České právo
Časopis spolku notářů československých
Řídí prof. Dr. Em. Svoboda s kruhem redakčním.
Vychází každý měsíc mimo červenec a srpen. — Redakce a administrace v Praze-2.
Žitná ul. č. 4b. — Předplatné ročně 40 Kč i s poštovní zásilkou. — Jednotlivé číslo 4 Kč.
Ročník 11. V Praze, v září 1929. Číslo 7.
Dr. Eduard Liska:

Transmise podle občanského zákona a její použití v praksi.

Literatura: Komentáře: Pfaff-Hoffmann 1877, Klang 1927/1928, Stubenrauch 1902. Systémy: Krasnopolski: Erbrecht 1914, Krčmář: Dědické právo 1916, Unger: Erbrecht 1879, Unger: Privatrecht 1876. Pojednání: Touaillon, Zeitschrift für Not. 1917, str. 21 a násl.
Toto pojednání sepsal jsem ve snaze zjednotiti praksi při provádění transmise, neboť jest známo, jak rozlišným způsobem se transmise provádí; nedostatek literatury a rozhodnutí nejvyšších stolic v této otázce onu roztříštěnost jen podporuje.
Nežli přikročíme k řešení praktického použití transmise, bude vhodno uvědomit si pojem a náležitosti transmise po stránce teoretické.
I.
Občanský zákoník z roku 1811 č. 946 ř. z. ve spojení se zákonem z 28./10. 1918 č. 11 Sb. z. a n. mluví o transmisi na dvou místech:
§ 537 o. o. z. praví: »Přečkal-li dědic zůstavitele, přechází dědické právo na jeho dědice i před tím, než se dědictví ujal, jako jiná volně zděditelná práva, jestli jinak ještě nezaniklo zřeknutím se nebo jiným způsobem.«
§ 809 o. o. z. pak stanoví: »Zemře-li dědic dříve, než nastoupil nebo odmítl dědictví, jež mu napadlo, vstoupí jeho dědicové v právo dědictví přijmouti nebo odmítnouti, jestliže jich zůstavitel nevyloučil nebo neustanovil jiných náhradníků.«
Tyto oba §§ se doplňují. Kdežto § 537 mluví všeobecně o převádění dědického práva, převádí § 809 právo dědictví přijmouti nebo odmítnouti. Jest tedy ustanovení §u 537 mnohem širší, generálnější, ustanovení §u 809 pak užší, specielnější. V komentáři Klangově k o. z. mluví se v případě §u 537 o transmisi v širším slova smyslu, v případě pak §u 809 o transmisi v užším slova smyslu. Tento komentář pokládá za transmisi v širším slova smyslu též ty případy, kdy dědic se k dědictví přihlásil a pak zemřel, aniž by se dožil odevzdání pozůstalosti nebo jejího dílu, a praví, že v tomto případě jest dědic dědicův na tuto dědickou přihlášku vázán, a že ji nemůže ani odvolati, ani bezpodmínečnou přihlášku změniti na podmínečnou (§ 809 o. o. z.). Pokusím se níže dokázati, že tento názor není zcela správný a že v tomto případe nejde o skutečnou transmisi.
Pro přehlednost tohoto pojednání označím prvého zůstavitele zpravidla písmenem A, jeho bezprostředního dědice čili t. zv. transmitenta písmenem В a dědice tohoto čili transmisáře písmenem C. Pro zjednodušení budu v tomto pojednání pravidelně počítati pouze s jedním transmisářem, ač jich zpravidla bývá více. Je-li více transmisářů, dědí podíl iure transmissionis jim nabídnutý z pozůstalosti po A v tomtéž poměru, v jakém dědí po transmitentu B. (Unger: Erbrecht § 36, Stubenrauch: Com. 1902 str. 990 pozn. 1.)
Transmisí podle občanského zákona dlužno rozuměti převod neboli přenesení (transmittere) dědického práva nabytého z pozůstalosti po A s dědice В na jeho dědice С za předpokladů uvedených v §§ 536 a 809 o. o. z. Předmětem převodu jest tedy v každém případě právo, a to v případě § 537 dědické právo, v případě § 809 pak právo dědictví přijmouti nebo odmítnouti. Nepřevádí se tedy určitá pozůstalost nebo její část. Podle Ungra: Systém II. str. 91 převádí se při transmisi »das Recht Erbe zu sein«.
Touaillon ve svém pojednání v Zeitschrift f. Not. 1917 str. 21 zase praví: »Das Recht, um dessen Erwerb es sich handelt, ist das Erbrecht nach dem ursprünglichen Erblasser.« Unger ve svém dědickém právu 1879 str. 151 praví zase, že se převádí »das Erbfolgerecht«. Prof. Krčmář ve svém dědickém právu 1916 mluví opět o převodu delace (§ 6 II a a § 47). Komentář Klangův k rak. obč. zák. 1927/1928 praví, že při transmisi není delace transmitentu В jeho smrtí zmařena, nýbrž přechází na transmisáře. Mezi А а С není bezprostředního dědického poměru. С uplatňuje k pozůstalosti po A jen dědické právo osoby B.
Všechny tyto definice mají společný znak: při transmisi převádí se totiž pouze právo, nikoliv pozůstalost neb jen její část. Toto dlužno si dobře uvědomiti, chceme-li dojíti ku správnému postupu při transmisi.
Podle citovaných §§ vyžaduje se tedy při transmisi:
a) aby se dědic В dožil delace a aby mu pozůstalost po A nebo její část byla též deferována. Okamžik delace nebude — jak známo — vždy totožný s okamžikem smrti původního zůstavitele. Při instituci vázané výminkou suspensivní deferuje se teprve conditione existente, a bude tento okamžik rozhodným pro posouzení dědické způsobilosti osoby B; b) aby dědic B zemřel dříve, než-li se dědictví ujme (§ 537), aneb nežli nastoupí nebo odmítne dědictví (§ 809);
c) aby transmise nebyla vyloučena buď projevem vůle původního zůstavitele (výslovným zákazem transmise, nebo ustanovením »jiných náhradníků«, t. j. při obecně substituci), nebo zřeknutím se dědice В (§ 551 o. o. z.), nebo konečně zánikem transmitentova dědického práva »jiným způsobem«. Tímto výrazem rozumí se ostatní případy zániku dědického práva (§§ 540 a násl. a 768 a násl. o. o. z.).
Ad a): Byl-li В v okamžiku delace způsobilý děditi, avšak později oné způsobilosti pozbude, nenastane transmise (§ 545 o. o. z. — prof. Krčmář: Dědické právo § 8). Při zákonné posloupnosti dědické po A neškodí nehodnost (Erbunwürdigkeit) osoby В jeho potomkům (§ 541 o. o. z. — Klang: Comm. 1927/1928, Lieferung IV. str. 41).
