NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Čís. 64 dis.

Porušení povinností povolání může se advokát dopustiti jen proti svým klientům a proti svým stavovským úřadům.
Jednání neupřímné a záludné při plnění závazku (popření, že jiného advokáta substituoval a je povinen platiti jeho útraty), jest jednáním proti cti a vážnosti stavu (§ 10 odst. 2 adv. ř.).
(Rozh. ze dne 30. března 1928, Ds I 6/28.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů nevyhověl, slyšev generální prokuraturu, odvolání obviněného z nálezu kárné rady advokátní komory v Praze ze dne 19. ledna 1928, jímž byl stěžovatel uznán vinným kárným přečinem porušení povinností povolání, změnil však výrok napadeného nálezu v ten rozum, že se obviněný dopustil přečinu zlehčení cti a vážnosti stavu.
Důvody:
Obviněný tvrdí, že napadený nález spočívá na neúplném řízení, a odvolává se z něho co do viny i trestu. Nejzávažnější neúplností řízení jest obviněnému, že Dr. L. nebyl vyslechnut o důvodech, ze kterých zaslal dne 10. října 1924 přímo Josefu Ch-ovi zprávu o výsledku svých intervencí v jeho prospěch. Navrhovaného výslechu nebylo třeba. Byly předloženy jak dopis psaný Dr. L-em dne 10. října 1924 Josefu Ch-ovi, tak dopis zaslaný jím téhož dne obviněnému. Ze srovnání obsahu obou dopisů plyne, že Dr. L. požadoval zaplacení útrat 600 Kč od obviněného. což dostačuje pro posouzení kárného případu. Nebylo dále třeba navrhovaného výslechu bývalé kancelářské úřednice obviněného Boženy M-ové o tom, že obviněný odmítl zastupovati Josefa Ch-a, když mu po druhé hrozilo zatčení, a že Josef Ch. žádal pak písemně přímo Dr. L-a o intervenci. K posouzení kárné povahy jednání obviněného dostačuje doznaná, skutečnost, že se po zatčení Josefa Ch-a přece sám obrátil telefonicky na kancelář Dr. L-a za účelem intervence v Brně, a jeho pozdější postup ve věci účtu Dr. L-a. Nynější jeho tvrzení, že při telefonické rozmluvě s kanceláří Dr. L-a výslovně podotkl, že není substitutem, jest novotou, proto jest bezdůvodnou výtka, že měla býti vyšetřována jeho pravdivost. Nemohlo býti posléze vyhověno návrhu, by bylo Dr. L-ovi uloženo předložiti doporučený dopis, kterým podle tvrzení obviněného Ch. žádal Dr. L-a přímo o intervenci. Nehledíc k tomu, že, jak bylo již podotknuto, neměl by obsah tohoto dopisu pro posouzení viny odvolatelovy podstatné důležitosti, popřel Dr. L. zcela určitě, že takový dopis obdržel, a Josef Ch., byv vyslechnut jako svědek, nedosvědčil jeho odeslání. Předloženou korespondencí byla vina odvolatele prokázána. Z dopisu Dr. L-a z 10. října 1924 musil obviněný poznati, že Dr. L. požaduje zaplacení substitučních útrat od něho, avšak ani neplatil ani neodmítl placení. Kárný čin nespočívá v tom, že účet nezaplatil a že upomínku z 29. října 1924 a řadu pozdějších dopisů Dr. L-a nechal bez odpovědi. Tato opomenutí lze hodnotili jenom jako prodlení v plnění soukromoprávních závazků, nikoliv jako porušení stavovské povinností. Ani v tom, že po nových upomínkách psal Dr. L-ovi dne 22. prosince a 24. prosince 1924, že placeno bylo již přímo Josefem Ch-em, nebylo ještě provinění, neboť, jak plyne z potvrzení z 24. února 1925, byl obviněný v té příčině uveden Josefem Ch-em v omyl. Příčilo se však povinnosti čestného muže, když obviněný, maje již důvody k pochybnostem, zda Dr. L. skutečně obdržel účtovaných 600 Kč zaplaceno od Josefa Ch-a, odpověděl na novou upomínku pojednou popřením, že Dr. L-a substituoval a byl povinen zaplatili jeho útraty. Bylo na obviněném, by, nepokládal-li se zavázaným zaplatili zaslaný mu účet, oznámil to Dr. L-ovi hned po obdržení jeho dopisu ze dne 10. října 1924. Když tak neučinil, naopak odpověděl Dr. L-ovi podle předložených dopisů z 22. prosince 1924 a 24. prosince 1924 způsobem, o němž jako advokát musil si býti vědom, že utvrdí Dr. L-a v přesvědčení o jeho právu požadovati zaplacení přímo od obviněného, když dokonce, jak sám udává, vyzval Dr. L-a, by podal na něho (obviněného) žalobu, by bylo soudem zjištěno, zda mluví Ch. pravdu, a teprve po tom všem se vytasil s námitkou, že nepotřebuje platili, poněvadž nebyl substitutem, nelze toto jednání srovnali s pravidly poctivého styku vůbec a mezi advokáty zvláště. Jednání obviněného vykazuje neupřímnost a záludnost, pro níž by obchodník, jenž by tak jednal při plnění svých závazků, uvalil na sebe výtku nesolidnosti. Advokát jest povinen chovali se tak, by zůstal ušetřen podobné výtky. Odsuzující nález kárné rady jest proto spravedlivý. Pochyben jest jenom potud, že odsuzuje obviněného pro porušení povinností povolání, ačkoliv tohoto přečinu může se advokát dopustili jenom proti svým klientům nebo svým stavovským úřadům. Z povinností uložených advokátním řádem porušil obviněný povinnost stanovenou v druhém odstavci § 10 adv. řádu, by poctivostí a čestností ve všem jednání zachovával čest a vážnost svého stavu. Jeho přečin dlužno proto podle §§ 2 a 30 kárného statutu takto označiti. K jeho skutkové podstatě dostačuje možnost, že se jednání zakládající provinění stane známým a čest stavu pak utrpí. Že taková možnost tu byla, netřeba dokazovati.

Citace:

č. 849. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 552-555.