Čís. 1406.
Zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n. o obnově drobných zemědělských pachtů.
Ustanovení § 2 písm. b) zákona nevztahuje se k případu, kde změna ve vlastnictví nastala teprve po pachtýřově oznámeni podle § 1 zákona. Drobnými pachtýři ve smyslu tohoto zákona jsou i ti, kdo hledají sice obživu v jiném zaměstnání než v zemědělství, jimž však pacht slouží k doplnění výživy.
(Rozh. ze dne 10. ledna 1922, R I 1600/21.)
Proti nároku pachtýřů na obnovu pachtu pozemků namítl vlastník, jenž nabyl pozemků od svých rodičů dne 25. září 1921, že si chce vzíti pachtované pozemky do správy. Soud prvé stolice námitky zamítl a povolil obnovu pachtu. Důvody: Josef U. domáhal se zrušení pachtu z důvodu § 2 lit. b), avšak soud nesdílí názoru Josefa U-a, že tohoto
ustanovení možno použíti v tomto případě, pokud se přihlíží k slovnému znění zákona. Ustanovení tohoto může se dovolávati pouze ten, kdo chce vzíti do vlastní správy pachtovaný pozemek, který teprve po 1. srpnu 1914 byl pachtován anebo jehož nabyl teprve po tomto dni od osoby, jejímž jest zákonným dědicem. Z přednesení stran zjistil soud, že navrhovatel Josef U. nabyl sporných pozemků na základě smlouvy, která uzavřena byla dne 25. září 1921, od svých rodičů. Poněvadž zákon ze dne 12. srpna 1921 uveřejněn byl ve sbírce zákonů a nařízení v částce 71, která vydána byla dne 6. září 1921, tedy dle slovného znění § 2 lze vztahovati předpis § 2 pouze na nabytí pozemku, které se stalo do vydání zákona, ježto jinak text zákona by musil zníti »nabyl anebo nabude«. Za tohoto stavu věcí odpadá další uvažování důvodů, jež byly uvedeny v námitkách. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: Účelem zákonů, týkajících se pozemkové reformy, jest, poskytnouti ochranu drobnému lidu, který pozemky po delší dobu obdělával, jak tomu jest podle zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., a důvod hledati jest na straně vlastníkově v tom, že pozemku mohl po delší dobu postrádati, tak že se má o něm za to, že bude moci bez něho existovati i dále. Stejný cíl sleduje zákon o obnově drobných zemědělských pachtů ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n., který poskytuje vlastníku možnost převzetí pozemku pachtovaného do vlastní správy jen za podmínek § 2 odst. a) až c). Stěžovatel snaží se nárok na převzetí pozemků do vlastní správy oduvodniti poukazem na § 2 lit. b) cit. zák., kterému prý vyhověl, poněvadž pozemku nabyl od otce po 1. srpnu 1914. Vývodům stížnosti však nelze přisvědčiti. Vezme-li se k výkladu smyslu slov zákona »313/1921 sb., § 2b« (§ 6 obč. zák.) v úvahu úmysl zákonodárce, poskytnouti drobnému lidu ochranu, jak svrchu bylo uvedeno, a uváží-li se dále, že podle § 5 obč. zák. zůstávají práva již nabytá zachována, pak dlužno přisvědčiti výkladu zákona, soudem prvým podanému, že zákon předpokládá nabytí pozemku sice po 1. srpnu 1914; avšak pouze do vydání zákona t. j. 6. září 1921. Jestliže pachtýři podle zákonného předpisu se zachovali a písemně propachtovateli oznámili, že si pacht na dále podrží, nabyli tím za předpokladu dalších zákonných podmínek práva proti dřívějšímu propachtovateli. Tento nebyl sice v disposičním právu ohledně pozemku omezen, avšak nebyl oprávněn, aby nárok pachtýřů, dle zákona již nabytý, rušil snad
prodejem, a za takového stavu přejímal smlouvou z 15. září 1921 vlastnictví stěžovatel, který musí šetřiti (§ 5 obč. zák.) práv pachtýřů, podle zákona již nabytých. Opačný výklad mohl by vésti v četných případech