Ad b): Výrazy zákona »dědictví se ujmouti« (§ 537) nebo »dědictví nastoupiti« (§ 809) dlužno rozuměti projev vůle transmitentem B, že deferovanou mu pozůstalost po A nebo její část přijímá (§ 799 a 800 o. z.). Aby byla transmise vyloučena, stačí, když В podá řádnou dědickou přihlášku mající náležitosti §§ 121 a 122 nesp. říz. a nebude zapotřebí, aby byla již pozůstalost odevzdána. To vyplývá jasně z předpisu § 800 o. o. z.: »Nastoupení v dědictví čili přihláška dědická«. (Viz též Stubenrauch: Comm. VII str. 1055.) Tento svůj názor odůvodňuji též zněním původní osnovy obč. zák., kde v § 611 o transmisi bylo řečeno: »Stirbt der Erbe während dieser Frist (t. j. 6 měsíců od zůstavitelovy smrti), ohne sich erbserklärt zu haben, so geht sein Erbrecht auf seine Erben über...« atd. Podal-li však В svoji dědickou přihlášku k pozůstalosti po A současně s jinými domnělými dědici, a tyto přihlášky dědické si odporují, bude třeba provésti řízení podle § 125 nesp. říz. Ať už toto řízení skončí pro В jakkoliv, nedojde již k transmisi. Neboť v příznivém případě po В bude uznáno jeho právo dědické a tedy jeho již dříve podaná dědická přihláška vylučuje transmisi, v nepříznivém případě pak pozbude В delačního důvodu a tím jest i transmise vyloučena, poněvadž delace pohasla. Názor vyslovený v komentáři Klangově k rak. obč. zák. 1927/1928, že transmise (ovšem v širším slova smyslu) nastane i tehdy, раk-li transmitent již podal svoji dědickou přihlášku, nepokládám za správný. Jakmile totiž dědic В podá dědickou přihlášku, která podle § 806 o. o. z. jest neodvolatelná, projeví tím svoji vůli, že nabídnutou mu pozůstalost po A nebo její část přijmouti chce. Tím vlastně své právo dědické zhmotní, místo pouhého práva na přijetí pozůstalosti nastupuje již právo na vydání pozůstalosti. Tímto projevem vůle rozmnožuje vlastně dědic В svoje jmění o pohledávku na podíl z pozůstalosti po A, jejíž výše se stanoví při projednání a realisování této pozůstalosti. Podal-li tedy В již svoji dědickou přihlášku, nepřenáší na své dědice pouhé právo na realisování delace, nýbrž již zhmotnělé právo dědické, jakožto pohledávku, jejíž obsah a hodnota jsou přesně zjistitelny. Jest proto zcela správný názor v tomtéž komentáři uvedený, že dědic zemřelého dědice, podavšího již dědickou přihlášku, jest na tuto přihlášku vázán a nemůže ji odvolati (stejně Stubenrauch: Comm. 1902 str. 990). To by však zase odporovalo § 809, který dává transmisáři právo podíl z pozůstalosti po A jemu nabídnutý přijmouti nebo odmítnouti. Podle toho, co jsem již uvedl, tvrdím, že rozeznávání transmise v užším a širším slova smyslu není zcela výstižné a že by bylo správnější rozeznávati transmisi v pravém slova smyslu podle § 809 a nepravou transmisi, to jest převedení nároků na určitou pozůstalost nebo její část na dědice dědicovy tam, kde již dědic svoji přihlášku dědickou podal. (V druhém případě nelze mluviti o transmisi už proto, že převedení takové jest jen důsledkem universální sukcese a nepotřebovalo by specielního zákonného ustanovení.)
Transmise bude též vyloučena, jakmile dědic В prohlásí, že nabídnuté mu dědictví odmítá (§ 809), nebo když se smlouvou se zůstavitelem A zřekl dědických nároků (§ 551 o. o. z.).
Ad c): Zůstavitel může transmisi vyloučiti posledním pořízením (testamentem či kodicilem), a to buď všeobecně (na př. slovy: »nechci, aby podíl po B, zemře-li před nastoupením dědictví, připadl jeho dědicům«), nebo nařízením obecné substituce (§ 604 o. o. z.). Je-li více transmisářů a vyloučil-li zůstavitel A jen některého z nich z transmise, jsou ostatní přesto iure transmissionis povoláni. V tomto případě jest sporná otázka, co se stane s podílem, který připadá z pozůstalosti po A na vyloučeného transmisáře. Podle jedněch přirůstá tento podíl ostatním transmisářům, podle druhých deferuje se takto uprázdněný podíl ostatním, případně dalším dědicům původního zůstavitele, stejně jako v případě, že by u tohoto podílu vůbec transmise nenastala. Tento druhý názor pokládám za správnější, a to vzhledem k pravidlu shora již citovanému, že více transmisářů nastupuje v podíl iure transmissionis jim deferovaný v tomtéž poměru, v jakém dědí po transmitentu.
Nezáleží na tom, zda po původním zůstaviteli jsou dědici povoláni ze smlouvy dědické, ze závěti či ze zákona. Jest tedy transmise přípustná bez ohledu na to, z jakého dědického titulu jest transmitent za dědice povolán (§ 726 a contr. slova: »nechce-li neb nemůže-li« a § 615 druhá věta o. o. z.). Stubenrauch v Comm. 1902 str. 990 pozn. 2. vylučuje transmisi v případě, že původní zůstavitel závětí ustanovil dědice, a praví, že zemře-li tento závětní dědic dříve, nežli podá dědickou přihlášku, nastupují na jeho místo zákonní dědicové původního zůstavitele A, poněvadž prý jest zde zjevno, že zůstavitel chtěl se odchýliti od zákonné posloupnosti pouze ve prospěch závětního dědice. Jsem přesvědčen, že tento názor není správný, neboť tu by zákon musel výslovně vylučovati transmisi pro případ, že by transmitent byl povolán za dědice ze závěti, a bylo by jistě velmi nespravedlivo v tomto případě vyloučiti dědice delátovy, zejména uváží-li se, že má původní zůstavitel vždy možnost vyloučiti transmisi zřízením obecné substituce, nebo jiným způsobem, je-li to jeho vůle.
Teoretikové, na př. Pfaff-Hoffmann: Comm. 1877/II. str. 19/VI., připouštějí transmisi i při odkazech, odvolávajíce se na ustanovení §u 702 o. o. z. (slova: »Erbe oder Legatar«). Stejně Unger ve svém právu dědickém 1879 str. 272 připouští transmisi při odkazech a praví, že se zde převádí právo na odkaz; i když prý není při odkazech třeba výslovného přijetí odkazu, přece odkaz nepřipadne odkazovníku bez jeho vůle nebo dokonce proti jeho vůli.
Mám v tomto směru značné pochybnosti, neboť § 537 o. o. z. mluví o právu dědickém a § 809 o. o. z. o dědictví, oba tyto pak o dědicích. Nárok na odkaz jest však nárokem obligačním. Naproti tomu dlužno uznati, že nebylo jistě úmyslem zákonodárce vyloučiti transmisi při odkazech, neboť velmi mnohé předpisy platné pro dědictví a dědice platí též pro odkazy a odkazovníky. §§ 537 a 809 o. o. z. uvádějí výrazy »dědic, dědictví« jistě v nejširším slova smyslu a rozumějí tím zajisté účastenství na jakékoliv výhodě z pozůstalosti.
Naproti tomu však dlužno vyloučiti z transmise nárok na povinný díl z pozůstalosti po A. Ne snad pouze proto, že tento nárok jest nárokem obligačním, nýbrž hlavně proto, že nárok na povinný díl jest ius personalissimum, které úmrtím oprávněného zcela zaniká (rozh. nejv. soudu z 19. ledna 1905 Sb. Glasser-Unger č. 2931 — viz též Klang: Comm. 1927/1928).
Od transmise dlužno mimo to přesně odlišovati t. zv. sukcesivní delaci, to jest případ, kdy se deferuje místo původně povolaným dědicům jiným dědicům, jestliže původní dědic děditi nemůže nebo nechce. Na př. při posloupnosti zákonné nastane sukcesivní delace tehdy, když vzdálenější dědic, který byl z dědictví vyloučen bližším příbuzným zůstavitele, nastoupí na jeho místo, раk-li onen bližší příbuzný jako dědic odpadne, ať již dědictví přijmouti nechce neb nemůže. V tomto případě nejedná se o přenešení delace s jedné osoby na druhou, nýbrž původní delace zaniká, a deferuje se samostatně jiným dědicům.
