E. Chalupný:

Vilfredo Pareto, přední moderní sociolog italský, a jeho nauka.

I.
Úvod.
Dne 19. srpna 1923 zemřel v Céligny u Losanny Vilfredo Pareto, sociolog a národohospodář italský. Úmrtí jeho způsobilo hluboký dojem v Italii, poněvadž právě v poslední době nový ředitel italské politiky Benito Mussolini, jenž prohlásil se za jeho žáka, počal napravovat a odčiňovat nevšímavost, jakou dříve Italie oficielní projevovala vůči tomuto velkému vědci. Nad rakví Paretovou Italie pocítila bolest veliké ztráty a nekrology novin mluvily o něm jako o prvotřídním mysliteli. Římská »Tribuna« jej nazvala vysokou vědeckou osobností, jejíž vliv dlouho bude pociťován v kultuře evropské. Římský »Il Mondo« jej prohlásil za hlubokého historika a tvůrce nové methody; terstský »Il Piccolo« nazval jeho dílo obrovskou organickou synthesou pohledů na lidstvo a osudy lidstva, jejíž vliv na moderní myšlení historické i sociologické je rozhodný; v římské »Il Giornale d'Italia« Giovanni Preziosi prohlásil jej za velkého učence, jenž třicet let ve světe vědeckém byl vůdčím pracovníkem; v ženevském »Journal de Genève« zařadil jej Pierre Boven mezi vědce, kteří nejvíce obohatili vědu, a spis jeho prohlásil za mistrovské dílo, jež bude doceněno teprve budoucností; a dle milánského »Il Secolo« v Paretovi pozbyla Italie jednoho z největších svých myslitelů, svět pravého zakladatele moderní sociologie.
I když, jak seznáme, úsudky tyto jsou z části upřílišeny, vysvítá z nich, že Paretovo dílo nelze přejíti mlčením. Jak vlastní hodnota díla toho, tak i jeho poměr k svéráznému a dnes v Italii rozhodujícímu hnutí politickému, fascismu, ukládá nám povinnost, abychom se s dílem tím obeznámili. Protože pak při rozsáhlosti jeho hlavního díla »Trattato di sociologia generale«, nejobšírnějšího spisu sociologického vedle Spencerovy Sociologie (zaujímá na 1800 stran velké 8°) nelze očekávat, že bude možno je vydat česky, když po léta marně usilujeme i o vydáváni sociologických spisů drobnějších, odhodlal jsem se vyložit je českému čtenářstvu poněkud zevrubněji, nežli bývá ve zvyku při referování o novinkách literárních.
14 209 II.
Životopis.
Nejprve slovo o spisovateli. Pareto narodil se r. 1848 v Paříži. Otec jeho byl z Janova, a žil ve vyhnanství pro své republikánské přesvědčení a styky se stranou Mazziniho. Matka byla Francouzka. Když Paretovi bylo deset let, otec dostal amnestii a vrátil se do Italie; tam syn pak studoval v Turině, vynikl jako mathematik, a r. 1870 se stal inženýrem, načež oddal se praktickému povolání při železnicích a jiných závodech technických. R. 1891 vzdal se praxe a úplně se věnoval vědě. Nejprve pracoval v národním hospodářství a r. 1893 byl po Leonu Walrasovi jmenován profesorem na universitě v Lausanne (Losanna). Zde vytvořil svou školu, prohloubil a zdokonalil nauky svého předchůdce, zejména aplikací mathematiky na ekonomii. Znenáhla však, jako před ním Bücher při tvoření díla »Arbeit und Rythmus«, postřehoval, že pouhé hledisko ekonomické nestačí k vystižení mnohotvárnosti života sociálního, a rozšiřoval obor svých studií v sociologii, které se nakonec oddal docela. Jal se spisovat obsáhlé dílo sociologické, a když srdeční choroba donutila ho vzdát se profesury, oddal se této práci úplně, žije ve své vile v Céligny. Po patnáctileté neúmorné práci spis dokončil právě před vypuknutím světové války, r. 1913. Vydal jej nejprve italsky r. 1916, pak francouzsky r. 1917 a 1919 ve dvou svazcích v autorisovaném překlade Pierre Bovena (Traité de Sociologie générale). R. 1920 pořídil ze spisu výtah Giulio Farina do sbírky příruček »Manuali Barbèra« pod názvem »Compendio di Sociologia generale« (595 stran). Hlavní jeho práce národohospodářské jsou: »Cours d'économie politique« (1896), »Systèmes socialistes« (1902), a zejména »Manuale d'economia politica« (1906), vydaná r. 1907 v rozšířeném překlade francouzském (Manuel d'économie politique).
Roku 1917 universita lausanská oslavila jeho čtvrtstoleté jubileum učitelské činnosti a udělila mu čestný doktorát. Když Mussolini, ctitel jeho, stal se předsedou ministerstva, jmenoval »patriarchu z Céligny« senátorem a zástupcem Italie ve Společnosti národů, což Pareto pro chorobu odmítl.
Posléze budiž uvedeno, že Pareto kromě činnosti učitelské a vědecké pracoval i žurnalisticky a že z nejlepších jeho přátel osobních byl profesor Maffeo Pantaleoni, dobrý přítel a ctitel zesnulého našeho národohospodáře a politika Josefa Kaizla.
III.
Methoda.
Sociologie Paretova je rozsáhlý, svérázný pokus o přešinutí těžiště této vědy a její methody. Pareto mění orientaci sociologie ostrým rozlišením theorie a praxe a zásadním zdůrazněním odlišného významu obou těchto elementů. V celém spise neustále vytýká dosavadnímu sociologickému myšlení, že směsuje elementy, které má rozlišovat, a toto rozlišení sám hledí provésti tak, že v methodě vědecké uznává výlučně živel, jejž nazývá logickým neb logicko-experimentálním, a oproti tomu v sociální praxi přičítá rozhodující vliv činitelům citovým. Výklad o těchto činitelích zabírá
210 vlastně celý spis, kdežto povšechný výklad o methodě omezen je na úvodní stať a na rozptýlené výroky v ostatním obsahu díla.
Paretova methodologie je velmi prostá, pročež postačí povšimnouti si jí zcela krátce.
Pareto prohlašuje, že jeho sociologie je »výlučně experimentální« jako chemie nebo fysika, na rozdíl od sociologií »humanitních« (jakými prý jsou skoro všecky sociální nauky nynější) nebo od sociologií metafysických (jakými jsou t. zv. »positivistické« i »humanitní« nauky), křesťanských a jiných (§ 6). Věda dle něho je v podstatě analytická (§ 2162). Vědecké theorie nemají jiné ceny než jako representace fakt (§ 1940); jsou pouhé hypothesy, jež žijí, 1 pokud se shodují s fakty, a hynou, když nové zkoumání shodu tu vyvrátí (§ 52). Theorie skládají se ze dvou složek: a) z látky, získané pozorováním, z níž logickým postupem lze vyvodit theorii, b) ze živlů, jež přesahují pozorování (§ 470) a jimiž jsou vazby (ital. »nesso«, franc, »lieu«), sestrojující z látky budovu, zvanou »theorie« (§ 12). Budova ta vzniká postupnými approximacemi, totiž nejprve přihlíží jen k celku, opomíjejíc podrobnosti, a teprve později může si všímat i detailů (§ 69, 2543). Tak jedině mohl na př. Kepler objevit zákon o oběhu planet v ellipsách; měl totiž po ruce empirické pozorování oběhu Martova, a jen tím, že se omezil na toto jediné nedokonalé pozorování, mohl dospěti ke všeobecné formuli (§ 540, 2396). Nejprve nutno nabýti »všeobecné ideje o jevu« a pak teprve jít do podrobností (§ 540).
Byla-li tato methoda nutná v astronomii, kde není velké složitosti, mnohem více jest jí zapotřebí v sociologii, kde jevy se velice složitě proplétají (§ 2402/4, 99), »Kdo se zde zdržuje u všech jednotlivostí, zabloudí jako v poušti: převrací vztahy hlavní a druhotné« (§ 2410). Některých poznatků lze nabýti omezením zkoumání na nejbližší účiny; pokrok vědy meze ty postupně odstraňuje (§ 140).
Fakta mají cenu všecka, neboť každý fakt může přispěti k objevení shod (uniformit) mezi fakty. »I absurdní a stupidní rozumování je fakt« (§ 81). Protože však neznámé nutno vykládat známým, vykládá se lépe minulost na základě přítomnosti než naopak, 2 jak činí většina vědců (§ 548); kromě toho v přítomnosti lze fakta ověřit novými pozorováními, čehož v minulosti není (§ 571). Jinak ovšem Pareto nejraději pracuje s fakty minulými, protože jsou méně vydána rušivým vlivům citovým (§ 85).
Věda zjišťuje zpravidla vzájemnou závislost jevů; vědcové chybují šmahem, dosazujíce na místo vztahu toho vztah kausální (§ 255, 1732), nebo stavíce v popředí kausalitu, doplněnou vztahy vzájemné závislosti a jinými prostředky. Studovat přímo vzájemnou závislost je skoro nedostižným ideálem, ale je prospěšno aspoň se mu hledět přiblížit; studium to poskytuje nám obraz (např. země = ellipsoid), vede nás k poznání chyb ostatních method a tím napomáhá k vystižení skutečností.
Výsledky této práce posuzuje Pareto v duchu tohoto stanoviska experimentálního a relativistického. Dle všeho pokrok věd děje
211 se ne »disputacemi o principech«, nýbrž »diskussemi o resultátech« (§ 4). Ve vědách experimentálních není absolutní jistoty, jsou jen větší či menší pravděpodobnosti. Mnohá fakta jsou jista ve velkých rysech, nejistá v podrobnostech — bitva u Salaminy jistě se udála, ale jak? (§ 540). A každý vědecký zákon platí jen v mezích času a rozumu, nám známých (§ 97), zde však platí bezvýjimečně; t. z v. výjimky jsou vlastně nadstavení (sovrapporsi, superposice) účinů jednoho zákona nad zákon druhý (§ 101). Historický vývoj vědění záleží v synthesi theorii (§ 2011).
Za methodický účel svého díla Pareto prohlašuje: nalézat shody fakt a rozlišovati prostředky způsobilé k tomu na nezpůsobilých (§ 535). Rozlišovat nutně i mezi fakty. Domněnky lidu (zjištěné fakticky) bývají důležitější nežli formální správnost jich; na příklad pro určení formy athénské společnosti je důležitější, co Athéňané si myslili o Hipparchovi, než to, čím skutečně byl (§ 541). Pro studium sociální rovnováhy mnohem více váží to, co ctností rozumí lid, než co jí rozumí filosofové (§ 260). Sociologie liší se od logiky věcnou stránkou zkoumání; když logik zjistí v úvaze lidu logickou chybu, je s prací hotov, úkol sociologa však zde teprve začíná; on musí zkoumat, proč chyba ta přece lid přesvědčuje (§ 1411).
V terminologii Pareto upozorňuje na nepřesnost řeči. Slovo značí »koncept«, jenž se s věcí shoduje více či méně, ale nikdy úplně (§ 108). Sám chce užívat slov po způsobu chemiků, kteří užívají na příklad lidového výrazu »voda«, dávajíce mu přesný smysl (§ 119). Sluší lišit význam slov v praxi a theorii: v praxi slova mají veliký význam a vliv (§ 113), ve vědě však mohou velice škodit, protože vzbuzují citové živly a svádějí k zavádění imaginárních entit (§ 114, §§ 1543—1686).
Jak patrno, Pareto hlásá rozhodný empirism, relativism a positivism, ba jde tak daleko, že i positivismu v běžném smyslu vytýká metafysičnost, ježto prý zbožňuje entitu »Pravdy« (§ 616). Také methoda »historická« mu methodicky nestačí, ana zanedbává vztahy současné a vespolné (§ 619). »Logicko-experimentální« stanovisko theoretické jest u něho vyvrcholeno, ale jen theoreticky; stejně rozhodně ohražuje se proti tomu, že by zkoumal vnitřní správnost některé konfesse nebo morálky: omezuje se, jak dí, jedině na »zkoumání věcí a citů, které ty věci v nás působí« (§ 69). Žák a překladatel jeho Pierre Boven líčí, 3 jak dlouho a pracně Pareto se propracovával k tomuto stanovisku, snaže se odmýšlet své sympatie i antipatie od objektivního chápání jevů; připravoval se tedy k vytvoření své sociologie přesně touž cestou přemáhání předsudků, kterou Spencer methodicky stanovil v známém svém základním spise »O studiu sociologie«.
Dlouholetým přemítáním a rozborem tím Pareto posléze dospěl k analytickému závěru, jejž učinil základem své theorie. Dle něho theorii lze pojímat s trojího hlediska:
A. Objektivně (bez ohledu na jejího tvůrce a na ty, kdo ji přijímají).
Zde naskytují se tyto kombinace látky a spojení jejího:
212 I. a) Látka experimentální, spojení logické,
b) látka experimentální, spojení nelogické.
II. a) Látka neexperimentální, spojení logické,
b) látka neexperimentální, spojení nelogické.
Třídy I. b) a II. b) obsahují sofismata a jiné podobné živly; třída I. a) obsahuje všecky skutečné vědy, jež Pareto, jak řečeno, jmenuje »logicko-experimentálními«. Třída ta má dva druhy: druh přesný, ryzí, a druh zrůdný; v tomto abstrakce a principy všeobecné nabývají hodnoty, jež se vymyká zkušenosti, a tím se druh ten blíží k třídě neexperimentální. Konkretní theorie může se skládati ze směsí těch typův.
B. Subjektivně. Zde rozeznává Pareto
a) důvody, proč daná theorie byla vytvořena konkretním původcem,
b) důvody, proč konkretní lidé přijímají danou theorii.
C. Užitkově. Zde jsou kategorie:
I. City, vyjádřené theorií, jsou užitečny nebo škodlivy
a) tvůrci theorie,
b) přijímateli theorie.
II. Theorie sama prospívá nebo škodí
a) tvůrci,
b) přijímateli (§ 13).
Podle těchto problémů, v jejichž okruhu pohybuje se veškero zkoumání Paretovo, rozvrhuje autor povšechně postup svého díla v § 15 takto: Napřed hodlá studovat shodu theorií se zkušeností (kap. IV. a V.). Pak city, z nichž theorie vznikají (k. VI.—VIII.), a způsoby, jimiž se projevuje (k. IX. a X.), vlastnosti theoretických elementů takto zjištěných (k. XI.), posléze »sociální účiny« jejich a dle nich sestrojenou »přibližnou ideu o formě společností« (k. XII. až XIII.). Před těmito rozbory pak ještě předesílá úvodní rozhled po »nelogických činnostech« (k. II. a III.).
(Pokračování.)
213 E. Chalupný:

Vilfredo Pareto, přední moderní sociolog italský, a jeho nauka.

IV.
»Nelogické činnosti.«
Je-li, jak uvedeno, po stránce methodické Paretova sociologie pokusem o krajní vyvrcholení postupu »logicko-experimentálního«, obsahově naopak je pokusem o vystižení podstaty a významu těch
342 živlů kulturních, které se postupu tomu vymykají. Pareto je nazývá nelogickými činnostmi« (le azioni non-logiche; les actions non-logiques). Základní jeho výklad o nich jest:
Zvířata jednají instinktivně, jeví se však u nich již zárodky logiky, 4 jež u člověka doznává velikého rozvoje (§ 154) a vede k tendenci, »přičítat svému jednání logický kořen«. Tendence ta omylem se rozšiřuje i na výklad a posuzování jevů, jež logiky postrádají. Takové jevy pronikají veškeru civilisaci (na příklad zkazka o bouři, jež vlivem božím nebo magickým pomáhá ve válce některé straně) a jsou tak rozšířeny, že nelze jich vysvětlit nápodobou (§ 195). Vznikají tedy spontánně všude a udržují se psychologickou setrvačností (persistenza delle associazioni di idee e di certi attti). Podobným jevem je víra, že určitá slova (na př. modlitba, zaříkání) mají tajemný vliv na věci (§ 182).
Kdo uznává jen činnost logickou, považuje takové jevy za chorobné nebo je přehlíží. Ale veliký význam, jaký měly a mají v kultuře, nutí k pečlivému zkoumání jich (§ 183). Věřili v ně nejen divoši a barbaři, ale i filosofové. Na příklad sv. Augustin vypočítává zevrubně činnosti, jimiž lze přivábit démony, a sv. Tomáš to potvrzuje (§ 212). Pod vlivem názorů těch byly a namnoze dosud jsou církev i stát: až do 18. stol. obě ty instituce upalovaly čarodějnice a kacíře (§ 211), a podnes pronásledují a trestají volné projevy pohlavní, ač není vědeckého podkladu pro tuto krutost a nesnášelivost; v dávném Říme Lukrecius volně psal jak o bozích tak o pohlaví (§ 207).
