Nedostál- li dlužník svému závazku převzatému vůči advokátu věřitele, že zaplatí i útraty dosavadního právního zastupování odpůrci v této záležitosti vzniklé, — tedy lze útraty tyto zažalovali proti dlužníku tomu bez předcházející soudní adjustace, při čemž stačí petit: „aby žalovaný byl odsouzen k zaplacení útrat jak jsou v žalobě uvedeny a soudem budou ustanoveny “ — bez ciferního označení jejich obnosu úhrnného. Rozsudek o žalobě této vynesený dlužno bráti v odpor odvoláním a ne rekursem.

Spor mezi žalující stranou F. D., B. D. a F. V. proti žalovanému J. Z. o 1550 K s přísl. byl vyrovnán v advokátní kanceláři právního zástupce žalobců Dra. K- již po sepsání žaloby a žádosti za prozatímní opatření, ale ještě před podáním její k soudu v ten způsob, že žalovaný J. Z. se zavázal zaplatiti žalobcům obnos zažalovaný i s posavadními útratami sporu, o kterých se vyjádřil Dr. K. při tom, že budou obnášeti asi 100 K.
Žalovaný zaplatil pak pouze obnos zažalovaný, ale nikoli útraty, pročež advokát K. podal na něho žalobu označenou zevně o 140 K s přísl., jejížto petit ale zněl: »aby právem bylo uznáno, že žalovaný J. Z. jest povinen zaplatiti žalobcům uvnitř účtované útraty ve výši, jak soudem budou stanoveny, s 5% úroky ode dne podání žaloby a útraty tohoto sporu do 14 dnů pod exekucí.«
Při ústním jednání namítal žalovaný:
1. předčasnost žaloby, jelikož zažalované útraty měly býti dříve soudně adjustovány dle dv. dekr. ze 4. října 1833 č. 2633 sb. z. s. a čl. V. uvoz. zák. k c. s. ř.,
2. neurčitost žalobní žádosti dle § 226. c. s. ř.,
3. přemrštěnost a zbytečnost zažalovaných položek.
Rozsudkem c. k. okresního soudu v Kr. bylo žalobě vyhověno jen ohledně částky 72 K 30 h a přiřčena žalobcům polovina útrat sporu, — a v ostatním žalobní prosba zamítnuta
z těchto důvodů:
Především není správná námitka předčasnosti žaloby, že totiž prý byla podána bez předchozí soudní adjustace zažalovaných útrat, neboť jen advokát, který chce žalovati svého klienta na zaplacení palmárních svých útrat, musí si je dáti dříve ustanoviti příslušným soudem, kdežto v přítomném sporu žalují prodavatelé svého spolukontrahenta na útraty vzešlé jim v advokátní kanceláři následkem opožděného splnění smlouvy kupní a převzatého závazku k jich náhradě. Mohli by i sami, anebo prostřednictvím jiného advokáta neb zmocněnce svého žalobu tuto podati; byli ovšem oprávněni před touto žalobou dříve si dáti své útraty proti dotyčnému svému právnímu zástupci soudně adjustovati (arg. dv. dekret ze 4. října 1833, č. 2633 sb. z. s.)
Rovněž postrádají důvodnosti námitky neurčitosti petitu a neodůvodněnosti útrat nepotřebného prý prozatímního opatření, poněvadž soudu přísluší ony útraty upraviti dle volného odborného uvážení (§ 273. c. s. ř.) a prozatímní opatření bylo odůvodněno špatnou situací majetkovou žalovaného, a málo reelním počínáním si jeho.
Následkem toho bylo žalovaného odsouditi k zaplacení zažalovaných útrat soudně na 72 K 30 h ustanovených s 5% úroky ode dne žaloby, jak žalobní prosba zní (§ 273. c. s. ř. a § 1334. obč. z.), a k jejichž náhradě odpůrcům žalovaný se byl zavázal (§ 861. obč. z.). Co se týká však útrat sporu tohoto, byly přiřčeny žalující straně jen z polovice, a to proto, poněvadž zavinila označením sporu na rubru žaloby »o 140 K s přísl.«, že musil býti spor projednáván dle předpisů o řádném řízení, kdežto použitím svého práva dáti si před podáním žaloby této útraty zažalované soudně ustanoviti anebo oceněním předmětu sporu nejvýše na 100 K, byla by tato sporná záležitost doznala projednávání jako věc bagatelní s menšími poplatky kolkovými a ostatními výlohami zastupování právního, a byly by pak bývaly dle § 43. odst. 2. c. s. ř. přisouzeny žalobcům celé útraty sporu, kdežto za nynějšího stavu věci lze jim přiřknouti jen polovici útrat dle § 43. odst. 1. c. s. ř., kolik by totiž asi byly obnášely útraty řízení bagatelního.
