. zák. č. 125/1927 Sb. — II. Jak jest v řízení stavebním naložiti se soukromoprávními námitkami osob třetích?
(Nález ze dne 15. prosince 1933 č. 21.171.)
Prejudikatura: ad I: Boh. A 10.656/33, 10.597/33.
Věc: Josef K. v M. proti zemskému úřadu v Brně o zákaz stavby.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 15. září 1928 udělil městský úřad v M. Antonínu K. stavební povolení k stavbě kůlny na nářadí, komory na nástroje a jednoposchoďového domu na pozemku jemu náležejícím při nádraží v M. — Dne 7. června 1930 oznámil st-l Josef K. ml. v M., že před započetím povolené stavby uzavřel se stavebníkem Antonínem K. dohodu, podle které každý z nich má nésti polovinu stavebních nákladů a naproti tomu každý z nich stane se do polovice vlastníkem stavebních objektů. Antonín K. však neměl peněz a proto musel st-l stavební náklad nésti zcela ze svého. Když stavba v r. 1929 byla do polovice dokončena, ukázalo se, že Ant. K. st-li zpronevěřil velké částky peněz a byl odsouzen ke 4měs. žaláři. Antonín K., aby st-le poškodil, vzdal se stavebního povolení a prohlásil, že na jeho využití nereflektuje. Poněvadž st-l do stavby investoval velké částky peněz a nemohl stavbu ponechati nedokončenu, pověřil Ing. W., aby stavbu dokončil. Obecní úřad mu však dne 23. listopadu 1929 zakázal další provádění stavby a vyzval jej, aby prokázal, že majitelka pozemku Amalie W. se stavbou souhlasí, a aby předložil plány stavby a vymohl si stav. povolení. Vzhledem k tomu žádal st-l městský úřad v M., aby zrušil zákaz další stavby, aby upustil od podání nařízených průkazů, případně aby na st-le přenesl stav. povolení, jež Antonínu K. udělil a jehož se tento vzdal.
Městský úřad v M. výměrem z 9. července 1930 zamítl žádost st-le, při čemž uvedl, že pozemek, na němž stavba byla povolena, skutečně náleží Amalii W., že však Ant. K. prokázal její svolení k stavbě a že tudíž stav. povolení právem bylo uděleno. Antonín K. vzdal se však stav. povolení, k čemuž byl oprávněn. Ať důvod vzdání byl jakýkoliv, nepřichází s hlediska stav. řádu v úvahu, třebas st-l jako tichý společník Antonína K. byl tímto vzdáním se poškozen. Kromě toho nutno přihlížeti k tomu, že nastane-li změna v osobě stavebníka, mění se předpoklady stav. povolení a musí proto nový stavebník podle § 31 mor. stav. řádu oznámiti úřadu svolení vlastníka k dalšímu provádění stavby a musí si vymoci nové stav. povolení, ježto staré stav. povolení zaniklo.
Proti tomuto rozhodnutí podal st-l odvolání, jež městské zastupitelstvo usnesením z 9. září 1930 zamítlo z důvodů v odpor vzatého rozhodnutí s další poznámkou, že není prokázáno ani tvrzené právní nástupnictví st-lovo.
