NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 11330.

Závodní výbory: I. Odepře-li rozhodčí komise rozhodnouti o stížnosti závodního výboru do propuštění dělníků z důvodu, že jde o hromadné propuštění z příčin ležících mimo pracovní poměr, je stížnost na nss do tohoto výroku rozhodčí komise přípustná. — II. Při hromadném propuštění z důvodů ležících mimo individuelní poměr pracovní přísluší závodnímu výboru toliko právo poradně, nikoliv také právo odporu proti propuštění jednotlivců. — III. K výkladu pojmu »propuštěni hromadné«. — IV. Právo podnikatele závod zrušiti nebo částečně zastaviti? — V. Rozhodčí komisi nepřísluší, aby přezkoumávala hospodářskou správnost motivů, kterými podnikatel odůvodňuje hromadné propuštění.
(Nález ze dne 6. června 1934 č. 21175/33.) Prejudikatura: ad I. srov. Boh. A 8623/30, ad III. srov. Boh. A 6841/27, srov. též Boh. A 11328.
Věc: Závodní výbor firmy P. v J. (adv. Dr. Egon Schwelb z Prahy) proti rozhodčí komisi podle zákona o závodních výborech v Plané (za zúč. firmu P. v J. adv. Dr. Felix Kohn z Prahy) o propuštění dělníků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Závodní výbor v závodě firmy P., akc. spol. továrny na buničinu v J., stěžoval si u rozhodčí komise do propuštění 11 dělníků a žádal, aby rozhodčí komise uznala, že zaměstnavatelka jest povinna tyto zaměstnance přijmouti zpět do práce za dřívějších pracovních podmínek a nahraditi jim ušlou mzdu, ježto v propuštění jich nutno vzhledem na délku služební doby a rodinné a majetkové poměry těchto zaměstnanců spatřovati nespravedlivou příkrost, neodůvodněnou ani chováním zmíněných zaměstnanců, ani poměry v závodě.
Rozhodčí komise po provedeném ústním líčení zamítla nař. nálezem námitky závodního výboru jako nepřípustné, poněvadž zaměstnanci, jichž námitky se týkají, byli propuštěni z práce při hromadném propouštění zaměstnanců z důvodů mimo pracovní poměr ležících, a proti propuštění takovému nepřísluší závodnímu výboru právo námitek na rozhodčí komisi, nýbrž pouze právo spolupůsobení při propouštění hlasem poradním.
Proti tomuto rozhodnutí podal jmenovaný závodní výbor stížnost, o níž uvažoval nss následovně:
Především musil nss zkoumati svou vlastní příslušnost. Judikatura zdejší setrvává dosud při právním názoru, že rozhodnutí rozhodčí komise, vydané o odporu závodního výboru, vzneseném podle § 3 lit. g) odst. 2 a násl. proti propuštění jednotlivých zaměstnanců, sluší považovati za rozhodnutí správního úřadu o nároku soukromoprávném. Oproti takovémuto rozhodnutí lze se však podle § 105 ústav. listiny a § 1 zák. č. 217/1925 Sb. dovolati nápravy pořadem práva, pročež je příslušnost nss-u podle předpisu § 3 lit. a) zák. o ss vyloučena.
I bylo tedy zkoumati, zdali nař. rozhodnutí rozhodčí komise sluší uznati za rozhodnutí správního úřadu o nároku soukromoprávném. Je sice pravda, že v případě dnešního sporu obrátil se závodní výbor na rozhodčí komisi se žádostí, která zjevně směřuje k tomu, aby komise poskytla ochranu, kterouž zákon o závodních výborech v § 3 lit. g) odst. 2 a násl, poskytuje proti propouštění jednotlivých zaměstnanců, a že tedy podle právního názoru svrchu zmíněného závodní výbor domáhal se rozhodnutí o nároku soukromoprávném. Nař. rozhodnutím bylo podání závodního výboru, označené jako stížnost, odmítnuto pro nepřípustnost. Je tedy otázka, zdali tento výrok lze uznati za rozhodnutí o nároku soukromoprávném. Než výrok tento již sám o sobě vyjadřuje, že rozhodčí komise odepřela zabývati se věcnými úvahami o »stížnosti« závodního výboru. Z důvodů rozhodovacích je pak smysl tohoto odmítnutí zcela jasně poznatelný. Rozhodčí komise vycházela z předpokladu, že běží o hromadné propuštění zaměstnanců, a měla za to, že z této příčiny není místa pro řízení, jež zákon ustanovil toliko pro případ propouštění jednotlivých zaměstnanců. Odepření žádaného rozhodnutí s takovýmto odůvodněním rovná se odmítnutí z důvodu nepřípustnosti nastoupeného pořadu práv- ního a nemůže tedy býti považováno »za rozhodnutí o nároku soukromoprávním«, zcela stejně jako za ně nemůže býti považováno odmítnutí pro nepříslušnost komise rozhodčí, jež nss již opětovně uznal za přípustný předmět své kognice. (Srov. zejména i stížností dovolaný nál. Boh. A 8623/30.)