O transmisi nelze též mluviti tam, kde podíl, jehož dědic В z pozůstalosti po A nabyl, avšak ještě nespotřeboval, zařadí se do pozůstalosti mezitím zemřelého B. Zde se přenáší onen dědický podíl dědicem В aspoň přijatý (podáním neodvolatelné a nesporné dědické přihlášky) z pozůstalosti po A v čisté hodnotě, tedy po srážce všech pozůstalostních závazků a dluhů s oním podílem spojených jakož i výloh spojených s nabytím onoho podílu do pozůstalosti po B, který podáním dědické přihlášky projevil svoji vůli děditi, a tím se vlastně již dědictví po A ujal a transmisi vyloučil (viz co řečeno již shora). V tom případě rozmnoží se pozůstalost po В o jeho čistý podíl z pozůstalosti po A. Totéž nastane, byla-li pozůstalost po A projednána a odevzdána, a teprve později se objeví nové jmění, avšak jeden z dědiců, jimž pozůstalost byla odevzdána, před doplněním pozůstalosti o nové jmění zemře. Podle § 179 nesp. pat. připadne zde dědici В samočinně i jeho podíl na novém jmění, a zemře-li on mezitím, dlužno tento jeho podíl na novém jmění zařaditi do jeho pozůstalosti. V těchto případech však nejde o transmisi v pravém slova smyslu.
V praksi se transmise provádí ponejvíce tímto posléz uvedeným způsobem, to jest převáděním podílu z pozůstalosti po A do pozůstalosti po B. Postup při tom bývá různý:
a) buď se přenáší z pozůstalosti po A do pozůstalosti po В podíl transmitentův plnou výší jednotlivých položek aktiv a pasiv, takže se tím zvýší jak aktiva tak i pasiva pozůstalosti transmitentovy,
b) nebo se přenese pouze čistý podíl transmitentův do jeho pozůstalosti, z čehož plyne, že se transmise neprovádí, je-li pozůstalost po A předlužena,
c) nebo se konečně přenese do pozůstalosti transmitentovy pouze jeho nárok na dědictví po A jako pohledávka, která se hodnotí jedním ze způsobů shora pod a) nebo pod b) uvedených.
Při tom se pravidelně podíl transmitentův odevzdací listinou po A odevzdá jeho pozůstalosti, ba poznal jsem i případ, kdy nemovitost patřivší původnímu zůstaviteli byla na základě odevzdací listiny knihovně připsána přímo jako vlastnictví pozůstalosti po transmitentu (!!).
Žádný z těchto způsobů provádění transmise není správný a neodpovídá předpisům §u 809 o. o. z.
Jak jsem již uvedl, běží při transmisi o převedení téže delace s dědice В na osobu C. Připadá tedy transmisáři podíl po A na základě téže delace, podle níž bylo deferováno B. Transmisář vstupuje vlastně na místo zemřelého transmitenta В do pozůstalosti po A, jest tedy — sit venia verbo — pokračovatelem osoby transmitentovy; on nastoupí při projednání pozůstalosti po A na místo transmitenta, bude jej při tomto projednání representovati (odtud t. zv. teorie representační při transmisi) a budou tedy s jistými výjimkami platiti pro transmisáře při projednání pozůstalosti po A tytéž předpisy, jimž by byl podroben transmitent, kdyby byl déle žil. Přitom však vystupuje transmisář jménem vlastním a pro sebe, a to iure transmissionis. Jest proto zapotřebí, aby transmisář mimo dědickou přihlášku k pozůstalosti po transmitentovi podal též dědickou přihlášku k pozůstalosti původního zůstavitele (Touaillon: Not. Ztg. 1917 str. 21). Tvrdím, že pozůstalosti po А а В jsou úplně samostatné celky, že projednání obou pozůstalostí až na nepatrné výjimky, o nichž se níže zmiňuji, bude naprosto samostatné a na sobě nezávislé. To jest zjevno zejména z toho, že na př. způsobilost k dědictví posuzuje se u každé pozůstalosti zvlášť, a to podle okamžiku delace po A i po B. Transmisář musí býti nejen způsobilý děditi po transmitentu, a to v okamžiku, kdy mu tato pozůstalost (t. j. po B) byla deferována, nýbrž i po původním zůstaviteli opět v okamžiku, kdy deferováno bylo transmitentu. Neboť transmisář jest sice nástupcem transmitentovým, avšak musí míti osobní vlastnosti, jež ho z dědictví po původním zůstaviteli nevylučují. (Opačné rozhodnutí nejv. soudu ze dne 7. 6. 1890 sb. Glasser-Unger č. 14730, viz též Touaillon Not. Ztg. 1917 str. 38.)
Z naprosté samostatnosti projednávání obou pozůstalostí vyplývá:
a) že způsobilost transmisáře k dědictví bude se u každé pozůstalosti posuzovati zvlášť a samostatně,
b) že tyto dvě k různým pozůstalostem podané přihlášky dědické mohou míti různé dědické tituly a že může býti jedna z nich podmínečnou, druhá bezpodmínečnou.
Ad a) Byl-li В nezpůsobilý po A děditi, nemůže nastati transmise, poněvadž se jemu nedeferuje. Může však nastati sukcesivní delace podle § 541 o. o. z. V tom případě se přímo deferuje potomkům osoby B.
Byl-li С nezpůsobilý děditi po B, není jeho dědicem a nemůže proto nabýti podílu po A iure transmissionis.
Je-li С způsobilý děditi po B, může přesto býti z transmise vyloučen, není-li též způsobilý děditi po A. Ad b): Zanechal-li na př. A testament ve prospěch В a tento zemře ab intestato, podá transmisář С k pozůstalosti po В dědickou přihlášku ze zákona, a tím se legitimuje k podání dědické přihlášky k pozůstalosti původního zůstavitele, a tuto přihlášku podá ze závěti s odvoláním na ius transmissionis. Podal-li transmisář prvou dědickou přihlášku podmínečně, může druhou podati bezpodmínečně a účinky §§ 801 a 802 o. o. z. nutno posuzovati u každé z obou pozůstalostí zvlášť a samostatně.
Velmi často se stává, že С povolán jest k pozůstalosti původního zůstavitele současně jednak iure proprio, jednak iure transmissionis. Příklad: Zemře Josef X. a zanechá manželku Marii a 2 děti: Annu a Antonína. Manželka Marie zemře týden poté, aniž dědictví po svém manželi přijala nebo odmítla. Po manželce Marii jsou za dědice povolány obě její děti na základě závěti, a to Anna ke 2/3 a Antonín k 1/3 pozůstalosti a tyto děti se též za dědice ze závěti přihlásí. Po manželu Josefu X. jest posloupnost zákonná, připadá tedy na jeho manželku Marii (vedle zákonného přednostního odkazu podle § 758 o. o. z.) 1/4 pozůstalosti, na každé z pozůstalých dětí 3/8 pozůstalosti. Následkem toho nabízí se pozůstalost po Josefu X. jeho dceři Anně ze 3/8 iure proprio a z 1/6 (t. j. 2/3 z 1/4 iure transmissionis, celkem tedy 13/24 a jeho synovi Antonínovi z 3/8 iure proprio a z 1/12 iure transmissionis, celkem tedy 11/24. V tomto případě podají ony děti k pozůstalosti svého otce Josefa X. dvě přihlášky dědické, jednu jako přímí dědicové jeho ze zákona, druhou pak iure transmissionis jako závětní dědici své matky Marie taktéž ze zákona, poněvadž transmisář se může k pozůstalosti původního zůstavitele přihlásiti za dědice iure transmissionis pouze na základě delačního titulu transmitentova (delace je táž!).
