NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6684.

Administrativní řízení. — Divadelní policie (Slovensko): I. Politické strany (organisace) mají právní osobnost, to jest jsou způsobilé býti subjekty práv a závazků jen potud, pokud jim to zákon přiznává. — II. Politické strany nejsou však oprávněny podávati odvolání ze zákazu, aby nekonaly určité divadelní představení.
(Nález ze dne 28. června 1927 č. 18055/26.)
Věc: Křesťansko-sociální strana v P. a Odbor soukromých úředníků křesťansko-sociální strany v P. (adv. Dr. Osvald Schwarz z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o legitimaci k rekursu ve věci zákazu divadelního představení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná
Důvody: Nař. rozhodnutím odmítl žal. úřad jako nepřípustné odvolání Křesťansko-sociální strany v P., resp. jejího odboru soukr. úředníků z výměru župního úřadu v Prešově z 1. prosince 1922, kterýmž nebylo vyhověno žádosti odvolatelů za povolení ochotnického představení divadelního kusu »Nagymama« v maďarské řeči. Jako důvody svého rozhodnutí uvedl žal. úřad. 1. že politické strany, jakými st-lé jsou, nejsou vůbec osobami právnickými, nýbrž pouze t. zv. volnými organisacemi, státem trpěnými; jako takové po právu vůbec neexistují a nejsou způsobilé podávati odvolání, 2. že dle dnešního právního stavu nemá nikdo právního nároku na povolení divadelního představení, takže neudělením nemůže nikdo býti ve svých právech porušen a nemůže se proto proti zákazu odvolávati, a 3. že ani Julius R., který odvolání podepsal, není k podání jeho legitimován, poněvadž netvrdí, že by úředním zákazem byl on nějakou škodu utrpěl.
Pojednávaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané, vycházel nss z těchto úvah:
Proti prvému z důvodů shora uvedených namítá stížnost, že stěžující si strana a její odbor soukr. úředníků jsou spolky, předkládá na doklad toho stanovy krajinských svazů křesťansko-sociálních spolků, sdružení a odborových organisací, opatřené doložkou, dle níž ministr pro Slov. stanovy ty vrchnostensky schválil, a dovozuje z toho, že nař. rozhodnutí, jímž stěžujícím si korporacím upřena byla způsobilost podávati odvolání, jest nezákonné.
Jak z nař. rozhodnutí jest patrno, vycházel žal. úřad z předpokladu, že oba jmenované útvary jsou pouhými volnými politickými organisacemi, a nezabýval se vůbec otázkou, jaké by bylo jejich procesní postavení v přítomném sporu, kdyby skutečně byly ustaveny na podkladě práva spolkového. Proto nelze mluviti o tom, že by rozhodnutí žal. úřadu s tohoto hlediska bylo nezákonné. Mohlo by se tu jednati pouze o vadu řízení, spočívající v tom, že žal. úřad měl způsobilost st-lek zkoumati také s hlediska práva spolkového. Leč nss neshledal, že by nař. rozhodnutí takovouto vadou trpělo. Během celého řízení, zejména pak i v odvolání k žal. úřadu označovaly se st-lky vždy jen jako »Křesťansko-sociální strana« a jako »odbor soukr. úředníků« této strany bez jakéhokoliv dodatku, z něhož by se bylo dalo souditi na to, že jde o útvary organisované ve spolky. Za tohoto stavu, zvláště pak když je všeobecně známo, že politické strany zpravidla jako spolky organisovány nebývají, neměl žal. úřad důvodu, aby konal šetření o tom, zda stěžující si strana, resp. její odbor snad se ustavily ve spolek tak, jak to předpisuje min nař. z 2. května 1875 č. 1508/75 B. M. o zakládání spolků.
Jest proto řešiti otázku, zda žal. úřad právem mohl vysloviti, že stěžující si straně — a tím ovšem i jejímu odboru, jenž jako takový sdílí s ní stejné právní postavení — jako straně politické čili t. zv. politické organisaci způsobilost podávati odvolání v přítomné záležitosti nepřísluší. Tento svůj výrok založil žal. úřad na právním názoru, že politické strany nejsou osobami právnickými, nýbrž pouze t. zv. volnými organisacemi, státem trpěnými, a že jako takové tedy po právu neexistují.
