NPD documents search: Všehrd, 13 (1932) - ThDr. PhDr. JUDr Joseph Lammeyer: Die juristischen Personen der katholischen Kirche

Ustanoveni čl. 356. obchod. z. nepředpisuje ani lhůty, ani určité formy pro oznámení kupcovo, že na místě plnění požaduje náhradu škody pro neplnění.

Žalující společnost A. ujednala se žalovaným obchodníkem obilím B. v měsíci prosinci 1908, že týž jí dodá tři vagony ovsa ipo 100 q, a to první vagon za 16,40 K za metr. ct. hned, další dva vagony po 16,60 K za metr. ct. v únoru a březnu 1909. Žalovaný dodal první dva vagony včas, třetího nedodal vůbec. Před uplynutím lhůty k dodávce třetího vagonu přišel žalovaný do závodu žalující spo-
2* lečnosti a ujednal zde, že třetí vagon dodá do konce června 1909, avšak přece nedodal, takže A. oves jinde dráže koupitli musila, načež podala na B. žalobu na náhradu rozdílu v ceně.
Okr. soud v H. žalobní prosbě vyhověl z těchto
důvodů:
Ze skutkové povahy shora uvedené plyne, že jak žalující, tak žalovaný jsou obchodníky a že tudíž v tomto případě, pokud se jedná o dodání ovsa, jde o obchod ve smyslu § 271. obch. zák.
Soudce z kupního lístku ze dne 7. prosince 1908 žalovaným vlastnoručně podepsaného a z výpovědi svědka R. vzal za prokázáno, že mezi žalující a žalovaným byla ujednána smlouva, že žalovaný dodá žalující tři vagony ovsa, a to jeden vagon promptně 1 q za 16 K 40 h, další dva vagony 1 q po 16 K 60 h se lhůtou dodací, a to druhý vagon koncem února 1909 a třetí koncem března 1909, a že žalovanému na jeho žádost za souhlasu žalující lhůta dodací třetího vagonu do konce června 1909 povolena byla. Poněvadž tudíž dodání ovsa mělo se státi koncem měsíce června, jde tu o obchod fixní.
Jelikož žalovaný třetí vagon v čas nedodal, může žalující ve smyslu § 357. obch. zák. místo splnění smlouvy žádati náhradu škody, a poněvadž v případě tom jedná se o zboží mající cenu trhovou, jeví se náhrada škody v rozdílu mezi cenou kupní a cenou trhovou v době dodání oprávněnou.
Na odvolání žalovaného krajský soud v N. J. jako soud odvolací rozsudek prvé stolice změnil a žalobu odkázal z těchto
důvodů:
Soud odvolací nesdílí především názor prvého soudce, že tu běží o obchod fixní ve smyslu čl. 357. obch. z.
Vždyť o obchodu fixním nelze mluviti již tehdy, když při koupi zboží určitá lhůta k dodání přesně stanovena byla, nýbrž tato přesně a určitě stanovená lhůta musí vedle dohodnutí smluvních stran, ať již výslovného nebo z okolností vyplývajícího, býti podstatnou součástí obchodu, s níž celý obchod státi nebo padnouti má, takže opožděné dodání zboží koupeného vůli stran neodpovídá.
Takové dohodnutí v případě našem mezi zástupcem žalující společnosti jako kupitelem a žalovaným jako prodavatelem se nestalo. Neboť z výpovědi svědecké R. vychází, že bylo v měsíci prosinci ujednáno, že třetí vagon ovsa, o který tu běží, v měsíci březnu dodán býti má, aniž řečeno, že by při opožděném dodání jeho žalobce oves nemohl přijati, a aniž lze z okolností souditi, že by takové ustanovení vůli stran odpovídalo. Naopak lze z té okolnosti, že lhůta dodací byla, jak výpovědí svědka, bylo zjištěno, v březnu do června prodloužena, souditi, že takového úmyslu strany neměly.
