Č. 8200.

Vývozní poplatky. — Řízení správní: Na Slov. (a Podk. Rusi) nepřísluší straně náhradní úroky z částek, které min. obch. vrátí jako neprávem vybrané poplatky za dovozní neb vývozní povolení.
(Nález ze dne 29. října 1929 č. 5 827/27.)
Věc: Firma »Bratia R.« ve Sp. proti ministerstvu obchodu o náhradní úroky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Býv. úřad pro zahr. obchod udělil st-lce povolení na vývoz měkkého řeziva do Maďarska, Za tato povolení zaplatila na poplatcích 5 200 Kč. Platebními rozkazy z 20. srpna 1923 a z 11. září 1923 bylo jí uloženo, aby na poplatcích za řečená povolení doplatila částky 2 800 Kč a 2 400 Kč. Těmto rozkazům st-lka vyhověla, avšak podala stížnost k nss-u, jež nál. Boh. A 5317/26 cit. plat. rozkazy zrušil pro nezákonnost. Podáním de pres. 6. února 1926 žádala stěžující si firma, aby neprávem požadované a přijaté poplatky byly jí vráceny se 7% náhradními úroky. Min. obchodu poukázalo dne 20. srpna 1926 peníz 5 200 Kč ve prospěch daňového účtu st-lčina, avšak žádosti o zaplacení náhradních úroků nař. rozhodnutím nevyhovělo s odůvodněním, že není ani zákona, ani nařízení, kterými by nárok takový byl odůvodněn. Stížnost k nss tvrdí, že z poplatků, které se dle § 3 zák. č. 418/20 vybírají za udělená povolení vývozní, je úřad dle 2. bodu nař. min. fin. ze 6. dubna 1856 č. 50 ř. z. oprávněn požadovati ve případě nezaplacení včas úroky z prodlení. Toto právo bylo dle názoru st-lova potvrzeno ustanovením § 12 zák. č. 116/21 a vyplývá také z cit. plat. rozkazů, v nichž byla stanovena povinnost zaplatiti poplatek do 8 dnů s pohrůžkou exekucí. V § 14 tohoto zák. byla znovu potvrzena povinnost státu platiti náhradní úroky, již dle § 28 zák. z 8. března 1876 č. 26 ř. z. trvající.
Z tohoto obsahu stížnosti, zejména z citace § 12 zák. č. 116/21 a § 28 zák. č. 26/1876 je patrno, že stěžující si firma, ačkoliv stanoviště jejího živn. podniku (parní pily a obchodu s dřívím) je na Slov., neopírá svůj nárok na úroky náhradní z neprávem vybraných poplatků za vývozní povolení o normy platné na Slov., nýbrž o normy platné na území Čsl. republiky mimo Slov. a Podk. Rus. Se zřetelem k tomu dlužno zkoumati, zdali tak činí právem.
Také v právu správním uznává se platnost obvyklé zásady dle Savignyho, že každý poměr právní sluší posouditi dle práva onoho místa, kde jest soustředěn, kde dotyčný poměr má své sídlo. Výjimku ovšem mohou stanovití zákony. Otázku, kde jest sídlo určitého právního poměru, sluší posouditi dle pravé podstaty poměru tohoto (Pražák: Právo správní, 1. díl, str. 12. a násl.).
V daném případě byla st-lce býv. úřadem pro zahr. obchod udělena povolení na vývoz řeziva a byly od ní za tato povolení vybrány doplatky, které jí byly žal. úřadem vráceny. St-lka domáhá se náhradních úroků z vrácených poplatků. Právní poměr ten není soustředěn v místě, kde má sídlo úřad povolení udělivší, resp. poplatky vybravší, nýbrž v místě, kde jest stanoviště živn. podniku st-lčina, v rámci jehož st-lka o vývozní povolení žádala, je obdržela a poplatky za ně zaplatila, totiž ve Sp. Sluší tedy otázku, zdali stěžující si společnosti přísluší náhradní úroky, posuzovati dle práva platného na Slov.
Stížnost opírá svůj nárok na náhradní úroky o § 14 zák. č. 116/21, dle něhož nahraditi jest poplatníku úroky tenkráte, vrací-li se na rekurs zaplacený poplatek. Paragraf tento je zařaděn v oddílu nadepsaném »Úroky z prodlení a náhradní z poplatků přímo placených« a zahrnujícím §§ 12 až 15; § 12 nelze v daném případu použiti, poněvadž se týká území republiky čsl. mimo Slov. a Podk. Rus. Pro tyto země byla v § 13 míra úroků z prodlení, kterými jsou strany povinny podle ustanovení platných na Slov. a Podk. Rusi (zvláště podle § 22 uher. zák. čl. 34: 1881, nař. býv. uh. min. fin. č. 14 332 z r. 1883, §§ 1 a 2 uh. zák. čl. 36: 1895, § 21 nař. býv. uh. min. fin. ze 16. března 1917 č. 28 100, § 99 uh. zák. čl. 11: 1918) stanovena 10% a snížena vl. nař. ze 3. května 1923 č. 92 Sb. na 7%. Předpokladem povinnosti stran platiti úroky z prodlení je tedy existence právní normy placení to stanovící. Ježto v následujícími § 14 jest fixována toliko výše náhradních úroků, nemůže býti pochybnosti, že předpokladem nároku strany na náhradní úroky je rovněž positivní právní předpis, vyslovující povinnost státu platiti náhradní úroky. Stížnost dovolává se v tom směru nař. min. fin. ze 6. dubna 1856 č. 50 ř. z., vydaného na základě zmocnění panovníkova, které platilo ve všech tehdejších korunních zemích, tedy také v zemích koruny uherské. Nařízení to vztahuje se, pokud jde o tyto země, výslovně na poplatky podle poplatkového zák. z 2. srpna 1850 č. 329 ř. z., platného v zemích koruny uherské a není v něm o náhradních úrocích zmínky. Zákon č. 116/1921 nerozšířil pojem »poplatků« na jiné obory poplatků než na poplatky ve smyslu právních norem poplatkových, tedy na poplatky z právních jednání a listin, převodů majetkových na případ smrti. Nelze tedy pod pojem »poplatků« ve smyslu zák. č. 116/21 subsumovati poplatky, které jest úřad pro zahraniční obchod, resp. nyní ministerstvo obchodu oprávněno vybírati za povolení dovozu a vývozu. Pak nezakládá tento zákon nároku na náhradní úroky z neprávem vybraných poplatků za dovozní neb vývozní povolení. Poukaz stížnosti na ustanovení § 28 zák. z 8. března 1876 č. 26 ř. z. jest nemístný, poněvadž tento zákon v býv. zemích koruny uherské platnosti neměl a ani nyní nemá.

Citace:

č. 8200. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 312-314.