NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 1

Č. 8984.

Spolkové právo. — Pojišťování soukromé: 1. * Povolení k zřízení pojišťovací společnosti podle cís. pat. č. 253/1852 ř. z. nelze odepříti, není-li pro to zákonných důvodů. 2. * Rozhoduje o připuštění cizozemské pojišťovny k trvalému obchodování v území republiky čsl. (§ 6 odst. 2 vl. nař. č. 321/19), jest úřad oprávněn zamítnouti žádost pro nedbání platných norem v době prozatímního (cit. § 6, odst. 1) provozování obchodů. — 3. * Ukládání reserv cizozemských pojišťoven u spolehlivých tuzemských úvěrních ústavů není vázáno na zvláštní povolení min. vnitra ve smyslu § 11 vl. nařízení č. 321/19. — 4. * Připuštění cizozemské společnosti k trvalému obchodování v území republiky čsl. podle § 6 vl. nař. č. 321/19, cís. nař. č. 127/1865 ř. z. a zák. č. 42/1873 ř. z. nelze odepříti z ohledu na státní zájmy (čl. 1. lit. c) cit. cís. nař.) proto, že »zdejší přesycený trh pojišťovací stěží poskytuje nutně potřebný obchod ústavům tuzemským«.
(Nález ze dne 12. ledna 1931 č. 15584/30.)
Prejudikatura: Ad I. Boh. A 137/19, jinak Boh. A 8106/29.
Věc: Firma »Kosmos«, všeobecná akc. pojišťovna ve Vídni, proti ministerstvu vnitra o připuštění k obchodu v Čsl. republice.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Akciová pojišťovna »Kosmos« ve Vídni, která podle stanov, schválených výnosem min. vnitra ve Vídni z 28. března 1914 měla za účel provozování pojištění proti úrazům, z povinného ručení a proti vloupání, jejíž činnost se vztahovala na království a země zastoupené v říšské radě a která měla v Praze odbočku, podala dne 15. září 1919 min. vnitra žádost ža připuštění k trvalému obchodování v území republiky Čsl. V podání oznámila, že representantem společnosti pro Čsl. republiku byl ustanoven Ing. Eugen K. a že kauce byla složena u Zemské banky v Praze.
Žádost ta byla vyřízena nař. výnosem, jenž zní: »Na základě předložených účetních závěrek a v poslední době učiněných podání bylo zjištěno, že společnost nezachovává platných právních předpisů, zvláště ustanovení nař. z 10. června 1919 č. 321 Sb. a to zejména v těchto bodech: Z podání z 21. dubna 1925 jest patrno, že kauce Kč 250000 nebyla složena u Zemské banky z prostředků a na účet vídeňské centrály společnosti, jak bylo v intencích vyhlášek býv. místodržitelství v Praze z 9. listopadu 1918, jakož i min. vnitra z 5. května 1919, nýbrž kauce tato byla opatřena na účet zdejší representace úvěrem u České komerční banky v Praze. Cit. nařízení o skládání kaucí, které měly sloužiti jakožto zvláštní záruka za účelem řádného zabezpečení závazků převzatých cizozemskými pojišťovnami vůči čsl. pojistníkům, zůstala tudíž nesplněna, naopak obcházení jich způsobilo zdejší representaci provisní výlohy a tudíž seslabení její platební způsobilosti. Ve smyslu § 11 zmíněného vl. nař. mají býti uloženy prémiové reservy v čsl. státních papírech. V případě tomto jsou však dotyčné reservy uloženy většinou u peněžních ústavů, k čemuž nedalo min. povolení«.
»Pojišťovna rozšířila svou činnost na pojištění proti rozbití silostirojů na území republiky Česl. (autokasko), ač tento druh pojištění v žádosti o udělení koncese vůbec neuvedla a před státním převratem jej na území čsl. republiky nepěstovala«.
