NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Č. 4965
.
Živnostenské právo. — Státní občanství (Slovensko): 1.* Neměla-li osoba na Slovensku v době udělení licence k prodeji lihových nápojů státního občanství, může úřad vysloviti podle ustanovení § 15, odst. 2 zák. čl. XXV z r. 1899 odnětí licence i když tento nedostatek byl později odstraněn. — II. O státním občanství vdovy.
(Nález ze dne 1. října 1925 č. 18124.)
Věc: Eugenie H. v L. proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě stran výčepnické licence.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím ze 27. prosince 1921 udělilo fin. řed. v Lipt. Sv. Mikuláši st-lce podle zák. čl. XXV : 1899 a nařízení min. pro Slov. z 11. sprna 1919 č. 6810 pres., otištěného pod č. 131 v Úř. Novinách ;až na další disposice« povolení k neomezenému výčepu piva, vína a také jiných lihovin, až bude odvolán zákaz čepovati je.
Výnosem ze 13. února 1924 zrušilo fin. řed. tuto výčepnickou licenci; odvolání z toho podané bylo nař. rozhodnutím zamítnuto vzhledem na ustanovení §§ 3 a 15 zák. čl. XXV : 1899, jakož i §§ 11 a 14 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. a § 1 shora uvedeného nař.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Podle odst. 2. § 15 zák. čl. XXV : 1899 musí býti licence odňata, nastanou-li neb vyjdou-li na jevo okolnosti, jejichž existence nebo známost by byla ve smyslu §u 3 cit. zákona musila míti v zápětí odepření licence. V odstavci 3 c) §u 15 téhož zákona se pak stanoví, že licence může býti odňata, byla-li udělena proti předpisům beze zřetele k takovým okolnostem, pro které, kdyby se k nim byl vzal zřetel, nemohla by licence býti vydána.
Jak patrno ze spisů správních, citoval úřad I. stolice ve svém výroku o odnětí licence jednak 1. odst. § 3, jednak § 15 c) zák. čl. XXV : 1899. Z této citace, uvedené v rozhodnutí úřadu I. stolice, jest pouze zřejmo, že úřad I. stolice odňal st-lce licenci, jak na základě odstavce 2. §u 15 cit. zák., neboť v tomto odstavci děje se právě zmínka o okolnostech, jež by musily ve smyslu §u 3 cit. zákona míti v zápětí odepření licence, tak i na základě odstavce 3. bodu c) § 15 téhož zákona.
Toto stanovisko úřadu I. stolice zaujal také žal. úřad, potvrdiv rozhodnutí úřadu I. stolice.
Úřad prvé stolice uvedl ve svém rozhodnutí, že st-lka v době, kdy obdržela lcenci, nebyla čsl. státní občankou, a žal. úřad, potvrdiv rozhodnutí prvé instance, zřejmě tento důvod odejmutí licence recipoval. Ve výnosu prvé instance se výslovně praví, že při udělení licence st-lce nebyla tato okolnost úřadu známa. Nedostatek státního občanství pokládá tedy úřad za okolnost toho rázu, že, kdyby byla úřadu v době udělení licence známa, musela by ve smyslu § 3 cit. zákona míti v zápětí odepření licence, tedy za okolnost, již by pak mohla odůvodňovati odnětí licence podle odstavce 2. § 15 cit. zákona, po případě podle 3. odstavce bodu c) § 15 téhož zákona, poněvadž okolnost ta byla při udílení licence dána, nebylo však k ní přihlíženo, ježto úřad o ní nevěděl.
Státní občanství jest jak dle § 3 cit. zák., tak také podle § 3 nař. min. pro Slov. č. 131 Úr. Novin z r. 1919, kterým byly na základě §§ 11 a 14 zák. č. 64/1918 vydány předpisy o revisi výčepních licencí a licencí k prodeji lihovin ve velkém i malém, všeobecných denaturoven lihu, továren na likéry a rum, jakož i tabáčních trafik, zákonnou náležitostí pro udělení licence. Nedostatek této náležitosti ukládá úřadu dle 2. odst. § 15 zk. čl. XXV : 1899 povinnost, po případě dává mu dle 3. odst. lit. c) § 15 cit. zákona právo, aby udělené povolení odňal.
