NPD documents search: Všehrd, 13 (1932) - Dr. Alfons Schmitt: Die weltwirstschafskrise. Wirtschaftsprobleme der Gegenwart.

František Poláček:
Výklad projevu otázkou právní?
1
Dřívější judikatura pokládala otázku výkladu projevu za otázku skutkovou.
Praktickým důsledkem tohoto stanoviska bylo, že výrok nalézacího soudu o výkladu projevu (určení jeho smyslu, významu, dosahu, směru a účelu, jakož i kdo jím byl napaden) mohl býti jako výrok o skutečnosti napadán jen zmatky formálními (zejména podle § 281, č. 4, 5 tr. ř.). Nalézací soud řešil uvedenou otázku v mezích své skutkově zjišťovací činnosti podle § 258, odst. 2 tr. ř. (rozh. čís. 2485, 3381 Sb. n. s.); zrušovací soud byl výkladem nalézacího soudu vázán podle § 288, odst. 2, č. 3 tr. ř. (rozh. č. 3337 Sb. n. s.). Když zrušovací soud shledal, že výrok nalézacího soudu trpí některou formální vadou, nesměl sám nahradili vadný výrok vlastním správným výkladem, nýbrž směl napadený rozsudek jen zrušiti a přenechati nové rozhodnutí nalézacímu soudu. Nalézací soud nebyl vázán názorem zrušovacího soudu (§ 293, odst. 2 tr. ř.); setrval-li nalézací soud na svém výkladu projevu, mohl zrušovací soud — netrpěl-li výrok opět vytýkanými formálními vadami — zjednati nápravu jen v cestě mimořádné obnovy trestního řízení podle § 362 tr. ř. (tedy jen ve prospěch obžalovaného). K nesrovnalostem tu mohlo dojiti zvláště tenkráte, když projev byl opakován v obvodech různých soudů, jež jej protichůdně vyložily.
Konečně působila nepřípustnost přímého přezkoumání výkladu projevu zrušovacím soudem nesnáze při řešení otázky důkazu pravdy a důkazu omluvitelného omylu. Kterým důkazním návrhům tu má býti vyhověno, lze rozhodnouti právě jen podle výkladu projevu. Týkaly-li se zamítnuté důkazy skutečností, jež byly podle výkladu projevu učiněného nalézacím soudem nezávažné, i tu bylo třeba nejprve napadnouti formálními zmatky výrok o výkladu projevu, aby tak oklikou mohlo býti dovoděno, že zamítnutím návrhů byla obhajoba (obžaloba) zkrácena.
Novější judikatura přijala stanovisko; že výklad projevu je otázkou právní.
Praktickým důsledkem toho je, že výklad projevu lze napadati hmotněprávními zmatky a že stěžovatel může požadovati na zrušovacím soudu, aby přímo přezkoumal správnost výkladu projevu, jejž učinil nalézací soud. Toho se lze domáhati buď zmatkem podle § 281 č. 9 a) tr. ř., má-li výklad projevu sloužiti k závěru, zda jde o pomluvu, tedy o trestný čin, či o projev nezávadný, nebo zmatkem podle § 281, čís. 9 b) tr. ř., jde-li o otázku, o kterých skutečnostech cti se dotýkajících má býti veden důkaz pravdy nebo důkaz omluvitelného omylu, a konečně podle § 281, č. 10 tr. ř., má-li býti na příklad rozhodnuto, zda projev obsahuje obvinění ze skutečností, jež mohou někoho uvésti v opovržení (§ 2 zák. o ochr. cti), nebo zda projev je pouhou nadávkou (§ 1 zák. o ochr. cti). Naproti tomu se formální zmatky mohou vztahovati jen na skutkové podklady onoho posouzení, to je na okolnosti a zjevy vnějšího (mimoprávního) světa, za nichž došlo k projevu (rozh. č. 6335 Sb. n. s.). Řešení otázky, jaké povahy je výklad projevu, se nelze vyhnouti tím, že se výklad projevu prohlásí za otázku smíšenou (quaestio mixta); tím se jen zastírá přesné rozlišování otázky skutkové a právní, neboť jde jen zdánlivě o jednotnou otázku obojí povahy, ježto se ve skutečnosti otázka rozpadá vždy v samostatnou otázku skutkovou a v samostatnou otázku právní; nezbývá, než v jednotlivém případě rozhodnouti, jakou povahu má otázka, již musíme řešiti.