Než ani dojednání, které se pak v měsíci březnu o dodání tohoto vagonu ovsa stalo, neopravňuje k závěru, že měly strany úmysl, aby lhůta dodací byla ve smyslu nahoře uvedeném podstatnou součástí obchodu. Vždyť na základě téže svědecké výpovědi měl oves býti dodán v měsíci červnu.
Arci dlužno též pokládati za zjištěno, že svědek jako zástupce žalující firmy při oné příležitosti žalovanému řekl, že potřebuje oves pro měsíc červen, ale z toho ještě neplyne, že strany se umluvily, že nedodá-li se oves v červnu, nebude přijat, že by ho žalující nemohla potřebovati. Ovšem svědek R. též uvedl, že v březnu žalovanému také připomenul, že »musí« oves v červnu míti. Než odvolací soud uváživ, že svědek při svém výslechu před dožádaným soudcem o tom se nezmínil, nepovažuje to za zjištěné tím méně, že jest pravdě nepodobno, aby si člověk takový detail hovoru před rokem se udavšího zapamatoval a dnes podrobnost tuto znal, když jí před půl rokem neznal. Avšak ani kdyby se byl svědek takto vyslovil, nebyl by se obchod stal fixním ve smyslu naznačeném. Tomu nasvědčuje ta skutečnost, že po marném uplynutí lhůty stanovené, dopisem, který právní zástupce žalující společnosti žalovanému zaslal, tomuto novou lhůtu k dodání zakoupeného zboží udělil. Také povaha zboží o tom svědčí, že neodpovídá vůli stran, aby lhůta dodací byla považována za závažnou součást obchodu dodacího; vždyť oves jest zboží, kteréhož potřebovati lze v každém období roku, obzvláště v závodě žalující akciové společnosti, ve kterémž jest notoricky mnoho párů koní po celý rok zaměstnáno.
Jestliže však obchod, o který se jedná, není obchodem fixním, nelze po příkladu prvého soudce při rozhodování otázky o nároku žalobcovu na náhradu škody užiti čl. 357. obch. z. Nemíní-li totiž kupující na prodavateli v prodlení žádati splnění, nýbrž vykonati některé z práv ostatních v čl. 355. obch. z. mu vyhražených, neobmezuje jej čl. 357. obch. z. způsobem v čl. 356. obch. zák. vytčeným, neukládá mu tedy, aby to druhé straně oznámil a jí při tom popřál, dovoluje-li to povaha obchodu, okolnostem přiměřené lhůty k napravení toho, co bylo promeškáno. Kdežto tedy první soudce se stanoviska čl. 357. obch. z. žalobci přisoudil nárok náhradní pro nedodání zboží koupeného dle předpisu odst. 4. čl. 357. obch. zák. vypočítaný, aniž se pouštěl do rozebírání otázky, zda-li žalobce se zachoval jak čl. 356. obch. z. přikazuje, není to možným soudu odvolacímu, jenž obchod, o který běží, nemá za fixní. Naopak touto otázkou v první řadě dlužno se zabývati. Než rozhodnou tuto otázku odvolací soud záporně musil zodpověděti. Žalující společnost totiž ani sama netvrdí, že by před podáním své žaloby byla žalovanému oznámila, že místo splnění smlouvy požadovati míní náhradu škody pro nesplnění, a že by mu byla při tom dopřála lhůty k napravení toho, co promeškáno.
Dopis právního zástupce žalující, o němž již nahoře se stala zmínka, takovým oznámením není. Nemá-li se přímo za to, že v něm jest výslovná řeč o tom, že žalující míní splnění smlouvy žádati, tož v něm na žádný způsob není obsaženo prohlášení vůle jeho, že chce požadovati náhradu škody pro nesplnění, kteréžto prohlášení musí býti určité a takové, že nemůže býti pochybnosti v tom, že netrvá kupující více na obmeškaném splnění, nýbrž že volil na místě toho náhradu pro nesplnění. Že by ale podání žaloby toto zákonem předepsané oznámení nahražovati mohlo, jak novější judikatura za to má, soud odvolací z čl. 356. obch. z. nemůže vyčísti.
