Č. 946.

Pozemková reforma: I. * Pozemkový úřad, rozhoduje o otázce, zda určitý soubor nemovitostí podléhá záboru dle §§ 1 a 2 zák. zábor., není povinen z moci úřední předem vyloučiti ze souboru objekty dle § 3 zák. zábor., a pak teprve rozhodnouti, zda zbylý soubor ještě záboru podléhá, nýbrž může onu otázku řešiti jen se stanoviska §§ 1 a 2 zák. zábor. — II. O záboru půdy sloužící dolování na uhlí a dobývání kaolinu.
(Nález ze dne 21. září 1921 č. 10762.1)
Věc: Hedvika R. v H. Ch. (adv. Dr. Vel. Wahl z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (zast. odbor, radou Drem B. Erbenem) o zábor velkostatku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: S předloženým soupisem zabraného majetku pozemkového podala stěžovatelka ve smyslu § 4 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n. zároveň námitky toho obsahu, že u ní nejde o zabraný velký pozemkový majetek, ježto velkostatek H. Ch., zapsaný v deskách zemských, není určen výhradně k účelům zemědělským, nýbrž slouží též k dolování na uhlí a částečně též k dobývání kaolinu. Rozdrobení uvedeného majetku pozemkového sjednoceného právě k účelům dolování na uhlí, poškodilo by prý těžbu uhlí a tím i zájem státu.
Státní pozemkový úřad nevyhověl těmto námitkám a prohlásil, že veškeren majetek v soupisu stěžovatelčině uvedený jest majetkem státem zabraným po rozumu zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n., poněvadž dle soupisu výměra nemovitostí stěžovatelce vlastnicky náležejících jest větší než 150 ha půdy zemědělské a též větší než 250 ha půdy vůbec, takže veškeré v soupisu uvedené nemovitosti patří dle § 2 zák. zábor. k velkému majetku pozemkovému. K vývodům stěžovatelčiným podotkl státní pozemkový úřad, že okolnost, že pozemky tvořící komplex velkostatku H. Ch. nejsou určeny výhradně k účelům zemědělským, nýbrž též k účelům jiným, zejména pak horním, jest pro posouzení otázky záboru, pokud výměra veškeré půdy náležející vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům bez ohledu na kulturu přesahuje 250 ha, dle ustanovení § 2 zák. zábor. bezvýznamnou, takže nebylo potřebí okolnost tu zjišťovati.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti takto:
Stěžovatelka předkládajíc soupis zabraného majetku pozemkového podala námitky jedině proti tomu, aby soubor nemovitostí soustředěný v jejím vlastnictví byl pokládán úřadem za zabraný velký majetek pozemkový, poněvadž velkostatek H. Ch. neslouží výhradně účelům zemědělským, nýbrž i hornickým, za kterýmž právě účelem byly pozemky tvořící míry dolové k tomuto velkostatku přičleněny, a poněvadž část pozemků slouží též k dobývání kaolinu. Dle obsahu námitek nejednalo se tedy o uplatnění nároku stěžovatelky ve smyslu § 3 lit. a) zábor. zák. na vyloučení ze záboru jednotlivých objektů, které jsouce právně i hospodářsky samostatné neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech, nýbrž pouze o rozhodnutí, zda v soupise uvedený majetek pozemkový ve svém celku dle § 2 zábor. zák. záboru podléhá či nikoliv. Otázku tu rozřešil naříkaný nález kladně a odmítl zároveň šetření o okolnostech stěžovatelkou tvrzených z důvodu, že jsou pro rozhodnutí bezvýznamný, a to právem. Dle § 1 zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. zabírá se státem velký majetek pozemkový. Majetkem tím jsou dle § 2 téhož zákona soubory nemovitostí, patřící vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům, je-li výměra jejich větší než 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha půdy vůbec. Že by soubor nemovitostí soustředěný ve vlastnictví stěžovatelčině nedosahoval tuto uvedenou výměru, a z důvodu toho záboru nepodléhal, stěžovatelka ve svých námitkách neuplatňovala, nýbrž pouze dovozovala, že majetek její přes to záboru není podroben, poněvadž neslouží výhradně k účelům zemědělským, nýbrž též k účelům jiným. Zákon sám však nejen nikde neustanovme, že by zábor vztahoval se jen na takový soubor nemovitostí, který mimo účely zemědělské neslouží také k účelům jiným, nýbrž naopak — jak z textu § 2 vyplývá, kde se půda zemědělská staví naproti půdě jiné — přímo s tím počítá, že zabrána bude i půda sloužící účelům jiným než zemědělským. Odmítl-li tedy žalovaný úřad šetření o okolnosti právě uvedené jako irelevantní, nejednal proti zákonu. Stížnost ovšem namítá, že měl úřad, rozhoduje o existenci záboru celého souboru nemovitostí, sám vyloučiti z něho nejprve objekty zmíněné v § 3 lit a) zábor. zák. a pak teprve rozhodnouti, zda zbylý komplex pozemků jest ještě zabraným velkým majetkem pozemkovým, a spatřuje v tom, že úřad k tomuto ustanovení vůbec zřetele nevzal, nezákonnost, v tom pak, že opomenul konati šetření o tom, které objekty ze zabraného pozemkového majetku spadají pod ustanovení § 3 lit. a), podstatnou vadu řízení.