Úkolem úvahy je zkoumati, které složky výkladu projevu jsou skutkové povahy (I.) a které jsou povahy právní (II.).
I. Které otázky, jež je třeba vyřešiti při výkladu projevu, jsou otázkami povahy skutkové?
Na tuto otázku dáme nejjednodušší odpověď, pátráme-li po tom, co tu bylo a co se stalo (po konkrétní skutkové podstatě).
Sem patří odpověď na otázky:
jaký projev se stal (jakého znění projev byl), tedy odpověď na otázku, co jsme pozorovali, co jsme slyšeli a četli;
v jakém prostředí se projev stal; tím míníme prostředí vůbec, nikoli snad jen prostředí, v němž se mění pravidelný význam použitého slova, neboť v žádném případě si projev nelze odmysliti od prostředí a od osoby napadeného; mluvíme-li tu o osobě napadeného, nemáme tím na mysli výklad projevu o tom, kdo je projevem napaden, nýbrž osobu napadeného myslíme tu jako součást prostředí, v němž se projev stal; vždyť určitý projev může míti různý smysl podle toho, jaké vlastnosti má osoba napadeného;
ke komu byl projev učiněn, ke komu pachatel mluvil, na koho při pronášení projevu ukazoval a pod., komu byl projev zaslán;
kdo má jméno, příjmení, povolání a bydliště, jak bylo v projevu jmenovitě uvedeno;
kdo je ve věcném vztahu se skutečnostmi, v projevu tvrzenými a poukazujícími na napadeného (na příklad, že byly vedeny rodinné spory a kdo je vedl — srov. případ rozh. č. 6227 Sb. n. s.);
kdo patří do napadeného okruhu osob individuálně neurčených, na příklad kdo je členem ředitelstva napadené obchodní společnosti, nebo kdo je členem výboru napadeného spolku.
Jde tu vesměs o otázky, jaký projev se stal a za jakých okolností k němu došlo, tedy o otázky, jež jsou nepochybně otázkami skutkovými.
II. Které otázky týkající se výkladu projevu jsou otázkami povahy právní?
Právní otázkou je výklad (interpretace) zákona (1.) a podřadění (subsumpce) zjištěných skutečností pod zákonné ustanovení (2.).
1. Vymezení interpretace zákona v poměru ke skutkovému zjištění nečiní obtíže. Jde tu o to, zvěděti výkladem zákona, co je zakázáno (jaká povinnost je zákonem uložena občanům).
Čest může býti chráněna v různém rozsahu. Může býti intensivněji hájena proti útokům určitého obsahu než proti jiným útokům (obvinění z trestného činu a nadávka), může býti chráněna proti útokům téhož obsahu různě podle způsobu, jakým se útok stal (před třetí osobou, obsahem tiskopisu), může býti trestáno již pouhé ohrožení cti nebo teprve její porušení, nebo může býti ochrana cti přiznána jen určitým subjektům, naproti tomu jiným odepřena (obchodní společnosti). Výkladem zákona o ochraně cti v těchto směrech si tvoříme představu o tom, způsobení čeho a za jakých okolností je jím zakázáno. Tím si tvoříme představu o zákonné skutkové podstatě.
O interpretaci zákona o ochraně cti jde, dovozujeme-li z něho, že trestné činy v něm uvedené jsou výsledečnými delikty ohrožujícími, že se k naplnění zákonných skutkových podstat vyžaduje, aby projevem bylo způsobeno nebezpečí pro čest někoho, a že toto nebezpečí záleží v možnosti, že projev způsobí změny v představách průměrných spoluobčanů o přiznání a oduznání nároku napadeného, aby mu byla vzdána příslušná úcta a vážnost. I když pro utvoření posledního úsudku používáme životních zkušeností (řídíme se zkušenostními zásadami), nemá to vliv na povahu interpretace zákona jako otázky právní, neboť životní zkušenosti jsou jen pomůckou pro porozumění zákonu a pro vymezení zákonné skutkové podstaty.