K odvolání st-le zrušil okr. úřad v Mor. Berouně výměrem ze 14. října 1930 rozhodnutí měst. zastupitelstva z těchto důvodů: »Z titulu změny stavebníka nelze na novém stavebníku požadovati novou žádost za udělení stav. povolení k stavbě, jež byla stav. úřadem již jednou řádně povolena. Ustanovení § 31 mor. stav. řádu vztahuje se toliko na novostavby, přístavby, přestavby, podstatné změny neb opravy podrobně uvedené v § 29 mor. stav. řádu. Pouhá změna v osobě pána stavby nemá však na udělení stav. povolení vlivu, jak výslovně uvádí § 52 mor. stav. řádu. Veškerá ustanovení úřadu, jež mají oporu ve stav. řádě, nesměřují proti určitým osobám, nýbrž jen proti majitelům určitých nemovitostí a nemá tudíž změna majitelů těchto nemovitostí vlivu na jejich platnost. Udělení stav. konsensu stanoveno jest pro ten který stavební objekt sám a jest tudíž stavební konsens platný nejen pro prvního stavebníka, nýbrž i pro všechny nástupce v držbě objektu, neboť účelem stav. řádu a stav. konsensu jest stanovití pro stavební objekt podmínky, pod kterými lze jej povoliti s ohledem na veřejné zájmy. Neukládají se tudíž stav. konsensem povinnosti, resp. neudělují se práva určité fysické osobě, nýbrž stanoví se podmínky pro objekt sám, jež dodržeti jest povinen každý, kdo se stane soukromoprávním držitelem nebo vlastníkem tohoto objektu. Rovněž nelze akceptovati jako správné odůvodnění úřadu II. stolice, že se stavebník vzdal konsensu a že oprávnění ze stav. povolení nemůže přejiti na jeho právního nástupce, neboť jak řečeno stav. povolení povoluje se pro určitý objekt a nikoliv pro určitou osobu. Vzdáti se tohoto práva nelze, neboť toto přechází s objektem samočinně na nového držitele, resp. majitele dotyčného pozemku. Námitky Amalie W. byly povahy čistě soukromoprávní a nelze je tudíž uplatňovati na základě stav. řádu, ježto rozhodnutí o nich zůstává vyhraženo toliko civilnímu soudu.«
Proti tomuto rozhodnutí podala odvolání Amalie W. jako vlastnice pozemku, na základě kterého zem. úřad v Brně nař. rozhodnutím zrušil rozhodnutí okr. úřadu jako nezákonné z těchto důvodů: »Podle § 31 mor. stav. řádu má žadatel spolu se žádostí za povolení k stavbě prokázati předložením výtahu z pozemkové knihy své vlastnické právo a — není-Ii vlastníkem — podati průkaz o tom, že vlastník se stavbou souhlasí. Podle tohoto ustanovení jest zásadně jen vlastník dotyčného pozemku legitimován podávati žádost o povolení určité stavby. Jiná osoba může tak učiniti jen tehdy, prokáže-li souhlas vlastníka pozemku nebo právo od vlastníka k tomuto účelu nabyté. Nejsou-li tedy tyto předpoklady splněny, nesmějí stav. úřady stav. řízení zahájiti. Dodatečným šetřením bylo zjištěno, že odvolatelka Amalie W. jest vlastnicí pozemků č...., na nichž sporné stavby místním stav. úřadem byly povoleny, a nikoliv Antonín K., jak nesprávně uvádí povolovací výměr starosty z 15. září 1928. Dále bylo zjištěno, že st-lka neprojevila nikdy souhlas se stav. žádostí Antonína K., případně se žádanými stavbami. Nemohl tedy cit. povolovací výměr starosty, o němž st-lka stav. úřadem nebyla vyrozuměna, nabýti proti ní právní účinnosti. Ježto náležitosti pro podání stavební žádosti cit. paragrafem stav. řádu stanovené v daném případě splněny nebyly, jeví se stav. povolení z 15. září 1928 udělené Antonínu K. nezákonným a jmenovaný na základě tohoto povolení nemohl nabýti subj. stavebního práva na pozemku, který mu nepatří, tím méně byl Josef K. oprávněn ve stavbě pokračovati, nehledíc k tomu, že Josef K. nikterak neprokázal, že nabyl stavebního práva po Antonínu K. následkem nějaké singulární sukcese, a nehledíc ani k tomu, že Ant. K. svého stavebního práva se vzdal. Plným právem tedy odmítl stav. úřad žádost Josefa K. o přenesení stav. povolení na jeho osobu, ježto k této žádosti neměl potřebné legitimace. Ostatně Josefu K. bylo pokračování ve stavbě zakázáno již dne 23. listopadu 1929, jak on sám ve svém odvolání uvedl. Proti tomuto zákazu st-l v další instančni cestě si nestěžoval, následkem čehož vešel zákaz ten v moc práva a okr. úřad nebyl oprávněn již z tohoto důvodu zrušiti zákaz dalšího provádění stavby a povoliti její dokončení.«
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss takto:
Stížnost nejprve vytýká, že nař. rozhodnutí jest nezákonné, poněvadž rozhodnutí okr. úřadu bylo konečné a nepodléhalo dalšímu přezkoumání žal. úřadu. Nss shledal tuto výtku bezdůvodnou. Opíraje se o usnesení svého adm. plena z 22. května 1933 č. 400 pres., trvá nss na názoru, že mimo případy uvedené v čl. 8 odst. 2 větě 2 a odst. 3 org. zák. není konečným rozhodnutí okr. úřadu, rozhoduje-li tento po přesunu na základě § 8 č. 1 org. zák. jako stolice odvolací proti rozhodnutí orgánů obce a pod.