Na odvolání žalovaného a stížnost žalující strany do útrat byl rozsudek v odpor braný usnesením odvolacího soudu v U. H. u věci samé potvrzen, ale žalovaný uznán povinným zaplatiti žalobcům celé útraty sporu první i druhé stolice
z těchto důvodů:
Co se odvolání týče, jeví se býti nepřípustným, protože v tomto celém sporu jen šlo o útraty přípravné a se žalobou souvisící, ačkoli žaloba podána nebyla a dle § 55. c. s. ř. proti takovému výroku jest jen stížnost možná, právě tak, jako kdyby po podání žaloby byla žalobní prosba obmezena bývala na útraty.
Že tu výlučně šlo o útraty, vysvítá nejlépe z toho, že žalobní petit výslovně o útratách mluví a dle petitu samého jejich ustanovení soudci bylo ponecháno. Ve smyslu § 471. č. 2. c. s. ř. a dle § 474. c. s. ř. bylo proto v neveřejném sezení odvolání zamítnuto.
Co se týká stížnosti žalobců proti přisouzení jen polovice útrat sporu, jest tato odůvodněna vzhledem k § 43. odst. 2. c. s. ř.
Nikdy nelze ve stejných případech, když se jen jedná o přisouzení útrat rozsudkem, výrok o útratách toho sporu závislým činiti od výše přisouzených útrat, nýbrž rozhoduje jen to, zda-li vůbec nárok na náhradu útrat byl odůvodněn. A protože tu tak bylo, tedy byly celé útraty sporu žalobcům přisouzeny a dle §§ 41. a 50. c. s. ř. také žalovaný ku náhradě útrat stížnosti odsouzen.
Na dovolací stížnost žalovaného proti tomuto usnesení odvolacího soudu podanou, zrušil c. k. nejvyšší soud v odpor brané rozhodnutí odvolacího soudu a nařídili mu, aby vyřídil spis odvolací po zákonu, připojiv tyto důvody:
Stížnosti žalovaného nelze upříti oprávněnosti. Náhled soudu odvolacího, že sluší použíti ve případě tomto předpisu § 55. c. s. ř. a že se mělo rozsudku stolice prvé odporovati toliko stížností a nikoliv odvoláním, není správný.
Dle předpisu § 55. c. s. ř. lze rozhodnutí o nákladech obsaženému v rozsudku, nebere-li se zároveň v odpor rozhodnutí ve věci hlavní, odporovati toliko stížností. Zákon má tudíž na zřeteli náklady vzniknuvší během procesu. Ve případě našem nebyla však předmětem sporu ona pohledávka 1550 K, pro niž si žalobcové vymohli zatímní opatření, předmětem žaloby jsou spíše náklady, jež vznikly z důvodu vymočení zatímního opatření a přípravy ku žalobě na zaplacení zmíněného obnosu, k jejímuž podání však nedošlo, poněvadž bylo zatím zaplaceno. Požadovanou náhradu těchto nákladů nutno proto pokládati za samostatný nárok žalobní, a je-li tomu tak a jedná-li se tu jedině o útraty zažalované a nikoliv o náklady na spor provedený, bylo lze odporovati rozsudku jen odvoláním. (Rozhodnutí c. k. nejv. sodu ze dne 1. května 1911, č. j. Rv III 179/11.)
Při novém jednání odvolacím následkem toho nařízeném bylo pak odvolání žalovaného vyhověno a rozsudek v odpor vzatý byl změněn v ten smysl, že se zamítá návrh žalobní, aby uznán byl žalovaný povinným zaplatiti žalobcům účtované útraty ve výši, jak budou soudem ustanoveny, s 5% úroky ode dne podané žaloby a byli naopak žalobci odsouzeni k náhradě útrat první i druhé stolice.
Důvody:
Žalobcové domáhají se zaplacení útrat za prozatímní opatření a žalobu, jichž obou bylo třeba, poněvadž žalovaný včas nezaplatil jim kupní cenu za prodaný stroj mlátící. Žalobci v kontextu žaloby sice uvádějí číselně — až na 20% tarifního zvýšení bez číselného udání — jednotlivé položky útrat, které jim žalovaný prý zavinil, také na rubru žaloby označují výši své pohledávky na 140 K s přísl., kteréžto označení obnosu však nikterak nesouhlasí s účtem jednotlivých položek v žalobě vypočtených. Konečný návrh žalobní ale zní: »že žalovaný je povinen žalobcům zaplatiti shora účtované útraty ve výši, jak soudem budou ustanoveny.«
Tento návrh konečný neodpovídá ustanovení § 226. c. s. ř., že žádost žalobní musí býti určitá, a v případech, jako v tomto, kde jde o plnění pohledávky, dlužno tuto označiti číselně. Označení takové je nezbytně nutné (»hat zu enthalten«), a ježto se tudíž návrhu žalobnímu nedostává podstatné náležitosti, vyžadované § 226. c. s. ř., bylo jej zamítnouti. Mimo to nelze upříti oprávnění žalovaným uplatňovanému důvodu odvolacímu nesprávného právního posouzení věci, a to, pokud namítá předčasnost žaloby, neboť žalobcové ani sami netvrdí, že by kdy byli oznámili žalovanému přesnou výši své pohledávky. Žalovaný to sice výslovně nenamítl, ale plyne to z jeho námitky předčasnosti žaloby z důvodu toho, že zažalované útraty soudně ustanoveny nebyly, ve spojení s konečným petitem žalobním, aby byl žalovaný odsouzen zaplatiti útraty žalobcům vzniklé, »jak 'budou soudem ustanoveny«, a nevěděl-li žalovaný, tolik má platiti a nevěděl-li to ani žalobcové při podání žaloby, nemohl přirozeně také svůj dluh zaplatiti. Na tom by ničeho neměnila ani ta okolnost, že žalovaný prý prohlásil, že útraty ty vůbec platiti nebude, neboť dlužníku musí býti oznámeno, co a v jaké výši má platiti a jen to jest on platiti povinen (§§ 1412. a 1413. obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku soudu odvolacího podali žalobcové dovolání, jemuž c. k. nejv. soud. dvůr vyhověl, a v odpor vzatý rozsudek soudu odvolacího změnil tak, že se obnovuje rozsudek soudu první stolice v celku s tím omezením, že 5% úroky z přisouzených 72 K 30 h běží teprve ode dne 14. ledna 1911 a odsoudil žalovaného k útratám také řízení odvolacího i dovolacího, přičiniv tyto
důvody:
Dovolání opírající se o dovolací důvody čísel 4 a 3 § 503. c. ř. s. jest oprávněno.