Všeobecný rozbor jevů těch vede k vývodům těmto: Jest nelogické jádro, utvořené ze spojení určitého jednání nebo slov s určitými účinky; z něho rostou logické výklady dle okolností místních a časových. Postup ten není přímý ani určitý (jak myslí Comte), nýbrž rozmanitě smíšený. Vzdělání má na tyto úkazy vliv nestálý — v 17. století, kdy upalovali čarodějnice, bylo rozumové vzdělání vyšší nežli v 12. a 13. století nebo za dob antického Říma, kdy jich neupalovali. Církev ani vlády nezaložily umělou logikou víru v tyto nelogické činnosti, naopak, z těchto činností teprve se tvořily logické výklady, které arci mohly sílit víru v ně (§ 217).
Nelogické činnosti vyskytují se zhusta. »Většinu života společnosti bychom musili prohlásiti za absurdní,« kdybychom je zavrhli. Ony však mohou být užitečny. Chybně se soudívá, že každou nauku, obsahující část absurdní, dlužno zamítnout vůbec, a že každá nelogická nauka je škodlivá; táž chyba děje se i při posuzování povah (§ 219).
Význam a způsob nelogických činností zvláště jasně ukazuje římské právo a stát, jeden z největších výtvorů civilisace. Římský systém mnoha úřadů, zdánlivě nelogický a netvárný, znamenitě vyhovoval (§ 242). Podobnou organisaci Pareto shledává v Anglii a přičítá jí vítězství nad Napoleonem (§ 244). V Římě i v Anglii vládly právní fikce, jež vyskytují se ostatně, ač slaběji, u všech národů
343 (§ 229). Řecké právo bylo logičtější nežli římské a přece má cenu menší. Nelogické činnosti vedly Římany k tomu, že, jak dí Ihering, dovedli být konservativními ve formě, pokrokovými v obsahu práva a tak spojovat ohled na přítomné potřeby s tradicí (§ 241).
V.
Nelogické činnosti v dějinách myšlení.
V dosavadní vědě a filosofii věnovalo se více pozornosti činnostem logickým nežli nelogickým. Tak národní hospodářství, jež studuje činnosti logické, pokročilo v theorii více než sociologie (§ 263).
Sociologové o nelogických činnostech myslili, ale ne dostatečně. Spencer jejich vliv někde připouští, ale jinde zase jej vylučuje, maje zato, že myšlenkové pochody jsou všude tytéž a usuzování že je rozumové (§ 289). To vede k mylnému posuzování primitivního člověka, jakoby myslil moderně (§§ 290—292).
Aristoteles začíná Politiku tvrzením, že lidé se spolčují za účelem dobra, tedy za účelem logicky pojatým; hned však uvádí základní vztahy pohlavní a jiné vlivy nelogické a dovozuje, že obce vznikají přirozeně. To je zřejmý a typický odpor (§§ 270—272), jejž shledáváme i jinde.
K pochopení nelogických činností značně se přiblížil teprve Bayle. 5 Tvrdí, že lidé jsou sice rozumni, ale skoro nikdy se neřídí svými zásadami, a zvláště nejednají dle názorů svých (§§ 358—359). Míní, že forma vyznání náboženského má malý význam, protože většina lidí nejedná logicky (§ 362). K tomu Pareto připojuje úvahu: »Není úkolem theorie, tvořit víru, nýbrž jen ji vysvětlit a nalézat shody mezi věrami. Bayle učinil v torn veliký krok, an ukázal jalovost některých výkladův a naznačil cestu lepším. S tohoto theoretického hlediska dílo jeho stojí nad Rousseauovým tak jako astronomie Keplerova nad astronomií Cosmy Indicopleuste. Škoda, že nedošel na konec touto cestou« (§ 365). Proč se zastavil? Nesnadno říci. Snad náboženské pronásledování jeho doby mu bránilo vyslovit celou myšlenku svou, snad slova »náboženství« a »mravnost« (jež se zdají přesnými, ale nejsou) odvrátila jej od studia věcí k psaní o slovech (§ 366).
Způsoby, jakými dosavadní myšlení nakládá s nelogickými činnostmi, třídí Pareto (v § 306) takto:
Třída A.
Předpokládá se, že podkladly nelogických činností postrádají vší objektivní skutečnosti a to trojím druhem názorů:
I. Opomíjeny jsou vůbec. Tak činí Sokrates v Platonově Faidru vůči pověsti o únosu Erichthye (§ 307/8).
II. Jsou považovány za absurdní předsudky. Tak si počínají: »vědecké« výklady náboženství pohanských; modernisté vůči katolicismu; revisionisté vůči marxismu. Jeví se tu snahy o vyloučení částí »nevědeckých« (§ 309—311).
III. Jsou pokládány za výtvory umělé a tendenční. Tak píše na př. Montesquieu o zakladatelích náboženství (§ 312—318).
344 Třída В.
Předpokládá se, že podklady činností nelogických obsahují větší či menší část objektivně skutečnou. Zde jest opětně trojí druh názorů, jejž Pareto ještě podrobněji rozlišuje:
I. Objektivní skutečnost nelogických činností je považována za povšechnou a přímou (§ 319—338). Odrůdy jsou:
a) Předpisy se sankcí částečně imaginární (§ 321/33).
b) Intervence boha nebo zosobněné abstrakce (§ 332/3).
c) K intervenci b) se připojují legendy a logické dedukce (§ 334).
d) Skutečnost se assimiluje k metafysické entitě (§ 335/6).
e) Skutečnost záleží ve shodě zásad s určitými city (§ 337/8).
II. Objektivní skutečnost nalézá se nepřímo ve faktech, o nichž jest míněno, že jsou špatně pozorována nebo málo známa (§ 339 až 350). Odrůdy jsou:
a) Předpokládá se, že lidé činí nedokonalá pozorování, z nichž vyvozují logické úsudky (§ 340/6).
b) Mythus jest obrazem historické skutečnosti nebo nápodobou její (§ 347/9).
c) Mythus je složen ze dvou částí: z historického fakta a imaginárních přídavků (§ 350).
III. Podklady nelogických činností jsou allegorie (§ 351/2).
Třída C.
Předpokládá nebo věří se, že nelogické činnosti nepůsobí na Pokrok, nebo že mu překážejí, a že tedy je třeba odstranit je studiem dbajícím Pokroku (§ 353/6).
VI.
»Theorie vymykající se zkušenosti.«
Pareto věnuje zvláštní stať slovům, značícím výtvory sociální. Praví: Lidé diskutují po staletí o slovech, jako je náboženství, mravnost, právo, ale nedospěli k tomu, aby pochopili jejich význam (§ 368), a všecky dosavadní snahy o definici jich ztroskotaly (§ 369).
Na příklad nenašel se dosud prostředek, jak rozlišit mravnost od práva. Podařilo se nejvýše podat hrubou empirickou definici, dle níž pravidla právní ukládá veřejná autorita, pravidla mravní ukládá svědomí.
Ta definice dle mínění Paretova vyhovuje praktickým potřebám advokátů a soudců, 6 ale vědecky je tak bezcenná, jako třídění ptáků dle barvy peří (§ 398). Tím však není řečeno, že by podobné, vědecky nepostačitelné theorie byly úplně bezcenny. Abstrakce, jako Kantova »dobrá vůle«, jsou s rozumového hlediska nicotny, ale jejich význam a síla (jako u metafysických theorií většinou) tkví v citech, jež rozumování taková probouzejí. Proto i theorie logicky chybné bývají společnosti užitečny; jeť úloha citů vždy přední (§ 597/8).
345 S toho stanoviska lze pochopit na příklad význam antických theorií o »přirozeném právu«. Ačkoli nám připadají absurdními mnohá jejich tvrzení (tak Justinianovy Instituce I. 2. učí, že přirozeným právem řídí se nejen člověk, ale i všechny bytosti na zemi, nebi i v moři, z něho prý pochází spojení samců a samic atd.), ale neutkvíme-li na formě, shledáme v nich city a náklonnosti, zasluhující studia (§ 445).
Dosah těchto činitelů Pareto ukazuje srovnáním práva psaného (zákonů) a skutečnosti. Odhaluje klamnost domněnky, že rozsudky se dějí vždy dle zákona. Konstituce byzantských císařů zůstaly často mrtvou literou. Ani dnes v Italii a Francii (jichž poměry Pareto probírá nejčastěji) právo trestní není prosto rozporů mezi praxí a zákonem a v ústavním právu není vůbec pevného vztahu mezi zákonem a praxí, leda v theoriích »stejně četných jako bezcenných«. Na příklad ve výroku poroty Pareto konstatuje osm složek:
1. Vliv zákona (slabý).
2. Vlivy politické.
3. Snahy humanitní.
4. Stranické vášně.
5. Myšlenku suverenity porotce (»mohu činit, co mi libo«).
6. Všeliké jiné tendence.
7. Zvláštní zájmy občanů.
8. Chvilkové dojmy (§ 466).
Vzrušení, jež u nás vyvolaly počátkem r. 1924 některé případy soudní, je k výkladům Paretovým výmluvným dokladem.
Pareto názor o shodě právního života se zákony srovnává s překonaným stanoviskem filologů, jimž byl »pravidlem« jazyk Ciceronův a Caesarův, jazyk ostatních spisovatelů římských však považovali za pouhé »odchylky«. Důrazně opakuje, že podobné nazírání nevyhovuje požadavku vědeckého studia dějin (§ 469).
Stejné živly, přesahující zkušenost a založené na citech, jeví se v náboženství. Pareto probírá zejména definici Reinachovu, dle níž náboženství je souhrn »skrupulí« omezujících volné užívání našich schopností (§ 383). Skrupule ty jeví se v rozličných zákazech, nazývaných »tabu«; Pareto se jimi obšírně zabývá v kapitolách následujících.
Nauky dosavadní, zabývající se těmito jevy, Pareto třídí ve dvě skupiny, z nichž každá je rozvětvena v četné podkategorie (§ 575):
A.
Do skupiny prvé Pareto řadí nauky, dle nichž hledané abstraktní entity poznáváme nezávisle na zkušenosti, poznáním vyšším než empirickým (§ 576 a násl.).
a) Zkušenost nemá místa vůbec nebo jen málo, a to: 1. Rozhoduje autorita — buď boží, poznávaná skrze jednoho či více lidí, neb autorita jednoho či více lidí (§ 583 až 590). 2. Rozhoduje souhlas mnoha lidí, nebo souhlas abstraktní bytosti (§ 591 až 612).
b) Existence abstrakcí a principů, poznaná nezávisle na zkušenosti, je potvrzena zkušeností jako podpůrným činitelem (§ 613 až 620).
346 с) Zkušenosti se dopřává — skutečně nebo zdánlivě — značná část vlivu, ale její působnost je podružná (§ 631/2).
B.
Sem patří nauky, dle nichž hledané abstraktní entity nemají výslovně jiný původ než empirický. Jsou to pouhé abstrakce, libovolně dedukované ze zkušenosti, nebo existují samostatně, po případě na podkladě neexperimentálním. V podrobnostech nauky ty podávají tvrzení takováto:
a) Mythy, legendy a pod. jsou historicky skutečné (§ 643 až 661): 1. Přijímají se beze změny (§ 650—660). 2. Mění se na nich jen málo — ve výraze literárním (§ 661).
b) Mythy atd. obsahují část historickou, pomíšenou s obsahem neskutečným: 1. Mythy atd. mají původ historický, ale časem se změnily (§ 681—691). 2. Mythy atd. jsou výtvory zkušenosti špatně vyložené, jsou chybnými dedukcemi z fakt. Sem patří zejména animism (§ 692—719). 3. Fakta historická jsou odchylky od typu, nebo činí řadu, jež má mez aneb asymptotu ve smysle mathematickém (§ 730—732). 4. Mythy atd. jsou nápodobami jiných mythů. (§ 733—763).
c) Mythy atd. jsou vůbec neskutečné (§ 764—796).
VII.
»Theorie lživědecké«.
Zvláštní pozornost Pareto věnuje skupině theoretických nauk, dosavad považovaných za vědecké, které však sám nazývá lživědeckými. Takovými theoriemi jsou dle něho vůbec na příklad ony, které slova mění ve věci nebo vlastnosti věcí (§ 658). Zvláště však jako sociolog všímá si sociologie a řadí mezi theorie lživědecké na příklad Spencerovu kritiku animismu, 7 jež prý má stejné vady jako animism (§ 704). Zvláště důrazně Pareto vytýká lživědecké rysy totemismu, protože nauka ta je dnes »v modě«. Všecky takové theorie obsahují dle Pareta část správnou, ale nesprávně ji zevšeobecňují (§ 712). Ukázkou kritiky jeho budiž uvedena zmínka o praehistorickém nálezu skupiny, představující prý bohyni a lva v Muri u Bernu. Totemisté vidí v tom důkaz, že sídlil tam kdysi klan, jehož totemem byl lev; Pareto vyvrací theorii tu poukazem, že podobný znak, jako byl zde nalezen, měli i v Benátkách, a tento přece nelze podobně vykládat (§ 717).
Lživědecký živel Pareto vykládá psychologickým rozborem, dle něhož jeho přítomnost v theoriích se vysvětluje citem. Ačkoli cit nemá co dělat v oboru věd logicko-experimentálních, vniká stále v obor ten (§ 803) a působí, že vedle logických potřeb člověka, dosti měnivých, je v theoriích obvyklých základním živlem právě cit (§ 798). Odtud téměř celé dílo Paretovo založeno je na názoru o základním vlivu citu na сivilisaci, nevyjímaje vědu. Ve vědě je dle výkladu Paretova situace tato: Skutečně vědecké (logicko-experimentální) theorie se skládají jednak z části základní (obsahující experimentální principy, popisy a experimentální tvrzení), jednak z dedukcí, vyvozených
347 logicky z oné části základní. Theorie, v nichž účasten je cit a které jdou nad zkušenost, dělí se naproti tomu
a) v projevy citů,
b) v rozumování, »sofismata« a jiné projevy citů, určené k vyvozování dedukcí z části a) (§ 803). V konkretních případech složky ty bývají směšovány (§ 804).
Jako v theorii, je tomu i v jiných složkách civilisace, zvláště v náboženství a mravnosti, kde převládají city a kde proto je nesnadno dojíti k přesným theoriím; místo nich setkáváme se v dotyčných naukách s »beztvárnou hromadou projevů citových a předsudků metafysických«. Citové živly vnikají i do práva; na příklad v trestním právu jest jich tolik, že toto odvětví právní bude vždy mít méně dokonalé theorie než právo civilní, méně zasažené vlivy citovými (§ 841). Ale i v civilním právu nevystačí se s pouhými přesně vědeckými postupy a theorie i praxe jsou nuceny sahat k jiným živlům. Na tom se zakládalo na příklad v Římě právo praetorské, jež sice nezměnilo principů starého práva civilního, ale tím, že k nim připojovalo odchylné interpretace a disposice, docházelo k rozhodnutím docela novým (§ 835). Podobný pochod ukazuje Pareto i na základním principu vlastnického práva římského. Princip ten zdůrazňoval vztah osoby k věci, hmotě, ale v případě »specifikace« (vyrobení nové věci z cizí látky) nestačil; bylo proto hledisko staré zaměněno za nové, abstraktnější, a došlo se k theorii o vlastnictví práv (§ 807 a násl.).
Těmito rozbory a příklady Pareto dochází k hlavní části své sociologie, k nauce o »residuích«.
VIII.
Residua.
Ona část theorii, v níž je základní živel citový (jak Pareto vykládal v § 798) shoduje se dle dalších jeho výkladů s »určitými instinkty«, ale neobsahuje všech. Náležejí do ní také pouhé choutky, žádosti, náklonnosti, a v jevech sociálních velmi významná třída fakt, nazvaná »zájmy« (§ 851).
Tuto část jevů Pareto nazývá »residua« (i residui, les résidus). Jsou to »projevy citů« (§§ 868, 1401). V dosavadních theoriích sociálních se k nim připojují logické úvahy, sofismata a odvozené projevy citové; jsou to projevy lidské potřeby rozumování. Potřeba ta však dá se ukojit nejen přesnými theoriemi logicko-experimentálními, ale i rozeznáváním lživědeckým. Tuto kategorii Pareto nazývá »derivace« (le derivazioni, les dérivations). Pokud jde o terminologii, Pareto připomíná, že obě jména nemají významu etymologického, nýbrž jen ten význam, jakým je věcně definuje.