Proti tomu náhledu uvádí stížnost především, že rozhodnutí okr. úřadu jest konečné proto, poněvadž podle odst. 1 čl. 8 org. zák. jest přípustno proti němu odvolání jen tehdy, když okr. úřad rozhodl v I. instanci (arg. slova: rozhoduje-li tento úřad sám v 1. stolici, lze se odvolati z jeho rozhodnutí), z čehož patrno, že rozhoduje-li jako instance odvolací, jak je tomu v daném případě, není z jeho rozhodnutí již dalšího odvolání. — Tato argumentace stížnosti spočívá na nesprávném výkladu odst. 1 čl. 8 org. zák. Slova tohoto předpisu »rozhoduje-li tento úřad sám v prvé stolici« nevztahují se na okr. úřad, jak mylně domnívá se stížnost, nýbrž na zem. úřad, což zcela jasně patrno z toho, že z rozhodnutí »tohoto úřadu v I. stolici« jest další odvolání k příslušnému ministerstvu.
Stížnost se snaží dále dovoditi, že i podle stav. řádu mor. jest rozhodnutí okr. úřadu konečné, kdyžtě tento úřad rozhoduje jako třetí a poslední stolice na místo úřadu zemského. — Ani tuto argumentaci nelze uznati za správnou. Podle § 136 mor. stav. ř. rozhodoval o odvoláních proti usnesením obecního výboru ve věcech stavebních dříve mor. zem. výbor jako III. stolice. Tato působnost mor. zem. výboru přešla podle § 5 org. zák. č. 125/27 na zem. úřad v Brně a byla vládním nařízením vydaným na základě § 8 odst. 1 č. 1 org. zák. přenesena podle § 1 bodu 2 lit. a) tohoto nař. na příslušný okr. úřad. Tím však nestalo se toto rozhodnutí konečným, ježto podle svrchu cit. čl. 8 org. zák. každé rozhodnutí okr. úřadu, pokud opravný prostředek proti němu není vyloučen, podléhá dalšímu přezkoumání v řádné cestě instanční zem. úřadem. Poněvadž v daném případě opravný prostředek proti rozhodnutí okr. úřadu výslovně vyloučen není, nutno připustiti, že jde další odvolání z rozhodnutí okr. úřadu na příslušný zem. úřad. Na tom nemůže nic změniti ani ta skutečnost, že potom v určitých věcech stavebních na Moravě existují čtyři instance, totiž starosta, obecní zastupitelstvo, okr. úřad a zem. úřad.
Dále namítá stížnost, že řízení jest vadné, poněvadž žal. úřad vyřídil odvolání Amalie W. věcně, ačkoliv tato nebyla k rekursu vůbec legitimována, ježto si nestěžovala jako sousedka na ochranu svých práv veřejných, nýbrž jako vlastnice pozemku na ochranu svého práva vlastnického. Nss uznal tuto výtku důvodnou.