Arciť zákon nepředpisuje formu oznámení v čl. 356. obch. z. vytčeného. Než sluší míti před očima, že se jedná o oznámení, které zákon obchodníkům předpisuje. Z toho plyne, že se jedná o oznámení takové, které formám v obchodním životě obvyklým vyhovuje, mezi které žaloby soudní jistě počítati nelze.
K tomu se druží, že ze slov zákona »chce-li jedna ze smlouvajících stran požadovati — musí to druhé straně oznámiti«, zdá se plynouti, že oznámení to onomu »požadování« (= soudnímu uplatňování nároku) předcházeti musí. Ještě kdyby alespoň vzhledem k § 406. c. ř. s. oznámení, vyhovující ovšem formám v obchodním životě obvyklým během sporu se stalo; ale to se v tomto případě nestalo.
Kdyby ale už se mělo za to, že podání žaloby oznámení zákonné nahražuje, tož alespoň lhůta dodatečná, o které se poslední slova čl. 356. obch. z. zmiňují, v našem případě prodávajícímu popřána nebyla, alespoň ne tak, jak to dle náhledu odvolacího soudu zákonu odpovídá.
Vždyť ani v žalobě ani kde jinde ve sporných spisech neposkytuje, nestanoví žalobce odpůrci lhůtu k napravení promeškaného dodání. Že nestačí, aby jenom od učiněného oznámení o volbě náhrady škody pro nesplnění uplynula lhůta přiměřená, ve které protistrana v prodlení jsoucí mohla smlouvu splniti, ale nesplnila, nýbrž, že musí lhůta taková stranou smlouvě věrnou stanovena býti, to plyne ze slov zákona určujících, aby to — totiž volbu svou — druhé straně oznámila a při tom, tedy při tom oznámení, popřála lhůty přiměřené. V tomto smyslu pohybovala se starší judikatura, a i novější, která nějaký čas od této praxe byla upustila, vrátila se zase k názoru tomu, že kupec, jenž užiti míní jednoho z práv dle čl. 356 obch. z. mu příslušících, musí prodavateli při oznámení, jakého z práv těch užíti míní, popřáti, a to výslovně, lhůty přiměřené k napravení promeškaného splnění.
Že by snad žalující byla povahou obchodu sproštěna povinnosti popřáti lhůty dodatečné, to nelze tvrditi. Vždyť běží tu jednak o zboží, o kterém již nahoře bylo řečeno, že ho lze celý rok potřebovati, obzvláště v závodě žalující společnosti, jednak netvrdí žalující, že by byl žalovaný splnění určitě a rozhodně odmítl, v kterémžto případě by ovšem bylo intencím zákonodárcovým se příčící formalitou, kdyby se na žalující společnosti žádalo, aby mu přece ještě lhůty ku splnění přímo odepřenému popřála a stanovila. Vždyť sama žalující v odvolacím sdělení na to poukazuje, že právní zástupce žalovaného ještě dopisem svým ze dne 28. srpna 1909 přiznává, že jeho mandant poslední vagon ovsa ještě nedodal, v čemž leží patrně v první řadě uznání závazku jeho k dodání vagonu ovsa a důsledně též neodpírání zameškaného plnění.
Že se žalovaný během zavedeného sporu staví na stanovisko, že koupě třetího vagonu se neuskutečnila a že takto odpírá plnění, nemůže prospěti žalobě, kterou hned předem, než ještě žalovaný rozhodně plnění odepřel, se na něm požaduje náhrada pro nesplnění.
