Č. 736.

Honební právo (Čechy): Hodnocení »daných okolností« dle § 13 hon. zák. při zadávání honitby z volné ruky. Význam okolností nastalých teprve po zadání honitby honebním výborem.
(Nález ze dne 25. února 1921 č. 2254.)
Prejudikatura: nál. č. 13 a 508.
Věc: Honební výbor v Malém Ratmírově a Otto H. v Rozkoši proti zemskému správnímu výboru v Praze o propachtování společenstevní honitby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 7. září 1919 usnesl se honební výbor v Malém Ratmírově — aniž předem eventuelní interesenty nějak upozornil — propachtovati společenskou honitbu tamní na období 1920—1926 z volné ruky; usnesení to bylo veřejně vyhlášeno. Den na to, dne 8. září 1919, usnesl se pak zadati ji dosavadnímu pachtýři Ottovi H. z Rozkoše, který nabídl nájemné 350 K a zavázal se kromě toho poskytovati roční příspěvek 25 K místnímu sboru dobrovolných hasičů, jakož i ustanoviti jiného hajného. Formulování ostatních obvyklých podmínek pachtovních a vyhotovení smlouvy odloženo na pozdější dobu, až se hodí. K podpisu písemné smlouvy došlo dne 25. listopadu 1919.
Zatím podali dne 20. září 1919 honebnímu výboru nabídky na honitbu Josef V., jenž nabídl 380 K, a Václav H., který oferoval 400 K ročně. Oba podali pak sub praes. 7. října 1919 na okresní výbor stížnost, v níž vytýkali, že se o honitbu ucházeli, byli však odkázáni na pozdější dobu a k opětnému dotazu vyrozuměni, že honitba byla již zadána Ottovi H. za 300 K, ač oni nabízeli 380 a 400 K; žádali pak, aby honitba byla zadána veřejnou dražbou.
Okresní správní komise usnesením z 16. ledna 1920 stížnost zamítla a předloženou pachtovní smlouvu s Ottem H. vzala na vědomí, ježto vyhovuje daným poměrům. K odvolání Josefa V. a Václava H., v němž mimo jiné prohlásili, že by při veřejném dražení honitby sami dražili i nad 600 korun, zemský správní výbor rozhodnutím z 21. dubna 1920 č. j. 33747/4. naříkané usnesení okresní správní komise, jakož i pronájem z 25. listopadu 1919 zrušil, a honebnímu výboru uložil, aby spornou honitbu na období 1920—1926 pronajal veřejnou dražbou. V odůvodnění se praví: »Honební výbor zadal honitbu z volné ruky, ačkoliv v době té byly mu známy již dvě nabídky vyšší, k nimž dle vlastního doznání (přípis ze dne 2. ledna 1920 čís. 362/19) jen proto nepřihlížel, ježto honitbu přislíbil již nájemci H-ovi. Nájemní smlouva s tímto uzavřená neposkytuje honebnímu společenstvu obzvláštních výhod a nelze tudíž pronájem ten považovati za odpovídající ustanovení § 13 hon. zák. Vzhledem k zájmu, jenž se o honitbu jeví, možno právem řádně vyhlášenou dražbou veřejnou očekávati daleko lepší její zpeněžení, a to tím spíše, že stěžovatelé sami projevují ochotu po případě dáti i přes 600 K.«
O podané stížnosti nejvyšší správní soud uvážil:
Stížnost sice potud vytýká právem, že naříkané rozhodnutí spočívá na neúplně zjištěném skutkovém předpokladu, pokud žalovaný úřad tvrdí, že honebnímu výboru byly již v době zadání honitby z volné ruky známy dvě nabídky vyšší, totiž nabídky Josefa V. na 380 K a Václava H. na 400 korun. Neboť nabídky ty učiněny byly honebnímu výboru teprve dne 20. září 1919, usnesení o propachtování honitby Ottovi H. stalo se však již 8. září 1919, a spisy neposkytují dostatečného podkladu pro úsudek, že uzavření pachtovní smlouvy o honitbě, jejíž perfekce po zákonu podpisem písemného vyhotovení smlouvy podmíněna není, stalo se teprve dne 25. listopadu 1919, kdy je písemná smlouva datována, a nikoli snad již před 20. zářím 1919, takže by v tomto případě honební výbor, uzavřenou perfektní smlouvou jsa již vázán, ani nebyl mohl na obě zmíněné nabídky vzíti zřetel.
Než okolnost ta nepadá tu na váhu. Neboť i takové skutečnosti, které staly se známými anebo nastaly teprve po zadání honitby, pokud spadají v rámec »daných okolností« § 13 hon. zák., jsou nepřímo závažny a má úřad právo k nim přihlížeti, opravňují-li k úsudku, že honebnímu výboru ještě před zadáním honitby při náležité obezřetnosti a prozíravosti mohly býti známy nebo že opomenul učiniti vše, čeho bylo potřebí, aby dané poměry, k nimž dle § 13 honebního zákona jest přihlížeti, důkladně a všestranně vyšetřil. Neboť povinnost, uložená honebnímu výboru v § 13. hon. zák., aby přihlížel k daným okolnostem, zahrnuje také povinnost, podniknouti vše a postupovati při zadávání tak, aby zmíněné okolnosti byly co nejdůkladněji a nejspolehlivěji vyšetřeny a zjištěny. Zejména okolnost, že po zadání honitby z volné ruky podány byly výhodnější nabídky, může dojista po případě odůvodniti úsudek, že o honitbu již v době zadání byl na různých stranách zájem, který mohl vésti k výhodnějšímu jejímu zpeněžení, kdyby honební výbor skutečně byl při zadávání honitby postupoval tak, aby tento zájem byl mohl se včas projeviti a uplatniti. V daném případě honební výbor dne 7. září usnesl se zadati honitbu z volné ruky a — předpokládaje patrně, že o ni bude zájem — usnesení své veřejně vyhlásil. Přes to však neposkytl eventuelním interesentům ani možnost, aby podali své nabídky a již den na to, dne 8. září, zadal honitbu z volné ruky O. H-ovi, sám si tak znemožňuje zvěděti ještě včas, zda neucházel by se o honitbu interesent jiný, který by podal nabídku příznivější. Ježto nabídky číselně vyšší a tedy ceteris paribus příznivější, později skutečně také byly podány, mohl žalovaný úřad právem předpokládati, že ukvapený postup honebního výboru znemožnil přihlížeti ke všem závažným poměrům a zadati honitbu co možno výhodně, a že tedy pronájem z volné ruky O. H-ovi neodpovídá intencím § 13 hon. zák. Důvody, které stížnost uvádí proti zadání honitby Jos. V-ovi, respektive V. H-ovi, v administrativním řízení relevovány nebyly a neměl tedy žalovaný úřad možnosti, aby k nim přihlížel. Ostatně týkají se jenom obou jmenovaných a nejsou nijak s to, aby vyvrátily úsudek žalovaného úřadu, že lze veřejnou dražbou honitby docíliti výhodnějšího jejího využití, když se vůbec o ni, jak z došlých nabídek patrno, jeví širší zájem. Výtka vadného řízení není tedy důvodná.
Zda však úřad dané okolnosti a poměry hodnotil také věcně způsobem správným, je otázkou skutkovou, jejíž posouzení dle § 6, odst. 1 zákona o správ. soudě je výhradně věcí správního úřadu a nejvyšším správním soudem in merito přezkoumáno býti nemůže.
Je tedy stížnost bezdůvodná.

Citace:

Č. 736. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 265-267.