Amalii W. nelze sice upříti rekursní legitimaci vůbec, neboť okr. úřad ve svém rozhodnutí, proti němuž tato si stěžovala, prohlásil, že námitky její proti stavbě jsou povahy čistě soukromoprávní a že nelze je uplatňovati na základě stav. řádu, ježto rozhodnutí o nich zůstává vyhraženo řádnému soudu. Proti tomuto výroku, odmítajícímu námitky Amalie W., mohla si zajisté jmenovaná stěžovati. Otázka je však, zda žal. úřad jako rekursní stolice stavební právem uznal námitky Amalie W. za veřejnoprávní a zda jí právem poskytl na základě předpisů stav. řádu ochranu proti svémocnému provádění stavby na jejím pozemku.
Žal. úřad byl by tak mohl učiniti jedině tehdy, kdyby podle mor. stav. řádu příslušel vlastníku pozemku vůči stav. úřadu nějaký nárok na vydání zákazu stavby z toho důvodu, že dotčenou stavbu provádí proti vůli vlastníka osoba třetí. Takový nárok nelze z mor. stav. řádu dovoditi. Podle § 31 mor. stav. řádu má sice žadatel za stav. povolení již ve své žádosti prokázati předložením výtahu z pozemkové knihy své vlastnické právo, a není-li vlsatníkem, má prokázati souhlas vlastníka se stavbou. Předpis tento však není dán na ochranu vlastníka proti svémocnému provádění stavby na jeho pozemku osobou třetí, nýbrž účel jeho je ten, aby úřad nebyl nucen prováděti stav. řízení o stavbách, jichž realisace proti vůli vlastníka nebude moci býti uskutečněna. Proto má úřad již při vyřízení stav. žádosti zkoumati legitimaci žadatele k podání stav. žádosti. Uvádí-li se v odst. 3 § 31 stav. řádu, že úřad není oprávněn bráti později z moci úřední v pochybnost legitimaci žadatele, nelze z předpisu toho úsudkem a contrario dovozovati, že k námitkám vlastníka pozemku i později legitimaci žadatele zkoumati musí, nýbrž naopak z předpisu toho plyne, že nedostatek legitimace stavebníka k podání stav. žádosti není takovou veřejnoprávní překážkou, pro kterou stav. konsens za všech okolností musil by býti odepřen. Podle § 39 téhož stav. řádu má úřad námitky sousedů, týkající se jejich práv soukromých, odkázati na pořad práva a obmeziti se na rozhodnutí, zda a pokud stavbu lze z veřejných ohledů povoliti a technicky provésti. Vyjádření stav. úřadu, že stavbě z veřejných ohledů nic není na závadu, platí, jak v odst. 5 cit. předpisu výslovně se uvádí, jen pro účely stav. řádu, takže právům jiných osob nečiní se vyjádřením tím žádná újma. Osoby ty mohou tudíž i proti stavbě úřadem stav. připuštěné žádati za rohodnutí soudní podle §§ 340 a 342 o. z. o. a mohou se u soudu domáhati odstranění stavby svémocně na jejich pozemku provedené. Soudu také je vyhraženo podle odst. 6 cit. předpisu rozhodnutí o tom, zda stavba, o níž vysloveno, že ji lze z příčin veřejných povoliti, má se odložiti až do skončení právní rozepře, či zdali a s jakými podmínkami se může zatím začíti stavětí.
Z toho plyne, že se vlastník může proti neoprávněné stavbě na jeho pozemku brániti jedině žalobou u příslušných soudů, nikoliv u stav. úřadu, jemuž výslovným předpisem zákona jest zakázáno, aby věcně rozhodoval o námitkách soukromoprávních. Důvodně proto vytýká stížnost, že úřad nebyl oprávněn o námitkách Amalie W. rozhodnouti a že měl rekurs její zamítnouti. Poněvadž žal. úřad tak neučinil, bylo rozhodnutí jeho zrušiti podle § 7 zák. o s. s.

Citace:

Č. 10939. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 853-857.