NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Č. 11209.

Vojenské věci: * Nárok na vojenské zaopatřovací požitky vojenských osob ze stavu mužstva — poddůstojníky z povolání v to počítaje — podle § 102 odst. 1 zák. č. 76/1922 Sb. »povstal před světovou válkou« teprve tím, že byly zaopatřovací požitky bývalou vojenskou správou podle tehdy platných předpisů přiznány.
(Nález ze dne 12. dubna 1934 č. 7316.)
Věc: Daniel Josef M. v Košicích (adv. Dr Arn. Engel z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o vojenské zaopatřovací platy.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním z 18. března 1931 žádal st-l, rotný v záloze (býv. poddůstojník z povolání), na základě své 26leté služební doby o přiznání zaopatřovacích platů počínajíc dnem svého propuštění z vojenské služby, t. j. od 7. března 1919, uváděje, že konal aktivní vojenskou službu od 16. října 1891 do 23. září 1893 a od 1. listopadu 1895 do 7. března 1919, a to od 1. července 1896 jako evidenční rotmistr I. třídy, že dále konal službu i po státním převratu a obdržel poslední plat v březnu 1919, kdy pro neznalost státního jazyka byl z činné služby vojenské propuštěn. Od té doby že nebyl zaměstnán, nemaje čsl. státního občanství, které mu teprve výnosem min. vnitra z 24. července 1930 bylo (podle zák. č. 152/1926 Sb.) uděleno.
Mno výnosem z 12. května 1931 postoupilo st-lovu žádost zem. voj. velitelství — intendanci v Košicích k projednání.
Dodatkem k oné žádosti prohlásil pak st-l podáním z 30. října 1931 k zem. voj. velitelství v Košicích, že žádá o přiznání zaopatřovacích platů podle zák. č. 76/1922 Sb. vůbec a podle § 102 zvláště uváděje, že nárok na zaopatřovací platy vysloužil si podle zák. čl. LI:1875 (§ 74) již před světovou válkou, poněvadž 18 roků skutečné nepřerušené vojenské služby dovršil 31. října 1913. Pro případ, že by zem. voj. velitelství neuznalo jeho důvod, žádal, aby byl mino podán návrh, aby mu prominulo, že se nepřihlásil v preklusivní lhůtě, a aby mu přiznalo zaopatřovací požitky vyjímečně podle § 112 odst. 4 cit. zák. cestou mi- losti.
Zem. voj. velitelství v Košicích předložilo žádost zprávou ze 7. prosince 1931 mno, které ji nař. výnosem zamítlo — — — —.
Nař. rozhodnutí obsahuje dva samostatné výroky: 1. odpírá st-li nárok na vojenské zaopatřovací platy, a to jak s hlediska ustanovení § 101 odst. 1 a 3, tak podle § 102, i podle § 103 odst. 2 a 3 zák. č. 76/1922 Sb., a 2. nevyhovuje st-lově žádosti o výjimečné povolení těchto požitků podle volné úvahy žal. úřadu v mezích § 112 odst. 4 téhož zák. nebo v cestě milosti. Stížnost uplatňuje však konkretisované námitky pouze proti výroku uvedenému pod č. 1 a to jen pokud zamítá st-lův nárok uplatněný podle § 102 zák. č. 76/1922 Sb. Omezil se proto nss v dalším na zkoumání zákonitosti nař. rozhodnutí v této části, kdežto ostatní zůstávají nedotčeny.