Při řešení této námitky třeba především uvážiti, v jakém poměru stojí předpis § 3 lit. a) zábor. zák. k §§ 1 a 2 téhož zákona. K objasnění tohoto poměru nelze vycházeti pouze ze slovného znění §§ 3 a 4 zábor. zákona (slova »ze záboru jsou vyloučeny « a »soubor nemovitostí, který je podle §§ 2 a 3 předmětem záboru«), nýbrž třeba vzíti zřetel též k pozdějšímu a tudíž naproti zákonu záborovému mocí derogační nadanému zákonu o pozemkovém úřadě ze dne 11. června 1919 č. 330, který ukládá v § 7 pozemkovému úřadu pod čís. 1.: vyšetřiti veškerou zabranou půdu (§§ 1 a 2 zák. zábor.), uvésti ji v patrnost knihovní poznámkou (§ 16), rozhodovati o tom, které objekty jsou ze záboru vyloučeny (§ 3 zábor. zák.), propouštěti ze záboru pozemky podle § 11 zábor. zák. a vyvlastňovati podle § 4.
Z tohoto doslovu jest nade vši pochybnost patrno, že má pozemkový úřad otázku, která půda jest zabrána, rozřešiti jen dle §§ 1 a 2 a nikoli i dle § 3, že půdu takto vyšetřenou, tedy zase všechnu půdu a jen půdu, jak o ní mluví §§ 1 a 2 a nikoli i § 3 (arg. slovo »ji«), má uvésti v patrnost dle § 16, t. j. na všechnu tuto půdu vymoci si knihovní poznámku záboru.
Jako akt různý od této akce, která se končí poznámkou záboru dle § 16, tedy vlastně rozhodnutím deklarativním o tom, které objekty nemovitostní nutno dle §§ 1 a 2 pokládati za ipsa lege zabrané, uvádí § 7 bod 1 zákona o pozemkovém úřadě dle znění shora citovaného »rozhodnutí o tom, které objekty ze záboru jsou vyloučeny«, z čehož patrno, že netoliko dovoluje, aby se rozhodnutí toto stalo odděleně od rozhodnutí o záboru vůbec a později, nýbrž že i předpokládá, že se zpravidla tak dodatečně stane.
Náhledu tomu svědčí i okolnost, že zákon v uvedeném předpisu toto rozhodnutí staví v jednu řadu s propuštěním pozemku ze záboru dle § 11, které, jak z povahy jeho plyne, nemůže se ani státi dříve, než až po tom, když jest jisto, že pozemky, o jichž »propuštění« jde, jsou ve svazku záborovém, tedy když již před tím o existenci záboru po zákonu nastalého bylo rozhodnuto.
Vzhledem k tomu nelze pokládati za nezákonný onen postup, dle něhož pozemkový úřad k námitkám strany proti záboru vůbec jen zjistil, zda jsou tu podmínky záboru dle §§ 1 a 2 zábor zák., a dospěv na základě dat tímto šetřením zjednaných k přesvědčení, že tu jde o majetek patřící témuž subjektu a přesahující 250 ha půdy vůbec anebo 150 ha půdy zemědělské, rozhodl, že tento soubor pozemkového majetku záboru podléhá, aniž se pouštěl do rozhodnutí, které objekty dle § 3 dlužno ze záboru vyloučiti. O rozhodnutí toto strana také, jak svrchu uvedeno, nežádala, neurčila blíže jednotlivé objekty, které mají dle § 3 lit. a) ze záboru býti vyloučeny z důvodu, že jsouce hospodářsky i právně samostatné neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech, ač ovšem tak učiniti mohla a může tak ještě učiniti až do doby, kdy uplyne lhůta § 3 zákona náhradového, kterýžto předpis dle své intence i zde přijde k platnosti.
K námitkám stěžovatelčiným, že státní pozemkový úřad nedbal tvrzení jejího, že sjednocení pozemků stalo se jenom proto, aby dolování bylo zaručeno a dřívější spory s bývalými majiteli pozemků, pod nimiž nalézaly se míry dolové, byly odstraněny, stačí uvésti, že pro otázku, podléhá-li soubor nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky se nalézající vůbec záboru dle cit. zákona či nikoli, jest rozhodnou jedině výměra tohoto souboru, nikoli však důvod, z jakého uvedené pozemky v rukách jednoho a téhož vlastníka neb těchže spoluvlastníků byly sloučeny. Okolnost pak, že strana by se mohla dle § 11 zák. zábor. domáhati toho, aby jí s ohledem na uhelnou těžbu propuštěn byl dle § 11 zák. zábor. ze záboru větší komplex pozemkový až do výměry 500 ha, nemůže rovněž — jak již v pojmu »propuštění ze záboru« spočívá — míti nižádného vlivu na otázku, zda dotčené nemovitosti záboru, z něhož snad by mohly býti propuštěny, podléhají.
O otázce tohoto případného propuštění nebylo však ani jednáno ani naříkaným nálezem rozhodnuto, a nemůže tudíž ani nejvyšší správní soud vzhledem k §§ 5 a 6 svého zákona se otázkou tou zabývati.
Bylo tudíž nutno stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Stejně i v četných dalších nálezech, na př. ze dne 5. září 1921 č. 12331.

Citace:

č. 946. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 762-765.