NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 5112.

Pozemková reforma: * Ve svolení ke zcizení dle § 7 záb. zák. jest pojmově obsaženo časové obmezení, třeba určitý časový termín nebyl stp-em výslovně stanoven. Není proto nezákonné, jestliže úřad dodatečně tento termín určí.
(Nález ze dne 11. listopadu 1925 č. 21285).
Věc: Salomon a Dr. Arthur Cz. v M. proti státnímu pozemkovému úřadu o lhůtu ke splnění podmínek zásadního souhlasu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Výměrem z 21. srpna 1922 udělil stpú st-lům svolení k rozprodeji 800 ha půdy od jejich velkostatku v M., a stanovil řadu podmínek, týkajících se předmětu prodeje, kupní ceny, osob kupců, způsobu a nákladů provedení, zaopatření zaměstnanců i závazků patronátních, a vyhradil si právo po předložení kupních smluv dle jejich obsahu stanoviti případné podmínky další. Zásadní svolení to časově obmezeno nebylo. Výměrem z 29. dubna 1924 odvolal žal. úřad tento zásadní souhlas a prohlásil, že o povolení dalších prodejů musilo by býti znovu žádáno. Na to vydal stpú výměr tohoto znění: »Stpú zrušuje své rozhodnutí z 29. dubna 1924, kterým byly odvolány podmínky zásadního souhlasu z 21. srpna 1922, a proti němuž podána stížnost k nss-u, ponechává zásadní souhlas onen v platnosti, jelikož však od udělení jeho uplynula doba téměř 3 roků, stanoví ke splnění podmínek v něm uvedených lhůtu do 14 dnů od tohoto vyřízení.
O stížnosti io tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Stížnost založila obranu svoji proti rozhodnutí tomuto na právním názoru, že udělením zásadního souhlasu dle § 7 záb. zák. nabyl vlastník nároku na definitivní schválení rozprodeje svého majetku zabraného, závislého pouze na splnění úřadem stanovených podmínek, že stpú není již oprávněn tento nabytý nárok omezovati ukládáním podmínek dalších, s obsahem smluv st-lů nijak nesouvisejících, a že jednostranným stanovením lhůty ke splnění podmínek zasáhl stpú do práv st-lů z údělem zásadního souhlasu nabytých.
Výrok stpú-u, jímž udílí se zásadní, na určité podmínky vázaný souhlas dle § 7 záb. zák. ke zcizení zabraných nemovitostí, zakládá pro vlastníka podmínnečné právo, dotčené nemovitosti zciziti, a konečný souhlas nemůže mu býti odpírán, jestliže podmínky zásadního souhlasu se splnily. Souhlas dle § 7 záb. zák. nemá však za účel, aby cíle pozemkové reformy byly mařeny. Maje uděliti souhlas ke zcizení, musí stpú zkoumati, zdali zcizení cílům pozemkové reformy se nepříčí, a udělil- li souhlas, dal tím na jevo, že, budou-li dotyčné nemovitosti zcizeny, nebude to provádění pozemkové reformy na závadu. Poněvadž však pozemková reforma má netoliko cíle positivní, t. j. příděl zabraného majetku, nýbrž i cíle negativní, t. j. zmenšení velkého majetku pozemkového až na maxima přípustná dle § 2, pokud se týče § 11 záb. zák. a § 20 zák. příd., musí stpú, dávaje souhlas ke zcizení, pri svých dalších disposicích počítati s tím, že povolené zcizení bude vskutku realisováno. Z toho plyne, že vlastníku, ienž souhlas ke zcizení si vydobyl, vzchází z toho nejen právo, nýhrž i povinnost, aby zcizení vskutku realisoval, leda že by se snad práva na zcizení výslovně vzdal. Povinnost zcizení realisovati představuje tedy rub práva ze souhlasu dle § 7 záb. zák. nabytého, s nímž povinnost tato jest již dle intence zák. záb. spojena, třeba by v rozhodnutí stpú-u, jímž se souhlas udílí, nebylo o ní výslovné zmínky.
Stpú-u, poněvadž jest povolán pozemkovou reformu prováděti, náleží pak přihlížeti k tomu, aby vlastník řečenou povinnost splnil. Prostředkem k tomu směřujícím je stanovení lhůty, do které zcizení má býti realisováno. Lhůtu tuto může jmenovaný úřad určiti zajisté již současně s udělením souhlasu. Může však i vlastníku ponechati, aby vhodnou dobu ke zcizení sám si zvolil. Leč i v tomto případě jest stpú nejen oprávněn, nýbrž i povinen bdíti nad tím, zdali zcizení bylo vskutku provedeno, a shledal-li, že vlastník realisaci bezdůvodně odkládá, může jej k tomu přidržovati i tím způsobem, že stanoví dodatečně lhůtu okolnostem případu přiměřenou. Tím nepřipojuje k souhlasu podmínku novou, nýbrž formalisuje toliko podmínku, která jest souhlasu ke zcizeni immanentní, a není tedy dodatečné stanovení přiměřené lhůty, do které povolené zcizení má se provésti, zasažením do práva vlastníkova.
Ježto pak na sporu jest jedině otázka, lze-li vůbec zásadní souhlas bez omezení časového udělený dodatečně vázati lhůtou ke splnění jeho podmínek, a otázku tu bylo zodpověděti kladně, bylo stížnost na opačném právním názoru založenou zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 5112. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 496-498.