NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9848.

Jazykové právo. — Řízení správní: I. Poskytuje předpis § 68/3 vl. nař. č. 8/28 straně právní nárok na dodání písemného vyřízení přímo od úřadu rozhodujícího? — II. Kdy zakládají neshody mezi texty rozhodnutí v jazyce státním a menšinovém podstatnou vadu řízení? — III. Rozhodnutí o jazykovém sporu nebo jazykový příkaz do budoucnosti? — IV. Obec, mající jazyk menšinový za jazyk jednací jest povinna zváti české členy zastupitelstva do schůzí česky. — V. Předpis čl. 72 odst. 2 věty třetí jaz. nař. jest ve shodě s jaz. zák.
(Nález ze dne 26. dubna 1932 č. 6759.)
Prejudikatura: ad III. Boh. A 8076/29, 9004/31, 9216/31; ad IV. a V.: Boh. A 8076/29, 8134/29, 9004/31, 9216/31.
Věc: Obec L. proti zemskému úřadu v Praze o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Čeští členové obecního zastupitelstva stěžující si obce domáhali se u osp-é v Ž., aby do schůzí obecního zastupitelstva, obecní rady a komisí byli zváni v jazyku státním, a aby jim také program těchto schůzí byl oznamován v tomto jazyku. Osp v Ž. požádala na to stěžující si obec o sdělení, zda učinila opatření, aby tomuto odůvodněnému požadavku bylo vyhověno. Dopisem ze 16. dubna 1928 sdělil obecní úřad v L., že jednací řeč obce jest jazyk německý a že není zákonné povinnosti obce, aby vydávala svá vyřízení v jiném jazyku než ve svém jednacím. Výměrem ze 4. června 1928 uložila osp starostovi stěžující si obce, aby učinil potřebné opatření, aby čeští členové obecního zastupitelstva, obecní rady a komisí byli zváni do schůzí a byl jim dodáván program těchto schůzí v jazyku státním. Do výměru toho podala obec L. stížnost. Nař. rozhodnutím nevyhověl zemský úřad stížnosti a potvrdil v odpor vzatý příkaz v podstatě z důvodů v něm uvedených, opírajících se o čl. 72 odst. 2 jaz. nař., z něhož bylo dovozeno, že obecní úřad obce s německou jednací řečí jest povinen příslušníku státního jazyka nebo členu obecního zastupitelstva, rady nebo komise, chce-li mu něco sděliti, dopsati česky. Jest proto také povinen české členy obecního zastupitelstva zváti do schůzí česky, neboť pozvánky do schůzí dlužno pokládati také za vyřízení ve smyslu čl. 72 odst. 2 jaz. nař. Člen obecního zastupitelstva, obecní rady nebo komise má proti orgánům obce postavení strany se všemi jazykovými právy, jak to plyne také z čl. 80 jaz. nař.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Po stránce formální namítá stížnost především jako vadu řízení, že žal. úřad nedbal předpisu 3. odst. § 68 vl. nař. č. 8/28, podle něhož strana má nárok na vyhotovení rozhodnutí úřadu rozhodujícího s podpisem oprávněného úředního orgánu, který může býti nahrazen ověřením kanceláře. V daném případě bylo však nař. rozhodnutí obecnímu úřadu toliko intimováno, a při tom teprve byl připojen překlad jeho — Č. 9848 —
v menšinovém jazyku. Do něho vloudily se různé nesprávnosti a neshody s českým textem, zejména v příčině citování nař. rozhodnutí, takže právní postavení obce jako strany bylo prý tím neobyčejně ztíženo.
Námitka tato jest bezdůvodná. V § 68 odst. 3 cit. vl. nař. jest předepsáno, že v písemném rozhodnutí dlužno označiti úřad, který je vydává, uvésti datum a připojiti podpis úředního orgánu k tomu oprávněného, který může býti nahražen ověřením kanceláře, že vyhotovení souhlasí s vyřízením. Z obsahu tohoto předpisu jest zřejmo, že ustanovení toto upravuje formálně postup, jaký má býti zachován po vnější stránce písemného rozhodnutí úřadu a jaké podstatné formální náležitosti rozhodnutí jeho má míti. Účelem cit. předpisu o zevní formě rozhodnutí jest, aby jím byla zaručena pravost jeho úředního původu, t. j. že jest projevem rozhodovací činnosti úřadu. Autentičnost nař. rozhodnutí stížnost nepopírá a z tvrzeného nároku obce na vyhotovení jeho přímo žal. úřadem ani nijak blíže nedovozuje, jak byla obci její procesní posice ztížena a účinná obrana znemožněna tím, že nař. rozhodnutí nebylo jí intimováno žal. úřadem přímo, nýbrž prostřednictvím první stolice. Nss nemusí se proto zabývati otázkou, přísluší-li straně podle 3. odst. § 68 vl. nař. č. 8/28 nárok, aby se jí dostalo písemného rozhodnutí přímo od úřadu, který je vydal, neboť i kdyby bylo lze takový nárok uznati, stěžující si obec ve svém subj. právu v daném případě postupem při intimaci nař. rozhodnutí nijak poškozena nebyla a ani nss-u nebylo jím znemožněno, aby nař. rozhodnutí co do jeho zákonitosti bezpečně přezkoumal.