Residua nesmíme ztotožňovat s city ani instinkty, jimž odpovídají. Jsou to jejich projevy, tak jako vzestup rtuti v teploměru je projevem oteplení (§ 875). V dějství sociálním residua jsou činiteli hlavními, 8 derivace vedlejšími. Protože však residua mají obsah instinktivní a nikoli rozumový, jsou obyčejně nepřesna, a
348 tudíž theorie si všímají více derivací než residuí, čímž arci význam obou skupin se převrací: spisují se dějiny theologií v domněnce, že jsou to dějiny náboženství; tvoří se dějiny politických nauk a myslí se, že jsou to dějiny politiky atd. (§§ 870, 1402).
Pareto prohlašuje, že na rozdíl od obvyklého tohoto postupu, jenž z druhotného vlivu dělá prvotný, chce jít nejprve k činitelům prvotným, tak jako filologové pátrají po kořenech slov (§ 879). V obou případech jde o »produkty aktivity ducha lidského«. Arci již v theoriích dosavadních někdy se projevují podobné snahy; zvláště pátrání po původu jevů sociologických (jež prý zabírá většinu dosavadní sociologie) bývá často vlastně pátráním po residuích (§ 885).
Jak patrno z tohoto výkladu, Pareto pojem residuí spíše opisuje než přesně logicky definuje. Nedostatek této definice a nedostatek systematického umístění vyvažuje zevrubným empirickým roztříděním jich v patero tříd, s četnými odvětvími:
I. třída.
Kombinační instinkt.
Kombinační instinkt je dle Pareta »důležitou příčinou civilisace« (§ 889), to jest vede k činům iniciativním a objevitelským. Z nich většina děje se bez předchozího plánu (§ 899), jen činností pro radost z věci samé prováděnou (§ 900). Jinak jistě by nebyly učiněny na příklad objevy léčivých vlastností některých rostlin (§ 905/6).
Instinkt kombinační je trojí:
a) Kombinace vůbec (§ 892—909).
b) Kombinace věcí podobných nebo ve spolek protivných, a to:
1. Podobnosti a různosti všeobecné (§ 913—921).
2. Věci neobvyklé, úkazy výjimečné (§ 922—928).
3. Věci a úkazy strašlivé (§ 929—931).
4. Šťastné následky věcí dobrých, nešťastné následky zlých (§ 932—936).
5. Věci připodobené vedou k účinům podobným, zřídka k opačným (§ 937—943).
Lidské instinkty takto se projevující jsou trvalé, ale projevy jich se mění časem. Trvá na příklad zvyk, že ti, kdo jsou odpůrci určitého zřízení, obviňují je ze všeho možného zla (§ 934), na příklad se to děje při agitaci proti poměrnému volebnímu právu (§ 935). 9
Na místo hesla kdysi obvyklého o »moudrosti předků« nastoupilo heslo »pokroku«; dříve zatracovali kacíře, nyní reakcionáře, ale zatracování zůstává (§ 933).
c) Tajemná moc určitých věcí a činů:
1. Všeobecně (§ 947—957). V účinnost některých aktů kultu některého náboženství věřívají i ti, kdo nevěří v dotyčné náboženství (§ 952). To odporuje obyčejné logice, ale snese se s logikou citů, jak níže (§ 1416) Pareto uvádí. Někdy arci od residuí se dospěje k náboženství, ale ne vždy. Náboženství se mění,
349 pověry však zůstávají. To značí, že residua trvají a mění se jen derivace, t. j. pokusy o rozumový výklad náboženství (§ 945). Podnes věří se na příklad v »zlé oči« (§ 956).
2. Jména pojí se tajemně k věcem (§ 958—965). Sem patří víra v čísla (§ 960), na př. tvrzení sv. Augustina o posvátnosti čísla 6 — Bůh stvořil svět v šesti dnech (§ 963).
d) Potřeba spojovat residua (§ 966—971). Tak bývá slovo »dobro« spojováno s představou, jako by »dobro« bylo skutečnou věcí (969).
e) Potřeba logických vývodů (§ 972—975). Potřeba ta, jak již uvedeno (§ 1401), ukojí se i lžilogickými »divagacemi« o účelu a původu světa atd. (§ 972), neboť věda metafysická i theologie mají společné východisko — touhu jít i za poslední známou příčinu, tedy týž duševní stav (§ 974).
f) Víra v účinnost kombinací (§ 976—990). Sem patří na př. víra, že když kohout zakokrhá o půlnoci, někdo v domě tom zemře (§ 981).
Ubylo-li předsudků, stalo se to nikoli vědou samou, nýbrž vlivem autority vědců, kteří zavedli zase předsudky nové (§ 984).
II. třída.
Trvalost agregátů.
»Některé kombinace tvoří agregát z částí téměř spojených, jako jediné tělo, jež posléze nabývá osobitosti podobné bytostem skutečným« a rozvíjí se, jako housenka mění se v motýla (§ 991). Jakmile agregát vznikne, působí instinkt, podobný mechanické setrvačnosti (hrubě srovnáno) a vzpírá se vlivu residuí tříd jiných. Proto třída tato má význam zvláště veliký (§ 992). Patří do ní na příklad kult — fetišism, v němž fetišem není věc, nýbrž jednání (§ 995).
Residua této třídy dávala Římu velikou sílu. Jimi se vysvětlují i některé zdánlivě směšné zjevy římských dějin, na příklad apotheosa císařů. V císaři zosobněna byla říše, mír a jiné důležité živly, a tyto city neumíraly s jednotlivcem (§ 999).
Jevy ty náleží ke zvykům, jež přežijí své příčiny, tedy k t. zv. přežitkům dle theorie Tylorovy (§ 1001). Proto lze snáze změnit formu vlády národa, než jeho zvyky, řeč nebo náboženství (§ 1009). 10 Proto podnes trvá spousta zjevů, odpovídajících kulturnímu stupni dob zaniklých. V náboženských procesech podnes trvá fanatism, jenž kdysi dával upalovat čarodějnice (§ 1010). Podnes trestá se »pohlavní kacířství«, trestají se lidé za to, že recitují věci skutečně nebo domněle obscenní, že vyobrazují ženy skrovně oděné a že vůbec nějak přestupují příkaz pohlavního »tabu«, ačkoli se to vždy dělalo a bude tak i nadále (§ 1011).
Třída ta dělí se v následující odvětví:
a) Trvalost poměrů osob k osobám a místům. Sem patří city, jež jmenují se přátelstvím, vlastnictvím, rodinnými city, vlastenectvím atd. (§ 1015). Jsou to:
350 . Vztahy k rodině a kollektivitě (§ 1016—1040).
2. Vztahy k místům (§ 1041—1042).
3. Vztahy tříd (§ 1043—1051), na příklad kasty, otroctví, názory o inferioritě plemenné (§ 1050) atd.
b) Trvalost vztahů mezi živými a mrtvými (§ 1052—1055).
c) Trvalost vztahů mezi mrtvým a věcmi, jež byly jeho (§ 1056—1064).
d) Trvalost určité abstrakce (§ 1065—1067).
e) Trvalost shod, po případě zevšeobecňování speciální shody (§ 1068).
f) City přeměněné v objektivní reality (§ 1069), jež všude mimo práci přísně vědeckou se vyskytují.
g) Personifikace (§ 1070—1085). Prvním stupněm je pojmenování (§ 1070), pozdějším agregát citů a idejí, vyhraňujících se kolem jmen jako kolem jádra. Tak v polovici 19. století, když životní poměry národů západoevropských se zlepšovaly, vytvořil se takový agregát kolem jmen Pokroku a Demokracie. Tyto bytosti jsou našim vrstevníkům tím, čím Římanům byli předkové — předmětem víry v moc a blahodárnost jich (§ 1077).
h) Potřeba nových abstrakcí (§ 1086—1088). Vlivem tohoto residua nahražuje se u tříd vzdělaných mythologie lidová mythologií subtilní (nadpřirozené abstrakce metafysickými, tyto lživědeckými atd.).
III. třída.
Potřeba, projevovat city zevnějšími akty.
Potřeba ta jeví se již u zvířat; pes vítá pána vrtě ohonem atd. U lidí potřeba ta roste až k exaltaci a deliriu (§ 1094). Odvětví jsou zde jen dvojí:
a) Jevy, kde potřeba ta se projevuje kombinacemi (§ 1092 až 1093).
b) Exaltace náboženská (§ 1094—1112).
Projevem exaltace té byly na příklad křížové výpravy (§ 1106). Tehdy se stávalo, že, když se hlásala křížová výprava proti Albigenským, v Německu ženy, nemohouce náboženskou vášeň projevit bojem, v exaltaci se svlékaly a svlečené pobíhaly po ulicích.
IV. třída.
Residua, vztahující se k sociabilitě.
Dělí se v odvětví:
a) Zvláštní sdružení (spolky náboženské, politické, literární atd.) (§ 1114).
b) Potřeba stejnotvárnosti. Tato jeví se již u zvířat; obarvíme-li kuře, ostatní kuřata z jeho skupiny na ně útočí. Podružné úkazy jsou:
1. Stejnotvárnost, kterou člověk ukládá sobě samému (§ 1117 až 1125); jednotlivec napodobí sebe; společnost napodobí jiné společnosti.
2. Stejnotvárnost ukládá se jiným (§ 1126—1129): Člověk nutí jiné, aby jej napodobili, na opačné jednání reaguje nevolí.
3. Neofobie (§ 1130—1132): Je velmi silná u divochů a barbarů,
351 ale vyskytuje se i v pokročilé civilisaci; r. 1911 byly v Paříži insultovány ženy, nosící kalhotové sukně.
c) Citlivost a krutost. Oba jevy ty souvisejí; titíž porotci, kteří dnes litují vraha, zítra jej třeba lynchují (§ 1134). Podružné úkazy:
1. Citlivost vlastní vztahuje se na jiné (§ 1138—1141). Lidé vinu za svá utrpení rádi dávají jiným; to vede i k atentátům (§ 1140).
2. Rozumný odpor vůči neprospěšným bolestem (§ 1144).
d) Tendence, způsobit sobě zlo pro dobro jiných, zejména:
1. Obětování života — na příklad sebevraždy poddaných z úcty k zemřelému panovníku (§ 1148).
2. Dělení se o jmění své s jinými (§ 1149—1152). Sem patří i oběti bohům a mrtvým přinášené.
e) City hierarchické. Také tyto vyskytují se již u zvířat (§ 1153):
1. City vyšších (§ 1155).
2. City nižších (§ 1156—1159). Takovými jsou city vůči autoritě — respekt, bázeň, poddanství; tyto city přenášejí se i na znamení autority, čímž vysvětlují se snahy po prestiži, jež je »projevem superiority«.
3. Potřeba schválení kollektivního (§ 1160—1162). To jest opravdový základ lidské společnosti; často jeví se mlčky, nevysloveně.
f) Askese (§ 1163—1206). Tato je ryze lidská; u zvířat jí ještě není. Asketi mohou být úplně nenáboženští, na př. antičtí kynikové, Sparťané, budhisté, abstinenti. Stálou částí askese jest odříkání, nestálou jsou jeho pohnutky (§ 1164).
K askesi druží se jiná residua, na př. residua V. třídy: askese budí nevoli jiných, což askety těší a čímž askese se mění v sport (§ 1179).
I askese tak bolestná, jako flagellace, vyznačuje se rysy takovými; mladíci se bičují, aby je dívky obdivovaly (§ 1194). Živel erotický, jenž se r. 1582 v kongregacích flagellantů přiměšoval, jest ovšem askesi samé cizí (§ 1202).
V snášelivosti vůči askesi jeví se dle Pareta síla korespondujících citů. Tyto jsou arci vlastně »perversí instinktu sociability«, bez něhož nebylo by lidské společnosti (§ 1206).
V. třída.
Integrita jednotlivce a jeho příslušenství.
Třída ta je doplňkem IV. třídy. Souhrn citů, jež nazýváme zájmy, je téže povahy jako city, jimž odpovídají residua této třídy (§ 1207).
a) City, protivné změnám společenské rovnováhy (§ 1208 až 1219). Na příklad ve společnosti, kde jest otroctví, krádež otroka (únos) ruší společenskou rovnováhu (§ 1209). V nižší civilisaci se složky rovnováhy té mnoho od sebe neliší; kacíř upalován je stejně jako jiný zločinec (§ 1212).
b) City rovnosti u nižších vrstev (§ 1220—1228). Sem patří obrana integrity vrstev nižších proti vyšším a snahy o sociální vzestup.
c) Obnova porušené integrity, směřující k subjektům passivním, porušeným (§ 1229—1239) na př. očišťování u národů méně
352 civilisovaných. Jde tu o jevy složité, dávno zakořeněné v lidstvu, týkající se dílem
1. předmětů skutečných (§ 1290—1295), dílem
2. předmětů imaginárních aneb abstraktních (§ 1296—1311).
Předmětů skutečných týkají se »výčitky svědomí« (tyto jsou »projevem alterace integrity« — § 1241); vyskytují se již u zvířat, na př. u psa (§ 1242).
Předmětů skutečných týkají se dále vztahy pohlavní; na př. čmýra vede dle názoru nižších kultur k potřebě »očišťování« (§ 1257/8).
Očišťování má z části účel objektivní (hygienický a j.). Proto bývá vykládáno jako logická akce, ale mylně: logicky nelze vyložit na příklad distinkce, které při očišťování židé činili mezi mrtvolami židů a pohanů (§ 1273/4).
»Nečistotu« vepřového masa dle víry židovské vykládali rozličně: buď lžiexperimentálně, totiž hygienicky, jako náboženskou sankci, připojenou k původnímu zákonu zdravotnímu (§ 1276), nebo totemismem (§ 1277), čemuž některé okolnosti nasvědčují, jiné odporují — jsouť i jiní živočichové zakázáni, a ti všichni nemohli být totemy.
Myšlenka porušené integrity šíří se časově — věrou v prvotní hřích atd. (§ 1288), šíří se i prostorově (§ 1285), a trvalost agregátů vede k tomu, že lidé aplikují právní zásady své i na zvířata a věci (§ 1283).
Vliv těchto citů působí i v událostech historických. Dle tvrzení Zosímova, s nímž Pareto částečně souhlasí, císař Konstantin se rozhodl pro křesťanství, aby se očistil ze svých hříchů (§ 1295). Z téhož residua vzniklo i učení o očistci (§ 1305, 1308).
Druhé skupiny, totiž předmětův imaginárních aneb abstraktních, týkají se složeniny residuí prve uvedených, spojené trvalostí agregátů (§ 1296). Ukázkou imaginárního předmětu integrity je na příklad předválečný pangermanism, jenž v bezedné domýšlivosti a nedůtklivosti cítil se dotčen francouzskými jídelními lístky a jinými malichernostmi (§ 1297).
d) Obnova porušené integrity směřující k rušitelům (§ 1312). Zde působí cit odplaty (oko za oko, msta, souboj). Odrůdy:
1. Skutečný rušitel (§ 1313—1319). Rušení se šíří — na příklad osobní urážka vede k odvetě mezinárodní. Náprava rušení děje se někdy pouhým prohlášením (censorská důtka v Římě atd. § 1317).
2. Rušitel imaginární neb abstraktní (§ 1320—1323). Lidé vysvětlují si události zasahováním imaginární bytosti (Antonín z Paduy pomáhá nalézti ztracenou věc atd.). Chválí a haní ji jako skutečnou osobu (§ 1320).
Připoií-li se residua V. třídy k residuům II. třídy, vznikají důležitá residua složitá, odpovídající jevům, kterým se říká »ideál spravedlnosti« (§ 1216).
K výkladu о V. třídě residui Pareto připojuje důležité poznámky o užitečnosti nelogických činností vůbec — tyto působí prý někdy prospěšně, někdy škodlivě (§ 1219), — o příčinách, proč residua, t. j. instinkty, zvířatům jsou na prospěch — příčin těch prý neznáme, z časti ovšem lze je hledat v přirozeném výběru (§ 1270) — a o pokrytectví demokracie, která neuznává rovnost plemen jinobarevných (§ 1233/5).
23 353 VI. třída.
Residua pohlavní (§ 1324—1396).
U plemen evropské civilisace jsou tři nedotknutelná »tabu« — maso, víno, pohlaví, jichž rušení vyvolává odpor residuí (§ 1326). Vztahy ty mohou být i platonické (§ 1332).