2. Jádro sporu o vymezení otázky skutkové a otázky právní při výkladu projevu je teprve v poměru skutkově zjišťovací činnosti k podřadění zjištěného děje pod zákon.
Je ještě skutkově zjišťovací činností, vykládáme-li konkrétní projev a pátráme-li po jeho smyslu, nebo jde již o činnost právní, záležející ve srovnání konkrétní skutkové podstaty se zákonnou (abstraktní) skutkovou podstatou?
Abychom mohli dáti odpověď na tyto otázky, musíme si uvědomiti, co je účelem výkladu projevu.
Výkladem zákona o ochraně cti jsme poznali, že pomluva je výsledečným deliktem ohrožujícím a že se k její zákonné skutkové podstatě vyžaduje, aby projevem bylo způsobeno nebezpečí pro čest někoho. Po tom, zda v jednotlivém případě vzniklo takové nebezpečí, pátráme výkladem projevu; uvažujeme-li o povaze tohoto závěru, vtírá se nám myšlenka, že tento závěr je stejné povahy jako závěr, který si činíme u výsledečných deliktů porušovacích o tom, zda činem byla způsobena porucha. Ježto tento závěr je nepochybně povahy skutkové (neboť se týká světa kausálního), zdá se býti odůvodněno, přisouditi stejnou povahu i závěru o tom, zda projevem bylo způsobeno nebezpečí pro čest někoho, a prohlásiti otázku výkladu projevu za otázku skutkovou.
S tím však nelze souhlasiti.
Kdo by byl vševědoucí — jak praví Kallab (Trestní právo hmotné, str. 62)i —, neznal by pojem nebezpečí, poněvadž by předem věděl, zda určité jednání přivodí určitý výsledek (poruchu), čili nic. K pojmu nebezpečí uvádí Miřička (O formách viny trestné, 1902, str. 116), že se. moment nebezpečí existující v naší představě přenáší na samu situaci, že se průměrné úsudky do jisté míry objektivisují, že se pak mluví o nebezpečné situaci jako o nějakém objektivním stavu a manipuluje se s pojmem nebezpečí jako.s pojmem tak objektivním, jako je sám pojem poruchy.
Podle toho je nebezpečí stavem, který si jen představujeme jako skutečný; patří-li závěr o tom, zda došlo k poruše, pod otázku: »co se stalo«, není tomu tak při otázce, zda projevem bylo způsobeno nebezpečí pro čest někoho, a nelze jí proto přisuzovat skutkovou povahu.
Skutkově zjišťovací činnost končí tu zjištěním jednotlivých skutečností, jak byly nahoře vypočteny pod I.), tedy zjištěním znění projevu a okolností, za nichž se projev stal. Účelem další činnosti, to je výkladu projevu (pátrání po jeho smyslu, posouzení, zda projevem bylo způsobeno nebezpečí pro čest někoho), je již srovnání konkrétní skutkové podstaty se zákonnou skutkovou podstatou, to je podřadění (subsumpce) zjištěného děje pod zákon a tudíž činnost, která je povahy právní.
Ke stejnému výsledku dojdeme, obrátíme-li otázku, to je netážeme-li se, zda projevem bylo způsobeno nebezpečí pro čest někoho, nýbrž položíme-li si ji tak, zda jde o projev způsobilý ohroziti čest někoho. Zejména z takto položené otázky je zřejmé, že při otázce nebezpečí nepátráme po nějakém dalším zjevu vzniklém v kausálním světě (jako tomu bylo při otázce poruchy), nýbrž že tu jde toliko o otázku, zda projev je povahy požadované zákonem, tedy že tu jde o jeho podřadění pod zákonný pojem.