»Vzhledem k tomu, že pojišťovna i jinak nezachovává platných právních předpisů, jak bylo již také výnosem ze 17. března 1925 konstatováno, a dále proto, že z důvodů zájmů státních resp. veřejných třeba hleděti k tomu, že zdejší přesycený trh pojišťovací ztěží poskytuje nutně potřebný obchod ústavům tuzemským, nevyhovuje se žádosti společnosti o povolení k trvalému obchodování v Čsl. republice, došlé dne 15. září 1919, ježto nejsou zde splněny předpoklady č. 1. lit. c) nař. z 29. listopadu 1865 č. 127 ř. z.«
»V důsledku toho zakazuje se společnosti, aby počínajíc dnem doručení tohoto výnosu sjednávala jakékoliv pojišťovací obchody na území republiky Čsl., nebo staré pojišťovací smlouvy obnovovala, je doplňovala anebo jakkoliv měnila. Zároveň se společnost uvědomuje, že týmž okamžikem nesmí konati bez výslovného svolení min. vnitra žádné zahraniční platy ze zdejších prostředků společnosti. Společnost jest povinna, oznámiti do jednoho měsíce ode dne doručení tohoto výnosu min. vnitra, jak má býti naloženo s jejím čsl. obchodem. Nebude-li pro převod tohoto obchodu na některou domácí pojišťovnu použito vl. nař. č. 402/20, doporučuje se pověřiti likvidací některý z čsl. ústavů pojišťovacích. Příslušná jednání zůstávají ve smyslu platných předpisů vyhražena zdejšímu předchozímu schválení«.
Proti uvedenému rozhodnutí podává stížnost společnost »Kosmos« ve Vídni, resp. její ředitelství pro Čsl. republiku.
Žal. úřad odepřel stěžující si společnosti povolení k trvalému provozování obchodů v čsl. republice z dvou důvodů: Jednak proto, že společnost nezachovává při svém prozatímním provozování obchodů platné předpisy, jednak proto, že povolení překáží státním zájmům (čl. 1. lit. c) cís. nař. č. 127/1865 ř. z.).
1. Podle § 6 odst. 2 vl. nař. č. 321/19 jest k trvalému obchodování cizozemských pojišťoven v území Čsl. republiky třeba povolení min. vnitra ve smyslu cís. nař. č. 127/1865 ř. z. a zák. č. 42/1873 ř. z., (jímž předpisy uvedeného cís. nař. byly rozšířeny na připuštění cizozemských pojišťoven k obchodování v tuzemsku). Čl. 1. cit. cís. nař. stanoví, že každá cizozemská akciová společnost nebo komanditní společnost na akcie se uznává v tuzemsku za právně existentní, a že se připouští k živn. provozu svých obchodů pod svou firmu stejně jako tuzemské společnosti téhož druhu, jsou-li dány podmínky dále sub a) až d) uve- dené; sub c) je stanoveno, že účely společnosti nesmí odporovati tuzemským státním zájmům a stanovy zásadám tuzemského zákonodárství o bezpečnosti obchodování. Žal. úřad vyslovil, že státní zájmy, vadící udělení žádaného povolení, záležejí v tom, »že zdejší přesycený trh pojišťovací stěží poskytuje nutně potřebný obchod ústavům tuzemským«. Podle toho vykládá žal. úřad pojem »odporování tuzemským státními zájmům« v ten smysl, že jím dáno jest státní správě zmocnění, aby nepřipustila cizozemskou pojišťovnu k obchodování v Čsl. republice, shledá-li, že není tu potřeby k etablování tohoto ústavu, a vyžaduje-li nepřipuštění ochrana tuzemských podniků stejného druhu. Tento názor jest nesprávný.
Z obsahu čl. 1. cís. nař. č. 127/1865 ř. z. vychází na jevo, že cizozemské společnosti jest za podmínek tu stanovených co do připuštění k obchodování posuzovati stejně jako společnosti tuzemské. Povoleni k zřízení tuzemské společnosti pojišťovací nemůže být — jak nss vyslovil již v nál. Boh. A 137/19 — se zřetelem na ustanovení úst. listiny o právu tvořiti spolky (§ 113) a na předpisy cís. patentu č. 253/1852 ř. z., odpíráno, není-li pro to zákonných důvodů. Ani tento cís. patent, ani pojišťovací regulativ č. 31/1896 ř. z., a konečně ani vl. nař. č. 321/19 nemají ustanovení, z něhož by se dalo vyvoditi, že povolení ke zřízení pojišťovací společnosti by bylo lze odepříti z důvodů, že státní správa neshledává potřebu, aby nová společnost toho druhu byla zřízena, anebo z důvodu, že existující společnosti by mohly utrpěti konkurencí nové společnosti. Ustanovení takové nelze zejména spatřovati v § 14 lit. c) cit. cís. patentu, na které odvodní spis poukazuje a dle něhož povolení lze uděliti jen, odpovídá-li plán podniku a jeho doklady veřejným zájmům, neboť podle něho lze jedině o tom uvažovati, zda předmět činnosti společnosti není takový, že by se svou povahou mohl příčiti veřejným zájmům.
