Č. 394.

Policejní záležitosti: Nejvyšší správní soud nemůže věcné přezkoumati zhodnocení daných skutkových poměrů, jež předsevzal úřad správní, vyměřuje stěžovateli trest za přestupek policejní.
(Nález ze dne 28. dubna 1920 č. 3582.)
Prejudikatura: nález ze dne 19. září 1919 č. 4433, sbírky č. 183.
Věc: Emil H. v Praze (adv. Dr. Jos. Hoffmann z Prahy) proti zemské správě politické v Praze stran trestního nálezu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem magistrátu hlav. města Prahy ze dne 30. října 1919 číslo jedn. B. 24 098 byl stěžovatel uznán vinným přestupkem § 2 nař. min. financí ze dne 18. června 1918 č. 223 ř. z., jehož se dopustil tím, že dne 22. září 1919 z peněz 100 000 M. něm. jemu Janem Sch. ke koupi resp. výměně za československou valutu nabídnutých převzal skutečně částku 10 000 M. něm. a vyplatil za ně Janu Sch. v československých penězích 14 900 K, ač není firmou, která by patřila k ústředně pro obchod s cizozemskými platidly (ústředně devisové) a není tedy oprávněn cizí valutu kupovati nebo měniti; začež odsouzen byl na základě § 3 nař. min. fin. ze dne 30. ledna 1919 číslo 47 sb. z. a n. k trestu vězení v trvání 14 dnů a k pokutě ve prospěch Pražského ústavu chudých penízem 5000 K. Současně prohlášena byla částka 14 900 K, jakož i částka 90 000 M. za propadlou.
Stížnost do nálezu svrchu uvedeného zamítla zemská správa politická v Praze naříkaným rozhodnutím z důvodu, že skutková povaha přestupku, kterým byl stěžovatel vinným nalezen, jest zjištěna. Stížnost do tohoto rozhodnutí neshledal nejvyšší správní soud důvodnou, při čemž řídil se těmito úvahami:
Stížnost nenamítá, že by býval porušen zákon výrokem naříkaného rozhodnutí, že v činu stěžovatelově spočívá skutková povaha přestupku naznačeného v § 2 nař. min. fin. ze dne 18. června 1918 čís. 223 ř. z., nýbrž spatřuje nezákonnost jedině v tom, že naříkané rozhodnutí nevzalo zřetel na okolnost vylučující trestnost. Jest tudíž nejvyššímu správnímu soudu zabývati se pouze touto otázkou jako stižným bodem po rozumu § 18 zákona o správním soudě.
Okolnost vylučující trestnost spatřuje stížnost v tom, že devisová ústředna téměř nikdy není s to, aby žádanou valutu dodala v čas, a že byl proto stěžovatel donucen opatřiti si valutu proti kategorickému zákazu zákona u osoby neoprávněné, aby ušel případnému ohrožení existence svojí a svých příbuzných a částečně nenahraditelné škodě, jež by vzešla z toho, kdyby — nemaje potřebné valuty — musil cestu do Německa odložiti.
I kdyby bylo lze připustiti, že okolnosti stěžovatelem tvrzené, t. j. že devisová ústředna téměř nikdy není s to, aby žádanou valutu opatřila, dále že hrozící částečně prý nenahraditelná škoda případně ohrožovala existenci stěžovatelovu, vůbec jsou s to, aby založily a odůvodnily stav nouze a neodolatelného donucení ve smyslu všeobecného zákona trestního, nemohl by stěžovatel před soudem tímto s úspěchem namítati, že žalovaný úřad nehleděl k tvrzenému stavu nouze, neboť přestal v řízení správním, právě jako i ve své stížnosti k tomuto soudu podané na svém povšechném tvrzení a neuvedl žádných konkrétních okolností, z nichž by bylo lze souditi, že hrozily mu vskutku újmy takového dosahu, jak stížnost tvrdí.
Stěžovatel neuvedl zejména ani, v čem by spočíval očekávaný zisk z jeho cesty do Německa, ani v čem záležela neodvratná a nenahraditelná ztráta jeho z toho, kdyby cestu do Německa odložiti musil, neuvedl dále ani okolností, ze kterých by na jevo vycházelo ohrožení existence jeho nebo existence jeho příbuzných a konečně netvrdil ani důkazy nenabídl o tom, že by se býval na určitých, k tomu oprávněných místech o výměnu valuty bez výsledku ucházel. Tento nedostatek konkretisování obhajoby činí nemožným vyšetřiti a posouditi, zdali stěžovatel dopustil se činu jemu za vinu kladeného vskutku z neodolatelného donucení a v takovém stavu nouze, který by zlý úmysl pachatelův a trestnost činu spáchaného vylučoval.
Nebyl tudíž ani žalovaný úřad povinen, ježto stěžovatel i v opravném řízení obmezil se na všeobecné tvrzení svrchu dotčené, vyšetřovati obranu stěžovatele, pouze dle právního pojmu naznačenou, ale skutkovými okolnostmi nepodepřenou, a nebyl tedy ani nikterak porušen zákon ani procesní práva stěžovatelova nijak dotčena, když úřad k této obraně nehleděl.
Co do výroku naříkaného rozhodnutí o trestu dovozuje stížnost, že mělo býti použito mimořádného práva zmírňovacího. Výrok o trestu může nejvyšší správní soud přezkoumati pouze v tom směru, zdali výměrou trestu nebyla překročena trestní moc úřadu zákonem poskytnutá a hranice trestní sazby zákonem stanovené. Nařízení ministerstva financí ze dne 30. ledna 1919 č. 47 sb. z. a n., jehož naříkané rozhodnutí správně na tento případ použilo, ukládá v § 3 na přestupek, o jaký jde, trest vězení od 14 dnů do 6 měsíců a pokutu od 3000 K do 50 000 K. Tato sazba trestní nebyla výměrou trestu na stěžovatele uvaleného překročena. Přeměna trestu vězení v peněžitou pokutu jest však tímto zákonem výslovně zakázána. Zhodnocení daných skutkových poměrů, jež předsevzal žalovaný úřad, vyměřuje stěžovateli trest za přestupek, jímž jej uznal vinným, nemůže pak nejvyšší správní soud přezkoumati, protože zhodnocení toto náleží ke skutkové podstatě, kterouž správní soud jest při svém rozhodování vázán (odst. 1. § 6 zák. o správním soudu).
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 394. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 281-283.