NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9594.

Živnostenské právo: I. * Za přestupek, spáchaný ze zištnosti nebo směřující proti veřejné mravopočestnosti ve smyslu § 5 živn. řádu, lze pokládati jen přestupek, stihatelný trestním soudem. — II. * Odsouzení pro pokoutní písařství dle § 1 lit. b) nař. min. sprav. z 8. června 1857 č. 114 ř. z. nemůže býti důvodem pro odnětí živn. oprávnění podle §139 odst. 2 lit. a) živn. řádu.
(Nález ze dne 5. ledna 1932 č. 19319/31.)
Věc: Zikmund Z. v L. proti ministerstvu obchodu o odnětí živnostenského listu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Usnesením okr. soudu v Liberci z 31. května 1924 byl st-l uznán vinným pokoutnictvíím podle § 1 lit. b) min. nař. z 8. června 1857 č. 114 ř. z. a potrestán vězením 48 hodin. Usnesením téhož soudu ze 6. dubna 1926 byl odsouzen podruhé pro pokoutnictví, a to k vězení na 8 dnů. V důsledku toho bylo mu v pořadu stolic správních, posléze nař. rozhodnutím odňato podle § 139 odst. 2 lit. a) živn. ř. živn. oprávnění k provozování kanceláře k inkasu peněžních pohledávek a kupování dubiosních pohledávek s odůvodněním, že jest zde rozpor st-le se zákonem, a to takového druhu, že vzhledem k zvláštní povaze živnosti v poměru k osobnosti st-le a ke spáchanému činu lze se obávati, že by st-l zneužíval zvláště této živnosti. Stížnost na toto rozhodnutí podaná namítá — stejně jako bylo již namítáno v odvolání k žal. úřadu — především, že v daném případě nejsou splněny předpoklady pro použití předpisu § 139 odst. 2 lit. a) živn. ř. již proto, že odsouzení pro pokoutnictví nespadá mezi činy uvedené v § 5 živn. ř., jsouc pouhým potrestáním disciplinárním.
O stížnosti uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí je založeno na předpisu § 139 odst. 2 lit. a) živn. ř., podle něhož jest odnětí živn. oprávnění vysloviti úřadem živnostenským, když živnostník byl odsouzen pro některý čin v § 5 uvedený a když za daných okolností bylo by se obávati, že by dalšího provozování živnosti zneužil. § 5 živn. ř. praví pak, že může býti za předpokladu posléze uvedeného z nastoupení živnosti vyloučen ten, kdo byl odsouzen pro nějaký zločin vůbec, pro přečin nebo pro přestupek spáchaný ze ziskuchtivosti nebo směřující proti veřejné mravopočestnosti, neb pro přečin naznačený v § 486 tr. z., pro podloudnictví nebo pro těžký přestupek důchodový.
Který konkrétní čin měl žal. úřad na mysli, když použil proti st-li předpisu § 139 odst. 2 lit. a) živn. ř., nemůže býti podle stavu spisů pochybno; ze souvislosti nař. rozhodnutí se zněním potvrzených výroků nižších stolic správních, zejména pak výměru osp-é v Liberci z 16. února 1927 jde najevo, že šlo o pokoutnictví, pro něž byl st-l dvakráte soudem potrestán. Tak chápe obsah nař. rozhodnutí i stížnost.
Z odůvodnění tohoto rozhodnutí, jež používá dikce § 5 živn. ř., dlužno míti za to, že žal. úřad subsumoval uvedený čin st-lův (pokoutnictví) pod cit. předpis a vyřídil tím námitku, kterou st-1 vznesl ve svém dovolání a ve které dovozoval, že předpis § 5 živn. ř. vylučuje z nastoupení živnosti za podmínek tam uvedených jen osoby odsouzené pro čin trestní, nikoli však osoby potrestané pro čin disciplinární, jakým jest pokoutnictví. Byl tedy žal. úřad zřejmě právního názoru, že odsouzením pro přestupek spáchaný ze ziskuchtivosti jest podle § 5 živn. ř. rozuměti každé odsouzení pro zištný čin, zakázaný nějakou právní normou.
Avšak tento názor jest právně mylný. Nehledě k výslovně uvedeným dvěma případům odsouzení pro delikty důchodkové a pro přečin § 486 tr. zák., jest zákonným důvodem k vyloučení ze živnosti podle § 5 živn. ř. toliko trestním soudem vyslovené odsouzení pro zločin vůbec nebo pro přečin, nebo přestupek spáchaný ze ziskuchtivosti nebo proti veřejné mravopočestnosti. Že zákon má na mysli jen takové trestní činy, které stihají trestní soudy, plyne z toho, že ve výpočtu § 5 užívá terminologie trest. zákona. To potvrzují též motivy zákona (Dokupil, die Gewerbeordnung, str. 847), jež uvádějí jako příklady odsouzení vylučujícího z nastoupení živnosti toliko odsouzení pro delikty trestné podle obecného zákona trestního (kridu, krádež). Kdyby byl zákon měl tu na mysli také jiné činy než činy stihatelné trestním soudem, byl by je tu také výslovně uvedl.
V daném případě bylo st-li odňato jeho živn. oprávnění — jak bylo již shora řečeno — proto, že byl dvakráte potrestán pro pokoutnictví. Pokoutnictví podle § 1 nař. min. sprav. č. 114/1857 ř. z., nedotčeného zákonem z 1. srpna 1895 č. 112 ř. z., jest činem, který se podle § 3 shora cit. min. nař. trestá v rámci disc. moci soudu, aby byl zachován řád soudní, a jeho potrestání jest podle § 24 bodu 13 nař. min. sprav. z 5. května 1897 č. 112 ř. z. věcí správy justiční. Jde-li však o čin povahy disciplinární, nelze jej zařaditi mezi trestní činy uvedené v § 5 živn. ř., jichž trestání jest přikázáno do pravomoci soudů trestních.
Neměl proto žal. úřad zákonného podkladu pro odnětí živnosti st-li po rozumu § 139 odst. 2 lit. a) živn. ř. a musilo býti proto nař. rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost.

Citace:

č. 9594. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 209-211.