A nyní přicházíme k důležité otázce: Míní §§ 537 a 809 o. o. z. výrazem »dědic« skutečného dědice, či jen povolaného dědice, tedy osobu, jíž se pouze deferuje (t. zv. praesumptivního dědice)?
Občanský zákoník na mnoha místech míní slovem »dědic« domnělého, povolaného dědice. Kdyby tak tomu bylo též při transmisi, tu by zajisté nebylo třeba, aby transmisář podával svoji dědickou přihlášku k pozůstalosti po transmitentu, stačilo by, kdyby pouze podal dědickou přihlášku k pozůstalosti po A a současně prokázal, že mu pozůstalost transmitentova aspoň byla deferována. Ba mohl by dokonce pozůstalost transmitentovu odmítnouti, poněvadž by rozhodovala jen skutečnost, že mu byla pozůstalost transmitentova deferována, aniž by bylo třeba, aby byl skutečným dědicem. Tu bychom však došli k anomalitě, že totiž pokračováním v osobě transmitentově při projednání pozůstalosti původního zůstavitele není skutečný dědic transmitentův, nýbrž někdo jiný, jemuž se pozůstalost po В pouze nabízela. To by však odporovalo intencím zákonného předpisu o transmisi a kromě toho i předpisu §u 547 o. o. z., který praví, že pouze ten dědic, který dědictví přijal a jakmile je přijal, se pokládá za pokračování osoby zůstavitele.
(Dokončení.) České právo
Časopis spolku notářů československých
Řídí prof. Dr. Em. Svoboda s kruhem redakčním.
Vychází každý měsíc mimo červenec a srpen. — Redakce a administrace v Praze-2.
Žitná ul. č. 4b. — Předplatné ročně 40 Kč i s poštovní zásilkou. — Jednotlivé
číslo 4 Kč.
Ročník 11. V Praze, v říjnu 1929. Číslo 8.
Dr. Eduard Liska:

Transmise podle občanského zákona a její použití v praksi.

(Pokrač.)
Vzhledem k tomu jsem toho mínění, že v §§ 537 a 809 má zákon na zřeteli skutečné dědice, tedy osoby, jimž pozůstalost po transmitentu skutečně připadne a jim je odevzdána (stejně Touaillon: Not. Ztg. 1917 str. 21). Je-li tomu tak, musí transmisář podati své dědické přihlášky k oběma pozůstalostem, a bude zde jistá souvislost mezi těmito dvěma přihláškami. Neboť jen ten, kdo podal dědickou přihlášku k pozůstalosti transmitentově, muže se přihlásiti s účinkem k pozůstalosti původního zůstavitele. Kdo by tak neučinil, musel by býti zamítnut se svojí přihláškou dědickou podanou v pozůstalosti po A pro nedostatek dědického titulu (srovnej § 799 o. o. z. s §§ 121 a 122 nesp. pat.). Časově musí býti dědická přihláška k pozůstalosti po В podána dříve.
A máme zde další otázky: Kdo jest skutečným dědicem po určité osobě? Stačí k tomu podati dědickou přihlášku, nebo jest třeba vyčkati odevzdání pozůstalosti? Vzhledem k tomu, že před odevzdáním pozůstalosti mohou býti stále ještě podány další dědické přihlášky s právním účinkem pro nesporné řízení (na př. osobami, které byly předvolány pod následky §u 120 nesp. řízení nebo i dědické přihlášky si odporující), není před odevzdáním pozůstalosti cestou nespornou vlastně zjištěno, komu ve skutečnosti pozůstalost bude odevzdána. Po odevzdání pozůstalosti nelze již podávati dalších dědických přihlášek, otázka osoby dědicovy jest pro nesporné řízení rozřešena, a zrněny v té příčině mohou nastati jen cestou sporu. Ale poněvadž pro transmisi bude zapotřebí zjistiti osobu transmisářovu způsobem, který nepřipouští pochybnosti, mám za to, že bude zapotřebí vyčkati odevzdání pozůstalosti transmitentovy, aby mohlo býti pokračováno v projednání pozůstalosti původního zůstavitele (jinak Touaillon). Tím projednání obou pozůstalostí, ač jest jinak úplně samostatné, přec jen na sobě poněkud závisí, a tato závislost vyniká zejména v případech, kde se projednání oněch pozůstalostí povede u různých soudů. O tom se zmiňuji ještě níže.
Přesné praktikování hořejšího způsobu zjišťování osoby transmisářovy vedlo by mnohdy k průtahům při projednání pozůstalosti původního zůstavitele, a to tam, kde by z jakýchkoliv důvodů nebylo lze pozůstalost transmitentovu rychle projednati a odevzdati. Aby tyto průtahy byly odstraněny, bylo by snad lze ve výminečných a nesporných případech spokojiti se k průkazu, že transmisář jest skutečným dědicem po transmitentu, se zjištěním, že transmisář podal neodvolatelnou (§ 806) dědickou přihlášku, prokázav své nepopiratelné právo dědické (na př. po vdovci se přihlásí ab intestato jediný jeho syn). To však lze učiniti bez nebezpečí jen tam, kde není pravděpodobno, že by v osobě dědice transmitentova mohly nastati před odevzdáním pozůstalosti změny.
Jisté modifikace ve způsobu určení dědice transmitentova nastanou, nezanechá-li transmitent žádného jmění. Kde není jmění, tam se pozůstalost neprojednává (§ 72 nesp. pat.), a tam nemůže ani dojíti k odevzdání pozůstalosti. Nemohu proto souhlasiti s názorem projeveným v pojednání p. not. Dra Touaillona v Zeitschrift f. Not. 1917 str. 29 a násl., že se v takovémto případě též pozůstalost projedná, že však odpadnou jisté úkony, které předpokládají existenci pozůstalostního jmění (na př. inventura nebo místopřísežné přiznání jmění, výkaz pozůstalosti, výkaz o splnění poslední vůle a pod.). Jsem toho mínění, že v takovémto případě se sice pozůstalost neprojednává, provedou se však úkony, jichž bude zapotřebí k nespornému zjištění skutečného dědice transmitentova. Tak na př. bude nutno publikovati závěť, dědici budou museti podati své dědické přihlášky, a ty budou přijaty na soud atd. Aby se však určilo, komu jako dědici po В se pozůstalost po A iure transmissionis nabízí, bude zapotřebí kromě toho vydati usnesení, jež by určovalo osobu dědice transmitentova a v tom směru nahrazovalo odevzdací listinu, a to s tím právním účinkem, že by den, kdy ono usnesení nabude moci práva, byl časovým mezníkem, po němž již nelze s právním účinkem pro nesporné řízení podati další dědické přihlášky. Tímto usnesením by bylo ono řízení skončeno a určeno, kdo bude skutečným dědicem transmitentovým a kdo tedy má právo na podíl z pozůstalosti po A iure transmissionis.