Nelze-li tedy z důvodů, žal. úřadlem uvedených, odpírati zřízení tuzemské společnosti, pak nedá se se zřetelem na disposici zákonodárce v úvodní větě čl. 1. cís. nař. č. 127/1865 ř. z. jasně projevenou, ani ustanovení, obsažené v lit. c) tohoto článku pojímati tak, jako by jím pro připuštění cizozemských společností byly stanoveny podmínky, které neplatí pro povolení společností tuzemských. To ukazuje i text tohoto ustanovení, dle něhož účely společnosti nesmí odporovati zdejším státním zájmům a které zcela souběžně s § 14 lit. c) cís. patentu č. 253/1852 ř. z. připouští zkoumání, není-li v povaze předmětu činnosti společností sledované nic, co by se nesrovnávalo se státními zájmy.
2. Ježto tedy jeden z důvodů, o které min. vnitra své rozhodnutí opřelo, je v rozporu se zákonem, zbývá zkoumati, zda rozhodnutí je dostatečně fundováno důvodem druhým, t. j. že společnost nezachovává platné předpisy.
Stížnost proti použití tohoto důvodu zásadně namítá, že poklesky proti předpisům mohou být jen důvodem pro odvolání připuštění (čl. 9. cit. cís. nař.), a že nemohou býti směrodatnými pro rozhodnutí o žádosti za připuštění. Tomuto názoru nemohl nss přisvědčiti. Potřeba, aby stěžující si společnost, chtěla-li na dále provozovati své obchody v území Čsl. republiky, se ucházela o připuštění k nim, vznikla za mimořádných poměrů, nadešlých rozpadnutím rak.-uher. monarchie a vznikem samostatného čsl. státu. 6. nař. č. 321/19 (§ 6) bylo cizozemským pojišťovnám, které uzavíraly pojišťovací obchody v území Čsl. republiky — a k nim patří nepopřené od 28. října 1918 i stěžující si společnost — dovoleno, aby je prozatím provozovaly dále a stanoveno, že k trvanému obchodování musí si vyžádati povolení min. vnitra ve smyslu cís. nař. č. 127/1865 ř. z. a zák. č. 42/1873 ř. z. Tím povstal přechodný stav, že cizozemské pojišťovny, k obchodování v Čsl. republice dosud nepřipuštěné přece jen až do vyřízení své žádosti rite směly tu své obchody dále provozovati, jsouce podrobeny při tom dozoru min. vnitra.
Je otázka, zda min. zkušeností nabytých při výkonu tohoto dozoru mohlo použiti při rozhodnutí o žádosti za trvalé připuštění, zejména mohlo-li pro nedbání platných norem, konstatovaného v době prozatímního provozování obchodů, zamítnouti žádost za trvalé připuštění. Otázku tu bylo zodpověděti kladně z těchto úvah:
Podle čl. 1. lit. d) cís. nař. č. 127/1865 ř. z. je jednou z podmínek pro připuštění cizozemských společností k provozování obchodů v tuzemsku, že se společnost zaváže, že při tomto obchodování bude zachovávati všeobecné zákony, zejména předpisy tohoto nařízení. Na přestoupení těchto předpisů je stanovena v čl. 9. lit. b) sankce, že připuštění se odvolá. Podle § 14 lit. b) cís. pat. č. 253/1852 ř. z. je podmínkou pro povolení k zřízení spolku, — a tedy i pro připuštění cizozemských společností (čl. 1 cís. nař. č. 127/1865 ř. z.) — že proti uchazečům není odůvodněné obavy (»Bedenken«), že by sledovali nedovolené vedlejší účely. Podle § 24 lit. b) téhož cis. patentu, který je v tomto směru obsahově kryt §em 113 odst. 2 úst. listiny, jest spolek rozpustiti, dopustí-li se v podstatných směrech překročení stanov a podle § 16 lze odepříti i předběžné povolení k utvoření spolku pro nedostatek předpokladu § 14 lit. b). Z toho všeho je vidět, že předpokladem připuštění cizozemské společnosti jest očekávání, že činnost společnosti se bude pohybovati v mezích, které jí jsou platnými normami vytčeny, že tedy bude legální. Vyjde-li však během prozatímního provozování obchodů společností dosud nepřipuštěnou, které bylo dovoleno následkem svrchu zmíněných mimořádných poměrů, na jevo, že společnost již v této době se neřídila všemi předpisy, lze v tom shledati průkaz, že onen předpoklad není splněn. Proto není v odporu se zákonem, jestliže min. vnitra rozhodujíc o připuštění vezme v úvahu okolnost, zda společnost v mezidobí dbala všech předpisů pro ni závazných.
