Čís. 9301.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n.).
Předpis § 22 (2) zák. nevztahuje se na přeplatky, jichž vrácení bylo do 31. března 1928 uplatněno žalobou, třebaže nebylo do tohoto dne ani v první stolici rozhodnuto.
Již žalobní petit o vrácení přeplatku jest »žádostí« ve smyslu § 22 (2) zák.
(Rozh. ze dne 24. října 1929, Rv II 186/29.) V žalobě domáhala se žalobkyně na žalovaných vrácení činžovních přeplatků za dobu od 1. května 1921 do 31. března 1928. Žaloba byla podána dne 29. března 1928. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a uložil mu, by po případném dalším jednání znova rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud zamítl žalobu na vrácení činžovních přeplatků jen z toho důvodu, že podle jeho názoru bylo ustanovením § 22 (2) zák. čís. 44/1928 odňato nájemníku právo domáhati se vrácení těchto přeplatků, i když byla žaloba podána ještě za dřívějšího práva. Naproti tomu vyslovil nejvyšší soud již v rozhodnutí čís. 8410 sb. n. s. a v celé řadě dalších, neuveřejněných rozhodnutí opačný názor, při kterém trvá, že se předpis § 22 (2) cit. zák. nevztahuje na přeplatky, jichž vrácení bylo do 31. března 1928 uplatněno žalobou, třebaže nebylo do tohoto dne ani v první stolici rozhodnuto. Lze tedy odkázati povšechně na zevrubné důvody onoho rozhodnutí, kde jsou probrány i opačné názory, jež odvolací soud zastává, a stačí odpovědí ti na důvody napadeného rozsudku jen ještě toto: Odvolací soud, mluvě o důvodové zprávě vládního návrhu, nehledí k okolnosti pro výklad zákona jistě důležité, že nová věta byla pojata do § 22, který jedná o soudní úpravě nájemného jen pro budoucnost a jen v řízení mimosporném (§ 23 (3) zák. o ochr. náj.) a že autoři důvodové zprávy vycházeli z mylného názoru, že podle dřívějšího práva mohl soud v tomto mimosporném řízení vynésti nález na vrácení přeplatků za dobu minulou. Tyto okolnosti jistě nepřispívají k jasnosti nového zákonného ustanovení a byly v rozhodnutí čís. 8410 sb. n. s. zevrubně probrány. Nelze souhlasiti s odvolacím soudem, že pro soud jsou rozhodujícími jen zákonné předpisy platné v době rozsudku. Tak tomu jest jen při tak zv. »pravém zpětném působení« nového zákona, který by měl buď podle výslovného, nebo z jeho donucovací povahy vyplývajícího ustanovení zasáhnouti i nároky již nabyté a uplatněné. Toho zde není ani v tom ani v onom směru, jak bylo také již vyloženo v rozhodnutí čís. 8410 sb. n. s. Jinak jest právní účinek soudního rozhodnutí vztahovati zpravidla zpět k onomu dni, kdy se bylo soudního rozhodnutí domáháno, tedy kdy byla žaloba u příslušného soudu podána, nikoli teprve ke dni rozhodnutí (srv. rozh. čís. 6043 sb. n. s.). Jednou z výjimek jest předpis § 406 c. ř. s. ve příčině splatnosti, o kterou tu nejde. Nová věta § 22 (2) zák. čís. 44/1928 »Přeplatku za dobu minulou nelze zpět žádati« začala působiti teprve 1. dubna 1928 a z ní jde, že nyní t. j. za doby účinnosti zákona nelze přeplatek zpět žádali. Jde tu o t. zv. »nepravé zpětné působení« zákona, o němž praví Tilsch-Svoboda, Občanské právo část všeobecná, z r. 1925 str. 78, že jest tu tehdy, když nový zákon nařizuje, že ho má býti užito i na právní poměry již založené, ale teprve od doby, kdy začíná jeho působnost, nebo ještě od doby pozdější. V této souvislosti jest vhodno odpověděti na důvody prvního« soudu, že prý »žádati« znamená činiti věcné návrhy, což možno jen při ústním jednání, a že prý žalobou se nežádá, nýbrž žádost se jen připravuje, aspoň tolik, že žalobou obrací se žalobce na soud, by mu dopomohl k jeho právu a rozhodl, že žalovaný jest povinen vrátiti přeplatky. S hlediska soudní pomoci jest tedy žalobní petit »žádostí« o vrácení přeplatků. Jím jasně žalobce vyjadřuje, že vrácení žádá. Ostatně první soud — když již kladl důraz na žádost — nevšímal si údaje žaloby, že žalovaní po dobrém nechtějí nárok žalobkyně uznati a že jest tedy nucena k žalobě, v čemž jest obsaženo tvrzení, že již před žalobou marně »žádala«. Praví-li odvolací soud, že »při opačném názoru byli by bezdůvodně zvýhodněni ti, kdož nahodile podati žalobu ještě před účinností nového zákona«, lze jej odkázati na známou právní zásadu: »vigilantibus iura«. Posléze jen pro úplnost jest dodati, že kondikce podle občanského práva, o niž se odvolací soud zmiňuje, nevystačila by aspoň v těch případech, kde nájemník plnil, věda, že není dlužen (§ 1432 obč. z.), což podle § 20 zák. o ochr. náj. zpětnému požadování nevadilo. Ježto se odvolací soud v důsledku svého názoru nezabýval ostatními uplatněnými odvolacími důvody, nezbylo než jeho rozsudek podle § 510 c. ř. s. zrušiti.

Citace:

č. 9301. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 497-499.