Nss uznal proto i v dnešním sporu svoji příslušnost a to tím spíše, že popření zdejší příslušnosti vylučovalo by vůbec jakékoliv soudcovské zkoumání závažných a také stížností před nss vznesených otázek právních. Je to zvláště otázka, zdali řízení ustanovené v § 3 lit. g) odst. 2 a násl. je při hromadném propouštění zaměstnanců naprosto vyloučeno, což žal. úřad hájí, stížnost však popírá, a po případě další otázka, které jsou pojmové znaky hromadného propouštění, jež podle názoru žal. úřadu vylučuje použití řízení podle § 3 lit. g) odst. 2 a násl.
Na otázku prvou dává již samo znění zákona odpověď dostatečnou. V § 3 odst. 1 poskytnuto je závodnímu výboru v příčině propouštění zaměstnanců právo spolupůsobení. Toto projevuje se dvojím způsobem a to podle toho, zdali jde o propuštění hromadné z příčin mimo pracovní poměr ležících, či o propuštění jednotlivých zaměstnanců déle v závodě pracujících. Při propouštění hromadném se zmíněnou motivací záleží právo spolupůsobení závodního výboru v právu pořádném, kdežto při propouštění jednotlivců přísluší závodnímu výboru jakési právo odporu. Tímto odporem může závodní výbor předložiti konkrétní případ propuštění komisi rozhodčí, jež pak svým výrokem může propuštěnému zaměstnanci založiti proti zaměstnavateli některý z nároků v zákoně alternativně stanovených. Rozlišuje tyto dva způsoby spolupůsobení závodního výboru a stavě je do protikladu, dává zákon zřetelně najevo, že při hromadném propuštění se zmíněnou motivací přísluší závodnímu výboru toliko právo poradně, při propuštění jednotlivců však právo odporu, a že tedy oba způsoby spolupůsobení nikdy nekonkurují, což úplně odpovídá různé povaze a různému účelu těchto obou forem spolupůsobení závodního výboru. Na pouhý hlas pořádný je závodní výbor omezen při propuštění hromadném, jež děje se z příčin ležících mimo pracovní poměr, t. j. mimo individuelní smluvní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Příčiny takové jsou zejména úplné nebo částečné zastavení závodního provozu nebo zavedení nových technik neb method pracovních, ale ovšem i rozhodnutí podnikatelovo jeho osobními poměry přivoděné. Je zcela jasno, že a proč zákon nechtěl podrobiti disposičnímu aktu rozhodčí komise, jejž odpor závodního výboru vyvolává, propuštění hromadná, jejichž pohnutka leží v hospodářské situaci závodu nebo v poměrech provozně technických nebo v osobních poměrech podnikatelových. Vždyť by to nakonec znamenalo přesunouti vlastnickou disposici podnikatelovu na rozhodčí komisi, jejímž rozhodnutím by pak podnikatel mohl býti omezován v hospodářském a technickém řízení a uspořádání svého podniku, což by se za okolností rovnalo zápovědi zastavení provozu, jež našemu zákonodárství, kromě zcela zvláštních případů, až do vl. nař. z 20. dubna 1934 č. 78 Sb. nebyla známa a teprve touto výslovnou normou musila býti připuštěna. Naproti tomu výrokem rozhodčí komise, jímž tato zasahuje do propuštění jednotlivce a toto po případě i zmaří, neomezuje se nikterak určení trvání a rozsahu závodu, jakož i techniky závodní, jež je věcí podnikatelovou, neboť propuštění jednotlivce, jehož příčina spočívá v individuelním poměru pracovním, zejména v osobě zaměstnancově, nemá s trváním, rozsahem a technikou závodu co činiti.