Názor soudu odvolacího, že žádání žalobní jest neurčitým, dlužno označiti jako mylný, ze žádání žalobního jest zřejmě patrno, čeho žalobci na soudu žádají, domáhajíť se přisouzení útrat jimi číselně účtovaných, po případě jen v té výši, ve které soud je ustanoví. Tím dali dostatečný podklad soudcovskému rozhodnutí k exekuci způsobilému, poněvadž toto, nezamítnuto-li žádání žalobní z důvodů věcných, mohlo zníti jen tak, že se žalovaný odsuzuje k zaplacení určitých obnosů, po případě s 20% zvýšením poplatků, tedy k plnění odpovídajícímu předpisu § 7. ex. ř.
Také náhled soudu odvolacího, že žaloba jest předčasnou, nedá se udržeti.
Nehledě ani k tomu, že tu není zjištění stolice prvé, věděl-li žalovaný o tom, kolik činí útraty vzešlé prozatímním opatřením, jež žalobci vymohli, a připravením žaloby, a že soudem odvolacím předpokládanou okolnost, že žalovaný to nevěděl, nelze dovozovati již z toho, že žalobci netvrdili, že oni sdělili žalovanému výši těchto útrat, jest nevědomost ta bezvýznamnou již z toho důvodu, poněvadž není stránkou konstitutivní pro vznik a trvání závazku a poněvadž pominula tím okamžikem, kdy žaloba žalovanému byla doručena, ve které byly jednotlivé útraty přesně specifikovány. Nanejvýše pro otázku útrat (§ 45. c. s. ř.) mohlo po případě přijíti v úvahu, kdyby byl žalovaný ihned zaplatil svůj dluh. Soudce prvý zjistil a zjištění to nebylo v odpor vzato, že žalovaný se zavázal, že zaplatí útraty vzešlé žalobcům, v kanceláři Dra. K.
Dle toho jest žalovaný povinen dostáti svému slibu (§§ 859. a 861. obč. zák.).
Vzhledem k tomuto slibu nezáleží již na tom, zda žalobcové Dru. K. již zaplatili zažalované útraty čili nic, zda žalobcové dali své útraty včas ustanoviti, zda prozatímní opatření, za které žalobcové žádali a žaloba Drem. K. připravená byly zbytečný, ježto v dotčeném slibu obsaženo jest zřeknutí se veškerých těchto námitek a nad to soudce prvý případně vyložil, že bylo třeba sporných útrat a že byly účelný.
Jelikož mimo to také námitku žalovaného, že žaloba jest předčasnou, vzhledem k ustanovení dv. dekr. ze dne 4. října 1833 č. 2633 sb. z. s. a čl. V. uv. zák. k c. s. ř. soudcem prvým s případným odůvodněním byla odmítnuta, byla žaloba oprávněna a slušelo obnoviti rozhodnutí soudu prvého, ale naproti tomu slušelo 5% úroky z prodlení čítati teprve ode dne doručení a ne již ode dne podání žaloby, poněvadž až dnem doručení žaloby zvěděl žalovaný o číslici požadovaných útrat a s placením se octl v prodlení. (§ 1334. obč. zák.)
Bezdůvodným je rekurs žalobců do výroku soudu prvého o útratách, poněvadž žaloba bagatelní by vedla k témuž výsledku a oběma stranám byly by tím ušetřeny bývaly útraty větší.
(Rozh. c. k. nejv. soudu ze dne 29. listopadu 1911, č. Rv III 392/11.) Křepelka.

Citace:

Nedostál-li dlužník svému závazku převzatému. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1912, svazek/ročník 21, číslo/sešit 2, s. 112-117.