Residua této třídy jsou velmi složitá; působí v nich kastovní odlišnost, askese a její přívěsky, jako ctižádost, závist a j. (§ 1327). Projevují se podobně jako residua náboženská: mají svá dogmata, modly, své věřící, kacíře i atheisty (§ 1335).
U divochův i národů starověkých pohlavní úkony jsou předměty fetišismu (§ 1338).
Nynější »pohlavní náboženství« má dogma, že prostituce jest absolutním zlem. Se stanoviska experimentálního však zbývá dle Pareta otázka, zdali prostituce není řemeslem, jež osobám při ní zúčastněným je příjemno, a zdali není užitečná celé společnosti. Mnohé národy měly prostituci posvátnou, obyčejná prostituce pak vyskytuje se u všech národův a trvá přes rozhorlení některých současníků, kteří, jak Pareto kousavě podotýká, jsou »často čistší v theorii nežli v praxi«. Zákony proti prostituci vždy a všude selhaly; to je prý důkaz o odvěké síle těchto residuí, jež marně chtějí odstranit »směšní trpaslíci dneška« (§ 1382, 1396).
Zde Pareto, jak se zdá, přehlíží, že i odpor proti prostituci je dle vlastní nauky jeho residuem, jemuž přísluší tedy zásadně stejná síla jako residuím opačným.
(Pokračování.)
354 E. Chalupný:

Vilfredo Pareto, přední moderní sociolog italský, a jeho nauka.

IX.
Derivace.
Přecházeje od residuí k druhé hlavní oblasti svého zkoumání, к derivacím (definici jich viz shora, § 868), Pareto upozorňuje, že i derivace odvozují svůj vliv nikoliv od úvah logicko-experimentálních, nýbrž od citů. Základní nauka o nich zní: »Při odvozeninách (italsky derivate, fr. derivées) hlavním jádrem jest jedno nebo několik residuí; kolem tohoto kupí se residua jiná. Tento agregát jest utvořen mocnou silou a udržuje se potřebou logických nebo pseudologických vývodů (sviluppi, développements), kterou člověk pociťuje a která se projevuje residuy druhu Ie. Z těchto residuí za pomoci jiných vznikají derivace« (§ 1397). Na příklad derivace, kterými vykládají se opatření proti bouřím, vznikají z potřeby vývodů logických nebo pseudologických (residuum Ie). Hlavním jádrem je tu víra v účinnost kombinací (res. If); kolem něho kupí se residua jiná — činnosti tajemné, magické: výjimečné příhody (I b 2), jména tajemně spojená s věcmi (I с 2) a jiné tajemné činnosti (I a 1) i kombinace vůbec (I d). K nim připojují se residua II. třídy, zejména personifikace bohů a démonů (II g). Ve většině derivací prý se najde skupina tohoto druhu (§ 1398).
Zvíře nerozumuje, nemá tedy derivací a jest omezeno na instinkt. Derivace vznikají teprv u člověka a zprvu (I. třída) záleží v pouhých předpisech (ital. precetto, fr. précepte) nezdůvodněných ničím kromě zvyku: »Dělá se to, protože se to dělá.« V tomto zvyku neb ohledu na příklad jiných projevuje se residuum sociability.
Později člověk dochází k derivacím složitějším: »Dělá se to, protože je třeba tak jednat.« Zde přistupuje »neurčitá a tajemná entita« povinnosti (ital. dovere, fr. devoir), prvá známka všeobecného rozmachu derivací. Lidé znenáhla přestávají se spokojovat jmény, pídí se po konkretnostech a po výkladu jmen. Výklad začíná dětinskými názory lidovými a dostupuje až k metafysice; utíká se k autoritě, lidské i nadlidské (II. třída derivací), později dostupuje k theoriím, jež se podobají vědě (III. třída). Vedle těchto tříd zbývá IV. třída — výklad zhola slovní (§ 1400).
Dle těchto tříd Pareto — připomenuv (§ 1399), že již v prvých kapitolách jednal o derivacích, označiv je prozatím za theorie vymykající se zkušenosti atd. — podává zevrubný klasifikační přehled derivací:
I. třída.
Tvrzení.
a) Fakta experimentální neb imaginární (§ 1421—1427). Tvrzení jednoduché se vyskytuje zřídka, zejména ve vyšší kultuře; skoro vždy pojí se k němu derivace nebo její zárodek (§ 1425). Na příklad slýcháme, že to neb ono vyžaduje demokracie, lidskost atd.;
451 takový prostředek, vyvolávající city, častým opakováním se stává derivací (§ 1426).
b) City (§ 1428—1432).
c) Směs fakt a citů (§ 1433).
II. třída.
Autorita.
a) Autorita jednoho nebo více lidí (§ 1435—1446). Autorita zde přestupuje odbornou svou kompetenci: politikové na předních místech stojící (na př. Roosevelt), nebo básníci stávají se všeobecnými autoritami. I stává se, že na příklad Brieux v dramatech »řeší sociální otázky«, o nichž nemá potřebných znalostí (§ 1436). Vliv autority liší se od vlivu logického důkazu tím, že tento platí bez ohledu na mravní cenu osoby, která jej pronáší, ale při vlivu autority vše, co oslabuje její prestiž, oslabuje i »pravdivost« jejího tvrzení (§ 1444/5).
b) Autorita tradice a obyčejů (§ 1447—1457). Tyto tradice, vycházející z residuí II. třídy, jsou důležitou částí všeho života společnosti.
Derivace ty nejsou vždy ustrnulé; jsou i pružné — na příklad z bible se dá dokázati cokoli (§ 1450).
c) Autorita boha nebo personifikace (§ 1458—1463). Derivace tyto mají trojí část: 1. respekt k vyšší bytosti, 2. strach před jejím trestem, 3. lásku k ní (§ 1458). Často arci člověk dosazuje »vůli boží« tam, kde jde jen o jeho city a chtění (§ 1462).
III. třída.
Shoda s city nebo zásadami.
a) City (§ 1465—1476). Takovými citovými důkazy jsou na příklad: »Všeobecný souhlas« jakožto důkaz o jsoucnosti bohů (§ 1470); spílání odpůrcům, jež má jen význam citový, neboť logicky jest bezcenné (§ 1471). Citovými důkazy derivace dokáží i vyvrátí vše dle libosti (§ 1474).
b) Osobní zájem (§ 1477—1497). Velmi důležité tyto derivace snaží se přesvědčit posluchače, že zájem osobní a kolektivní je totožný (§ 1479). Na.příklad 4. přikázání Mojžíšovo původně znělo (dle Reinacha): Neubližuj rodičům, sice zemřeš (§ 1481/2). Podobnými pseudoexperimentálními theoriemi jsou Benthamův utilitarism (§ 1486/8) a ethika Spinozova (§ 1499).
c) Kolektivní zájem (§ 1498—1500). Je-li zájem ten skutečný a hledí-li se mu vyhovět logicky, není tu derivace; nejčastěji však objektivní účel se liší od subjektivního a pak jde o nelogickou činnost, kterou hledí ospravedlnit derivace: na příklad někteří dělníci, chtějíce zlepšiti své poměry, mluví všeobecně o povznesení dělné třídy (§ 1498).
d) Právní entity (§ 1501—1509). Lidé časem zvykli právním poměrům tak, že přikládají právu absolutní platnost a rozšiřují je i na zvířata a věci neživé: dle Plinia trestali v Africe dopadené lvy ukřižováním, aby ostatní odstrašili (§ 1501) a v Evropě vedly se procesy proti zvířatům až do 18. století (§ 1502).
e) Metafysické entity (§ 1510—1532). Tyto vyskytují se u vzdělanců; lid raději zosobňuje Pokrok, Demokracii a jiné abstrakce (§ 1511). Metafysickou entitou je na př. Kantův kategorický imperativ;
452 jako jiné entity podobné dovede též on dokázat cokoli (§ 1514). Theologové zkoumají vůli boží, Kant v »Metafysice mravů« vůli přírody, jako by to byla bytost vědomě »volící a zařizující rozum tvorů«; rozumování to dle Pareta je »dětinské«, libovolné a fantastické, a přece mnozí je přijímají. Je to »metafysická poesie«, bavící a vzněcující city (§ 1521). Stává se, že derivací užívají obě strany, vedoucí spor. Vilém II. řekl r. 1910 v Královci, že je vykonavatelem vůle boží (derivace III c); oposice v Německu proti tomu namítala, že prohlášení takové jest útokem proti zásadě moderního státu (III d).
f) Nadpřirozené entity (§ 1533—1542). Vzdělanci považují abstrakce za skutečnější než personifikace; lid soudí naopak (ve skutečnosti oba ty druhy derivací se liší jen formou § 1538). Kdo není schopen abstraktně myslit, tomu fakta experimentální i zásady pseudoexperimentální splývají v jednotnou massu; odtud vzniká fetišism a pod. zjevy (§ 1533).
IV. třída.
Důkazy slovní.
Zde vyskytují se často residua třídy II f a I c; značí touhu po vystižení účelu, jíž řeč snadno vyhoví (§ 1544). Druhy této třídy jsou:
a) Neurčitý výraz označuje věc skutečnou a věc neurčitá odpovídá výrazu (§ 1549—1551). Na příklad již častým výrazům »malý« či »velký« neodpovídá nic objektivního. Ale jsou ještě subjektivnější: »dobro«, »zlo« atd. (§ 1551).
b) Výraz označuje věc a vzbuzuje podružné city, nebo podružné city vedou k volbě výrazu (§ 1552—1555). Na př. výrazy vražda — poprava, vyvlastnění — krádež vedou ke vzájemným záměnám a zvracení významu (§ 1552). Jména začasté trvají, i když věc jimi označená se změní; Řím se nazýval republikou i za císařů, aby se udržely příjemné city jménem tím vyvolávané (§ 1555).
c) Výraz má několikerý význam, a rozličné věci se označují výrazem jediným (§ 1556—1613).
To se dělá, aby se ušlo zřejmému rozporu, nebo aby se zachoval dojem nějakého tvrzení (§ 1556). Takovými mnohoznačnými slovy jsou na př. solidarita (§ 1557), nebo přikázání: »Nezabiješ!« (§ 1558). V literatuře národohospodářské — praví Pareto — spisovatelé, neschopní pochopit přesně hospodářskou rovnováhu, vkládají do výrazu »hodnota« vše, co do něho chtějí vložit a z něho vyvodit. »Hodnota« stala se jim něčím, co se podobá jménu »nejvyšší dobro (§ 1592). I »pravda« je dvojí: logická a citová; mezi těmi významy oscilluje (§ 1567). A každé náboženství má své »pravé« mučedníky (§ 1564).
d) Metafory, allegorie, analogie (§ 1614—1685).
Metafory a analogie jako prostředek výkladu slouží vědě dobře (při postupu od známého k neznámému). Jako demonstrace však jsou vědecky bezcenny (§ 1614). Na př. metafora, jež poměr církve a státu přirovnává k manželství (§ 1618).
Pareto sem řadí i Renanovo pojetí evangelia jako sbírky cenných pravd mravních, byť ne historických; je to částečné přijetí, částečné odmítnutí (§ 1627).
Realisté a nominalisté středověcí byli stejní v tom, že obojí
453 popisovali jen své city; obojí měli »pravdu« a theorie obojích jsou stejně nevědecké, citově se různící (§ 1651); liší se jen v tom, že theorie nominalistické mají poměrně více reality a méně metafysiky (§ 1652).
Personifikace ukájí potřebu konkretnosti, allegorie potřebu abstrakce. Derivace hledí obé spojit; proto Janovo evangelium je potřebný doplněk tří ostatních. Církev to dobře postřehla: odmítla gnosi jako celek, ale něco z ní přijala. Sv. Tomáš uspokojuje obojí potřebu co nejlépe (§ 1677).
Někteří myslitelé zavrhují jako domněle škodlivé každé jiné hledisko než ohled na shodu nauk s fakty (§ 1679). Jiní s téhož hlediska hledí dokázati, že i t. zv. »ne-reelní« nauky jsou reelní (§ 1680). Obojí jsou na omylu. Kdyby víra byla škodlivým přežitkem, kterak by se vysvětlilo její tisícileté trvání? (§ 1681).
Věk mythologií ještě neminul, dosud se vyskytují (§ 1682). Theorie jako kyvadlo oscillují mezi ohledem na experimentální skutečnost a ohledem na prospěch společnosti, jenž není totožný s pravdou vědeckou (§ 1683).
Posledním druhem derivací jsou
e) Výrazy pochybné, neurčité, neodpovídající ničemu konkretnímu (§ 1686).
Nejvíce jich užívají metafysikové; Pareto uvádí o tom doklady z italského tisku.
*
Způsob, kterým derivace vznikají a působí, Pareto vykládá spojením tří článků:
1. V duchu osoby, jež hodlá derivací dokázat určitou thesi, vyskytne se účel derivace (lo scopo, le but).
2. Residua, z nichž derivace vzniká.
3. Derivace.
Na příklad účelem je zákaz vraždy; k jeho dosažení vedlo by přímo prohlášení krveprolití za »tabu«. Postup však bývá ten, že se vyjde od residua (buď náboženského — víry v osobního boha, přikazujícího »nezabiješ«; nebo metafysického; nebo sociálně utilitaristního) a toto residuum se projeví pomocí derivace (§ 1414).
Takový postup jest ukázkou praktického jednání, jež řídí se zvláštními pravidly. Pareto je nazývá »logikou citů«, odlišnou od logiky rozumové. Pravidla ta jsou:
1. Zničí-li se hlavní residuum, z něhož vzniká derivace, a nenahradí-li se jiným, zmizí i účel (na příklad Indové, kteří přijali křesťanství, pozbývají morálky založené na dřívější víře jejich — ježto dotyčná residua zanikla — a nenabývají morálky nové, protože této nově přijaté morálce chybí podklad residuí).
2. Ve vědě úsudek odpadne, odpadla-li praemissa. V citové logice však, zmizí-li praemissa (některá forma derivace), závěr nemizí, nýbrž zmizelá derivace hned se nahradí jinou (na příklad rozličné konfesse odsuzují krádež stejně, takže zde změna residuí nemění praxi).
3. Ve vědě ověřuje se soud zkušeností. V logice citové však nejpůsobivější úsudky vznikají ze silných residuí, bez derivací.
4. V citovém životě na rozdíl od vědy mohou vedle sebe trvat i proposice kontradiktorní (§ 1416).
Povaha derivací nese s sebou, že důkaz (dimonstrazione)
454 správnosti jich je často velice rozdílný od důvodu (ragione), jenž vede určité osoby k tomu, aby je přijaly za pravdivé (§ 1418).
X.
Vlastnosti residuí a derivací.
Vyloživ a roztřídiv residua i derivace, Pareto vykládá, kterak činitelé tito působí a jaký je poměr jich k sociální skutečnosti (§ 1687).
Jsou theoremy nebo pseudotheoremy, a dokazují se demonstracemi nebo pseudodemonstracemi. Všecky tyto jevy mohou býti stálé; derivace, jich se týkající, však jsou měnivé. Na příklad v derivaci, která chce dokázat existenci práva solidarity, lze lišit
a) projev této existence v duchu osoby, která užívá derivace,
b) demonstraci, kterou osoba ta o existenci své podává. Toto je vlastní (proprement dite) derivace. Tato se mění, kdežto ona prvá je stálá. Demonstrace se mění proto, že lidé napodobou se sobě přizpůsobují skoro mechanicky.
V projevu a) je základem potřeba logických výkladů, pak residua I. třídy, pak residua ostatní (prostředky k přesvědčování druhých).
V projevu b) jsou základem residua; k nim pojí se derivace. Kolem hlavního residua kupí se jiná, akcessorní residua (§ 1688).
Dosavadní rozumování, jak vulgární tak i metafysické, chybuje dle Paretova mínění hlavně předpokladem, že derivace jsou příčinou lidských činností (ve skutečnosti je tomu prý naopak) a tím, že přikládá objektivní existenci »vlastním« derivacím a residuím (na př. »přirozenému právu«, jež není leč představou některých lidí, § 1689).
Naproti tomu Pareto chce si vést obezřele. Řadí residua mezi elementy, udržující rovnováhu společnosti, ale podotýká, že je to formule zkrácená a nepřesná a že jména »city« a »residua« v sociologii jsou, podobně jako slovo »síla« v mechanice, pouze pohodlna (§ 1690).
Za úkol sociologické statiky považuje zkoumání o rozdělení residuí 1. ve společnosti celé, 2. v rozličných vrstvách jejích; za úkol dynamiky zkoumání 1. jak residua se mění průběhem doby, ať u individuí či u vrstev společenských, 2. jak každý jev tento vzniká (§ 1693).