Úvahy tyto potvrzují výklad zákona, který již z textu jeho se podává a který brání přiznati závodnímu výboru při hromadném propuštění z důvodů ležících mimo individuelní poměr pracovní vedle práva pořádného ještě také právo odporu směřující proti propuštění jednotlivců. Stížnost, jež hájí stanovisko opačné, není tedy v tomto svém bodě důvodná.
Nález Boh. A 2719/23, jehož se stížnost pro sebe dovolává, týká se poměru mezi pořádným právem závodního výboru a onou ochranou, kterou § 22 zák. o závod. výborech poskytuje členům záv. výboru, a nemá tedy významu pro řešení otázky, jež týká se vztahu zcela jiného.
Je-li tedy při hromadném propouštění z důvodů mimo pracovní poměr ležících zmíněné právo odporu závodního výboru se svými zákonnými důsledky vyloučeno, je nutno přistoupiti k otázce, které že jsou pojmové znaky tohoto hromadného propouštění, zvláště když stížnost zastává názor, že v případě dnešního sporu vůbec nešlo o hromadné propuštění ve smyslu zákona.
Propouštění hromadné znamená již jako protiklad propouštění jednotlivců propouštění většího počtu zaměstnanců. Než výraz hromadné propuštění naznačuje mimo to, že nejde prostě o množné číslo, nýbrž o značnější počet propuštění současných. Počet je však značnější netoliko tehdy, když číslice propuštěných je sama o sobě (absolutně) značná, nýbrž i tehdy, když jeví se značnou v poměru k úhrnné číslici dělníků v závodě zaměstnaných. Číselný poměr počtu propuštěných k úhrnnému počtu zaměstnanců závodních lze ovšem uvažovati jen vzhledem k celému závodu, neboť závodní organisace zaměstnanecká, jež zákonem o záv. výborech č. 330/1921 Sb. byla v život uvedena, spočívá právě na závodním celku, jakožto na své organisační základně. O zmíněné současnosti propouštění sluší podle povahy věci mluviti i tehdy, když propouštění jeví se ve svém souboru jakožto opatření jednotné, jedním a tímže motivem odůvodněné, aniž je nezbytně nutno, aby bylo uskutečněno v jediném kalendářním dni. Zda šlo by o hromadné propuštění i tehdy, když propouští se celé osazenstvo jednoho závodního oddělení, byť počet propuštěných nebyl číselně značný, nebylo třeba zkoumati, ježto o tuto otázku v předmětném sporu neběží.
Z předeslaného vymezení pojmu hromadného propuštění podávají se směrnice pro řešení otázky, zda v konkrétním případě jde o propuštění hromadné ve smyslu § 3 lit. g) zák. o závod. výborech. Jiných a podrobnějších znaků hromadného propuštění zákon nepodává. Zákon tedy ponechává věcnému hodnocení příslušného úřadu správního, aby rozhodl, zda počet propuštění sluší in concreto považovati za propuštění hromadné ve smyslu zákona. Takovéto hodnocení skutkových poměrů, pokud zachovává směrnice svrchu vytčené a nepříčí se zákonům normálního myšlení, uniká ovšem přezkoumání nss-em, jehož úkol se v podstatě omezuje na zkoumání otázky právní. (Srov. Boh. A 6841/27.)
Z úvah těchto vyplývá, že je bezpodstatnou námitka stížnosti, že předmětná propuštění týkají se několika závodních oddělení a že počet propuštěných uvnitř jednotlivých oddělení nelze nazvati značným. Bez-
Bohuslav-Janota, Nálezy správní XVI 61 významné je dále tvrzení, jež stížnost sice uvádí, nikoli však v podobě řádně formulované námitky, že předmětná propuštění dála se postupně. Pokud pak stížnost chce bráti v odpor i hodnocení žal. úřadu, jenž uznal počet propuštěných za značný, nemohl nss nalézti, že hry se hodnocení toto nesrovnávalo se směrnicemi svrchu vytčenými anebo, že by se příčilo zákonům správného myšlení.
