Authors:
= Váž. civ., 9 (1927), sv. 2
PDF
— Čís. 7494 —

Čís. 7494.


Ustanovení posledního odstavce § 409 c. ř. s. platí také v řízení nesporném a vztahuje se najmě i na povinnost dlužníka k náhradě útrat.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1927, R I 916/27.)
Soud prvé stolice povolil exekuci, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Žádáno bylo o povolení exekuce a tu — Čís. 7495 —
jest věcí soudce exekuci povolujícího, by zkoumal, zda exekuční titul jest pravoplatný a zda uplynula lhůta k plnění (§ 7 ex. ř.). V projednávaném případě byl exekuční titul, totiž usnesení okresního soudu ze dne 21. února 1927 v čase exekuční žádosti pravoplatným, avšak lhůta k plnění dosud neuplynula, neboť usnesení rekursního soudu potvrzující usnesení okresního soudu bylo doručeno stěžovatelce dne 14. dubna 1927 a proto teprve dnem 28. dubna 1927 končila lhůta k plnění. Prvý soud, povoliv žádanou exekuci již dne 25. dubna 1927, učinil tak neprávem, neboť povinné straně plynula lhůta k plnění až do 28. dubna 1927.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Vymáhající věřitel navrhl exekuci na základě usnesení okresního soudu potvrzeného rekursním soudem, které bylo vydáno v řízení o svolení k výpovědi podle zákona o ochraně nájemníků a jímž podle § 5 prvý odstavec tohoto zákona povinné straně uložena náhrada útrat do 14 dní pod exekucí. Podle § 1 č. 6 ex. ř. jsou nařízení v nesporných věcech právních exekučním titulem, pokud podle předpisů pro ně platných mohou býti vykonána (§ 12 nesp. říz.). Podle § 12 druhý odstavec nesp. říz. nesmí, je-li stížnost podána, usnesení býti vykonáno. Stížností odkládá se tedy vykonatelnost napadeného usnesení až do jejího vyřízení. Že se tím odsune též počátek lhůty k plnění stanovené usnesením, není sice v nesporném řízení nikde vysloveno. Takové ustanovení jest však obsaženo v § 409 c. ř. s., který ve svém posledním odstavci předepisuje, že lhůta k plnění rozsudkem určená počíná teprve po dni jeho pravomoci. Tuto zásadu nelze použíti jen v řízení sporném; tím jest vyslovena všeobecná zásada platná pro všechna rozhodnutí, proti nimž jest opravný prostředek s účinkem odkládacím, tedy i v řízení mimosporném. Dokud odkládací účinek trvá, není dlužník povinen plniti a, když účinek ten pomine vyřízením opravného prostředku, má býti dlužníku zachována celá lhůta, by mohl svůj závazek splniti bez donucení. Že i náhrada útrat dlužníku uložená jest plněním, o němž platí tato zásada, nemůže býti pochybno. Jest tudíž přisvědčiti soudu druhé stolice, že lhůtu 14 dní, která byla povinné straně okresním soudem k náhradě útrat stanovena, jest počítati teprve ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí rekursního soudu o její stížnosti. To se stalo 14. dubna 1927, takže lhůta končila teprve 28. dubna 1927. Exekuční návrh, podaný již 21. dubna 1927, jest tudíž předčasný a byl proto soudem druhé stolice právem zamítnut.
Citace:
č. 7494. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 475-476.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).