NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 3425.

Před odevzdáním pozůstalosti nemohou dědicové ve vlastním jméně uplatňovati pohledávky, dle dohody o rozdělení pozůstalosti jim připadnuvší. K zažalování pozůstalostních pohledávek jest dědicům třeba svolení pozůstalostního soudu.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1924, R II 500/23.)
Dosud neodevzdaná pozůstalost po Rudolfu K-ovi, zastoupená přihlásivšími se dědici Jenovefou K-ovou, Hubertem K-em a Emilem K-em, domáhala se na žalovaném zaplacení peněz, jež mu byl zůstavitel zapůjčil. Žalovaný namítl nedostatek aktivní legitimace ku sporu, ježto zažalovaná pohledávka byla dle úmluvy dědiců o rozdělení dědictví přiznána Jenovefě K-ové, takže tato jediná mohla zažalovati. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, přikloniv se k názoru žalovaného. Odvolací soud zrušil rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, věc znovu projednal a rozhodl. Důvody: Otázka zde rozhodující, zní takto: Kdo jest oprávněn, zažalovati pozůstalostní pohledávky v době po přihlášení se dědice k dědictví až do odevzdání pozůstalosti? Pro řešení této otázky přicházejí v úvahu tyto zákonné předpisy: 1. Věřitelé pozůstalosti nejsou nuceni čekati na přihlášení se k dědictví (§ 811 obč. zák.); k zastoupení pozůstalosti budiž povolán opatrovník jen tehdy, není-li tu již přihlášení se k dědictví (dvorní dekret ze dne 19. ledna 1790, čís. 1094 sb. z. s.). 2. Totéž platí o exekuci proti pozůstalosti (§ 34 ex. ř.). I tu zřizuje se pro pozůstalost opatrovník jen tehdy, není-li tu dědické přihlášky. 3. Dědic, jenž mimo přijatou přihlášku k dědictví prokázal své dědické právo, má nárok na správu pozůstalosti (§ 810 obč. zák.). Toto právo dědice na správu pozůstalostního jmění uznává i § 145 nesp. říz. 4. Po přihlášení se k dědictví povolává se k správě pozůstalosti opatrovník jen, žádá-li to dědic (§ 690 obč. zák.). 5. Byl-li před přihlášením se k dědictví již povolán opatrovník, pomine jeho činnost po přihlášení se k pozůstalosti k návrhu dědice. 6. Dle §u 797 obč. zák. nesmí nikdo ze své moci převzíti pozůstalost. Dědic musí býti soudem v pozůstalost uveden odevzdáním pozůstalosti. Z těchto předpisů vysvítá: a) pozůstalostní pohledávky mohou před odevzdáním pozůstalosti býti uplatňovány jen jménem pozůstalosti. b) K zastoupení pozůstalosti jsou povoláni všichni dědicové, jichž přihláška k dědictví byla soudem přijata a jichž právo dědické dle předložených výkazů odpovídá zákonu. Nejsou-li dědicové svorni, rozhoduje o zmocnění ke sporu soud pozůstalostní zřízením opatrovníka. c) Není třeba, by tito dědicové si dříve opatřili od pozůstalostního soudu správu pozůstalosti nebo zmocnění k vedení sporu. Stačí, jsou-li dle §u 810 obč. zák. oprávněni zažádati o správu pozůstalosti. Je tedy pozůstalost v takových sporech zastoupena jedině dědicem, jehož přihláška k dědictví byla soudem přijata (srovnej: Ehrenzweig: soustava II./2, str. 424, Wroblovski, komentář k §u 811 obč. zák., str. 812); stačí, že po té mohl na základě §u 810 obč. zák. učiniti návrh na udělení správy pozůstalosti, pokud tomu návrhu dle §u 810 obč. zák. [opr.] musilo býti vyhověno (proti tomu: Rintelen v poctě pro dra Kleina 1914, str. 120). Není třeba, by i skutečně správa pozůstalosti mu byla svěřena. V tomto případě nebyla pozůstalost dosud odevzdána. Jsou proto ku zažalování sporné pohledávky pozůstalosti jejím jménem povoláni všichni dědicové. Že