Stížnost obrací se však proti nař. rozhodnutí ještě po jedné stránce, popírajíc, že byly dány dostatečné příčiny ležící mimo poměr pracovní, jež by sporná propuštění mohly ospravedlniti. Žal. úřad neprávem prý se spokojil s tvrzením správy závodu, že byla to odbytová a cenová krise, jež činila propuštění nutnými. Zejména pak přenesl se prý neprávem přes okolnosti uvedené závodním výborem, jež byly by prý dokázaly, že v závodě nebylo nedostatku práce a že tedy nebylo žádného důvodu dělníky propouštěti.
Maje přistoupiti k této námitce musil nss nejprve vyšetřiti hranice, jež jsou dány rozhodovací pravomoci rozhodčí komise. Bylo již svrchu vyloženo, že zákon o závodních výborech neodňal podnikateli disposiční moc v příčině trvání nebo zániku jeho závodu. Dokud nebyl vydán jasný předpis právní stanovící opak, rozumí se to samo sebou, a také ustanovení § 25 zák. o závod. výborech potvrzují, že i tento zákon stojí na temže stanovisku. Bylo tedy i za stavu právního, platného v době vydání nař. rozhodnutí, ponecháno svobodnému rozhodnutí podnikatelovu, zdali chce svůj závod úplně zrušiti nebo z části zastaviti. V této své svobodě není podnikatel omezen ani pořádným právem, jež jest v § 3 lit. g) odst. 1 zák. o závod. výborech závodnímu výboru poskytnuto, neboť právo toto směřuje jen k tomu, aby při výběru propuštěných bylo šetřeno hledisek sociálních. Z ustanovení zákonných nedá se také vyčísti, že podnikatel smí jen tehdy svůj závod úplně zrušiti nebo částečně zastaviti, jsou-li dány hospodářské nebo provozovně-technické příčiny ležící mimo poměr pracovní. Bylo již svrchu řečeno, že může tak učiniti i z důvodů spočívajících jen v jeho osobě a i pak půjde o propouštění z příčin mimo pracovní poměr ležících. Běží jen o to, aby závodní výbor nebyl připraven o své právo odporu, jež mu přináleží, jde-li o propuštění, která nevyplynula z důvodů ležících mimo poměr pracovní. Toto právo odporu bylo by zajisté protizákonným způsobem zkráceno, kdyby podnikatel, předstíraje příčiny vnější, to jest mimo individuelní pracovní poměr ležící, chtěl uniknouti zásahu závodního výboru na základě řečeného práva odporu, ačkoliv ani v trvání, ani v rozsahu závodu nebude žádné podstatné změny.
Z těchto úvah vyplývá, že rozhodčí komisi nepřísluší, aby přezkoumávala hospodářskou správnost motivů, jimiž podnikatel hromadné propouštění odůvodňuje, neboť musila by disposici podnikatelovu, jíž tento svůj závod zcela nebo částečně zastavil, prostě přijmouti jako hotový fakt i kdyby podnikatel žádného hospodářského odůvodnění neuvedl. Právo odporu závodnímu výboru propůjčené mohlo by proti propouštění, jež podnikatel označuje jako hromadné, býti uplatňováno jen námitkou, že podnikatel hromadné propuštění z důvodů ležících mimo pracovní poměr toliko předstírá, kdežto ve skutečnosti propouští zaměstnance z nějakého důvodu v poměru pracovním, zejména v osobě zaměstnancově spočívá- jícího. Takovéto námitky nelze však nalézti ani ve stížnosti, ani v projevech závodního výboru přednesených v řízení správním. Spor točí se od počátku kolem otázky, zda cenová a odbytová krise, kterouž podnikatel označil jako příčinu propouštění zaměstnanců, je s to, aby omezení závodního provozu z hospodářského hlediska ospravedlnila. Věcné zkoumání této otázky však podle hořejších vývodů rozhodčí komisi vůbec nepřísluší, a není proto možno v tom, že rozhodčí komise nehodnotila snad správně protidůvody, jež závodní výbor proti hospodářské kalkulaci podnikatelově uplatňoval, shledati ani nezákonnost, ani vadu řízení.

Citace:

č. 10049. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 348-349.