V důsledku toho bylo přikročí ti ke zkoumání jednotlivých výtek, které žal. úřad v tom směru činí stěžující si společnosti a jejichž důvodnost stížnost popírá.
1. Předem se vytýká, že nebyly splněny předpisy vyhlášek místodržitelství v Praze z 9. listopadu 1918 a min. vnitra z 5. května 1919 o skládání kaucí, ježto stěžující si společnost kauci u Zemské banky nesložila z prostředků a na účet své Vídeňské centrály, nýbrž na účet své zdejší representace.
Maje posouditi, zda stěžující si společnost skutečně se prohřešila proti příkazům, daným jí cit. vyhláškami musel nss, sleduje námitku stížností v tom směru vznesenou, předem přihlédnouti k obsahu obou vyhlášek. První z nich byla společnost vyzvána, aby složila do 14 dnů u Zemské banky v Praze kauci ve výši jedné poloviny dosud obvyklé kauce (min. nař. č. 31/1896 ř. z., cís. nař. č. 343/1915 ř. z., min. nař. č. 160/1916 ř. z.) a to v penězích neb cenných papírech vyjma válečné půjčky. Druhá vyhláška obsahuje ustanovení o výši této kauce, o hodnotách, v kterých ji jest složití a o disposičním právu ke kauci. Nikde není v těchto vyhláškách předepsáno, z kterých prostředků společnosti (tuzemských nebo v cizině jsoucích) má býti kauce opatřena. To ani žal. úřad sám netvrdí, nýbrž dovolává se jen toho, že složení kauce z prostředků a na účet Vídeňské centrály stěžující si společnosti bylo »v intencích« vyhlášek. Než dovolávání se »intencí«, které ve vyhláškách nijakým způsobem nenalezly výrazu, nemůže odůvodniti závěr, že vyhlášek nebylo dbáno, když společnost skutečně kauci jí předepsanou na místě jí stanoveném složila. Již z tohoto důvodu je první konkrétní výtka společnosti učiněná bezdůvodná, a není třeba, aby se nss obíral vývody stížnosti, která dokazuje, že kauce byla složena na účet centrály.
2. Na druhém místě vytýká nař. rozhodnutí, že prémiové reservy jsou bez svolení min. vnitra většinou uloženy u peněžních ústavů, ač podle § 11 vl. nař. č. 321/19 mají býti uloženy v čsl. státních papírech. Tento § stanoví, že předepsané reservy cizozemských pojišťoven, týkající se obchodů provedených v Čsl. republice, mají býti uloženy zpravidla ve státních papírech této republiky, a že jiné krytí hodnotami přípustnými k uložení sirotčího jmění je možno jediné po zvláštním povolení, které uděluje min. vnitra případ od případu na odůvodněnou žádost.
Stížnost tvrdí, že vedení prémiových reserv »v hotovosti« není cit. nařízením zakázáno, že k uložení hotovosti u peněžního ústavu není třeba povolení min. a dovolává se na doklad toho obou prv zmíněných vyhlášek, poukazujíc na to, že to, co platí o kaucích, platí i o reservách. Odvodní spis naproti tomu zastává stanovisko, že uložení kapitálu, jakožto hodnoty způsobilé k úhradě reservy u tuzemské spořitelny nebo spolehlivého tuzemského úvěrního ústavu ve smyslu § 30 bodu 5 resp. 11 poj. regul. je vázáno na zvláštní povolení min. vnitra ve smyslu shora cit. § 11.