tato pohledávka podle dohodnutí dědiců po odevzdání pozůstalosti bude patřiti Jenovefě K-ové, je pro tento spor bez významu; neboť toto dohodnutí nabude právní účinnosti teprv odevzdáním pozůstalosti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Jde o dvě otázky: 1. zda zletilí dědicové, provedše rozdělení pozůstalosti před jejím soudním odevzdáním, mohou ve vlastním jméně žalobou uplatňovati pohledávky, jim dle dohody o rozdělení připadající, nevyčkávajíce odevzdání pozůstalosti, 2. zda k zažalování pozůstalostních pohledávek třeba jest svolení soudu pozůstalostního. K bodu 1.: V §§ 547 a 797 obč. zák. je jasně stanoveno, že dědicové teprv odevzdáním pozůstalosti nabývají pozůstalého jmění. Tudíž teprve odevzdáním pomíjí pozůstalost jako zvláštní právní podmět a až do tohoto okamžiku může jako žalobce ve sporech, které se dotýkají jmění pozůstalostního, vystupovati jen pozůstalost sama a ne zůstavitelovi dědicové ve vlastním jméně. Na věci ničeho se nemění, že dědicové před odevzdáním pozůstalosti provedou rozdělení pozůstalostního jmění. Předpisem §§ 170 a 171 nesp. říz. nejsou nikterak dotčeny předpisy §§ 547 a 797 obč. zák. a věc jest prostě ta, že rozdělení pozůstalosti před jejím odevzdáním týká se jmění, které teprve v budoucnosti státi se má majetkem dědiců. Proto přisvědčiti jest odvolacímu soudu, že je pro spor bezvýznamno, že dle dohody o rozdělení pozůstalosti připadnouti má zažalovaná pohledávka výhradně jen Jenovefě K-ové, a nelze z tohoto důvodu žalobu zamítnouti. Proto bylo usnesení druhé stolice, rozsudek prvého soudu zrušující a další jednání nařizující, potvrditi. Jak dalece jest ono rozdělení pozůstalosti závazno pro dědice ve vnitřním jich poměru mezi sebou, jest pro tento spor nerozhodno. K bodu 2.: Dle dvorního dekretu ze dne 19. ledna 1790, čís. 1094 sb. z. s., §§ 547, 690, 810, 811 obč. zák. a §u 145 nesp. říz. jsou dědicové zásadně oprávněni k tomu, by pozůstalost ještě neodevzdanou zastupovali a spravovali. Dle jasného znění §u 810 obč. zák. a §u 145 nesp. říz. není však dědicům ponecháno na vůli, by dle své libosti chopili se správy pozůstalosti a jí nakládali, nýbrž jest třeba, by soud pozůstalostní za podmínek zákonných přenechal jim správu pozůstalostního jmění. Pod touto správou nelze rozuměti beze všeho též činnost, která jest realisací pozůstalostního jmění a nakládáním jeho podstatou, a proto dle §u 145 odstavec prvý, věta druhá nesp. říz. jest třeba svolení soudu, mají-li býti věci pozůstalostní zcizeny nebo zatíženy a pohledávky postoupeny a peníze od dlužníků vybrány. V důsledku tohoto jest třeba k zahájení aktivních sporů pozůstalostních, jakým jest i tento spor, svolení soudu pozůstalostního. Podotýká se, že v některých případech, na příklad, svěřena-li dědicům správa pozůstalostního podniku živnostenského, zahrnuto jest ve svolení ku správě а k vedení tohoto podniku i právo, činiti potřebné nákupy a prodeje. V tomto případě nebyla správa dědicům svěřena a ani jim zmocnění k tomuto sporu dáno. Bude tedy věcí soudu procesního, by dle §u 6 odstavec druhý c. ř. s. odstranil nedostatek tohoto svolení k žalobě, což se dosud nestalo. Nelze však již nyní činiti důsledky z toho, že není zmocnění k sporu vykázáno, a nemohlo býti proto ani z tohoto důvodu rekursu žalované strany vyhověno v tom směru, aby věc byla druhé stolicí odkázána k věcnému rozhodnutí.

Citace:

č. 3425. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 128-131.