Má-li se provésti transmise, jest vyloučeno, aby sebe nepatrnější předlužená pozůstalost transmitentova byla přenechána iure crediti podle §§ 52 a 73 nesporného pat. Byla-li totiž již podána dědická přihláška, jest přenechání pozůstalosti iure crediti vyloučeno; podle toho, co jsem shora uvedl, musí však transmisář podati dědickou přihlášku k pozůstalosti po B; tedy tato dědická přihláška přenechání pozůstalosti iure crediti vylučuje. Může ovsem nastati případ, že pozůstalost transmitentova byla iure crediti přenechána již před tím, nežli transmisář zví o transmisi. Tu ovšem podá svoji dědickou přihlášku bez ohledu na provedené přenechání iure crediti, které již nabylo právní moci.
A jest zde ještě další významný důvod mluvící proti přenášení transmitentova podílu z pozůstalosti po A do jeho vlastní pozůstalosti. § 809 o. o. z. praví: »...vstoupí jeho dědicové v právo dědictví přijmouti nebo odmítnouti...« Dává tedy zákon transmisáři alternativní možnost rozhodnouti samostatně a úplně neodvisle od pozůstalosti transmitentovy, zda chce pozůstalost po A přijmouti nebo odmítnouti. Transmisář, který pozůstalost po В přijal, může odmítnouti pozůstalost po A iure transmssionis mu deferovanou (naopak jest to vzhledem k tomu, co jsem shora uvedl, vyloučeno). To by však nebylo možno, kdyby pozůstalost po A nebo podíl z ní připadající na transmitenta byl přenesen do jeho pozůstalosti, neboť pak by obě pozůstalostní podstaty splynuly v jeden celek a transmisář by jedinou přihláškou akceptoval i pozůstalost po A přenesenou do pozůstalosti po B. Bylo by mu tedy znemožněno rozhodnouti volně podle § 809 o. o. z., byl by nucen buď сelou pozůstalost po В přijmouti, nebo celou odmítnouti. Proti tomu by se ovšem mohlo namítnouti, že podíl transmitentův z pozůstalosti po A se zařadí do jeho pozůstalosti teprve tehdy, podá-li transmisář též svoji dědickou přihlášku k pozůstalosti po A iure transmissionis a tím projeví svoji vůli přijmouti podíl jemu takto nabídnutý. Naproti tomu však mluví proti přenášení podílu další důležité důvody, které vyjdou na jevo při řešení otázky výplaty povinného dílu, ručení za odkazy a za pozůstalostní dluhy.
A. Nejdříve si povšimneme výpočtu a výplaty povinného dílu. Jest nesporné, že za základ pro vypočtení povinného dílu po transmitentu bude sloužiti jen jeho vlastní jmění, nikoliv tedy i jmění, jež by mu připadlo z pozůstalosti původního zůstavitele a jež transmisí přechází na transmisáře. § 784 o. o. z. mluví o »...právech a pohledávkách, jež zůstavitel byl oprávněn volně zanechati svým nástupcům...«. Zákonodárce měl zde na mysli zajisté práva a pohledávky, jež v den zůstavitelovy smrti byly již existentní a měly jistou majetkovou hodnotu. Dědické právo nebo právo z delace iure transmissionis přenesené na transmisáře však není ještě právem existentním (ač zajisté představuje jistou majetkovou hodnotu), a to prostě proto, že transmitent ještě nepodal dědickou přihlášku a tím — sit venia verbo — delaci ještě nezhmotnil; jeho dědicové mohou mimo to podle § 809 odmítnouti dědictví transmitentovo z pozůstalosti po A. Bylo by jistě absurdní, aby výše povinného dílu závisela na tom, zda transmisář dědictví jemu iure transmissionis nabídnuté přijme nebo odmítne. Přenese-li se jmění po A do pozůstalosti po B, zvýší se základna pro výpočet povinného dílu a tím se i zvýší povinný díl. Dejme tomu, že A zanechá aktiv ve výši 10000 Kč, pasiv 5000 Kč, transmitent pak aktiv ve výši 20000 Kč, pasiv 10000 Kč. Povinný díl descendentů dědice В by činil správně jen 5000 Kč, to jest polovici čisté pozůstalosti po B, a nikoliv 7500 Kč, jak by tomu bylo při sloučení obou pozůstalostí. Naopak, je-li pozůstalost po A pasivní, nemá to za následek snížení povinného dílu po B. Správnost tohoto tvrzení vynikne zejména v případě, že by A i В měli nepominutelné dědice. Při hořejším stavu aktiv a pasiv by podle mého názoru měl činiti povinný díl descendentů po A 2500 Kč, po В 5000 Kč. Zůstalo by tedy transmisáři čistých celkem 7500 Kč. Kdyby se však jmění po A přeneslo do pozůstalosti po B, musel by transmisář na povinných dílech vyplatiti: descendentům po A 2500 Kč, descendentům po В pak buď 7500 Kč (kdyby se nebral zřetel na vyplacený povinný díl descendentům po A per 2500 Kč), nebo aspoň 6250 Kč (kdyby se do pozůstalosti po В přeneslo jen čisté jmění po A již po odečtení vyplaceného povinného dílu). Zůstalo by tedy transmisáři v nejpříznivějším případě jen 6250 Kč místo 7500 Kč, a on by vyplatil vlastně více než polovici celkového čistého jmění jako povinný díl. Tato nesrovnalost bude ještě patrnější v případě, když by transmitent vůbec žádné jmění nezanechal. Tu by povinný díl descendentů po A činil 2500 Kč, zbytek čistého jmění per 2500 Kč by se pojal do pozůstalosti po В a zde by (dejme tomu, že by transmitent neměl žádných dluhů) musel С vyplatiti descendentům transmitentovým opět polovici čistého jmění pozůstalostního po B, to jest 1250 Kč jako povinný díl; vyplatil by tedy transmisář na povinné díly v obou pozůstalostech celkem 3/4 celkové čisté pozůstalosti. To by ovšem naprosto odporovalo § 765 o. o. z.
В. K dalším nesrovnalostem dojdeme, uvědomíme-li si postavení věřitelů obou pozůstalostí. I zde platí zajisté pravidlo, že věřitelům určité pozůstalosti ručí jen zůstavitelovo jmění (předpokládám ovšem podmínečnou dědickou přihlášku), ať už jest to ručení cum viribus hereditatis nebo ultra vires hereditatis. Rozhodujícím bude v každém případě inventář. A nyní si představme, že by pozůstalost po В byla silně pasivní, kdežto pozůstalost po A aktivní. Chce-li transmisář děditi iure transmissionis po A, nemůže odmítnouti dědictví po B, poněvadž by mu nemohlo býti iure transmissionis deferováno. On se tedy přihlásí, avšak podmínečně. Aktiv zde bude na příklad za 20000 Kč, pasiv za 40000 Kč. Zachová-li transmisář předpisy §§ 802 a 814 o. o. z., obdrží věřitelé pozůstalosti po В v daném případě jen 50% svých pohledávek. A nyní dejme tomu, že by pozůstalost po A byla aktivní částkou 50000 Kč. Zařadí-li se tato částka do pozůstalosti po B, mohou se pak zcela právem věřitelé této pozůstalosti domáhati úplného zaplacení svých pohledávek, ač by při správném postupu dostali jen polovici. Nesprávným přenesením by v tomto případě byl připraven transmisář o 20000 Kč. A dejme tomu, že by pozůstalost po A byla aktivní jen částkou 20000 Kč nebo méně. Tu by dědická přihláška transmisářova k pozůstalosti po A při nesprávném postupu prospěla jen věřitelům pozůstalosti po B, nikoliv však transmisáři, který by vyšel na prázdno. Tu by on docela právem raději odepřel přihlásiti se k pozůstalosti po A i po B, a mám za to, že by ho nikdo nepřinutil, aby dědickou přihlášku podal. Mohl by mi někdo namítnout, že by věřitelé podle (odpůrčího zákona § 7) mohli nutiti transmisáře k podání dědické přihlášky. I kdyby se jim to podařilo, nebylo by jim tím při správném provádění transmise pomoženo, neboť oni by mohli žádati uspokojení zase jen ze jmění transmitentova a nikoliv též ze jmění, jež zůstalo po původním zůstaviteli, které netvoří součást transmitentovy pozůstalosti. Kdyby se ovšem v takovémto případě transmisář přihlásil za dědice bezpodmínečně k pozůstalosti po B, pak by ručil za pozůstalostní dluhy i svým vlastním jměním, a tedy i čistým podílem, který by mu připadl z pozůstalosti po A. Jedině v tomto případě by mohli věřitelé pozůstalosti po B s plným účinkem donutiti transmisáře podle § 7 odpůrčího zákona, aby se též přihlásil k pozůstalosti po A.