První část úvah statických začíná rozlišením jevů co do stálosti. V dějinách jsou jevy, jichž forma se mění značně, podklad málo. Morálka židovského desatera neliší se mnoho od morálky nynějších »volných myslitelů« (§ 1695). Pověry, jež lidé považovali za zaniklé, trvají pod jinou formou dále. Všeobecně arci vzrostl časem význam rozumu a vědy, ale nevědecké kombinace kvetou i nyní (residua druhu I. d) — (§ 1698, 2393). Ostatně sama věda vznikla z kombinačního instinktu a shoduje se s residuy I. třídy. Zaujala dnes mnohá místa, která dříve měly kombinace empirické, magické, theologické a metafysické. Společnosti to velice prospělo, ale celkový souhrn residuí se tím změnil pramálo; změnil se jen poměr jednotlivých odvětví jeho (§ 1699).
Poměr ten se mění neustále. V 19. století positivism, socialism
455 a podobné směry zatlačovaly náboženství; v 20. století nastal obrat a náboženství, metafysika, magie, ba i astrologie se vracejí, zatím co tolstoism a jiná »náboženská akcessoria« ustupují (§ 1702).
Jiné doklady poskytuje individualism (kult geniů vystřídal kult světců, § 1712) a politika: na místo feudálního vasalství přišly demokratické volby, k nimž strany honí své voliče (§ 1714).
Různá residua vystupují i současně u těchže lidí: titíž lidé protestují jménem práv individua proti trestům, a jménem práv společnosti hlásají vyvlastnění (§ 1715).
Variace těchto jevů rostou jak směrem jednotlivých tříd residuí a jejich druhů, tak i směrem tříd derivací (§ 1718). Navzájem však mohou se jednotlivé třídy residuí kompensovat pouze nepatrně (§ 1719).
Názorným příkladem vývoje sociálního jest vývoj řeči jako jevu sociologického: řeč se mění, ale zvolna, a základ její trvá po věky (§ 1719 bis).
Druhá část úvah statických (o rozdělení residuí uvnitř společnosti) poukazuje, že u nižších tříd společnosti převládají residua II. a III. třídy (trvalost agragátů a potřeba, projevovat city zevně), u tříd vyšších residua V. třídy (cit integrity) § 1723.
Na rozdělení residuí má vliv zaměstnání (§ 1725), jak poznali již Cato (o povaze rolníků, § 1726), Hippokrates (o podnebí, § 1728) a Buckle (§ 1729).
Historická literatura bohužel zjišťuje city malé vrstvy společenské, jež se pak mylně stotožňuje s celým národem (§ 1734). Vrstva ta má ovšem vliv na celý národ, ale jen proto, že derivace působí na residua — asi tak, jak působí residua III. třídy a druhu I e). Derivace totiž působí často na city: derivace ryze logické působí málo (§ 1746). Derivace působí nejvíce tím, že dává jasný výraz citům, které lidé již mají (§ 1747).
Proto derivace se vyvracejí nikoli důkazy logickými, nýbrž opačnými derivacemi, byť třeba stejně absurdními (§ 1748). Proto mnozí činí raději to, co se zakazuje, než to, co se jim doporučuje; proto v životě politickém útoky často spíše prospějí postiženému nežli mu uškodí; proto opakování určitých tvrzení je působivější nežli váha důvodů, působíc silněji na city (§ 1749). Tím se vysvětluje i veliký vliv novin (§ 1755). Často působí i pouhé derivace slovní: zvuk slov »revolucionář« a j. (§ 1759).
Úkazy těmito Pareto vysvětluje fakt, že často zákazy nebo pronásledování určité nauky ještě ji rozšíří, a s obvyklou svou bezohledností dovozuje, že tím vzniká illuse o vítězství Pravdy (§ 1750).
Derivací a illusí je Paretovi také častá výtka nemravnosti v politice; tvrdí, že činnost politická, na př. Napoleonova, nijak není dotčena jeho pohlavními vztahy, a přece výtka nemravnosti působí vždy, ana je citová; tak nedokázaná pověst o pohlavních poměrech Napoleonových k jeho sestrám, stačila mnohým, že ho zavrhli i jako politika (§ 1757/8, 2262).
Residua sociability dávají některým derivacím formu. Formule se snáze opakují nežli tvoří, a proto pracovníci druhého řádu jen opakují formule cizí (§ 1766). Vzájemný vliv derivací je silný; ale nelze z nich vyvozovat důsledky. Lze jich užívat jen k nalezení residuí, která se jimi projevují, nikoli k logickým dedukcím (§ 1797). Sociologie není geometrie, a derivace pro svou nepřesnost nemohou
456 býti správnými praemissami (§ 1767). Přece však vedou často ke správným poznatkům (§ 1768), stojíce prostřed mezi vědou a libovůlí a mohouce po případě chybnost některé derivace vyvážit chybou opačnou (§ 1769); nadto jevy se sobě časem přizpůsobily — ač ne tolik, jak myslí Darwin (§ 1770) — takže rozumování na nich zbudovaná postupně se blíží skutečnosti (§ 1771).
Derivace arci vždy směřuje nad skutečnost, kloní se k mythičnosti a evidentní stručnosti; jen tím se stává účinnou, ale ovšem na úkor vědecké přesnosti (§ 1772).
Náboženství jsou idealistická; jen v tom tkví jejich užitečnost a význam. Proto se nutně odchylují od skutečnosti vědecky poznané. Aby se s ní sblížila, užívá se derivací a kasuistiky (§ 1799).
Většina předpisův evangelií (na př. heslo »nepečujte o zítřek«) jsou derivace, jež probouzejí v nás residua. Nejsou logicky přesny a často si odporují; proto mohou býti všeobecně přijaty. Vykládají se buď dle residuí kombinačních (úsilí o shodu předpisů se životem) nebo dle residuí trvalosti agregátů (bojem proti pokroku) § 1800.
Náboženství jsou souhrny residuí a derivací. Kult má v nich větší význam než theologie; projevují se jím residua II. třídy (§ 1854).
Též socialism dočkává se v lidu přijetí pro residua (r. »osobní integrity«) a zájmy, jež v něm se projevují. Vyšší třídy ovšem užívají ho logicky ke svým účelům (§ 1857).
»Náboženství socialistické«, učí lid kázni a zesiluje residua V. třídy; v tom tkví jeho prospěšnost společenská. Naproti tomu askese dle názoru Paretova oslabuje společnost (§ 1858) právě proto, že v »hypertrofii citu« obětuje individuum společnosti (§ 2498).
Zde Pareto se dostává k otázce, k níž se pak vrací opětovně — k otázce, zdali společnosti je prospěšno užívat moci či humanity. Rozhoduje se zcela určitě proti humanitě. Tvrdí, že »náboženství humanity« podobně jako »náboženství demokracie« založeno je na zásadách odporujících skutečnosti (§ 1859). Užití moci je nutno (§ 2170) a je chybou, zdráhají-li se někdy vyšší třídy užíti násilí (§ 1858); neboť kde vládnoucí třída neužívá moci k potlačení přestupků, lid vrací se k svépomoci — k soukromé mstě a lynchování. Mínění, že zákon je s to, nahraditi ozbrojenou moc, je velmi těžký blud. Ústava Sullova padla proto, že neměla ozbrojené moci, jakou měl později Augustus (§ 2180).
Poměr vlád k moci je všude stejný: všecky vlády vládnou mocí, ale žádná se k tomu nedoznává — všecky tvrdí, že se zakládají na rozumu. Ve skutečnosti panuje všude oligarchie, 11 i při všeobecném právu volebním (§ 2183, 2244).
Zájem této panující třídy jest ovšem, udržet se při vládě. K tomu pracuje odstraňováním osob, nebezpečných jí (§ 2477) zejména
1. usmrcováním. Prostředek ten je dle mínění Paretova nejjistější, ale vytvořuje největší praejudicie, t. j. svádí k užívání jeho i proti původcům. A »žádný druh lidí ani zvířat nesnese dlouho, aby nejlepší jeho členové byli ničeni« (§ 2478).
2. persekucí, na příklad vězněním, finančním ruinováním, odnímáním veřejných úřadů. Prostředek ten je málo platen: když se
457 z odpůrců stanou mučedníci, uškodí to vládě často více, nežli kdyby je nechala na pokoji (§ 2479).
3. vyhnanstvím, ostrakismem (§ 2481).
4. získáváním nebezpečných jednotlivců, tedy korupcí (§ 2482). Prostředku toho užívá nejvíce plutokracie (§ 2483), ale korumpuje tím i sama svůj vliv, a při větším náporu odpůrců neodolá, jako se stalo v císařském Římě (§ 2484).
K tomu Pareto dodává několik charakteristických poznámek. Při oposici proti třídě vládnoucí často prý o zdaru rozhodne pouhá vytrvalost v odporu a důslednost. Jsou-li ve vládě »spekulanti« (t. j. podnikatelé, viz § 2233/4 a výklad zde níže), jsou zaujati jen dneškem a honbou za ziskem; chtějí proto míti klid a vypukne-li srocení, trestají někdy své vlastní zřízence za to, že jednají dle zákona (na příklad když vojsko dělá pořádek). Humanitářství může prospět společnosti, zničí-li své vlastní představitele, jako nemoc zničí chorobný organism (§ 2480); a je to skutečně nemoc, jak Pareto prohlašuje výslovně (§ 2588). Neklade si otázku, zdali směr ten není směrem budoucnosti, dopouští se tu téže chyby, kterou vytýká spekulantům, všímaje si toliko přítomnosti, po případě minulosti. Stanovisku tomu se nepodivíme, uvážíme-li, ke komu Pareto se hlásí jako k svému vzoru, předchůdci a mistru. Je to jeho krajan Macchiavelli.
Macchiavelli — praví Pareto — v »Knížeti« vyložil »speciální případ všeobecné otázky«. Kdyby žil dnes, mohl by stejně vyložit parlamentarism, a postupným rozšiřováním oboru svého zkoumání dospěl by k sociologickému problému »virtuelních pohybů«. Za jeho doby rozšíření to nebylo ještě možno, podobně jako za doby jeho »velikého a jediného« (?) předchůdce Aristotela, neboť sociální vědy tehdy ještě nebyly narozeny. Tím více prý zasluhuje podivu genius Aristotelův a »ještě více« genius Macchiavelliho, kteří za poměrů tak nevyvinutých dospěli tak vysoko. Jak uboze — dodává Pareto — vypadají proti nim někteří naši vrstevníci, bojujíce proti nim vědecky bezcennými lacinostmi ethickými a citovými! (§ 1975).
Tímto uznáváním moci a třebas i násilí — ostatně, jak ukazují poznámky jeho v § 2478/9, opatrně vymezeným — Pareto nemíní popírat potřebu mravnosti. Ovšem představuje si význam mravnosti po svém způsobu. Vykládá: Residua nemohou býti na újmu společnosti, ve které se vyskytují, jinak by tuto společnost zničila. Jsou tedy společnosti na prospěch a je třeba, aby ani jich, ani předpisů na nich založených (derivací) neubývalo. Čím se dosáhne tohoto zachování jich? Míněním, že šetření jich nám prospívá.
Přední místo mezi těmito živly zaujímají mravnost a náboženství, obsahujíce residua II. třídy i mnohá jiná. Lze proto říci, že bez mravnosti a náboženství nemohla by trvati žádná společnost. Mylno je však, tento všeobecný význam přičítat určitému náboženství nebo morálce speciální: tím bychom přikládali derivacím — vlastnostem, jimiž jednotlivé konfesse nebo morálky od sebe se liší — význam, jenž přísluší toliko residuím. Omyl ten arci se v dějinách opakuje často a zavinil ohromné mrhání energie a zbytečné trýznění (§ 1932).
Také v tomto bodě ovšem Pareto není úplně důsledný: nezachoval
458 úplnou objektivitu vůči všem jednotlivým náboženstvím, a je zaujat proti reformaci. Má za to, že reformace zadržela římskou církev na dráze k snášenlivosti a svobodomyslnosti, a že zarazila postup humanistické renaissance, vniklé již i mezi kardinály (§ 2383). V podivném hledisku tom, jež prozrazuje nepochopení sociologických podmínek a nutnosti reformace, arci potvrzuje se na Paretevi samém jeho nauka o síle a trvalosti residuí — vliv katolických názorů, v nichž vyrostl, 12 podobně jako v jeho souhlase s Macchiavellim zračí se vliv residuí národnosti italské.
Pareto však — odmyslíme-li si zmíněnou nedůslednost v detailu a stopujeme-li dále jeho výklady povšechné — popírá nejen rozdíl mezi užitečností jednotlivých formulací mravních a náboženských, ale i rozdíl mezi skutečnými a domnělými vztahy v oborech těch. Myslí, že »může být prospěšno, považují-li lidé za shodny se skutečností nauky, které se s ní neshodují«. Empirikové to vždy věděli. Častěji však slýcháme mylné tvrzení, že prospěšno je pouze to, co je pravdivé, spravedlivé nebo mravné (§ 1896). A přece problém, v jakém poměru je »blaho« člověka k mravnosti a náboženství (§ 1898), moralisté marně řeší přes dva tisíce let.
Otázku Pareto hledí osvětlit přirovnáním vývoje vědy a morálky a známým faktem, že přírodní vědy pokročily od Aristotelovy doby více než morálka. Až do 15. století vědy také nepokračovaly, ale potom nalezly novou methodu, a ta urychlila jejich rozvoj. Proč je tento rozdíl v methodě? V starověku i středověku stíhali stejně »kacíře« vědy i morálky. Dnes kacíři vědy již nejsou stíháni, protože se ukázala praktická prospěšnost vědy a tedy ukázala se zde shoda experimentálně zajištěné pravdy a prospěchu společnosti. »Kacířství« morální však podnes není dovoleno, protože diskusse o mravnosti mohou i nyní být škodlivy (§ 2002).
Způsoby, jakými poměr »štěstí« k mravnosti a náboženství dosud byl řešen, jsou (§ 1902):
I. Řešení kladná:
A) Řešení slovní (petitio principii a j.). Příklad: Epiktet (§ 1911).
B) Řešení objektivní. Příklady: idea dokonalé harmonie a j. Výjimky od tohoto normálu se odbavují pomyslem o nevyzpytatelnosti cest Páně a j.
II. Řešení záporná:
C) Negace absolutní: pessimism. Nauky tyto jsou nepopulární a proto málo významné (§ 1999).
D) Jediné řešení vědecké: učí, že jde tu o dvojí různé jevy, jež arci mohou se v některých bodech stýkat.
Pokusy o odstranění tohoto rozdílu jsou nutně marny. Pascal v »Provinciales« napadl sofismata kasuistů jesuitských, ale nedovedl jich odstranit, ponechávaje rozpor mezi doktrinou a potřebami praxe (§ 1937). Dotyčné jevy a rozpory nejsou omezeny na morálku jesuitskou, nýbrž mají kořeny v daleké minulosti. Zásada »účel světí prostředky« je tak stará, jako historie (příklady ze starověku: Judita, Agesilaos § 1926). Rozpory mezi právem a praktickým životem,
459 zvláště mezi právem mezinárodním a potřebami politiky, rovněž byly již za starověku; v středověku se pouze zkomplikovaly s náboženstvím (§ 1937).
Za tohoto stavu věci pochopitelno, že kladná řešení problému o shodě štěstí s mravností zaplétají se do rozporů. Židé na příklad věřili, že Jahve mravnost odměňuje bohatstvím; ale věřili také, že Jahve má v přízni chudinu; myslitelé židovští pokoušeli se tento křiklavý rozpor všelijak odstranit, arci bez úspěchu (§ 1944).
Kladná řešení problému toho vedla až k absurdním derivacím: v starověku se věřilo, že bohy za vinu některého občana může být trestáno celé jeho město, a to i když o vině jeho nevědělo! (§ 1983). Obdobnou představu — trest za viny předkův — uznávají i nynější nauky o dědičnosti (§ 1987). Ale i nauka o trestech po smrti má tytéž kořeny; je klamno tvrdit, že ji vymyslili kněží. Ti jen dali výraz pomyslům již trvajícím (§ 1990).
Stavěje se takto proti racionalismu a osvícenství, Pareto pochopitelně souhlasí s G. Sorelem v nauce, že prakticky účinné reformy sociální nabývají povahy mythů — co do účinnosti ovšem, ne co do formy (§ 1868). Ukazuje na relativnost hesla »rozumu«: dnes prý se hlásá »rozum« proti křesťanství, toto však stejně jej kdysi volalo do boje proti pohanství (§ 1889). S téhož hlediska upírá, že by výchova měla velký vliv: první křesťané chodili do škol pohanských, osvícenci do škol jesuitských, a přece působili v duchu novém (§ 1841).