k obcházení zákona postupem pozemků na zákonné dědice, čímž by se ochrana pachtýřů stala ilusorní. Dle tohoto výkladu nemůže se stěžovatel ustanovení § 2 lit. b) cit. zákona dovolávati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nižší stolice míní, že předpis § 2 lit. b) zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n. stěžovatelem dovolávaný neplatí pro případ, když propachtovatel nabyl pozemku teprv po vydání tohoto zákona, protože prý ustanovení to mluví jen o pozemku, kterého propachtovatel »nabyl« a nikoli také o pozemku, kterého »nabude«. Stěžovatel tomuto názoru čelí tím, že se táže, jakž, kdyby prý rodiče jeho byly po vydání zákona zemřeli a on pozemek zdědil: tu by prý námitka jeho zajisté byla uznána za důvodnou. Zřejmo, že tu jde o otázku obcházení zákona. Byl-li pozemek po vydání zákona prodán, tu je na snadě podezření, že prodán byl, aby právo pachtýřovo na obnovu pachtu bylo zmařeno, ale obcházení zákona nelze dopustiti. Byl-li však pozemek po vydání zákona zděděn, tu nemůže o obcházení zákona býti řeči, neboť smrt zůstavitelova neměla tohoto účele. Ale v tomto případě na tu otázku ani nedojde. Došloť by na ni teprv tehdy, kdyby přechod vlastnictví byl nastal sice teprv po vydání zákona, avšak přece ještě dříve, než nárok pachtýřův na obnovu pachtu se uskutečnil, než tedy obnova nastala, tak, kdyby byl pachtýř oznámení dle § 1 zák. učinil teprv po převodu vlastnictví. Věc se tu má ale opačně: pachtýř oznámil svůj nárok starému vlastníku dne 19. září 1921 a převod vlastnictví stal se teprve smlouvou ze dne 25. září 1921. Oznámením splnil se, když tu všecky ostatní podmínky bezesporně jsou, předpoklad nároku a obnova nastala (§ 1 zák.), neboť soudní výrok, jenž se v případě námitek vynese, nemá povahu výroku konstitutivního, nýbrž pouze deklaratorního, vyslovujeť, že pachtýřův nárok jest nebo není po právu (§§ 8 a 9 zák.), obnova datuje tedy od doby oznámení, nikoli teprv ode dne soudního výroku nárok uznávajícího. Nastala tedy nejprv obnova pachtu a pak teprv převod vlastnictví na nynějšího držitele a na ten případ se § 2 vskutku nevztahuje, neboť praví, že obnova pachtu nenastává, když propachtovatel (lépe vlastník) béře nebo chce vzíti do vlastní správy pozemek, který teprv po 1. srpnu 1914 nabyl od osoby nebo po osobě, jejíž jest zákonným dědicem, předpokládá tedy, že obnova pachtu ještě nenastala, nýbrž teprv nastati by měla, že tedy oznámení nebylo ještě podáno. Bylo-li už podáno a obnova tedy už nastala, jak by
se mohlo jednati jen o to, zdali přechodem vlastnictví pozemku na osobu jinou obnovený pacht se ruší. Ale o tom nemá zákon nijakého ustanovení a proto dlužno otázku rozhodně záporně zodpověděti. Pacht se obnovuje na tři leta (§ 1) a vlastník ho může zrušiti jen z důvodů § 10, když totiž jest pachtýř s placením pachtovného déle jak tři měsíce v prodlení anebo špatně hospodaří. Jinak ne. Musí tedy i nový vlastník tato tři léta dodržeti a nemá zejména dobrodiní § 1120 obč. zák. Také další námitka, že zákon podle motivů jest dán toliko pro skutečné zemědělce, kteří v půdě mají svou obživu, že však pachtýři v tomto případě k takovým lidem nepatří, jsouce cestáři pokud se týče zedníky, je bezdůvodná. Citování motivů je sice správné, avšak mylně pojaté. Drobní lidé jako zedníci a cestáři nemají býti z dobrodiní zákona vyloučeni, třeba že obživu svou hledali ještě v jiném zaměstnání než zemědělství, jen když jim pacht k doplnění výživy slouží; pravíť zákon v § 1 čís. 1 výslovně, že nárok na obnovu pachtu má každý pachtýř, jenž pozemek sám nebo se svou rodinou obdělává a nemá zemědělských pozemků více než 8 ha. Tím jest dán a vymezen pojem »drobného zemědělského pachtu«, o němž zákon ve svém nadpisu mluví.