Čís. 1248.

Jest na soudu nalézacím, by v každém případě, nebyl-li uložen trest na svobodě delší jednoho roku, pojal do výroku rozsudečného a odůvodnil v důvodech, zda přiznal podmínečný odklad výkonu trestu (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.) čili nic, či zda si ve smyslu §u 7 (2) zák. vyhradil o něm rozhodnouti zvláštním usnesením.
(Plenární usnesení ze dne 3. července 1923, čís. pres. 466/23.)
Nejvyššímu soudu jako soudu zrušovacímu docházely nezřídka z oblasti území celé republiky případy, kde nalézací soud ani ve výroku ani v důvodech rozsudku se nezmínil o tom, zda povolil obžalovanému podmínečný odklad výkonu trestu čili nic, obžalovaný pak se v opravném prostředku domáhal, by mu dobrodiní to bylo přiznáno. Vyřizuje opravný prostředek takový postupoval Nejvyšší soud různým způsobem, šlo-li o trestní případy, jež mu došly ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, či šlo-li o věci z Čech, Moravy a Slezska. Senáty, vyřizující trestní případy ze Slovenska a Podkarpatské Rusi, zastávaly důsledně názor, že nalézací soud, nezmíniv se v rozsudku o podmínečném odkladu výkonu trestu, dal tím na jevo, že ho nepřiznává, pročež považovaly opravný prostředek za stížnost do nepřiznání podmínečného odkladu výkonu trestu a také jej věcně vyřizovaly. Naproti tomu senáty, rozhodující o trestních věcech z Čech, Moravy a Slezska, měly za to, že tím, že nalézací sond nezmínil se v rozsudku o podmínečném odkladu výkonu trestu, není tu výroku, jejž bylo by lze přezkoumávati, že proto stížnost obžalovaného dlužno považovati za návrh na udělení podmíněného odkladu výkonu trestu, jejž jest odkázati nalézacímu soudu ku příslušnému vyřízení. Generální prokuratura připojila se k názoru, zastávanému senáty pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Veden jsa snahou, by docíleno bylo rozhodování jednotného, přikázal první president Nejvyššího soudu spornou otázku plenárnímu senátu, jenž, zabývav se oběma protichůdnými stanovisky, dospěl ku řešení, jak jest uvedeno v záhlaví.
Důvody:
Zákonem o podmínečném odsouzení ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., vnesen byl do našeho trestního zákonodárství moderní ústav, jenž, byv již dříve v jiných státech zaveden, plně se tam osvědčil. (Na území Slovenska a Podkarpatské Rusi byl zaveden zákon čl. 36. z r. 1908.) Trestnímu soudci uložen nový úkol, by správně rozpoznal, zda jsou tu »podstatné důvody, že odsouzený povede pořádný život a že tudíž výkonu trestu není zapotřebí« (§ 1 (1) zák.). Zákon praví sice, že v kladném případě soud »může« odložiti výkon trestu, leč tím nechtěl nikterak říci, že by povolení dobrodiní toho bylo dáno do úplné libovůle soudu, že by, i kdyby tu podstatné důvody byly, soud podmínečný odklad povoliti nemusel. To příčilo by se stěžejním zásadám trestního práva. Jako jest trestní soudce přesně vázán zákonem, když jde o to, které skutkové podstatě jest trestný čin podřaditi a kterého trestu (trestní sazby) použíti, pokud se týče, zda jest poskynouti obžalovanému mimořádného zmírnění neb přeměny trestu, tak také nalézací soud, jsou-li pro to podstatné důvody, podmínečný odklad výkonu trestu povoliti musí. Zákonem o podmínečném odsouzení byl dán tomu, »kdo opravňuje k naději, že bude poctivě žíti, že se příště vyvaruje všech zločinných jednání, nárok, by mu soud odložil trest« (těsnopisecká zpráva o 84. schůzi Národního shromáždění republiky Československé str. 2550, druhý odstavec). Zákon sám přiznává do výroku o podmínečném odkladu výkonu trestu opravné prostředky (§ 7 (3) zák.). Nikterak pak není stanoveno zákonem, že by výrok o tom, zda se podmíněný odklad výkonu trestu povoluje, vyžadoval předchozího návrhu. Naopak zákonem uloženo jest nalézacímu soudu, — jenž, maje před sebou celý obraz trestného činu, vidí do prostředí, z něhož čin se zrodil a poznal osobně pachatele, — by, má-li za to, že jsou tu podstatné důvody, výkon trestu odložil, раk-li tomu tak není, by podmíněného odkladu nepovolil. Jest tedy na soudci, by zásadně v každém případě, ať jest tu návrh čili nic, vyřkl ve výroku rozsudečném a v důvodech odůvodnil, zda podmínečný odklad trestu povoluje čili nic. Rozhodnutí jest pojati do výroku rozsudečného, ježto podléhá opravným prostředkům a nelze nikterak souhlasiti s míněním, že by stačila snad zmínka v důvodech, ježto předmětem opravného prostředku jest zásadně formální výrok soudní. Tomu nasvědčuje i znění zákona: ... »Výrok ... budiž pojat ... do rozsudku« (§ 7 (1) zák.). Jedinou výjimku ovšem jest uznati, pokud soud vyřkl trest na svobodě delší jednoho roku. Tu jest samozřejmé, že soudce vzhledem ku přesnému znění zákona se otázkou podmínečného odkladu výkonu trestu zabývati nemusel a že tedy nemusí též v rozsudku uváděti, že a proč odkladu nepovolil. Ve všech ostatních případech však musí býti rozhodnutí o podmínečném odsouzení z výroku zjevno a v důvodech uvedeno, jakými