Pokud pak stížnost spatřuje vadnost nař. rozhodnutí také v tom, že se německý text nař. rozhodnutí neshoduje s jeho českým textem, uvádí na doklad toho toliko nesouhlas v citaci nař. rozhodnutí v obou textech. Ze srovnání jich jest patrno, že jen číslo nař. rozhodnutí jest uvedeno v německém textu odlišně od textu českého a nesprávně. Leč tato nesprávnost o sobě rovněž nemůže způsobiti podstatnou vadu nař. rozhodnutí, neboť stěžující si obci nebyla překážkou, aby se proti obsahu jeho účinně bránila, a nepřekážela jí ani v náležitém označení nař. rozhodnutí ve stížnosti, jak plyne z toho, že jeho číslo jest v ní správně uvedeno. Tvrzení stížnosti, že v německém textu jsou další různé nesprávnosti a neshody s českým textem, aniž se uvádí, jaké, jest tak všeobecné, že je uznati nelze za náležitě konkretisovaný stižní bod ve smyslu § 18 zák. o ss. Námitka tato není ostatně ani důvodná, ježto — kromě uvedené neshody v citaci čísla nař. rozhodnutí — jiné věcné nesprávnosti nebo neshody v obou textech nař. rozhodnutí nalézti nelze.
Po stránce formální namítá stížnost dále, že osp nebyla oprávněna, aby vydala příkaz o úpravě pozvánek a jednacího pořadu pro budoucí schůze a dovozuje, že stížnost členů zastupitelstva týkala se jednoho nebo více konkretních případů, neboť stížnost na budoucí případy, jež se ještě nestaly, není možná. Rozhodnutí zemského úřadu znamená rovněž rozhodnutí v určitém sporu. Úřad může proto zjednati nápravu jen v tomto konkretním sporu. Vyhověl-li úřad konkretnímu, členy obecního — Č. 9848 —
zastupitelstva vznesenému požadavku, mohl zjednati nápravu právě jen pro tento konkretní případ, nemohl však dáti obecnímu zastupitelstvu pokyn pro případy budoucí, neboť pokyn takový jeví se jako nařízení všeobecné povahy. Budoucí případ, na který má býti použito právní normy, i když lze v něm shledávati opakování konkretního případu, který se již udál, není možno pokládati za takový konkretní případ, který by opravňoval úřad k zakročení podle čl. 97 jaz. nař. a § 102 obec. zříz. Jazykový pokyn úřadu pro budoucí případy nelze proto pokládati za rozhodnutí neb opatření schopné právní moci a vykonatelnosti, nýbrž nejvýše za nezávazné poučení.
Námitku tuto nelze uznati odůvodněnou. Podnětem k vydání nař. příkazu osp-ou v Ž. stěžující si obci byla podle obsahu správních spisů stížnost českých členů jejího obecního zastupitelstva, kterou se domáhali beze zřetele ke konkretnímu případu určité pozvánky nebo pozvánek všeobecně toho, aby do schůzí obecního zastupitelstva, obecní rady a komisí byli zváni v jazyku státním. Jim šlo tedy zřejmě o to, aby si vymohli pro budoucnost pozvánky ty v jazyku státním. Stěžující si obec jim to však zásadně odpírala a na výzvu osp-é v dopise ze 16. dubna 1928 se vyjádřila, že její jednací řečí jest jazyk německý a že obec nemá zákonné povinnosti, aby vydávala svá vyřízení v jiném jazyku než ve svém jednacím jazyku, tedy setrvala na svém zásadním odmítavém stanovisku pro všechny případy vůbec i pro budoucnost. Tímto disensem mezi stanoviskem obce a českých členů jejího zastupitelstva dány byly objektivní předpoklady pro konkretní jazykový spor, jehož předmětem byla jazyková úprava pozvánek do schůzí stěžující si obce vůbec. Takto vznikl spor o užití jazyka u úřadu samosprávného ve smyslu § 7 jaz. zák., k jehož rozhodnutí byla příslušná podle tohoto ustanovení osp jako státní úřad dohlédací nad obcemi na stížnost u ní podle čl. 96 jaz. nař. podanou. Judikovala tedy v konkretní jazykové věci. Vyslovila-li pak ve svém výměru, že stěžující si obec jest povinna vydávati českým členům svého zastupitelstva pozvánky ke schůzím v jazyku státním, nelze v tomto výroku shledati nic jiného, než judikátně vyslovenou její povinnost, aby vyhověla konkretnímu jazykovému nároku stěžujících si českých členů obecního zastupitelstva podle petitu jejich stížnosti. Výměr ten má proto povahu rozhodnutí, schopného právní moci a vykonatelnosti, a nelze jej kvalifikovati jen jako nějaký pokyn úřadu nebo jako nějaké jen nezávazné poučení jeho, jak za to má stížnost (srovn. Boh. A 8076/29, 9004/31 a 9216/31).
