NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6979.

Vojenské věci:* Při použití zák. z 22. prosince 1924 č. 288 Sb. nevadí § 31 tohoto zák. tomu, aby úřad, upravuje invalidní zaopatření gážistům ve výslužbě, kteří požívají invalidního zaopatření podle zák. č. 158/1875 ř. z., pokud se týče podle zák. čl. LI/1875, pokud byli převzati ve své hodnosti do čsl. branné moci, nárok jim odňal podle § 8 zák. č. 288/24 a §§ 31 a 35 zák. č. 76/22.
(Nález ze dne 19. prosince 1927 č. 13273/26.)
Věc: Dr. Karel H. v P. proti ministerstvu národní obrany o invalidní zaopatření a výslužné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, poručík v záloze, byl po převrate převzat jako gážista do svazku čsl. armády a byl pak rozhodnutím mno z 10. června 1920 přeložen dnem 1. červencem 1920 do výslužby jako invalidní, k veškerým dornobraneckým službám nezpůsobilý. Zaopatř. požitky byly mu určeny částkou 600 Kč ročně a podotknuto, že stran invalidního zaopatření jest st-li podati žádost s vyjádřením, uchází-li se o místní zaopatření nebo o zaopatření invalidní s volným bydlištěm. Výnosem z 12. ledna 1922 bylo st-li přiznáno místní zaopatření ve voj. invalidovně v Praze a invalidní služné 2721 Kč 60 h místo výslužného a příspěvku na bytné na dobu trvání jeho nuzného stavu.
K vyzvání mno oznámilo okr. fin. řed. v Praze dne 1. prosince 1924, že st-l měl čistého zisku z hlavního tabákového skladu v P. za dobu od 15. dubna do 31. prosince 1923 částku 29110,78 Kč a za dobu od 3. ledna 1924 do 30. listopadu 1924 částku 35376,70 Kč. Velitelství voj. invalidovny v Praze pak oznámilo, že st-l jest smluvním úředníkem zsv-u v Praze s příjmem za rok 1924 v částce 16600 Kč.
Dne 18. dubna 1925 vyzvalo mno st-le, aby předložil potvrzení zsv-u o svých příjmech na rok 1924 z titulu zaměstnání jako smluvní úředník a potvrzení příslušné berní správy o skutečných příjmech v r. 1924 z podílnictví na hlav. skladu tabáku. Podáním ze 13. května 1925 předložil st-l jednak potvrzení likvidatury zem. účtárny, dle něhož bylo mu vyplaceno v r. 1924 na služ. platu 15000 Kč, nedoplatku za rok 1923 .... 1250 Kč, takže po srážce pens. příspěvků a daní bylo mu vyplaceno celkem 14321 Kč 06 h, jednak rozvážný účet skladu tabáku za rok 1924, dle něhož zisk za rok 1924 činí částku 122168 Kč 80 h. na němž st-l participuje jednou čtvrtinou, a uvedl, že ze svých příjmů je nucen platiti životní pojistku ročních 11428 Kč 90 h, splátku bezúročného úvěru ročně 10000 Kč a úroky z vypůjčených kapitálů, na nichž zaplatil dosud částku 10607,51 Kč.
Nař. rozhodnutím vyslovilo mno, že st-l, jemuž bylo přiznáno místní zaopatření ve voj. invalidovně, nemá počínajíc 1. lednem 1925 nároku na zaopatření invalidovní (invalidní služné), poněvadž nejpozději od této doby nejsou dány předpoklady, za kterých bylo st-li invalidní zaopatření přiznáno, pokud se týče nejsou splněny zákonné podmínky, za nichž přísluší nárok na toto zaopatření. — — — Přeplatky zaopatř. požitků vzniklé od 1. ledna 1925 jest st-l povinen vrátiti podle ustanovení § 26 zák. č. 288/24.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Brojíc proti nař. rozhodnutí, pokud st-li nejpozději dnem 1. ledna 1925 odepřelo nárok na invalidní zaopatření (invalidní služné), namítá stížnost především, že proti němu nemůže býti použito ustanovení § 31 až 35 zák. č. 76/22, o něž se nař. rozhodnutí opírá, poněvadž invalidní zaopatření bylo mu přiznáno nikoliv dle tohoto zák., nýbrž ještě před vydáním tohoto zák. podle ustanovení zák. ze dne 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., st-l pak patří mezi osoby, jmenované v § 97 zák. č. 76/22, pro něž podle předpisu § 98 ustanovení § 31—35 tohoto zák. neplatí.