To vše ukazuje dle mínění Paretova, že ve společnosti nelze se spoléhat na přímý účinek výkladů. V historii vláda často došla účelu svého jen tím, že lidu předstírala jiný účel, než který měla. A často nicotné pohnutky vedly k účinkům dobrým. Obojí tento živel je nezbytný, tak jako u stroje energie hybná i nehybná; kdo chce jedno, nemůže se vyhnout i druhému (§ 1864/5).
Tyto zásady porušovala nauka národohospodářská. Klassická škola její nahražovala objektivní studium fakt kázáním. Za doby Smithovy a Sayovy ovšem nebylo lze pracovat jinak. Zdálo se tehdy, jako by řecká civilisace se obnovovala: logické zákony, jež klassická škola objevila, rozšiřovala na celou zeměkouli. Když se v tom ukázaly omyly, dopustila se chyby též kritika: prohlásila praemissy za nesprávné a odmítala je. Zatím byly pouze neúplné a potřebovaly doplnění (§ 2016/7).
Národní cit a ethika vyvolaly historickou školu a kathedrový socialism. Směry ty vzdalovaly se od experimentální vědy ještě více, nežli škola klassická, 13 ale historickým studiem přispěly k odstranění metafysických pomyslů školy klassické (§ 2020). Marx naukou o nadhodnotě připojil k nauce hospodářské ethickou tendenci
460 — ne lepší, než byly tendence buržoasní, ale aspoň jinou, novou. »Jeho dílo sociologické stojí výše, nežli dílo školy historické«. Jeho koncepce třídního boje vynutila nové studium jevů a prokázala nedostatečnou schopnost politické ekonomie k poznání skutečnosti (§ 2021).
Každá sociální véda musí studovat vzájemné vztahy jevů: to znamená, že skutečnost sociální nelze vystihnout jinak, nežli všeobecnou sociologií (§ 2022), třebaže nynější konflikty sociální mají vůbec ráz ekonomický (§ 2187). Místo správného postupu vědeckého mnozí hledají důvody pro doktrinu své koterie, nebo mluví o entitě »státu« a dopouštějí se jiných přehmatů (§ 2021). Proti tomu Pareto zdůrazňuje opětovně, že všeobecně pociťované nedostatky dosavadní nauky národohospodářské nelze odstranit jinak, než rozšířením pole badání ekonomického v sociologii, a podává zdrcující kritiku snah opačných:
»Mnozí národohospodáři,« praví, »vidí nyní, že věda jejich dochází k úsudkům, různícím se od jevů konkrétních, a chápou intuitivně nutnost nápravy, ale hledají ji cestou mylnou. Chtějí měnit, snad škrtat, místo aby přidávali. Proto vidíme nekonečné spory o hodnotě, kapitále, úroku atd., a steré opakování banálních věcí s hledáním nějakého nového »principu«, z něhož by vzešla lepší ekonomie. Bohužel, jen málokteří považují za lepší to, co lépe vystihuje fakta. Většina rozumí lepším to, co lépe vyhovuje jejich citům. — Již při první hypothése toto zkoumání jest jalové, aspoň pro vnějšek. Dokud věda neučiní veliký pokrok, jde méně o principy hospodářské, ale víc o to, aby výtěžky vědy hospodářské uvedeny byly ve spojení s výtěžky jiných věd sociálních. Ale o to se mnozí nestarají, protože je to studium dlouhé a únavné, vyžadující znalosti velikého počtu fakt; kdežto jinak, kdo má trochu obrazivosti, papír a péro, může psáti hned dissertaci o »principech« (§ 2022).
S tohoto stanoviska povšechně sociologického Pareto dívá se na třídy sociální šířeji a volněji, nežli Marx: uznává, že společnost není homogenní, ale nevěří ani v pouhou ekonomickou povahu tříd, ani v jejich naprostou oddělenost (§ 2025). Naopak rozvíjí dynamickou nauku o oběhu (cirkulaci) »elity« (le classi elette). Pojem »elity« přejímá od Marie Kolabinské 14 ve smyslu »superiority«; k otázce, zdali tato povýšenost je též užitečna, se zde nepřihlíží (§ 2026).
Elita je dvojí: vládní (e. di governo) a ne-vládní (e. non di governo) (§ 2032).
Stav právní se neshoduje se stavem skutečným. Je-li na příklad vláda složena z boháčů, ale těchto nepřibývá, protože není právě příležitosti ke zbohatnutí, je situace táž, jako kdyby vládnoucí třída byla uzavřena ostatním (§ 2046).
Není-li takové kastovní uzavřenosti, mohou jednotlivci z tříd nižších postupovat do třídy vládnoucí; tu ji posilují svými silnými residuy II. třídy, jichž vládnoucí třída potřebuje, protože v ní samé
461 residua ta ochabují. 15 Tak se dálo v Římě za císařů, v Anglii za Cromwella; dnes se to děje v Severoamerické Unii (§ 2048/9).
Aristokracie nemají trvalosti (§ 2053). Stále se mění — občas náhle, jako řeka při povodni (§ 2056). Revoluce vznikají, když ve vládnoucí třídě se nahromadí živly méně schopné — za takové Pareto považuje živly, které mají oslabená residua a odpor k užití moci — u tříd nižších pak vlastnosti opačné (§ 2057). Nižší třídy při revoluci ovšem bývají vedeny osobami z tříd vyšších, které jedině mají intelektuální schopnosti, potřebné k vítězství (§ 2058).
Výklady těmi Pareto přichází k další části svého spisu, nazvané »všeobecná forma společnosti«.
(Dokončení.)
462 E. Chalupný:

Vilfredo Pareto, přední moderní sociolog italský, a jeho nauka.

(Dokončení.)
XI.
»Všeobecná forma společnosti.«
Jako všecky dosavad uvedené okolnosti, též formu společnosti Pareto vykládá působením »nelogických činností«. Jen tyto činnosti prý jsou s to, příměti členy tříd poddaných, aby se obětovali za zájmy tříd panujících, 16 zapomínajíce na zájmy své vlastní (§ 2134).
Ovšem Pareto uznává, že společnost je určena nejen city, nýbrž i zájmy, rozumem a jinými činiteli. Úvahy logicko-experimentální mají velkou cenu, je-li účel jednání dán
542 a hledají-li se jen prostředky k dosažení jeho, jako je tomu v uměních, řemeslech, obchodu, rolnictví. V takových poměrech mohla se vedle věd technických ustavit politická ekonomie, »všeobecná věda zájmů«. Rozumování taková se aplikují také na válku (strategie a j.) a na nauku o vládě; leč zde již není určitého účelu (nebo, je-li účel takový, nebývá upřímně přiznán), a tu již cíl úvah je zastřen (§ 2146). Takto pak mínění o přírostu »rozumu« v civilisaci, správné co do celku jejího, nesprávně bývá aplikováno i na jiné obory, kde působí méně (§ 2394). Úvahy sociální jsou skoro vesměs derivace (§ 2147), i dějepis dělá se více z derivací nežli z residuí (§ 2156). To je pochopitelno, neboť známe toliko derivace a teprve z nich dohadujeme se residuí, jimi se projevujících. Ale derivace neshodují se přesně s residuy, z nichž vznikají (§ 1767 a násl., 1780 a násl., 2083), a mnohé principy obsahují pouze implicite a tedy nepřesně (§ 2002). Tím vědě o společnosti vznikají hlavní nesnáze.
Často na příklad totožné derivace jsou projevem rozličných residuí: Robespierre byl zásadním odpůrcem trestu smrti, a přece ho užíval horlivě. Z toho patrno, že derivace (zásadní smýšlení) byly sláby proti výslednici všech sociálních činitelů, jež určovaly jeho jednání (§ 2169).
Proto skladby, které dovedou přesvědčovat, budit city a vést lidi, jsou směsí vědy a mythu (nebo metafysiky, theologie, morálky). Neboť »duch lidský žádá skutečnost i ideál — v měnivých proporcích« (§ 2159).
Potřebě té vyhověti hledí sociální badatelé, zvláště dějepisci i národohospodáři, methodou, jež
1. rozebírá sociální jevy,
2. připojuje řešení, odpovídající citům obecenstva.
Tato druhá část úvah vymyká se z oblasti vědy logicko-experimentální; příkladem jejím jsou na příklad úsudky o tom, zdali Caesar měl právo přejít Rubikon a pod. (§ 2162). Jsou to derivace a tudíž elementy v podstatě citové.
S touto citovou povahou derivací souvisí, že theorie, logicko- experimentálně nejpřesnější, bývají opomíjeny. Tak v středověku mohli moc kněžstva správně a přímo zdůvodnit potřebou, aby proti surovosti baronů byla utvořena duchovnější protiváha; raději však se k odůvodnění jejímu dovolávali zjevení a bible (§ 2188).
Prostředků takových nelze zavrhovati. Sociální stabilita je tak užitečná, že je výhodno, udržovat ji třeba pomocí imaginárních účelů a theorií (o »božském právu« a j.), vědecky absurdních (§ 2184).
Společnosti trvají ne pro theorie, nýbrž proto, že u většiny členů jejich jsou živé a silné city, odpovídající residuím IV. třídy. Jsou ovšem i členové, u nichž ony city jsou sláby. Z toho vznikají dva rozličné účinky, velmi důležité: jeden hrozí rozpadnutím společnosti, druhý působí, že vzniká civilisace (§ 2170).
*
Útvar společnosti se zakládá na residuích a jejich vztazích. Zde Pareto rozeznává dva »druhy závislosti«:
1. přímou závislost mezi rozličnými skupinami residuí. (Na příklad: římský formalism praktického života podněcoval formalism v náboženství a naopak.)
543 . nepřímou závislost, vznikající ze snahy, udržet společenskou rovnováhu, a z jiných snah obdobných. Na příklad: římská snaha po svobodě občanské mohla obstáti při formalismu života římského, jenž bránil, aby snaha po svobodě nezvrhla se v anarchii; na konci republiky římské obě ty tendence — svoboda i formalism — ochably, a tím se opět udržela rovnováha společenská, arci za formy změněné, za císařství. Naproti tomu v Polsku, kde snaha po svobodě byla silnější nežli formalism, nastal rozvrat (§ 2088/9).
Při studiu vzájemné závislosti jednotlivých kategorií činitelů sociálních dlužno arci vedle residuí dbát i ostatních živlů, byť byly slabší. Jsou to, stručně řečeno, čtyři skupiny:
a) residua (city),
b) zájmy,
c) derivace,
d) heterogenita a cirkulace sociální (§ 2205).
Z akcí a reakcí vespolným jích působením vznikajících (§ 2206) nejsilnější je kombinace:
I. [a) působí na b, c, d].
To asi tušili, kdo základnou společnosti chtěli činit ethiku; snad tušili to i metafysikové, kteří fakta podřizují »koncepci«. Ve skutečnosti se tím činí residua, nejsilnější činitelé, podkladem života společenského, a vskutku se tím zaručuje trvání lidské společnosti, neboť residua se mění zvolna.
II. kombinace [b) působí na a, c, d] je také důležita, neboť zájmy jsou silné. Na kombinaci té se zakládá nauka Marxova, která však zanedbává kombinace ostatní.
III. kombinace [c) působí na a, b, d], zakládající se na derivacích, je prakticky slabá, ale v literatuře nejznámější. Ovšem působí také, neboť derivace zvětšují sílu residuí jim odpovídajících (§ 2201).
IV. kombinace [d) působí na a, b, c] byla uznávána již ve starověku Platonem, Aristotelem a jinými mysliteli; dnes o ní jednají Lapouge, Hamon a jiní, arci z části mylně neb ne dokonale. Theorie »demokratické« ji zanedbávají.
Kombinace ty ve skutečnosti se rozmanitě střídají. Variace vyvolané kombinací 1. Pareto nazývá účiny bezprostředními (přímými), ostatní zprostředkovanými (nepřímými). Všecky dohromady činí konkretní stav společnosti.
Nauka o zájmech (b) náleží do abstraktní nauky národohospodářské (§ 2207). Tato však nestačí ani k vystižení příčin specifických jevů hospodářských, i nutno ji spojit s vedou všeobecnější (§ 2219). Nauka národohospodářská totiž studuje pouze činnosti logické a proto nutno ji doplnit sociologií (§ 2408).
Stejně nestačí k vystižení jevů sociálních — jak před Paretem dávno poznal Saint-Simon — politická forma. Úpadek Athén býval přičítán demokracii, úpadek Říma aristokracii (§ 2355). Skutečnost je však jiná. Vývoj sociální je vlnitý, »osсillující«, a jeho hlavními projevy jsou změny paměru mezi residuy I. třídy (kombinačními) a residuy II. tiřídy (trvalými). Převaha té či oné třídy residuí u vládnoucí třídy (elity) časem se mění v převahu opačnou, a tím vznikají vývojové vlny (§ 2221). Variace ty nezávisí na politické formě, jak viděti z toho, že athénská demokracie
544 odsoudila Sokrata, jejž vláda 30 tyranů nechala na pokoji (§ 2350).
Jako příklad takové oscillace vývojové Pareto uvádí filosofický »idealism«. Kombinační residua I. třídy, na příklad vědecké koncepce, vedou časem k důsledkům, odporujícím skutečnosti. Když se to pozná, bývají v pochybnost brána i theoremata logicko-experimentální a hledá se »vyšší pravda«; »intuice« se staví nad »rozum«, »idealism« nad »positivism«. Tak v Německu nauka Hegelova, vypuzená z přírodních věd, potrvala ve vědách sociálních; to stalo se nejen proto, že vždy tyto jsou méně vyspělé nežli vědy přírodní, nýbrž i proto, že nauka tato je společnosti prospěšna. Po čase nastane ovšem oscillace nová, jež obdobně bude čelit výstřelkům idealismu (§ 2340).
Tento vlnivý vývoj chápali již v Řecku a v Římě za doby Polybiovy a Pliniovy — aspoň co do střídání víry a skepse — lépe než mnozí myslitelé moderní (§ 2364). Zejména Polybios, »důstojný předchůdce Macchiavelliho«, blíží se z antických dějepisců nejvíc experimentální skutečnosti (§ 2330).
Kterak se mění a střídají protivné živly ve vývoji společenském, Pareto ukazuje zvláště na poměru vlastností tříd vládnoucích a tříd poddaných. Utiskovaná menšina žádá za snášenlivost, ale jakmile se dostane k moci, mění se ve většinu, jež utiskuje sama (§ 2197).
Z vlastností, jež se takto střídají, uvádí Pareto násilnost a lstivost. Poměr, v jakém jich užívají vlády a poddaní, jest opačný. Přibude-li k přesile poddaných lesť, kterou vynikají odštěpenci třídy vládnoucí, revoluce zvítězí (§ 2190).
Takový převrat bývá prý užitečný zejména tam, kde vláda se kloní k humanitě. Tu povstalci nejen se zmocní vlády, ale i usmrtí některé její členy »a opravdu vykonají tím čin prospěšný, jako když se zničí škodliví živočichové«. Neboť bez moci nelze vládnout (§ 2191) a násilí je všude při vládě: nelegální násilníci (usurpátoři) snaží se pouze, aby násilí své změnili v legální (§ 2189).
Odpor Paretův proti humanitě nejeví se nikde tak příkře jako na tomto místě. Nepraví ovšem nic nového: opakuje to, co říkal již Macchiavelli, Bismarck a jiní, a co ostatně, arci s opačnou kritikou, říkali také Chelčický a Tolstoj — že stát se zakládá na násilí. 17
Pareto však ihned dodává, že problém je širší: pouhé užití moci nestačí k vládě. Bývá jen příznakem situace, nikoli její příčinou (§ 2202).
S touto mrazivou střízlivostí v posuzování dějství sociálního shoduje se Paretův názor, že problém sociálního prospěchu a sociálních sil není kvalitativní, jak se obyčejně soudí, nýbrž kvantitavní (§ 2155, 2507); v oblastí kvalit panují prý derivace, ale v oblasti vědy logicko-experimentální rozhoduje kvantita (§ 2195). Kdo by se nad tímto krajním relativismem pozastavoval (k doplnění jeho podotýkám, že podle mínění Paretova, tamže proneseného, ani stálost ani změna sociální
545 situace samy o sobě nejsou vždy prospěšny), nechť vzpomene, že také Masaryk v »Otázce sociální« řekl: Všecka vědecká práce na konec tkví v odměřování a uvažování.
