NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 527.

Zabírání bytů:* Zabrání podle § 8 č. 8 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. není přípustno u takových částí bytu, jichž užívá vedle podnájemníka také majitel bytu pro svoji bytovou potřebu.
{Nález ze dne 23. září 1920 č. 8639.)
Věc: Arnošt Roth na Žižkově (adv. Dr. Ad. Dušek z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Praze stran zabrání bytu. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Bytový úřad na Žižkově rozhodnutím z 3. března 1920 zabral podle § 8 zákona z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. Arnoštu Rothovi v domě čp. 152 na Žižkově v zadním traktu byt o 1 pokoji s plotnou, poněvadž obývá v témže domě dva byty, t. j. mimo tento pokoj ještě v předním traktu téhož domu byt o kuchyni a jednom pokoji, který dle šetření obývá se ženou, jednoročním dítětem a vychovatelkou.
Odpor stěžovatelův společný bytový úřad v Praze zamítl rozhodnutím ze 7. dubna 1920 s odůvodněním, že bylo šetřením i jeho odporem zjištěno, že má dva byty a že zabraného bytu nutně nepotřebuje, poněvadž jej, třeba jen na kratičký čas, pronajímá.
Rozhodnutí toto nedopatřením nebylo Arnoštu Rothovi dodáno, byl mu doručen teprve výměr bytového úřadu na Žižkově z 5. května 1920, jímž se mu sděluje, že společný bytový úřad přidělil zabraný pokoj Václavu V.
Stížnost na nejvyšší správní soud dle svého slovného znění jest řízena proti uvedenému výměru bytového úřadu na Žižkově z 5. května 1920, ale v podstatě obrací se proti rozhodnutí ze 7. dubna 1920, o němž ze spisů není patrno, že by bylo stěžovateli doručeno. V opomenutí tom nejvyšší správní soud neshledal vadu podstatnou, poněvadž se stěžovatel dověděl o vyřízení svého odporu proti rozhodnutí bytového úřadu na Žižkově z 3. března 1920 z výměru téhož úřadu z 5. května 1920, doručeného majiteli domu Jindřichovi L. a poněvadž se ve své stížnosti brání proti zabrání, popíraje a vyvraceje důvody, ze kterých společný bytový úřad zabrání potvrdil. Nebyl tedy stěžovatel ve svých právech nijak poškozen a ani nejvyššímu správnímu soudu nebyla tím odňata možnost přezkoumati uvedené rozhodnutí.
Ve věci samé uvážil nejvyšší správní soud toto:
Rozhodnutí společného bytového úřadu ze 7. dubna 1920 opírá se o ustanovení § 8 č. 5 zákona z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. Podle tohoto ustanovení lze zabrati byty, kterých majetníci nepotřebují, majíce v obci nebo v bytovém obvodu byt jiný, pro který se rozhodli. Stěžovatel při šetření i v odvolání odporoval však předpokladu naříkaného rozhodnutí, že by zde šlo o dva byty, t. j. o byty, z nichž každý pro sebe by stačil pro bytové potřeby majitele (srovnej § 4, odst. 3 a 4). Stěžovatel tvrdil totiž, že užívá pokoje v zadním traktu domu (jenž byl zabrán), najav jej k svému dřívějšímu bytu, aby tam mohlo býti jeho nemocné dítě se služkou, a později že tam přespával a pracoval sám, nemoha snésti křik nemocného dítěte ve společném bytě v předním traktu. Tvrdil tudíž, že používal a nezbytně potřeboval i onoho pokoje k účelům jedné domácnosti.
Zda tvrzení toto se srovnává s pravdou, ačkoli je podstatné a rozhodné, vyšetřeno nebylo.
Pokud by však z nejasného znění naříkaného rozhodnutí dalo se souditi, že zabrání stalo se i dle § 8 č. 8, třeba poukázati k tomu, že dle tohoto ustanovení lze zabrati místnosti dané do podnájmu, t. j. místnosti, jichž užívání pro svou bytovou potřebu se majitel vzdal, přenechav je jinému. Stěžovatel však v šetření i v odporu tvrdil, že se nevzdal užívání místností v zadním traktu, nýbrž že sám tam pracuje a přespává a že si tam pouze přibral třetí osoby do bytu za spoluužívatele.
Správnost tohoto tvrzení nebyla rovněž vyšetřena a jest proto řízení v podstatných částech neúplným.
Bylo tudíž naříkané rozhodnutí podle § 6 zák. o správ. soudě zrušiti.

Citace:

č. 527. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 554-556.