St-lka, brojíc proti nař. rozhodnutí, nepopírá právo žal. úřadu na odnětí výčepnické licence podle § 15 cit. zákona v případě, že osoba licenci obdrževší nemá čsl. státního občansiví, ale vytýká především žal. úřadu, že st-lce neprávem odnímá výčepnickou licenci z toho důvodu, ježto st-lka má domovskou příslušnost v L. Sv. M. od narození, a dovolává se usnesení ob. zastupitelstva v L. Sv. M z 28. června 1920, jímž její domovská příslušnost do L. Sv. M. se uznává.
Tato námitka stížnosti není však důvodná. Dle správních spisů byla st-lka v době, kdy ucházela se o udělení výčepnické licence, vdovou po obchodníku V. z Budapešti.
Podle §§ 2 a 6 zák. čl. L z r. 1879 nabývá žena provdáním státní příslušnosti a dle § 7 zák. čl. XXII z r. 1886 též domovské příslušnosti manželovy, kterou podrží i jako vdova potud, dokud samostatně nenabyla domovské příslušnosti, resp. státního občanství jinde. Měla tudíž st-lka v době, než se ucházela o propůjčení výčepnické licence, státní a domovskou příslušnost svého zemřelého manžela. Podle správních spisů nedovolávala se však st-lka, žádajíc o udělení licence a v pozdějším řízení správním státní a domovské příslušnosti svého manžela, nýbrž dovolává se pro své tvrzení, že je čsl. státní občankou, usnesení ob. zastupitelstva v L. Sv. M. z 28. června 1920 č. 1083, jímž se uznává, že st-lka je do L. Sv. M. domovským právem příslušná.
Manžel st-lčin V. zemřel dle správních spisů v r. 1915. Vzhledem k tomu mohla st-lka v L. Sv. M. samostatně nabýti domovské příslušnosti toliko, byl-li její zemřelý manžel V. před 1. lednem 1910 do některé obce na nynějším území čsl. republiky příslušný, tak že by se naň podle ustanovení § 1 č. 1 zák. č. 236/1920 jako na čsl. státního občana mohlo pohlížeti aneb nabyla-li sama pravoplatně po smrti svého manžela čsl. státního občanství. Že některá z těchto okolností u st-lky jest dána, st-lka v řízení odvolacím netvrdila, a také stížnost tak nečiní. Ale pak pouhý poukaz na usnesení obce L. Sv. M. z 28. června 1920, uznávající domov, příslušnost st-lčinu do L. Sv. M. není dostatečným průkazem o tom, že st-lka je čsl. siátní občankou, a žal. úřad neporušil zákon, když přes to nař. rozhodnutím st-lce licenci v základě § 3 a 15 zák. čl. XXV z r. 1899 odňal.
Stížnost ovšem tvrdí dále, že žal. úřad nař. rozhodnutím neprávem odňal st-lce výčepnickou licenci, poněvadž st-lka, i když by snad při udělení výčepnické licence nebyla měla čsl. státního občanství, opětným provdáním za čsl. státního občana Bedřicha H v březnu 1922, tedy před odnětím licence úřadem I. stolice, státního občanství čsl. nabyla a tak původní nedostatek této náležitosti u st-lky dodatečně byl odstraněn.
Podle této námitky vychází stížnost z náhledu, že dodatečné nabytí státního občanství vylučuje použití ustanovení § 15 odst. 2. cit. zákona. Než stanoví-li zmíněný předpis, že licence musí býti odňata, nastanou-li nebo vyjdou-li na jevo okolnosti, jejichž existence nebo známost byla by ve smyslu § 3 cit. zákona musela míti v zápětí odepření licence, aniž se z tohoto předpisu povahy kogentní připouští nějaká výjimka, pak je tato námitka bezdůvodná.
Nepodařilo-li se však stížnosti vyvrátiti důvod nař. rozhodnutí, z něhož st-lce licence byla odňata, totiž že st-lka není čsl státní občankou, pak není třeba zabývati se vývody stížnosti, dle nichž nesprávný je náhled žal. úřadu, že sí-lka není na výnos z licence výčepní odkázána, ježto okolnost, zda náhled ten je správný či ne, je pro výsledek sporu bezvýznamná.
Slušelo tudíž stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4965. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 237-239.