Právní povaha výkladu projevu se nemění, ať jde o projev spáchaný jakýmkoli prostředkem (písmem, slovem, nápěvem, posunkem, nebo smíšeně). Nelze souhlasiti s názorem, že výklad projevu nabývá povahy skutkové, jde-li o projev, který vedle slovního výrazu záleží ještě z posunku jej doprovázejícího nebo ze zvláštního jeho zdůraznění (z tónu), nebo kde použité slovo má zvláštní význam spojovaný s ním v určitých vrstvách obyvatelstva (srov. rozh. č. 6335 Sb. n. s.). Vždyť jde o činnost stejné povahy, ať používáme životních zkušeností k výkladu slova neb ať jich používáme zároveň k výkladu posunku; o činnost stejné povahy jde i tenkráte, když používáme životních zkušeností k výkladu provincialismu. Ve všech případech jde o činnost stejné povahy, sledující stejný účel, totiž o podřadění zjištěného děje pod zákonnou skutkovou podstatu. Že uvedený názor, jenž právní povahu přiznává jen výkladu slovního-písemného projevu, je pochybený, plyne z jeho odůvodnění, totiž že v případě projevů spáchaných tiskopisem má vyšší soudce před sebou stejný podklad jako soudce nižší (srov. rozh. č. 3823 Sb. n. s.); jako nižší soudce zjišťuje znění ústního projevu, jako zjišťuje, jaký posunek učinil hluchoněmý, tak stejně zjišťuje, jaký projev se stal písemně; i v případu článku uveřejněného v tiskopise nepřezkoumává vyšší soudce výklad projevu podle obsahu přiloženého výtisku časopisu, nýbrž podle znění, které zjistil nalézací soud v rozsudku (§ 288, odst. 2, č. 3 tr. ř.).
Pokud bylo v předcházejících úvahách mluveno o výkladu projevu, byl tím míněn, závěr o objektivním smyslu projevu, to jest o smyslu, který s projevem spojujeme podle průměrných úsudků, nikoli závěr o subjektivním smyslu projevu, to jest o smyslu, který s ním spojil pachatel. Že se k subjektivní vině pomlouvajícího vyžaduje, aby se subjektivní smysl shodoval s objektivním smyslem projevu, bylo vyloženo v článku o »Subjektivní stránce pomluvy«. Nepochybuje se, že otázka, zda pachatel věděl, jakého znění je projev jím učiněný, je otázkou skutkovou (rozh. č. 6190 Sb. n. s.); přizná-li se však skutková povaha závěru o duševním stavu pachatelově, pokud se týká jeho znalostí vnějšího světa, pak jest jen malý krok k tomu, aby se pokládal za skutkové povahy i závěr o jeho duševním stavu, pokud jde o jeho úvahy a představy, jež si pachatel učinil před provedením činu a jimiž se řídil při provedení činu (srov. § 390 osnovy k trestnímu řádu a odůvodnění k němu), a tudíž i závěr o subjektivním smyslu projevu. Vychází-li se z toho, že závěr o subjektivním smyslu projevu je povahy skutkové, mohlo by se také z toho dovozo- vati, že téže povahy je i závěr o objektivním smyslu. V obou případech je však cíl naší činnosti různý; při závěru o subjektivním smyslu projevu pátráme po tom, jak pachatel rozuměl svému projevu (po jeho představách a úsudcích o tom, zda projevem bude způsobeno nebezpečí pro čest někoho), tedy po tom, co se stalo, kdežto o podřadění pod zákon jde tu teprve, až když srovnáváme zjištěný duševní stav pachatelův se subjektivní zákonnou skutkovou podstatou; naproti tomu při závěru o objektivním smyslu projevu jde již o otázku podřadění zjištěného projevu pod zákon, když si činíme průměrné úsudky o tom, zda projevem bylo způsobeno nebezpečí pro čest někoho. Nemůže tudíž zviklati závěr o právní povaze výkladu objektivního smyslu projevu, ani zaujmeme-li stanovisko, že otázka subjektivního smyslu projevu je otázkou skutkovou.