(Dokončení.) Dr. Eduard Liska:

Transmise podle občanského zákona a její použití v praksi.

(Dokončení.)
A zase naopak: Po A zůstane aktiv za 20000 Kč, pasiv 40000 Kč, pozůstalost po В bude aktivní částkou 10000 Kč (aktiv 20000 Kč, pasiv 10000 Kč). V tom případě se С pravidelně přihlásí za dědice jen po В a předlužené dědictví po A odmítne. Není však také vyloučeno, že by se s ohledem na možnost nového jmění, neb z jiných důvodů přec jen přihlásil k pozůstalosti po A, ovšem podmínečně. Při správném provedení transmise obdrží v tomto případě věřitelé pozůstalosti po A 50% svých pohledávek, věřitelé po В plné uspokojení. Kdyby byly obě pozůstalosti smíšeny, obdrželi by jak věřitelé po A, tak i po В pouze 4/5 svých pohledávek; byli by tedy věřitelé po A neprávem o 1/5 svých pohledávek zkráceni, věřitelé po A by opět neprávem obdrželi o 3/10 svých pohledávek více, a transmisář by nedostal nic, ač při správném provedení transmise by mu zůstalo čistých 10000 Kč. Kdyby se však С v daném případě přihlásil k pozůstalosti po A bezpodmínečně, ručil by za dluhy z pozůstalosti po A i celým svým jměním, to jest i čistým podílem z pozůstalosti po B, a obdrželi by tomto případě (předpokládajíc, že transmisář soukromého jmění nemá)
a) při správném provedení transmise věřitelé po zůstalosti po A 3/4 svých pohledávek, věřitelé po В plné uspokojení, a
b) při smíšení obou pozůstalostí obojí věřitelé jen 4/5 svých pohledávek.
Z těchto příkladů lze seznati, jak značný majetkový význam může míti způsob, jímž se transmise provádí, a jest proto tím významnější docíliti naprosto jednotného postupu při provádění transmise.
Zajímavý jest při řešení této otázky názor, který uvádí Klang ve svém komentáři k rak. obč. zák. vyd. 1927/1928 seš. 4 str. 41 a násl. Praví se tam mimo jiné: »Podal-li již transmitent В svoji dědickou přihlášku k pozůstalosti po A, jest jeho dědic С na tuto přihlášku vázán. Podal-li tedy В bezpodmínečnou dědickou přihlášku a jeho dědic se obává, že dluhy pozůstalostní po A by vyčerpaly nebo dokonce převyšovaly aktiva obou pozůstalostí, tu může buď pozůstalost transmitentovu zcela odmítnouti, anebo se podmínečně přihlásiti. V druhém případě ručí věřitelům obou pozůstalostí do výše celkové sumy aktiv, a to oběma druhům věřitelů v tomtéž poměru. Věřitelé pozůstalosti po A nemají přednost před věřiteli pozůstalosti po B, oddělení obou pozůstalostních mas trvá jen do odevzdání pozůstalosti. Pakli zanechá В pozůstalost předluženou, může nastati zkrácení věřitelů pozůstalosti po A. Oni však mají možnost žádati za separatio bonorum podle § 812 o. o. z. a tím ono zkrácení od sebe odvrátiti.«
Tyto názory jsou správné však pouze v případě t. zv. nepravé transmise, to jest tehdy, podal-li již В k pozůstalosti svou dědickou přihlášku a pak zemře1, aniž se dědictví ujal. Jak jsem si již dovolil dokázati, nepokládám tyto případy za transmisi v pravém slova smyslu, neboť zde transmitent svojí dědickou přihláškou projevil vůli dědictví po A přijmouti, tím svoji delaci zhmotnil a učinil dědictví po A součástí svého jmění; v tom případě jest ovšem správné, zařadí-li se ono dědictví po A do pozůstalosti po B. Tyto případy dlužno posuzovati stejně jako nabytí jakékoliv pohledávky zůstavitelem. Pro případ pravé transmise podle § 809 o. o. z. však nelze uvedených názorů Klangova komentáře použíti. Zejména též nemohli by žádati v případe transmise v pravém slova smyslu věřitelé pozůstalosti za separatio bonorum, poněvadž podle § 812 o. o. z. jest míněno oddělení dědictví od jmění dědicova, nikoliv jednoho dědictví od jiného dědictví.
C. Ku stejným výsledkům jako při věřitelích pozůstalosti bychom došli při úvaze o odkazovnících. I za odkazy transmitentem nařízené ručí onerát podmínečně se přihlásivší jen do výše čisté pozůstalosti po B, a nestači-li ona k úplnému splnění odkazů, nastanou srážky podle § 692 o. o. z. a nemohou odkazovníci žádati uspokojení z čistého jmění, jež snad transmisáři připadlo iure transmissionis z pozůstalosti po A. Jinak platí zde obdobně téměř totéž, co řečeno při věřitelích pozůstalosti.
D. Konečně zmíním se o poplatkových předpisech při transmisi. Podle druhého odstavce § 15 c. nař. z 15. září 1915 č. 278 ř. z. se podrobuje transmise dvojímu vyměření dědického poplatku. Dědický poplatek vyměří se jednak ze jmění, jež připadlo z pozůstalosti původního zůstavitele transmitentovi, jednak ze jmění, jež připadlo transmisáři z pozůstalosti po transmitentovi, zvětšeného o čistý podíl z pozůstalosti po původním zůstaviteli. Při tom pro sazbu daně dědické jest rozhodující příbuzenský poměr jednak mezi A a B, jednak mezi В a C. Totéž platí pro vyměření převodního poplatku (§ 1 zák. z 18./6. 1901 č. 74 ř. z.); dlužno však míti na zřeteli předpis § 39 odstavec druhý c. nař. č 278 ai. 1915.
Z těchto poplatkových ustanovení odvozují mnozí správnost názoru, že při transmisi se má přenésti podíl iure transmissionis osobě С z pozůstalosti po A připadnuvší do pozůstalosti po B, a že se má v rámci této pozůstalosti transmisáři odevzdati (tak na př. Klang Comm. 1927/1928). Nesprávnost tohoto postupu dovolil jsem si již prokázati. Jest jistě známo, že předpisy občanskoprávní se mnohdy odchylují od předpisů poplatkových o plných 90° a že nelze tedy z poplatkového předpisu odvozovati správnost předpisu občanskoprávního neb naopak, a že zde též nelze použíti analogie (viz na př. mé pojednání o životních pojistkách v ročníku 7. Č. P.). I při správném provádění transmise dojde k dvojímu vyměření poplatků podle cit. poplatkových předpisů. Veškeré okolnosti transmisi zakládající uvedou se v projednacím protokolu, a tam, kde bude sepsán též výkaz pozůstalosti, uvedou se v něm veškeré okolnosti, jež mohou pro dvojí vyměření poplatků míti důležitost (na př. výše podílu nabytého iure transmissionis, příbuzenský poměr mezi původním zůstavitelem a transmitentem a mezi tímto a transmisářem, a pod.). Není tedy ani z důvodů poplatkových třeba přenášeti podíl z pozůstalosti po A do pozůstalosti po B, nebo obě pozůstalostní masy spojovati v jeden celek.