Za takových okolností netřeba ani zabývati se otázkou, zda-li žalující dopisem svého právního zástupce ze dne 9. července 1909, kterým žalovanému oznamuje, že nedodá-li do 8 dnů vagon ovsa, zažalován bude na dodržení smlouvy, tedy na splnění převzatého závazku, se vůči žalovanému již nezavázala a zda-li takto již se nezbavila práva svého voliti nárok náhradní, jejž žalobou uplatňuje. Jen mimochodem budiž podotčeno, že odvolací soud není toho náhledu, že by byla žalující onou upomínkou se tohoto práva zbavila.
Přes to, a to z příčin nahoře uvedených, shledáno odvolání odůvodněným, takže rozsudek prvního soudce bylo změniti a sice v ten smysl, že žaloba i s prosbou v ní učiněnou se odkazuje.«
C. k. nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 13. září 1910 Rv III. 279/10/1 dovolání žalující firmy vyhověl a rozsudek I. soudce obnovil z těchto
důvodů:
Bezdůvodné jest dovolání, pokud se snaží dokázati, že tu jest obchod fixní. Odůvodnění rozsudku v odpor vzatého, které v tomto směru se srovnává se zákonem a se stavem věci, nelze vyvrátiti tím, že dovolání, vycházejíc z děje libovolně skonstruovaného, usiluje o to, aby lhůta dodací do konce června 1909 prohlášena byla za ustanovení smlouvy, dle vůle stran nezbytné. Přehlíží při tom, že soud odvolací výslovně prohlásil, že není prokázáno, že správce žalující společnosti řekl žalovanému, že musí míti onen vagon ovsa v červnu, a přehlíží, že svědek sám udal, že nebylo ujednáno, že by žalující pozdější dodávky ovsa nepřijala nebo potřebovati nemohla, jakož i že neví, zda řekl, proč musí míti oves v červnu. Proto nemůže býti řeči o obchodu fixním ve smyslu čl. 357. zák. obch.
Odůvodněno jest však dovolání potud, pokud potírá právní názor soudu odvolacího, že tu není podmínek čl. 356. zák. obch. Neboť toto ustanovení zákona nepředpisuje pro oznámení kupcovo, že na místě plnění požaduje náhradu škody pro neplnění, ani lhůty ani určité formy, a nelze tedy pochopiti, proč by oznámení nemohlo se státi žalobou, z které musí obmeškaný žalovaný poznati, že kupec vykonal svou volbu. Rovněž nelze souhlasiti s názorem, že dlužno předpis o povinnosti strany k volbě oprávněné, poskytnouti kontrahentovi lhůtu okolnostem přiměřenou k napravení toho, co promeškáno, pojati v ten smysl, že musí lhůtu určiti výslovně. Zvláštnímu významu slova »poskytnouti« (gewähren) výklad ten neodpovídá, ježto slovo to objímá jak jednání positivní, tak i zůstavení, povolení nápravy. Ležíť smysl a účel tohoto ustanovení zákona v tom, že přes to, že volba již vykonána, dlužno plnění obmeškalého, stavší se ve lhůtě přiměřené, přece ještě pokládati za splnění včasné, a že strana neobmeškalá jest povinna je přijati. Není tedy třeba, aby kupec neobmeškalý výslovně stanovil lhůtu dodatečnou, což plyne také již z toho, že dlužno posouditi přiměřenost lhůty dodatečné nikoli dle lhůty výslovným prohlášením dané, nýbrž dle lhůty, kterou skutečně sluší poskytnouti.
V případě přítomném bylo by oznámení volby včasným napravením stalo se bezúčinným a bylo by slušelo zamítnouti žalobu; ježto však žalovaný dosud nesplnil, stalo se oznámení účinným a dlužno tudíž vyhověti žalobě. V tom smyslu slušelo změnou rozsudku v odpor vzatého obnoviti rozsudek soudce prvého.
Dr. Palkovský.

Citace:

Sekcia V. pre právo verejné.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1931, svazek/ročník 12, číslo/sešit 2-3, s. 90-97.