Názory, charakterisující Paretovo stanovisko kvantitativní, jsou:
Civilisace je množství úspor, které lid má nebo uvádí v působnost (§ 2312).
Rozdíly mezi vládami tkví jednak v poměru moci a souhlasu poddaných s vládou, jednak ve formě, kterak se užívá moci a kterak se dosahuje souhlasu (§ 2244).
Největší síla strany politické i vrchol prospěšnosti tkví v určité proporci mezi residuy I. а II. třídy, 18 nikoli v převaze třídy té či oné (§ 2255, 2513).
Historie se neopakuje v celku nikdy; stejně jisto je však, že se stále opakuje v určitých partiích t. zv. základních. Mimo jiné partie jsou to třídy residuí; tyto se mění málo a zvolna, zato partie uvnitř jednotlivých tříd mění se rychleji; derivace mění se velmi rychle (§ 2410).
Úkolem vědy sociální je zachycovat stálé jevy v celku skutečnosti, velmi složité a měnivé. K tomu nestačí pouhé pozorování, nýbrž je třeba rozložit jevy konkretní v jevy jednodušší (§ 2409/10).
I v změnách vývojových Pareto konstatuje živel kvantitativní. Shledává na příklad rozdíl mezi vývojem tříd antických a moderních v tom, kterak přibývá členů, přistupujících do třídy vládnoucí z tříd nižších: V starověku do vládnoucí »elity« postupovali jednotlivci bojovní, dnes lidé hospodářsky význační; neboť dnes válka vymáhá přípravy hospodářské (§ 2224).
S kvantitativním stanoviskem souvisí i převážný zřetel Paretův k hospodářské stránce kultury. Ve skladbě společnosti Pareto rozeznává třídu hybnou (»spekulanty«) a nehybnou (»rentiery) dle toho, zdali mají pevný důchod či ne (§ 2233/4). Poměr mezi oběma třídami není stálý: spekulanti přestupují mezi úředníky atd. (§ 2235), ale mezi oběma třídami jako takovými je »věčně« spor (§ 2256). V historické minulosti i v přítomnosti ovšem výrobci i majitelé úspor jsou rozličnými způsoby — válkami, násilím, podvody, ničením valuty a j. — stále připravováni o plody své hospodárnosti (§ 2316).
Ruku v ruce s rozvojem hospodářství postupují v dějinách i duchovní hnutí, na příklad renaissance (§ 2384) a kacířství v jižní Francii a severní Italii (§ 2377), což Pareto vykládá spojením ekonomické prosperity s residuy I. třídy. Podobně v Římě po Hadriánovi chudnutí říše vedlo k zastavení »oběhu elity« а k úpadku (§ 2365).
Vývoj rozumu zde též působí, ale ne stále. Za Hadriana a Marka Aurelia v Římě vyvrcholil racionalism, i zdálo se, že napříště svět bude řízen pouze rozumem. Ale za Commoda směr se obrátil (ne »chybami« císařů, leč přirozenou reakcí, jež vedla ke kultu Mithrovu a posléze k rozvoji křesťanství (§ 2322). Tak se děje všude: časem, na příklad nyní, převládá logika, pacifism a humanita, kdežto tradice
546 se zavrhují — spekulanti dovedou takových naivností dobře využívat — ale i zde se vývoj zas obrátí (§ 2324/5).
Kvantitativní živel shledává Pareto i v poměru, v jakém vládnoucí třídy užívají prostředků moci 19 (násilí) nebo obmyslu (»artifice«), aby získaly jednotlivce z tříd podrobených. Oba živly ty jsou všude, ale v rozličných proporcích: v Římě byla krajnost mocenská (praetoriáni), v Unii severoamerické je krajnost průmyslnická. Vláda na třídy poddané hledí působit koncessemi a korupcí, tak jako za absolutismu se pracovalo pomocí kurtisán atd. Nynější demokratické státy (Francie, Anglie, Italie, Unie států amer.) směřují k demagogické plutokracii a tím snad k radikální změně dle obdob minulosti (§ 2257). Aktiva i passiva v poměru obou živlů jsou měnivá: armáda často přijde levněji než »klientely« ekonomické, ale tyto zas více přispívají k produkci bohatství (§ 2258).
Vývoj »demokracie« je těsně spojen se záměnou moci za obmysl jako vládní methodu. Ke konci republiky římské se obé srazilo, a moc zvítězila. Dnes naopak režim většiny »demokracií« lze označit jako feudálnost převážně hospodářskou (na rozdíl od bývalé feudálnosti vojenské). Není to skutečná vláda lidová; není vůbec režimu, kde by »lid« projevoval svou »vůli« bez koterií (§ 2259).
Jak patrno, Pareto zde přijímá Comteův a Spencerův dualism typu vojenského a ekonomického, a vyplňuje schema to svou novou ideologií, přinášeje namnoze toliko nový způsob formulace.
Podobně pouze formálně a slovně je novým ve výkladu o assimilaci poddaných národů: vlády o ni usilují prý proto, aby vyhubily nebezpečná residua v duchu jinorodců (§ 2246).
Zajímavější jest aplikace nauky o residuích na politiku vůči lidu: vláda není sama o sobě (bez odnárodňování poddaných atd. — viz shora) s to, aby residua tvořila nebo rušila; je však tím úspěšnější, čím lépe dovede užívat residuí již trvajících. To uměl Giolitti, proto pracoval úspěšněji nežli Crispi, jenž marně se snažil u lidu vyvolat cit nacionální (§ 2247/2255).
Podobným marným omylem je podle Pareta americká snaha, uložit spravedlnost občanům zákonem; to vede prý jen ke zneužívání zákona (§ 2267). Zvláštní druh omylů vzniká z oscillace derivací ve vztahu k oscillacím sociálním. Tento druh, velmi důležitý a rozšířený, Pareto podrobněji třídí podle jeho vzniku (§ 2329, 2332 a násl.); ukázkami omylů takových jsou na příklad: někdejší vysvětlování pohrom božím hněvem, nebo vysvětlování politických nehod zištností lidskou, jak činili a dosud činí dějepisci (§ 2337).
Zištnost v politice Pareto ani nezdůrazňuje, ani nezavrhuje zvláště horlivě; praví dokonce, že zištní politikové často působí obci menší škody, než ti, kteří dbají pouze o moc a přednost, protože takoví jsou nuceni obohacovat své stoupence, a to prý přijde ještě dráže, nežli přímá zištnost vůdců (§ 2268).
547 Na konec této kapitoly Pareto podává roztřídění vlád podle poměru, jak užívají moci a obmyslu.
1. Předně uvádí vlády, které užívají nejraději hmotné moci, též citů náboženských a j., aby se udržely u vlády (příklady: města řecká za »tyrannů«, Řím za Augusta a Tiberia, Benátky v pozdější své době, mnohé evropské státy v 18. století). Zde u vládnoucí třídy je převaha residuí II. třídy; oběh elity je pozvolný. Vlády takové nejsou drahé, ale také málo rozmnožují bohatství obce (§ 2274).
2. Druhá skupina vlád užívá více obmyslu a lsti (§ 2275), a to:
a) působí na city (theokracie),
b) působí na zájmy (demagogie v Athénách, aristokracie v Římě, četné republiky středověké a nynější »spekulanti«).
U těchto vlád jsou v převaze residua I. třídy; oběh elity v theokraciích je pozvolný, v skupině b) kvapný. Theokracie je vláda laciná, ale málo produktivní; skupina b) je drahá, ale silně produktivní. Někdy tato skupina produkuje příliš mnoho, a pak může vést k deficitu (§ 2276).
Ve skutečnosti ovšem setkáváme se s kombinacemi typů těch (§ 2277), někdy v té způsobě, že moci se užívá na venek, obmyslu uvnitř státu (§ 2278). S Comteovým i Spencerovým dualismem typů se srovnává Paretovo mínění, že Vlády nynější, potřebujíce hospodářských úspěchů, užívají pořád méně moci, ale zato více obmyslu (§ 2305).
XII.
»Společenská rovnováha v historii.«
V této závěrečné kapitole Pareto hledí objasnit svou nauku o společenské rovnováze nejprve příklady z dějin řeckých, neboť, jak dí, »Řecko bylo laboratoří sociálních zkušeností« (§ 2419).
V Athénách byl nadbytek residuí I. třídy (kombinačních), ve Spartě i Thébách residuí II. třídy (trvalých). Z toho pocházely v Athénách zjevy neklidu, nestálosti a novotářství, ve Spartě zjevy ustrnulosti a nepodnikavosti. Athéňané neměli respektu k vůdcům a měnili je, Sparťané setrvávali při staré strategii přes porážky, které utržili, až Epaminondas, »předchůdce Napoleonův«, je opětně porazil (§ 2419, 2434, 2443).
Z nynějších států podobá se prý Francie po této stránce Athénám, Německo Spartě a Thébám (§ 2444). Tento znak — poměr residuí I. a II. třídy — nesouvisí s formou vlády: Francie je dnes v podstatě táž, jakou byla za Napoleona III. (§ 2446, 2454).
Jiné příklady pohybu společenské rovnováhy poskytuje Řím. Zde Pareto zvláště zdůrazňuje, že ke studiu té otázky je třeba, hledat hlubší rysy pod derivacemi, jež zastírají dějiny (§ 2539), a rozeznává:
A. Pravidla přechodu tříd
1. podle zákona: zprvu byly v Římě třídy oddělené, pak uvolněné, nakonec opět oddělené a uzavřené v kasty,
2. ve skutečnosti (efektivní pohyby);
B. Vlastnosti nově vytvořené »elity «
1. ethnické (přibyly živly z cizích národů),
2. co do poměru residuí I. a II. třídy,
3. co do užívání moci (§ 2546).
548 Perioda individualismu v Římě, jako vůbec, připravuje periodu socialismu. V císařském Římě samo občanstvo si přálo »krystalisace«, t. j. kastovního ustrnutí tříd, považujíc ji za zlepšení svých poměrů. V podobné situaci jest i nynější společnost. I Amerika se počíná uzavírat přistěhovalcům, ačkoli jen jim děkuje za svůj vzestup. Dělnické organisace se uzavírají proti neorganisovaným dělníkům. Situace ta snad povede ke vnitřní revoluci, 20 jež dá moc do rukou těm, kdo ji dovedou užít a kdo mají hojně residuí II. třídy (§ 2553).
Pokud jde o Italii, splnila se tato předpověď Paretova revolucí fascistickou ku podivu brzy; pokud jde o Rusko, splnila se pouze napolo: tam sice provedly revoluci živly, které uměly »užít moci«, ale vynikaly nikoli konservativními residuy II. třídy, nýbrž právě naopak nadbytkem výstředních novotářských residuí I. třídy. V jiných státech revoluce byly složitějšího rázu, a v některých státech od vydání spisu Paretova k revoluci dosud nedošlo. Ovšem Pareto měl zde na mysli spíše všeobecnou revoluci v době vzdálenější, jež arci dosud nenastala.
Antický Řím poskytuje Paretovi ještě jiné obdoby k nynější situaci. Boháč, líčený Petroniem, podobá se prý docela nynějším miliardářům (§ 2591), kdežto žena Trimalchionova hospodářsky značně vyniká nad ženy z nynější plutokracie (§ 2592). V Římě jako nyní a všude, plutokracie drží s mocnými a s vítězi — příklady: Caesar, Napoleon III., Thiers (§ 2584). Spekulanti pak všude jsou slabými body vlád; nemajíce odvahy, stávají se obětmi válek i revolucí (§ 2535, 2565).
Tuto partii a vůbec dílo celé končí výhled do budoucnosti nynější společnosti: stav Byzance po pádu Říma prý ukazuje, kam může vést dráha, kterou nastupuje nynější společnost. Příznačno je, že právě nyní jeví se ve vědě zájem o tuto dávnou říši (§ 2612).
Výhled spisu Paretova do budoucnosti je tedy neveselý, jako celý ráz jeho vůbec.
XIII.
Aplikace.
Veliký rozsah spisu Paretova, jeho nepřehlednost a nesoustavnost, mimo to i nedostatečná výraznost jeho theoremů samých, jakož i stručnost, v jakou jsem byl nucen přebohatou látku jeho výkladů směstnat, působí, že pochopit jeho nauku v tomto výkladě je velmi nesnadno. Abych pochopení to čtenářům usnadnil, ukážu, kterak by nauku Paretovu bylo možno aplikovat na naše poměry; ovšem že k náležitému pochopení jejímu bude zapotřebí nejvíce toho, aby čtenáři, kteří nemohou nauku tu studovat v originále, můj výtah z ní pořízený prostudovali zvolna, pozorně a několikrát.
Jádrem Paretovy nauky jsou výklady o residuích. Vizme, kterak ji lze aplikovat na vynikající kresbu české duše lidové — na obraz »Jiřího Šmatlána«, podaný Terezou Novákovou.
Jiří Šmatlán byl hloubavý tkadlec z českomoravské vysočiny.
35 549 Vlivem hloubavosti a četby přestoupil z katolické víry na evangelickou. Ale i s evangelickou církví se rozešel, když začala zavádět do škol nový katechism, a zejména se znepřátelil s místním farářem. Naproti tomu ostatní evangelíci v téže obci, ačkoli nový katechism rovněž jim byl proti mysli, znenáhla slevovali se svého odporu proti němu a nakonec úplně se podrobili této novotě církevní. Kterak by se tento děj vyjádřil podle nauky Paretovy?
Zde šlo o residua II. třídy (trvalost agregátů), jež se dostala do kollise s jinými residuy téže třídy a mimo to s residuy třídy IV. (sociabilita), snad i s residuy třídy V. (integrita osobní). Zevrubná aplikace byla by asi takováto: Nový katechism narazil na odpor vžitého způsobu staršího (residua II. tř., zejména II. d), což u Šmatlána se stupňovalo v neofobii (residua IV., b) 3); u ostatních občanů nad těmito residuy časem zvítězila residua, podřizující se hierarchii (IV. e), zejména potřeba aprobace společenské (IV. e) 3); naproti tomu u Šmatlána převládla zmíněná neofobie, zvýšená osobním konfliktem s farářem (V. d) 1 a j.).
Tento příklad ukazuje pouze způsob aplikace nauky o residuích. Příklad následující ukazuje kromě toho i věcnou upotřebitelnost její:
Podle nauky Masarykovy česká otázka jest otázkou náboženskou 21 v tom smyslu, že »myslící Čech musí rozsouditi mezi katolicismem a protestantismem«, protože v minulosti národ český byl většinou protestantský, nyní je katolický, a že není myslitelno, aby otázka náboženská, jež »hýbala národem 400 let«, najednou zmizela.
V »České otázce« a jiných spisech Masaryk se pokusil na jednotlivých národních vůdcích (buditelích) ukázat, že skutečně otázka náboženská v tomto smysle jim ležela na srdci, a že tedy tito buditelé jsou nynějšímu pokolení dobrým příkladem hlubšího myšlení a cítění, nežli je běžný liberalism a indiferentism.
Zmíněná nauka Masarykova je sama o sobě tak správná a nepopíratelná, že ani netřeba toho dokazovat, a vše, cokoli bylo proti ní namítáno, je scestné, poněvadž nikdo nemůže popřít, že náboženská otázka v dějinách českých měla úlohu rozhodnou (byť ne jedinou a výhradnou), a že podnes vyřízena není, jak ukazuje každodenní zkušenost a nekonečné spory o ni; ale cesta, kterou Masaryk zvolil k důkazu nauky té, totiž demonstrace náboženského stanoviska buditelův, ukázala se pochybnou, jak dovodila řada kritik a výkladů speciálních. Vadným důkazem nepadá ovšem správná these; ale ovšem je potřeba opřít ji o důkaz správný.
Nuže, jedním z možných důkazů takových je nauka Paretova. Pareto vyjádřil by Masarykovu thesi formulí, že silná residua náboženského cítění, jež kdysi vyvolala hnutí husitské a později českobratrství, jsou v lidu českém posud živá (neboť, jak učí, residua vůbec se mění málo), a že násilná protireformace zavedla toliko nové derivace, které nikdy a tudíž ani tentokráte nejsou s to, aby odstranily residua. Touto formulí jest Masarykova these o české otázce, jakožto náboženské, nejen jasně vyjádřena, nýbrž i v jistém smysle dokázána vhodněji nežli způsobem, jímž autor její sám ji hleděl prokázat.
550 XIV.
Kritika Paretovy sociologie.