II.
Když jsme si takto probrali teoretickou stránku transmise, přikročme k praktickému řešení postupu činitelů, kteří při transmisi vystupují.
A. Nejjednodušší a také nejčastější bude případ, kdy pro obě pozůstalosti bude příslušný týž soud. Při projednání pozůstalosti po A zjistí soudní komisař, že dědic В zemřel sice po zůstaviteli, avšak dříve, nežli podal řádnou dědickou přihlášku nebo nežli prohlásil neodvolatelně, že na pozůstalost po A dědických nároků nečiní. Aby byla podaná dědická přihláška též přijata na soud, se vzhledem k ustanovení § 806 o. o. z. vyžadovati nebude. Především bude soudní komisař ex officio zkoumati, zda bylo osobě В vůbec deferováno, to jest zda В nebyl z dědictví vyloučen pro nehodnost, nezpůsobilost, vzdání se dědictví podle § 551 o. o. z. a pod. Nebylo-li osobě В deferováno, k transmisi nedojde, takto uprázdněný podíl připadne ostatním (nebo dalším) dědicům. Bylo-li však transmitentu В deferováno, pak bude soudní komisař opět ex officio pátrati po dědicích delátových. Dr. Touaillon ve svém pojednání v Z. f. Not. 1917 str. 56 praví, že pozůstalostní soud původního zůstavitele má se starati jen o zjištění dědiců, kteří na prvém místě jsou povoláni; zemřel-li někdo z nich, nemá se starati o to, kdo jsou jeho dědicové a nemá je vyzývati, aby podali dědické přihlášky; má pouze přijmouti přihlášku dědickou, kterou v předepsané formě podá bez vyzvání transmisář. Tento názor nemohu pokládati za správný. Účelem pozůstalostního řízení, které podle § 1 nesp. říz. jest povětšině officiosní, jest mimo jiné starati se, aby pozůstalost byla odevzdána pravým dědicům. Z toho účelu arci plyne povinnost pátrati z moci úřední po dědicích, a to nejen po přímých dědicích, ale i po transmisářích. Pátraje po těchto vyšetří soudní komisař, kdy a kde transmitent zemřel, a dá si předložití jeho pozůstalostní spis. Při tom bude opět zkoumati, zda dědic delátův není z pozůstalosti původního zůstavitele vyloučen (na př. pro nezpůsobilost, nehodnost, vzdání se a pod.). Pro posouzení této okolnosti bude rozhodovati poměr mezi původním zůstavitelem a transmisářem C, a rozhodným okamžikem bude zde okamžik delace osobě B. Nezanechá-li В žádných dědiců, nenastane odúmrt ve prospěch státu (rozhodnutí nejvyš. soudu z 8./5. 1894 č. 5640, pak z 29./3. 1888 č. I 80, kniha judikátů č. 138 — opačné rozhodnutí ze dne 26./4. 1866 č. 2473, viz též Stubenrauch: Comm. 1902 str. 742 poz. 4). Mám za to, že prvá dvě rozhodnutí jsou jedině správná. Podle § 809 i 537 o. o. z. přechází právo z transmise jen na dědice prvého deláta, kdežto při odúmrtí nemůže býti o dědictví neb dědici řeči. Podle § 760 připadá pozůstalost jako odúmrt státu, není-li dědiců; není tudíž třeba, aby se stát za dědice přihlašoval, má se pouze vyjádřiti, zda odúmrt přijímá či nikoliv. Nemá-li tedy prvý delát В žádných dědiců, nebo má-li je sice, ale oni dědictví nenabudou, nastává sukcesivní delace, to jest na místo zemřelého dědice В deferuje se dalším dědicům, které on svojí existencí dříve z dědictví vylučoval.
Projednává-li týž soudní komisař obě pozůstalosti, bude věc velmi jednoduchá. Nejdřív projedná pozůstalost transmitentovu, aby zjistil, kdo jsou jeho skuteční dědici, a pak projedná pozůstalost původního zůstavitele. (V praksi se zpravidla projednají obě pozůstalosti téhož dne.) Pokud nebude pozůstalost transmitentova projednána a dědicům odevzdána, potud není jisto, zda nenastane změna v osobě dědicově; bylo by tedy velmi neopatrné projednati pozůstalost původního zůstavitele dříve nežli pozůstalost transmitentovu. Mohlo by se totiž na příklad státi, že pozůstalost transmitentova bude projednána s jeho zákonnými dědici, avšak před odevzdáním pozůstalosti najde se pravá a platná závěť. Tu nebylo by lze pozůstalost odevzdati zákonným dědicům a musí se tudíž v projednání pokračovati se zákonným dědicem, a to případně po předchozím provedení řízení podle § 125 nesp. pat. Stane-li se však, že transmitent nezanechá žádného jmění, tu se sice po něm pozůstalost neprojednává, avšak přesto dlužno jeho dědice vyzvati k podání dědických přihlášek, tyto přihlášky dlužno přijmouti na soud a pozůstalostní soud pak vydá usnesení, jímž se určí, komu a v jakém poměru by připadlo eventuelní pozůstalostní jmění. Toto usnesení nahrazuje odevzdací listinu po stránce určení dědice a po jeho pravomoci nebude možno s účinkem pro nesporné řízení podati další dědické přihlášky.
Odevzdací listinou vydanou v pozůstalosti po transmitentovi, případně oním právě zmíněným usnesením, bude nesporně určena osoba dědice po В a tomuto dědici se pak iure transmissionis nabízí dědictví po původním zůstaviteli. Tento nabude jako dědic legitimaci k přijetí nebo odmítnutí dědictví po A. Chce-li ono dědictví přijmouti, musí podati svoji řádnou dědickou přihlášku také k pozůstalosti původního zůstavitele a odvolati se k průkazu svého práva dědického na ius transmissionis podle § 809 o. o. z. a na odevzdací listinu, případně usnesení ji nahrazující, které byly vydány v pozůstalosti transmitentově. Podáním dědické přihlášky po A stává se С transmisářem. Tato dědická přihláška může se svým obsahem zcela lišiti od dědické přihlášky podané v pozůstalosti transmitentově. Byla-li na příklad podána prvá přihláška podmínečně, může býti druhá bezpodmínečná, neb naopak, a byla-li prvá podána na základě závěti, může druhá se zakládati na posloupnosti intestátní atd. Dědická přihláška transmisářova k pozůstalosti původního zůstavitele musí se však zakládati na tomtéž delačním důvodě, podle něhož bylo deferováno transmitentovi. Vyplývá to z úvahy, že při transmisi se táž delace přenáší s transmitenta na transmisáře, musí zde tedy býti také stejný titul delaci zakládající. Byl-li tedy transmitent povolán k pozůstalosti po A ze zákona, nemůže se transmisář k téže pozůstalosti iure transmissionis přihlásiti ze závěti, i když snad byl dědil po transmitentu na základě závěti. Dědická přihláška s takovouto vadou nemohla by se přijmouti na soud, neboť uvedený tam delační důvod jest nesprávný, a takováto přihláška neodpovídá předpisu § 799 o. o. z. To by bylo zrovna tak, jako kdyby někdo podal dědickou přihlášku ze závěti tam, kde vůbec žádné poslední vůle není.