Proti právní povaze výkladu projevu se nelze dovolávati konečně ani toho, že výklad projevu provádíme pomocí životních zkušeností (podle zásad zkušenostních) a že si podle nich činíme závěr o tom, zda projevem bylo způsobeno nebezpečí pro čest někoho (zda projev byl způsobilý ohroziti čest někoho), neboť pro posouzení, zda máme co činiti se závěrem skutkové nebo právní povahy, nezáleží tu na tom, jakým způsobem si činíme naše závěry, nýbrž pouze na tom, o čem si je činíme (za jakým účelem si je činíme). Jiná je ovšem otázka přezkoumatelnosti správnosti zkušenostních zásad použitých nalézacím soudem při výkladu projevu (otázku zákazu přímého přezkoumání nelze ztotožňovati s otázkou skutkovou). Rozeznávati je tu, zda šlo o obecné zásady zkušenostní, neb o zkušenostní zásady získané na podkladě důkazního řízení, na příklad provedením znaleckého posudku.
Obecné zásady zkušenostní nepotřebují důkazu (srov. § 269 civ. ř. s.); ježto je nalézací soud nezískává formálním řízením rozvíjeným v přítomnosti stran a ovládaném zásadami ústnosti a bezprostřednosti (nalézací soud nemusí v řízení učiniti žádné zmínky o tom, jakými obecnými zkušenostními zásadami se bude říditi), odpadá tu důvod vázanosti zrušovacího soudu podle § 288, odst. 2, č. 3 tr. ř. Může se tudíž stěžovatel uplatňující některý z hmotněprávních zmatků domáhati na zrušovacím soudu, nejen aby přezkoumal pouhý závěr nalézajícího soudu o výkladu projevu, ale i aby přezkoumal správnost obecných zkušenostních zásad, jichž nalézací soud použil při výkladu projevu a aby místo nesprávných použil správné. Ježto zpravidla se nalézací soud ani nevyjadřuje o tom, kterými obecnými zkušenostními zásadami se řídil, omezí se stěžovatel na žádost o přímé přezkoumání správnosti výkladu projevu.
Jinak je tomu, jestliže k výkladu projevu nestačily obecné zkušenosti a jestliže byl proto nalézací soud nucen zkušenosti potřebné k výkladu projevu teprve si osvojiti na podkladě řízení provedeného podle zásad formálního práva; v takovém případě je otázka použité zkušenostní zásady přezkoumatelná zrušovacím soudem jen v mezích formálních důvodů zmatečnosti, jako je tomu při přezkoumávání skutkového zjištění učiněného na podkladě řízení ovládaného zásadami ústnosti a bezprostřednosti.2 3

úvaha navazuje na články: »Výklad projevu«, Právní prakse, 1939, str. 144 a »Subjektivní stránka pomluvy«. Právní prakse, 1940, str. 209.)
Literatura: Břečka: Ve kterých směrech se doporučuje reformovati prostředky proti rozsudkům sborových a porotních soudů? Druhý sjezd čes. právníků v r. 1926. Cícha: Skutkové zjištění a právní posouzení, Soudcovské Listy, 1931, str. 103. Gerlich: Skutkové zjištění a právní posouzení v řízení soudním, 1934.)
Kallab: O skutkové podstatě a konkurenci činů trestných, 1911.Kern: Auserungsdelikte, 1919.Miřička: O formách viny trestné a jejich úpravě zákonné, 1902.Poláček: Odvolání z výroku o vině ve věcech přestupkových. Soudcovské Listy, 1932, str. 173, 191.Solnař: Několik úvah o příčinném vztahu a adaekvátnosti v trestním právu, 1937.Soukup: Skutkové zjištění jako základ pro uplatnění materiálních důvodů zmatečnosti, Právný Obzor, 1934, str. 233.Stein: Das private Wissen des Richters, 1907.Steiner: Empfiehlt sich im Rechtsmittelverfahren gegen ein Gerichtshofurteil in Strafsachen eine Überprufung der Tatfragen?Steiner: Schutz der Ehre, 1937.)

Citace:

Antonín Hobza: Dokumenty ke studiu mezinárodního práva.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1932, svazek/ročník 13, číslo/sešit 6, s. 221-221.