Na několika místech svého spásu (§ 1263, 1382 a j.) Pareto některé otázky — jako zákony proti bezdětnosti, n. př. o levirátě, zákon »Manu« atd. — odkazuje do sociologie speciální, kterou prý vydá později, po této Sociologii první, všeobecné. Z toho zřejmo, že jednak zamýšlel vydat ještě druhý sociologický spis (k čemuž se již nedostal), jednak považoval svůj prvý spis za skutečnou »všeobecnou sociologii«; tomu nasvědčuje i methodická kapitola úvodní.
V mínění tom Pareto se zjevně mýlil. Spis jeho není sociologií všeobecnou, a zvláště není úplnou sociologií všeobecnou: podává kromě stručné methodologie pouze výklad o jedné části sociologie všeobecné — o sociologických činitelích, 22 a to zase ne o všech — a při tomto výkladě dotýká se sice také některých jiných otázek sociologických všeobecných (vývoje, organisace atd.) i speciálních, ale jen příležitostně a nahodile.
Dokonce není spis Paretův systémem všeobecné sociologie. Již z odstavců předchozích, v nichž jsem věrně zachoval jeho vlastní stavbu a postup výkladů (s jedinou odchylkou, že jsem někde pro přehlednost spojoval jeho myšlenky o jedné otázce, které v spise samém jsou rozptýleny porůznu), čtenáři mohli seznat nesoustavnost jeho výkladů. Jednotlivé kapitoly spisu mají až 300 stran objemu, jsou tedy vlastně rozsáhlými knihami, a uvnitř jich postupují výklady tak nepřehledně a nesoustavně, jako na př. v »Sociologii« Simmelově. Celková stavba díla není skoro žádná. Tyto nedostatky působí tím citelněji, že Pareto sám není myslitel tvořivý a výrazný, a nedovede zpravidla ani své hlavní formule a výklady vyjádřit tak, aby působily jako definitivní, životné, organické theorie klassiků vědeckých, jakými v sociologii jsou Comte, Spencer, Taine, Ward, Tarde, Durkheim i jiní přední zástupci této vědy. Pareto těžce zápasí s látkou, a v samých nejdůležitějších bodech své nauky, na př. ve výkladu o »residuích«, podává nezdařené, nezáživné pokusy objasňovací, jimž ani časté připojené pokusy o grafické znázornění problémů a řešení nedodávají dostatečné praegnance, působivosti, ba ani srozumitelnosti.
Že spis jeho pro tyto vady se nestává četbou vůbec nezáživnou, tomu odpomáhá jedině bohatství konkrétních příkladů z praxe i literatury a zajímavé stanovisko, s něhož autor je pozoruje.
Po této stránce formální ze spisu Paretova poměrně nejlepší jest jeho methodologie, přednesená stručně a dosti trefně i výrazně, ovšem též nesoustavně. Z ostatních partií díla, v nichž Pareto neměl tolik předchůdců a vzorů jako v methodologii, protože se v nich pohybuje na půdě vůbec dosud řádně neprozkoumané, mají jistou formální cenu theoretickou pouze častá třídění skupin jevů. Jsou arci vesměs primitivní, skoro všude pouze popisná a empirická, často spíše pouhé seznamy skupin jevů, velmi málokde se opírají o logické principy klassifikační (na př. v genetické stupnici prvých tří tříd derivací); ale v oblasti nové, kde Pareto pracuje, první vědecké kroky ani nemohou být jiné, než povšechně orientační a popisně
551 klasifikační, a empirický ráz těchto třídění je pro další rozvoj vždy přízniv aspoň potud, že netvoří provisorních formulí, které by Paretovi nástupci byli nuceni zase bořit na základě dokonalejšího poznání skutečnosti.
Tím přecházíme na druhé pole, kde teprve tkví vlastní význam díla Paretova. Formální nedostatky nemohou zmenšit význam jeho materielní, jenž tkví v tom, že Pareto uvedl zevrubné studium sociologické do nové oblasti, dříve opomíjené — oblasti »nelogických« činitelů sociologických, že ukázal její širý rozsah i hluboký a trvalý význam, že provedl prvá všeobecně programová pozorování a třídění v těchto končinách a tím rozšířil obor a program této vědy tak energicky a s tak bohatou dokumentací, že dobyl sociologii nového působiště. V tom jeho dílo je skutečně epochální, podobně jako dílo jeho krajana Kolumba, i jiných objevitelů, kteří otevřeli evropské civilisaci nové světy zámořské. 23
A jako již pouhé rozšíření zeměpisného a národopisného obzoru po objevení Ameriky, Australie a Oceanie nejen rozšířilo, ale i co do zásadního stanoviska prohloubilo a pozměnilo veškero poznání lidské, tak Paretovo přenesení těžiště vědecké empirie do oblasti »nelogické« umožnilo mu, aby zaujal nové kritické stanovisko vůči mnohým časovým směrům ve vědě, filosofii, politice, náboženství i morálce. Přísná a namnoze nevlídná kritika, s níž posuzuje moderní demokratism, pokrokovost, pacifism, humanitu, abstinenci, askesi, boj proti pornografii a jiné podobné tendence, samozřejmě nedojde u nás úplného souhlasu; přes to nelze upřít, že Pareto má zde hodný kus pravdy zejména proto, že jeho dílo nechce proti směrům těm prakticky vystupovat, nýbrž jen chce ukázat jejich citový původ a charakter, jenž nedovoluje, aby byly považovány za logické a vědecké. Po této stránce analytické a kritické Paretova nauka jest obdobna Masarykově, ačkoli v praktických sympatiích vůči směrům politiky a morálky, jak vidno, se rozcházejí — Masaryk důsledně jde za programem demokratickým, pacifickým a humanitním, v jehož budoucnost skeptický Pareto nevěří.
V tomto poměru ke kulturní budoucnosti tkví praktická slabina a jednostrannost učení Paretova. Protože dosud lidstvo válčilo, znásilňovalo, pěstovalo alkoholism, Pareto považuje za positivně odůvodněné mínění, že tyto zjevy potrvají navždy. Tu se dopouští obdobného omylu, v jako když Comte rozšířil správný vědecký positivism v nesprávnou filosofii »positivistickou«: oba překročili obor zkušenosti, v němž jejich zkoumání bylo přesné a bezpečné,
552 a zbudovali utopie, jež nejsou méně utopickými proto, že se zovou positivními, a že speciálně nauka Paretova dovolává se brutálních pudů, jichž existenci nelze popříti.
Pareto arci také ví o existenci opačných živlů v civilisaci. Domnívá se však, že tyto živly nemají dosti životní schopnosti a energie, potřebné k udržení států a státní společnosti. Pokud chce tím říci, že politiku nelze dělat knihovými doktrinami a frázemi třeba sebe ideálnějšími a ušlechtilejšími, má úplnou pravdu a vykonal záslužnou práci, že tuto pravdu vyřkl a odůvodnil co nejrozhodněji. Pokud však drží se jen zkušeností dosavadních, a přes to, že uznává vzrůst významu vždy v dějinách kultury, nebere ohled na to, že tento vzrůst patrně bude i napříště pokračovat a že zároveň s ním i působnost pudů brutálních bude pravděpodobně vystřídávána i nahražována živly humánními — nedoceňuje působnost ideálnějších činitelů civilisace, které v zásadě nejsou méně skutečné nežli živly přírodní, jak řekl dávno Dostojevskij (»Idealism je právě tak reální jako realism a nikdy nemůže vymizeti«).
Bezohledná přímost, s jakou Pareto mínění své projevuje a věci nazývá pravými jmény, jest ovšem každému milovníku pravdy milejší než jednání těch, kdo demokracii a podobná hesla fantasticky upřílišují a tím diskreditují, i těch, kdo mají plná ústa demokracie a při tom ve skutečnosti dělají pravý opak, takže u jistých vrstev budí dojem, jako by demokracie byla jen systémem přetvářky a podvodu vládnoucích vrstev, pláštíkem pro třídní panství neb oligarchii.
XV.
Paretovo místo v dějinách sociologie.
Hlavní problém Paretova spisu připojuje se přímo ke sporu obou zakladatelů sociologie, Comtea a Spencera, o otázku, co řídí civilisaci. Spencer formuloval rozdíl svého a Comteova nazírání na tuto otázku v ten smysl, že dle Comtea řídí svět ideje či mínění, a že i příčinou krise mravní a politické je rozumová anarchie, kdežto dle Spencerova názoru v lidstvu rozhodují city a charakter. 24
Pareto, jak vidno, učinil problém ten osou své sociologie celé, a šel za Spencerem radikálněji, nežli Spencer sám, an i Spencerovi vytýká, že ještě je příliš ve vleku »derivací«, zastírajících citovou povahu skutečnosti lživědeckými theoriemi.
Poněvadž pak v rozdílech mezi Comtem a Spencerem vtělen je rozdíl národní povahy francouzské a anglické a obdobně i rozdíl sociologie francouzské (racionálně systematické) a anglo-americké (empiricko-praktické), zjevno, že Pareto, ačkoli se narodil v Paříži a je částečně původu francouzského, blíží se směru sociologie anglo-americké 25 jak obsahem, tak formou svého spisu, odmítaje pouze
553 praktický humanitně demokratický směr, zvláště důrazně vyvinutý v literatuře americké.
Tento poměr vysvětluje se výchovou Paretovou, jež v něm zdůraznila druhý, italský živel povahy. Vyrostl v Italii a jako krajan i ctitel Macchiavelliho přirozeně dospěl k sociologii, která si oblibuje brutální pudy a odmítá filantropii. Duševní silou arci zdaleka se nerovná geniálnímu empirikovi »Knížete«; ale nelze upřít mu aspoň odvahu, provést a povědět názory své důsledně a bezohledně na vzdory všem časovým heslům. K tomu, co řečeno shora o vědeckém významu jeho spisu, dlužno takto připojit i uznání k jeho nesmlouvavému charakteru.
Celkem spis Paretův je nejcennějším dílem moderní sociologie italské, nejrozsáhlejším spisem sociologickým v dosavadní literatuře 20. století, a velmi cenným průkopním pokusem v oblasti nauky o sociologických činitelích, tudíž vítaným obohacením sociologické statiky, oboru dosud méně vzdělávaného. Jako příznak duševního stavu národa italského ve 20. století jest i důležitým dokumentem historickým a národopisným. Posléze je pěkným dokladem, že ve vědě může znamenité dílo vykonat i badatel, nevynikající zvláštní tvořivostí, hloubkou ani původností ducha, jen když je široce vzdělaným pozorovatelem a důsledným, houževnatým pracovníkem. Po této stránce připomíná zjev Paretův opět vědu anglickou, zvláště Darwina, přes všechen rozdíl mezi významem obou těchto badatelů; psychologickou obdobu mezi nimi nelze neuznat.
554

*) Sr. můj výklad o lidských výtvorech duševních v § 30 I. dílu »Sociologie«, vydaného před uveřejněním díla Paretova.
*) Myšlenku tu dávno před Paretem pronesl a hájil prof. Masaryk.
*) Journal de Genève 22. srpna 1923.
*) Sr. líčení Fabreovo (Souvenirs entomologiques I. serie p. 176) o některých hmyzech (Sphex à ailes jaunes), mezi nimiž vedle většiny, jednající jen instinktivně a neschopné pokroku, jsou nečetná individua revoluční, pokroková (§ 157).
*) Pensées diverses p. 272, 361/2.
*) S názorem tím nesouhlasím; problém s tím spojený vyložím v 2. svazku 4. dílu a v 8. dílu »Sociologie«; v podstatě jsem tak učinil již r. 1905 v »Úvodu do sociologie«.
*) Spencer, Principles of Sociology, I, § 64.
*) Residua nejsou však příčinami jevů, nýbrž mezi nimi a jevy je poměr vzájemné závislosti (§ 2414): jevy sílí residua, i naopak (§ 1024).
*) U nás týž zjev při odporu proti závazným kandidátním listinám.
*) Jak patrno, Pareto řeší tu týž problém, jenž St.-Simonovi dal kdysi podnět k snaze o vytvoření sociologie.
*) Názory ty zajímavě se shodují s Gumplowiczovými, zejména s jeho polemikou proti Queteletovi (Grundriss der Soziologie.)
*) V tom se podobá Comteovi, kdežto u Hegela naopak působil jeho Protestantism. Viz moji Sociologii, II. díl, 1. svazek, § 87, pozn. 624.
*) Na jiném místě Pareto vykládá rozdíl škol ekonomických vlivem doby v duchu Comteova »sociálního konsensu«: Klassická škola vznikla v době rozmachu přírodních věd, a »dětinské negace theorií v historické škole vznikly tam, kde státní mystika a chorobné vlastenectví překáží styku pokročilých věd přírodních s literaturou, osobující si jméno sociální vědy (§ 2253). Historická škola má prý často nejvíce živlů metafysických a citových, a hlavně jejím vlivem politická ekonomie dosavadní je prý jen praktickou naukou — »ethikou s připojeným vyprávěním o faktech a jejich důsledcích« (§ 77).
*) Ze spisu: »La circulation des élites en France«.
*) Zde překladatel Paretův, P. Boven, připojuje shodný výrok ze spisu: H. F. Secrétan: La population et les moeurs (p. 206): »Nové náboženství může vzniknout pouze v massách, a tyto je vnucují elitě včerejška«.
*) Ovšem tvrdí Pareto také, že vládnoucí třídy někdy si samy škodí (na př. tím, že se uzavírají před novými členy) a že tedy nepracují vždy jen pro sebe (§ 2489).
*) Tolstoj řekl ještě v posledním roce života svého (1910): »Možno se divit atentátům na vládnoucí osoby? Vždyť každá taková osoba je nepřítelkyní lidí, neboť je chce spravovat, t. j. páchat na nich násilí.« (Dušan Makovický: Jasnopoljanské zápisky. Prúdy 1924, str. 12.)
*) Kromě této proporce jest prý arci třeba, umět residuí používat, t. j. přizpůsobit jejich vliv společenskému prospěchu — jako ve válce nestačí určitý poměr artillerie a jiných zbraní (§ 2415). Zde Pareto sám ukazuje, Že s kvantitativním hlediskem se nevystačí.
*) Ve vyhledávání kvantitativních projevů Pareto jde do krajnosti: dovolává se na příklad toho, že Benátky padly zevnější přesilou (§ 2502). Na takové samozřejmosti, jako je vliv přesily, není věru třeba sociologického rozboru; důležitějším úkolem vědy bylo by naopak, vysvětlovat jevy, kde přesila byla poražena.
*) O revolucích Pareto učí, že prý není správným obvyklý výklad, hledající jejich příčiny v utrpení lidu; upozorňuje, že revoluce vypukly často právě tehdy, když situace lidu se zlepšila (§ 2566).
*) Jan Hus, IV. vyd., str. 54, 136 a j.
*) Viz moji Sociologii díl III.
*) S významem Kolumbovým srovnává se Paretův i v tom, že nejde u nich o absolutně nové objevy, nýbrž o definitivní vybojování nových oblastí pro kulturu evropskou. Jako Kolumbus nebyl prvým Evropanem, jenž vkročil do Nového Světa, tak Pareto není prvým, kdo poznal existenci a význam nelogických činitelů v civilisaci. Nejen myslitelé, ale i všední zkušenost dávno před Paretem narážela denně na jevy logice odporující (na příklad zvláštnosti »ženské logiky«, vysvětlitelné jedině citově a biologicky); jenže teprve Pareto se odhodlal, podrobit tuto záhadnou oblast zevrubnému studiu.
*) Reasons for dissenting from the Philosophy of M. Comte (v knize »The Classification of the Sciences 1864), str. 37.
**) Po této stránce zajímavý jest výklad známého spisovatele anglického R. W. Setona Watsona (Scota Viatora) : »V otázke samospráve sú všade dva hlavní smery politického smýšlania. Jeden tvrdí, že tak zvané vzdelané triedy sú povolané výlučně vládnút, až kým sa masy stanú zjavne schopnými zúčastnit sa pri vláde. Druhý smer tvrdí, že zodpovedlivost je jediná skutočná cesta politickej výchovy a že voličia musia sa učiť zo svojích vlastných chýb. Je jasné, že při oboch metodách možno preháňat a dla slov historika Leckyho »prechody v správu, aby boly bezpečné, musia byt postupným uplatňováním sa politickej verejnej mienky«. Britská zkúsenosť dokázala, že z dvóch zpomenutých metod ta druhá je lepšia« (dle Lidových Novin z 13. ledna 1924). Shoda mezi obojím empirismem, anglickým i Paretovým, a skepse vůči účinnosti výchovy úmyslné je zjevná.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Právo chudých. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 620-629.