úvahami se soudce řídil. Mohly to býti v případě nepovolení důvody, uvedené v §u 2, jež vylučují podmínečné odsouzení, mohlo to býti volné uvážení soudce, jenž neshledal zjištěné okolnosti tak podstatnými, by zaručovaly, že odsouzený povede pořádný život. Rozlišování toto jest důležité, neboť teprve na základě něho jest obžalovanému — jde-li o rozsudek sborového (porotního) soudu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku — jasno, jakým opravným prostředkem má výrok o nepovolení podmínečného odkladu výkonu trestu napadnouti, zda zmateční stížností či odvoláním. Zmateční stížností z důvodu §u 281 čís. 11 tr. ř. (§ 344 čís. 12 tr. ř.), pakli nalézací soud, porušiv zásady zákonem vyslovené, překročil svou moc trestní, odvoláním pak, má-li za to, že soudce, třebas se pohyboval v mezích zákona, nesprávně uvážil okolnosti, pro povolení podmínečného odkladu směrodatné. Tak stálá praxe Nejvyššího soudu, jak blíže odůvodněno najmě v rozhodnutí ze dne 4. září 1920, Kr II 114/20, uveřejněném pod čís. 249 sbírky rozhodnutí ve věcech trestních, pořádané z příkazu předsednictva nejvyššího soudu. Stejně jest tomu tak, раk-li jde o opravné prostředky obžalobce do povolení podmínečného odsouzení. Jinak jest tomu ovšem na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde do rozsudku sborového soudu 1. stolice se připouští zásadně pouze odvolání, kromě případů uvedených v §u 381 uh. tr. ř. a kde tedy ve směru právě naznačeném se potřeba odůvodněni výroku o podmínečném odsouzení naléhavou nejeví. Avšak i tu bude uvedením důvodů poskytnut stěžovateli (odvolateli) základ, na němž, by své vývody založil. Důvod tento přichází v úvahu též při rozsudcích okresních soudů. Mohou ovšem nastati i případy, že soudce, vynášeje rozsudek, nemá ještě přesný obraz o všech okolnostech, jež by přicházely v úvahu pro rozhodnutí o podmínečném odsouzení. Tu skýtá zákon odpomoc ustanovením §u 7 (2) zák., jímž uloženo soudu rozhodnouti v případech tam uvedených zvláštním usnesením, o němž pak platí ovšem totéž, co uvedeno o výroku pojatém do rozsudku. By předešlo se nedorozumění a podávání zbytečných opravných prostředků, jest na soudu nalézacím, by uvedl ve výroku rozsudečném a odůvodnil v důvodech, že a proč si rozhodnutí o podmínečném odsouzení vyhradil. Řešením, na němž se plenární senát ustálil, předejde se všem pochybnostem, jež vznikly tím, že v rozsudku soudu nalézacího nebylo zmínky o podmínečném odsouzení buď vůbec nebo pouze v důvodech a jež vedly pak k různým řešením. Pakli nalézací soud i napříště neuvede ve výroku rozsudečném, zda podmínečný odklad výkonu trestu povoluje čili nic anebo sice rozhodnutí do výroku pojme, ale neuvede proň důvodů, lze nápravu zjednati uplatněním obdoby zmatku dle §u 281 čís. 11 pokud se týče 5 tr. ř. Pro oblast Slovenska a Podkarpatské Rusi lze tu uplatniti obdobou zmatek dle §u 385 čís. 2 (po případě čís. 3) tr. ř. uh., k němuž dlužno přihlédnouti z úřední moci) poslední odstavec §u 385 tr. ř. uh.). Právo dané tu soudu jest daleko rozsáhlejší, nežli jaké poskytuje § 290 tr. ř. platného pro Čechy, Moravu a Slezsko v případě zmatku dle §u 281 čís. 11 tr. ř., ježto zrušovací soud může tam zasáhnouti ve prospěch obžalovaného i tehdy, jde-li o pouhé volné uvážení soudu. Nebyl-li pak rozsudek, v němž opomenuto vysloviti se o podmínečném odkladu výkonu trestu, v tomto směru napaden a vešel-li v moc práva, není pak ovšem přípustno, činiti po právní moci rozsudku návrh na dodatné rozhodnutí o podmínečném odkladu výkonu trestu. Nejvyšší soud jest si vědom, že přijatým řešením ocitá se v odporu s ustanovením nařízení vlády republiky Československé ze dne 11. listopadu 1919, čís. 598 sb. z. a n., jímž se provádí zákon o podmínečném odsouzení, a že nesouhlasí též se stanoviskem ministerstva obsaženým ve výnosu ze dne 6. září 1920, uveřejněným ve věstníku ministerstva spravedlnosti na rok 1920 pod čís. 37. Pro uvedené nařízení stanovení v §u 4, odstavec druhý, že »rozhodnutí o nepovolení podmínečného odsouzení jest pojati do rozsudku jedině, byl-li výslovně zamítnut návrh v té příčině podaný.« Nařízení čís. sb. z. a n. 598/1919 jest nařízením prováděcím (§ 24 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.), jež má provésti zákon a jež tedy může obsahovali ustanovení pouze v mezích zákona (§ 55 ústavní listiny Československé republiky ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n.), nikoliv však mimo zákon. Judikatuře jest pak ponecháno, by výkladem zákona určila pravý jeho smysl. Dospěl-li nyní Nejvyšší soud ku výkladu zákona, jak shora jest uveden, nebránilo mu v tom prováděcí nařízení z 11. listopadu 1919, čís. sb. z. a n. 598/1919, jež zastává názor odchylný (§ 98, odstavec druhý ústavní listiny). Tím méně jsou soudy vázány pouhým výnosem ministerstva ze dne 6. září 1920, čís. 37 věstníku.

Citace:

č. 1248. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 327-329.