Námitku tuto vznáší stížnost neprávem. St-li jest sice přisvědčiti, že invalidní zaopatření, přiznané mu výnosem žal. úřadu z 12. ledna 1922, mohlo, když zák. č. 76/22 nebyl v této době ještě vydán, býti mu přiznáno jedině podle ustanovení zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. a že pro něho, jakožto voj. osobu uvedenou v § 97 zák. č. 76/22, ustanovení § 31—35 tohoto zák. dle předpisu § 98 téhož zák. použíti nelze, a že by tedy s hlediska úpravy, jíž se poměrům oné kategorie voj. osob, k níž patří i st-l, dostalo zákonem č. 76/22, bylo nutno st-lův nárok na invalidní zaopatření posuzovati dle norem býv. monarchie, platných dne 28. října 1918, v přítomném sporu dle ustanovení) zák. č. 158/1875.
Než stížnost tu přehlíží, že předpisy zák. č. 76/22 doznaly pozdějším zákonodárstvím určitým změn, z nichž pro přítomný spor rozhodno jest ustanoveni § 8 zák. č. 288/24. Toto zákonné místo předpisuje, že gážistům ve výslužbě, kteří požívali inval. zaopatření podle zák. č. 158/1875, pokud byli převzati ve své hodnosti do čsl. branné moci, upraví se znovu invalidní zaopatření podle ustanovení § 31—35 zák. č. 76/22, při čemž pro výpočet pens. základny platí zásady tohoto zákona. Byla tedy tímto předpisem zákonným vztažena ustanovení §ů 31- 35 zák. č. 76/22 i na poměry gážistů, kteří požívali inval. zaopatření podle zák. č. 158/1875 a bylo jím voj. správě uloženo, aby »upravila« inval. zaopatření osob těch znovu a aby je tedy postavila na roven voj. osobám, pro něž platí předpisy zák. č. 76/22. Měla-li však znovu »upraviti« zaopatření invalidní, musí jí příslušeti také právo, aby znovu zkoumala nejen otázku rozsahu opatření toho, nýbrž i otázku nároku na ně, případně zániku nároku toho.
Výkladu tomuto nemůže státi v cestě ustanovení § 31 cit. zák. č. 288/24, stanovícího, že použitím tohoto zák. nesmí býti nikdo zkrácen na svých dosavadních požitcích, leda že by zkrácení vzniklo placením osobní daně z příjmu, ustanoveními § 4, 11, 15, 20, 23 odst. 2 tohoto zák. nebo proto, že požitky nebyly správně určeny. Předpis tento může se zřetelem k dosahu § 8, jak nahoře byl vyložen, míti na mysli pouze zkrácení výše celkových požitků za předpokladu, že nárok na požitky ty dle zák. č. 288/24 trvá, nikoliv však případy, kde pro poměry upravené dřívějším zákonodárstvím zavádí se též platnost norem, jednajících přímo o podmínkách existence nebo trvání nějakého nároku, jako jest ustanovení § 35 odst. 2 zák. č. 76/22. Kdyby ustanovením § 31 mělo býti vyloučeno použití oněch předpisů, cit. v § 8, jímž jest podmíněna sama existence nároku na požitky, nebyl by zákonodárce nařizoval, aby se invalidní zaopatření nově upravilo podle ustanovení § 31—35, tedy i dle oněch předpisů, jež normují trvání samého nároku na požitky ty, nýbrž byl by vhodnou citací již v § 8, nepojav do něho citaci § 35 odst. 2 zák. č. 76/22, možnost použití jich vyloučil. Za tohoto stavu jest výtka stížnosti, že žal. úřad nemohl o st-lově nároku na invalidní zaopatření rozhodovati dle norem zák. č. 76/22, nýbrž že povinen byl přihlížeti k předpisům zák. č. 158/75, zcela bezdůvodná a s ní padají i konkluse, které z ní st-l dále čerpá. — — — — — — — — —

Citace:

č. 6979. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 648-651.