NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

K pojmu »hrubého zavinění« § 49.1 c. ř. s.

V exekuci žalobce X proti pozůstalosti po Y byl pro tuto ustanoven advokát N. opatrovníkem ad actum. Mezi útratami tomuto obnosem 22 K 64 hal. přiřknutými nalézala se položka po 6 K za stání, při němž opatrovník neintervenoval a 1 K 50 hal. za telefonický rozhovor s vymah. věřitelem, kterýž se rovněž nekonal.
Na rekurs vymah. věřitele škrtnul soud rekursní (Brno) obě tyto položky, jakož i další položku 10 K 94 h za jiné stání, kteréž nařízeno bylo pouze k výslechu vymah. věřitele, ponechal pouze odměnu ve zbytku 4 K 20 h a uložil kurátoru náhradu útrat rekursních, uznav, že účtování odměny za práci vůbec nekonanou, čímž první soudce uveden byl v omyl, zakládá hrubé zavinění ve smyslu § 49. odst. 1. c. ř. s., kteréž rekurs vymah. věřitele vyvolalo.
Na dovolací rekurs opatrovníkův nejv. soud návrh vymah. věřitele, aby opatrovníku uložena byla náhrada útrat rekursních zamítnul, v ostatní části rozhodnutí 2. stolice potvrdiv; útrat dovolacího rekursu opatrovníku nepřiřknul.
12 Důvody:
Ustanovení § 10. c. ř. s. platí vzhledem na § 78. ex. ř. též pro řízení exekuční. Vymah. věřitel musí tudíž v případech, kde dle §. 34. ex. ř. zemřelému dlužníku, resp. jeho pozůstalosti ustanoviti jest kuratora, útraty s činností tohoto spojené založiti, jestliže ustanovení jeho navrhnul. Leč ne veškeré kroky kuratorovy dlužno odměniti, nýbrž jen ony, kteréž k účelnému hájení práv dlužníkových a zájmů jeho pozůstalosti, kteréž kurator pozůstalosti dle §. 129. cís. pat. z 9. srpna 1854, č. 208 ř. z. zastupovati povolán jest, potřebnými jsou. Soud rekursní správně zjistil, která opatření kuratora pozůstalosti byla účelnými a rovněž tak správně označil ony práce, jichž ku hájení práv povinné pozůstalosti třeba nebylo. Odměnu těchto právem odmítnul (§ 41. c. ř. s., § 78. ex. ř.). Pokud tudíž dovolací rekurs domáhá se zvýšení opatrovnických útrat na obnos prvním soudcem přiřknutý, nemohl míti úspěchu.
Nebylo však zákonného důvodu, útraty rekursem uložiti kuratorovi. V tom, že účtoval práci skutečně nekonanou, spočívá toliko nepřesnost, kteráž dle stavu spisů nebyla způsobilou, soud uvésti v omyl a kterou tudíž kvalifikovati jest jako nedopatření, dokonce ne ale jako hrubé zavinění ve smyslu §. 49. odst. 1. c. ř. s.
Bylo tudíž v tomto směru dovolací stížnosti vyhověti; poněvadž ale úspěch její jest jen nepatrným, spadají útraty její na stěžovatele.
(Rozh. z 3. února 1909, č. j. R III. 26/9|1.)
J. B.

Citace:

K pojmu »hrubého zavinění« § 49.1 c. ř. s.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 4, s. 195-196.