Vzhledem k tomuto stižnímu bodu jest předem konstatovati, že není sporu o tom, že zásadně jest přípustno ukládání reserv způsobem stanoveným v § 30 bodu 5 a 11, tedy také u spolehlivých tuzemských úvěrních ústavů, nýbrž že spor je jen o to, zda se tak může státi pouze s povolením min. vnitra. Jen v tom, že stěžující si společnost bez takového povolení chová reservy i u peněžních ústavů, spatřuje žal. úřad přestoupení předpisu § 11 vl. nař. č. 321/19. V tom však nemá pravdu, neboť podle slovného, shora podaného znění tohoto § je zvláštního povolení třeba jen k »jinému krytí hodnotami k uložení sirotčího jmění přípustnýmk, t. j. k uložení reserv způsobem označeným v § 30 poj. regul. pod č. 1, nikoli však pod č. 11. Není tedy ani druhý důvod uvedený min. vnitra, způsobilý, aby prokázal, že stěžující si společnost porušila platné předpisy, a není ani třeba obírati se námitkou stížnosti, že § 11 se vztahuje jen na prémiové reservy při životním pojištění.
3. Jako další případ nedbání předpisů uvádí nař. rozhodnutí, že stěžující si společnost rozšířila svou činnost na pojištění proti rozbití silostrojů na území republiky Čsl. (autokasko), ač tento druh pojištěni v žádosti o udělení koncese vůbec neuvedla a před státním převratem jej na území této republiky nepěstovala. Stížnost proti tomu namítá, že není pravdou tvrzení, že by společnost již před převratem nebyla na území Čsl. republiky provozovala pojištění tohoto druhu a poukazuje na konkrétní pojišťovací smlouvu, uzavřenou v září 1918; pojišťování to bylo dříve provozováno ve spojení s pojištěním proti ručení automobilovému, a teprv od konce roku 1920 vede je společnost jako zvláštní odvětví; tím se vysvětluje, že nebylo zvlášt uvedeno v žádosti za připuštění společnosti, podané v roce 1919. Odvodní spis poukazuje na to, že podle § 7 poj. reg. musí být ve stanovách uvedena jednotlivá pojišťovací odvětví, že zápis tohoto odvětví do obchodního rejstříku se stal teprv v roce 1921, takže provozovala-li společnost tento druh pojištění na území Čsl. republiky již před převratem, dělo se tak neoprávněně, neboť pod pojem pojištění z povinného ručení toto pojištění nelze zahrnouti.
Ze znění nař. rozhodnutí je patrno, že žal. úřad shledal nelegální postup společnosti v tom, že rozšířila svou činnost přes meze, vyznačené v její žádosti o připuštění a přes meze jejího předpřevratového obchodování v nynějším území Čsl. republiky, při čemž jasně projevuje názor, že pojištění proti rozbití silostrojů (autokasko) je zvláštním druhem pojišťování, nespadajícím do oboru onoho pojištění, které bylo v žádosti za připuštění — v souhlase s §em 3 stanov společnosti tehdy platných a schválených dne 28. března 1914 — označeno jako účel provozu společnosti. Když pak žal. úřad v souvislosti s poukazem na obsah zmíněné žádosti praví, že toto odvětví společnost v území Čsl. republiky ani před převratem nepěstovala, jest na snadě závěr, že i tento výrok navazuje na právní stav a že jím je vyjádřeno, že společnost tak nečinila podle svých stanovami jí daných oprávnění, čili že ono pojišťovací odvětví tu neprovozovala legálně na základě takovéhoto oprávnění.
Stížnost nenamítá, že by pojištění proti rozbití automobilů nebylo zvláštním odvětvím pojišťovacím, nýbrž obmezuje se jen na tvrzení, že takové pojištění se leckdy provozuje v odvětvích jiných a že společnost je fakticky v nynějším území Čsl. republiky již před převratem provozovala. Leč tyto faktické okolnosti jsou bez významu, jde-li o zodpovědění otázky, nevybočovala-li činnost společnosti z mezí stanovami vytčených. Jelikož pak podle § 7 poj. reg. jednotlivá odvětví pojišťovací musí být ve stanovách vyznačena, je zřejmo, že společnost, provozovala-li také odvětví — jak nepopřeno samostatné — do stanov nepojaté, jednala tím skutečně proti platným předpisům.