Nevhodně poukazuje při tom stížnost na čl. 97 jaz. nař., neboť předpis tento jedná o zakročení dohlédacího úřadu mimo případ stížnosti, kdežto v daném případě rozhodovala osp spor o užití jazyka z podnětu stížnosti českých členů obecního zastupitelstva stěžující si obce podle čl. 96 odst. 1 jaz. nař.
Nař. rozhodnutí, vycházejíc z právního názoru, že člen obecního zastupitelstva má, pokud jde o jeho jazyková práva, proti obci postavení strany, odůvodněno jest předpisem čl. 72 odst. 2 jaz. nařízení, podle něhož jsou obce, v jejichž zastupitelstvu je členem příslušník jazyka — Č. 9848 —
čsl., povinny vydati vyřízení podání učiněných v jazyku čsl., v tomto jazyku. Nepředcházelo-li podání strany, je-li však obecnímu úřadu známo, že strana jest příslušníkem jazyka státního, má jí obecní úřad vydati vyřízení v tomto jazyku.
Stížnost popírá správnost uvedeného právního názoru žal. úřadu a namítá, že člen obecního zastupitelstva k obci nemá postavení strany, nýbrž jest veřejno-právním jejím funkcionářem, a jako takový jest také do schůzí zván. Jeho členská práva, i když k nim náleží také právo na respektování jazykových práv spojených s jeho postavením jako člena obecního zastupitelstva, nelze prý však klásti na roveň právům strany.
Námitka tato byla vyvrácena jako bezdůvodná již v nál. Boh. A 8076/29. Při názoru v tomto nálezu vysloveném, s nímž jest ve shodě i názor žal. úřadu, projevený v nař. rozhodnutí, setrval nss i v dalších nál. Boh. A 8134/29, 9004/31 a 9216/31 a setrvává při něm i v daném sporu. V nál. Boh. A 8076/29 a 9004/31 prohlášen byl také již jako právně bezvýznamný poukaz stížnosti na ustanovení čl. 91 jaz. nař., § 46 čes. obec. zříz., § 5 zák. č. 76/19 a na jednací řád pro obě sněmovny Nár. Shrom., jichž se stížnost dovolává na doklad správnosti hájeného jí právního stanoviska, takže stačí zde rovněž na uvedené nálezy odkázati. Popírá-li stížnost, že v čl. 72 odst. 2 jaz. nař. lze spatřovati positivní předpis, který by ukládal obecnímu úřadu s menšinovým jazykem jednacím za povinnost, aby zval české členy obecního zastupitelstva do jeho schůzí českým jazykem, činí tak bezdůvodně, neboť podle právního názoru nss-u v cit. nálezech opětně vysloveného a blíže odůvodněného jest pozvání člena obecního zastupitelstva vyřízením bez předchozího podání ve smyslu čl. 72 odst. 2 věty 3 jaz. nař., takže v ustanovení tom měl žal. úřad positivní právní basi pro vydání svého příkazu stěžující si obci v nař. rozhodnutí daného.
Stížnost namítá konečně, že i kdyby tam byla obsažena takováto norma, předpis ten spočívá jen na zásadě preponderance státního jazyka, ježto hodlá zajistiti za všech okolností příslušníku státního jazyka vyřízení jeho podání v jazyku státním. Zásada ta však podle usnesení adm. plena nss-u Boh. A CCCLXV/29 nestačí k tomu, aby jí mohlo býti odůvodněno, že takové ustanovení jaz. nař. bylo vydáno v duchu jaz. zák. Stížnost snaží se takto dovoditi, že cit. předpis čl. 72 jaz. nař. nedá se jinou zásadou odůvodniti a že proto není vydán v duchu jaz. zák. a není kryt jazykovým zákonem.
K námitce této budiž uvedeno, že předpis čl. 72 odst. 2 věty třetí nespočívá jen na zásadě preponderance státního jazyka, nýbrž že opatření toto má zajistiti příslušníku státního jazyka za všech okolností vyřízení jeho podání v jazyce státním, což stížnost sice sama uznává, ale mylně spatřuje v tom jen zásadu preponderance jazyka státního, kterou ztotožňuje se zásadou zajistiti příslušníku jazyka státního vždy vyřízení v jazyku státním. Opatření takové jest však podle usnesení adm. plena Boh. A CCCLXV/29, jež mezi oběma zásadami rozlišuje, z důvodů vyložených již v nál. Boh. A 8076/29 v duchu jaz. zák. a tedy ve shodě s ním.

Citace:

č. 9848. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 816-819.