Nechce-li transmisář pozůstalost po A nebo její část přijmouti, pak transmise nenastane a podíl takto uprázdněný připadne
a) bylo-li vedle В povoláno více dědiců, těmto dědicům,
b) by-li В jediným dědicem, dalším dědicům původního zůstavitele (sukcesivní delace).
Transmisář může dědictví po A odmítnouti buď výslovně (do protokolu nebo prohlášením ve formě soukromé listiny) nebo mlčky (nedostaví-li se k projednání, jsa k němu předvolán pod následky v § 120 nesp. pat. uvedenými). Nesmí se však zapomínati, že v posledním případě není transmisář vyloučen z dědictví, nýbrž jen z projednání, a může tedy v promlčecí lhůtě 30ti let vždy ještě hereditatis petitione domáhati se vydání dědictví.
Přijal-li transmisář dědictví po A, tedy podal-li svoji řádnou dědickou přihlášku k této pozůstalosti, vstupuje na místo transmitenta do pozůstalostního řízení po A jako jeho representant a nástupce se všemi téměř důsledky. Tak zejména v případě, že byly podány dědické přihlášky si odporující, určí se role žalobcova podle síly dědického titulu, na jehož základě bylo deferováno transmitentu (stejně Klang: Comm. 1927/1928). Dojde-li k sporu, bude místo transmitenta vystupovati transmisář. Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 7./6. 1893 Sb. Glaser-Unger č. 14730 jde dokonce tak daleko, že praví, že nehodnost transmisářova děditi po původním zůstaviteli jest bezvýznamná a transmisi tedy nevylučuje. Mám však za to, že tak dalece nelze zabíhati při t. zv. teorii representační a že zejména osobní vlastnosti dědicovy musí se posuzovati podle poměru, jaký jest mezi původním zůstavitelem a transmisářem, a tedy nikoliv mezi oním a transmitentem.
Jak jsem se již zmínil, jest projednání pozůstalosti po A jednáním úplně odděleným a na projednání pozůstalosti transmitentovy nezávislým. Tomu nasvědčuje zejména slovo »vstoupí« (treten) § 809 o. o. z. Proto tvrdím, že při projednání pozůstalosti vystupuje na místo transmitenta В transmisář С a jemu se dědictví po A odevzdá přímo odevzdací listinou vydanou při projednání této pozůstalosti. Není tedy nikterak zapotřebí dědictví po A odevzdávati pozůstalosti po B, pak je přenášeti do pozůstalosti po В a teprve v této je transmisáři odevzdati. Tento postup pokládám nejen za nesprávný, nýbrž i za nejvýš nepraktický a zdlouhavý, což vynikne zejména tam, kde obě pozůstalosti projednávají různé soudy, které jsou třeba od sebe značně vzdálené. Přenáší-li se dědictví z jedné pozůstalosti do druhé, jsou obě projednání na sobě značně závislá, pozůstalost po В nelze zpravidla skončiti před projednáním pozůstalosti po A, nebo aspoň před provedením soupisu jmění a dluhů, neboť by nebyla známa výše dědictví, jež se má přenésti; naopak zase — jak jsem uvedl — bude třeba vyčkati projednání pozůstalosti po B, aby se mohlo zjistiti, kdo jest transmisářem, a aby se tedy pozůstalost po A mohla projednati.
Postupuje-li se však způsobem, jehož správnost zde obhajuji, jest projednání obou pozůstalostí téměř úplně na sobě nezávislé, až na určení osoby transmisářovy. Tо má pro praksi značnou cenu, nehledíc k tomu, že tímto postupem vyvaruje se soudní komisař nesprávnostem povahy občansko-právní (viz zmínku o nepominutelných dědicích, odkazovnících a věřitelích pozůstalosti).
Co se poplatkové stránky transmise týče, opakuji, že tato otázka naprosto nesouvisí s občansko-právním řešením, a že z poplatkového předpisu o dvojím vyměření poplatků nelze dovozovati správnost přenášení dědictví po A do pozůstalosti po B.
Dědický poplatek z čistého jmění iure transmissionis transmisáři připadlého bude vyměřen podle § 15 odst. II. c. nař. z 15./9. 1915 č. 278 ř. z. dvakráte, jednou na základě příbuzenského poměru mezi A a B, po druhé pak mezi В a C. Jest proto soudní komisař pozůstalost po A projednávající povinen vyšetřiti a uvésti vše, čeho bude k tomuto dvojímu vyměření dědické daně zapotřebí. Tam, kde se podle odst. II. § 34 nař. min. fin. z 29. prosince 1915 č. 397 ř. z. vyhotoví zvláštní výkaz pozůstalosti, uvedou se ony okolnosti v tom výkazu, jinak uvede se vše v projednávacím protokole, který výkaz pozůstalosti nahrazuje. Nemusím snad podotýkati, že i při vyměřování dvojí daně dědické mohou býti uplatňovány veškeré zákonné úlevy, a to — jsou-li pro to podmínky — při každém vyměření daně dědické zvlášť.
Převodní poplatek vyměří se též dvakrát, upozorňuji zde však na ustanovení odstavce II. § 39 c. nař. z 15./9. 1915 č. 278 ř. z., jehož zpravidla bude lze při transmisi použiti a který dává transmisáři právo žádati jeden převodní poplatek (t. j. poplatek vyměřený z prvého převodu z původního zůstavitele na transmitenta) zpět. Toto právo patří jen transmisáři, poněvadž jen on jest representantem a nástupcem transmitentovým, který jest onou osobou, již citovaný předpis označuje slovem »der Gebührenpflichtige«. Při projednání pozůstalosti transmitentovy pak nebude o transmisi ani zmínky, a to jak po stránce občansko-právní, tak i poplatkové.
B. Celkem týž postup bude zachován v případech, kde se pozůstalost po původním zůstaviteli projednává u jiného soudu, nežli pozůstalost po transmitentu. Zde bude pouze zapotřebí, aby soudní komisař projednávající pozůstalost po A dal si písemně potvrditi příslušným pozůstalostním soudem po B, kdo jsou skuteční dědici po transmitentu a v jakém poměru jim pozůstalost byla odevzdána. Toto potvrzení může nahraditi odevzdací listina vydaná v pozůstalosti transmitentově. Tímto způsobem zjištěné dědice trasmitentovy předvolá soudní komisař k projednání pozůstalosti po A a vyzve je ku podání dědických přihlášek podle § 75 nesp. pat. Může je též předvolati pod následky § 120 nesp. pat. uvedenými. Další postup při projednání této pozůstalosti jest již zcela pravidelný, pouze se nesmí zapomínati, že na místo transmitentovo vstoupil transmisář. Připadá-li tímto způsobem transmisáři pouze část dědictví po A, připadne tento podíl — je-li více transmisářů — těmto v tomtéž poměru, v jakém jim připadla pozůstalost transmitentova.
Byl-li při projednání pozůstalosti transmitentovy zřízen podle § 77 bod 1. a 2. nesp. pat. curator personae, podá tento opatrovník taktéž dědickou přihlášku k pozůstalosti původního zůstavitele jménem transmisáře, jehož zastupuje.
Odevzdací listina vydaná v pozůstalosti původního zůstavitele bude zníti přímo na transmisáře, který tedy dědictví jemu iure transmissionis připadlého nabude přímo z této pozůstalosti.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Poučení porotců. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 542-544.