4. Konečně nař. rozhodnutí uvádí, že stěžující si společnost i jinak nezachovává platné právní předpisy, jak již výnosem min. vnitra ze 17. března 1925 bylo konstatováno. V tomto směru vytýká stížnost právem vadnost nař. rozhodnutí, neboť pouhá, nijak nekonkretisovaná výtka, že společnost »jinak« nezachovává předpisy, neposkytuje ani straně možnost obrany, ani nss-u možnost přezkoumání její oprávněnosti, a nemůže být proto základem pro to, aby žal. úřad jí ve smyslu vývodů shora podaných použil jako důvodu pro zamítnutí žádosti za trvalé připuštění společnosti k obchodování v tuzemsku. Tuto závadu neodstraňuje ani odkaz na výnos min. ze 17. března 1925, neboť i ten se obmezuje na všeobecné, blíž neprecisované tvrzení, že »prozkoumáním účetní závěrky k 31. prosinci 1923 bylo zjištěno, že společnost nedbala platných předpisů pojišťovacího regulativu a stanov o ukládání jmění« neuváděje konkrétní okolnosti, ve kterých toto nedbání záleží. Ve výnosu tom (odst. 2) bylo sice společnosti ještě vytčeno, že v účtu chybí položka »výnos uložených jistin«, kterouž výtkou se i stížnost zabývá, leč nss neshledal příčiny, aby se touto otázkou obíral, poněvadž nař. rozhodnuti na cit. výnos odkazuje jen potud, pokud jím bylo konstatováno nezachovávání platných předpisů, tedy na jeho odst. 1., jehož znění bylo shora citováno, kdežto odst. 2 svými úvodními slovy (»Mimo to bylo shledáno «) ukazuje, že nepojímá závadu v účtu shledanou za poklesek proti pojišťovacímu regulativu nebo stanovám.
Z toho, co bylo řečeno, plyne, že ze všech důvodů, pro které bylo stěžující si společnosti odepřeno žádané připuštění k obchodování v tuzemsku, jest jediné důvod uvedený sub 2.-3. po zákonu způsobilý, rozhodnutí to podepříti. Leč nss nemohl přes existenci tohoto důvodu dojiti k zamítnutí stížnosti. To proto, poněvadž žal. úřad dospěl k zamítavému rozhodnutí na základě úvahy, čerpané ze souhrnu celé řady důvodů jím uvedených, které však až na jediný jsou nezákonné nebo vadné. Pokud pak jde o důvod sub 2.-3, sluší přihlédnouti i k tomu, že podle § 24 lit. b) cís. patentu č. 253/1852 ř. z., resp. § 113 odst. 2, úst. listiny překročení stanov je důvodem k rozpuštění spolku jen tehdy, týká-li se podstatných bodů. Musí býti tudíž ponecháno žal. úřadu, aby posoudil, zda překročení stanov, jakého se stěžující společnost dopustila tím, že bez výslovného statutárního oprávnění provozovala i pojišťování proti rozbití automobilů, jest takového rázu, že by již a jen proto mohla být pojišťovací společnost rozpuštěna, resp. že by v daném případě zjištěni tohoto fakta samo opravňovalo závěr, že společnost nelze připustiti k obchodování v Čsl. republice proto, že nelze očekávati, že by dbala podstatných předpisů pro ni závazných.
Proto bylo nař. rozhodnutí, pokud obsahuje výrok o nepřipuštění stěžující si společnosti, zrušiti podle § 7 zák. o ss. Další výroky v nař. rozhodnutí obsažené, t. j. zákaz dalšího sjednávání pojišťovacích obchodů a konání platů do ciziny a příkaz ohledně likvidace zdejšího obchodu společnosti jsou, jak již s počátku bylo dovoženo, důsledkem vyřízení ve věci hlavní. Bylo-li nař. rozhodnutí v této části zrušeno, muselo být stejně zrušeno i co do těchto výroků.

Citace:

č. 8984. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 206-212.