Podle právního řádu, platného jak na území dříve rakouském, tak i uherském, příslušela až do státního převratu právní osobnost, t. j. způsobilost býti subjektem práv a závazků výhradně osobám fysickým a osobám právnickým. Osobu právnickou pak mohly tvořiti buď osoby hromadné (universitates personarum) nebo nějaké jmění účelové (universitas bonorum). Aby hromadná osoba, t. j. sdružení osob — a o takové v daném případě pouze jde — mohlo býti uznáno za osobu právnickou, bylo třeba, aby se ustavila v některé z oněch forem, jak je zákonodárství pro vznik té které právnické osoby předpisovalo, z čehož se podává, že sdružení osob, jež se neustavilo žádným z oněch způsobů v zákonech vytčených mohlo existovati jen fakticky, že mu však nepříslušela právní osobnost, t. j. že nebylo způsobilé nabývati práv a závazků a proto zejména také nemohlo k obhájení nějakých práv před úřady jako procesní strana vystupovati. — Tento stav práva stal se dle zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. také právním řádem platným pro stát čsl., a ani od té doby nebylo na něm nějakým všeobecným předpisem ničeho změněno. I dnes platí tedy na území republiky čsl. zásada — nehledě k politickým stranám, o nichž pojednáno bude níže — že sdružení osob, jež neustavilo se některým ze způsobů v zákoně vytčených, právní osobnosti nemá.
Pokud jde o politické strany, zvané též politickými organisacemi, dlužno předem zdůrazniti, že až do státního převratu a také ještě v prvé době existence Čsl. republiky vznikaly a existovaly jen fakticky. Ani do dnešního dne nebyla vydána norma, jež by vznik a organisaci těchto stran upravovala. Přes to však zákonodárství — počínajíc vydáním zák. z 31. ledna 1919 č. 75 Sb. (řádu volení do obcí) — začalo přiznávati těmto dosud jen fakticky existujícím útvarům určitá práva, zejména ve volebním řízení, a to jak při volbách do veřejnoprávních korporací, tak i třídních, začalo je uznávati za strany v procesu volebním, ba uložilo jim i závazky majetkoprávní (povinnost nahraditi náklad spojený s rozmnožením kandidátních listin dle § 29 zák. z 29. února 1920 č. 123 Sb. doplněného zák. z 15. října 1925 č. 205 Sb.).
Z předpisů těch je zřejmo, že dnešní zákonodárství směřuje sice k tomu, aby politickým stranám přiznán byl charakter právnických osob sui generis. Přes to však nss neshledal, že vývoj tento dospěl již tak daleko, aby politickým stranám na základě předpisů dosavadních charakter ten již dnes v plném rozsahu mohl býti přiznán. Předpisy dosavadních zákonů dlužno vykládati jen tak, jak znějí, t. j., že se politickým stranám jako útvarům existujícím v zásadě jen fakticky, přiznávají jen ona práva a ukládají jen ony závazky, jež zákon sám stanoví, takže ve všech ostatních relacích zůstávají i nadále nezpůsobilými státi se subjekty práv a závazků.
Posuzuje-li se daný případ s hlediska názoru právě vyloženého, dlužno sice uznati, že odůvodnění nař. rozhodnutí ve svém všeobecném znění správným není, neboť ohledně oněch práv a závazků, jež zákon výslovně politickým stranám přiznal, dlužno stranám těm přiznati i způsobilost vystupovati před úřady jako procesní strana a tedy také podávati odvolání. Poněvadž však v daném případě šlo o právo konati divadelní představení, kteréžto právo žádnou platnou normou politickým stranám přiznáno nebylo, vyslovil žal. úřad právem, že v této relaci — a tato jedině mohla tvořiti předmět jeho úředního rozhodování — stěžující si politické straně způsobilost podávati odvolání nepřísluší. Jeví se tedy stížnost, pokud jsou v ní uplatňována práva jmenované politické strany, bezdůvodnou a slušelo ji zamítnouti, aniž bylo se třeba ještě také zabývati zákonností dalšího důvodu, jejž žal. úřad pro odmítnutí odvolání st-lčina uvedl. —

Citace:

č. 6684. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 128-131.