Tu pak jest na sporu jediná otázka, zda ve smyslu § 102 cit. zák. »povstal« nárok st-le jakožto poddůstojníka z povolání býv. rak.-uher. armády na vojenské zaopatřovací požitky před světovou válkou již tím, že byly u něho splněny zákonné předpoklady nároku toho podle § 74 uher. zák. čl. LI:1875 tím, že v roce 1913 dovršil 18letou nepřetržitou činnou službu, jak za to má st-l, — nebo zda bylo ještě třeba, aby zaopatřovací platy byly také před světovou válkou pravoplatným rozhodnutím příslušného vojenského úřadu přiznány, jak za to má žal. úřad.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Zákon č. 76/1922 Sb. o vojenských zaopatřovacích požitcích stanoví v § 102: »Vojenským osobám ze stavu mužstva — poddůstojníky z povolání v to počítajíc —, jejichž nárok na vojenské požitky zaopatřovací povstal před světovou válkou, příslušejí tyto požitky podle dosud platných předpisů...Zvýšení těchto požitků provádí se zvláštním zákonem.« Uznává tedy zákon nárok poddůstojníků z povolání bývalé rakousko-uherské armády na zaopatřovací požitky vůči československému státu, pokud povstal před světovou válkou vůči bývalé monarchii, což dlužno posouditi podle předpisů tehdy platných. Těmito předpisy byly zákon č. 158/1875 ř. z. pro území býv. Rakouska a uh. zák. čl. LI:1875 pro území býv. státu uherského. Upravujíce vojenské zaopatření osob společného vojska, válečného loďstva a zeměbrany jednají v hlavě II. o poddůstojnících, a to nejprve všeobecně o tom, jakým způsobem se poskytuje vojenské zaopatření (udělením trvalé neb dočasné pense, přídavku za zranění nebo přijetím do opatření některé vojenské invalidovny — § 70), pak o přiznání nároku (které úřady rozhodují o nároku na vojenské zaopatření vůbec a způsobu jeho) a v další části zvláštní pro »Společné vojsko« obsahují pod nadpisem »Nárok na trvalou pensi« ustanovení §§ 72—75, pak o výměře invalidní pense (§§ 79—82) a počátku výplaty pensijních požitků (§§ 83 a 84). Z těchto předpisů jest vidno, že cit. zákony rozeznávají stejně jako zákon č. 76/1922 Sb. (v §§ 2 a 6, resp. 16 a 17) a jiné novější zákony pensijní (na př. č. 15/1914 ř. z., č. 153/1923 Sb.) mezi nárokem na přeložení do trvalé výslužby, resp. přiznání trvalé invalidní pense a nárokem na určité pensijní (invalidní) požitky co do jich výměry (výše). Praví-li tedy § 74 uh. zák. čl. LI:1875, že »poddůstojníci, kteří 18 let nebo déle bez přerušení konali činnou službu, nabudou tím bezvýminečného nároku na trvalou invalidní pensi, aniž třeba jim k odůvodnění nároku prokazovati, že jsou invalidní«, nelze z toho usuzovati, že zákon chtěl již tímto ustanovením nárok na určité pensijní (invalidní) požitky stanoviti.
Ze znění cit. § 74, zejména ze slov: »kteří 18 let anebo déle....konali činnou službu...« a ze souvislosti tohoto paragrafu s předcházejícími §§ 72 a 73 jest zřejmo, že zákon nepřesnou, protože příliš širokou dikcí »nabudou tím bezvýminečného nároku na trvalou pensi« nemínil vysloviti, že poddůstojník dovršivší 18 let nepřetržité činné služby vojenské má ex lege nárok na invalidní požitky ve výši podle tohoto zákona určené a že vojenské úřady jsou povinny ex officio mu je přiznati, nýbrž dlužno rozuměti tomu tak, že poskytl mu jen právo žádati, aby byl do stavu invalidních pensistů přeložen a zaopatřovací platy mu byly vyměřeny, ovšem s tou odchylkou, že není tu třeba další podmínky jinak v §§ 72 a 73 požadované (»bezvyjímečně«), t. j. průkazu invalidity. Správnost tohoto názoru potvrzuje i skutečnost, že kdyby nárok na vojenské zaopatřovací požitky povstal ex lege již dovršením 18leté nepřetržité činné služby, byla by dobrovolná další presenční služba ve smyslu § 47 bran. zák. č. 128/1912 ř. z. bývala vyloučena a neměla by pak slova »anebo déle« v § 74 shora cit. zákonů významu. Mimo to vyplývá správnost shora uvedeného názoru i z ustanovení § 71 cit. vojenských zaopatřovacích zákonů, dle nichž vojenské úřady »rozhodují«, zdali někomu přísluší vojenské zaopatření a po případě jaké a z § 83, podle něhož nárok na invalidní pensi počíná prvním dnem měsíce následujícího po vyhotovení dekretu, jímž bylo příslušným vojenským velitelstvím nařízeno přeložení poddůstojníka do invalidního stavu.
Předpokládá tudíž vznik nároku na zaopatřovací požitky podle uh. zák. čl. LI:1875 nejen splnění předpokladů zmíněných v § 74, ale i přiznání požitků těch k žádosti oprávněného (§ 83). Jestliže tedy zákon č. 76/1922 Sb. chce honorovati v § 102 nároky na vojenské zaopatřovací požitky, které »povstaly« před světovou válkou, má na zřeteli jen takové nároky, jichž zákonný podklad byl již před světovou válkou formalisován konkrétním správním aktem příslušného vojenského úřadu, t. j. přeložením poddůstojníka z povolání do invalidní pense a vyměřením zaopatřovacích požitků.
Vyplývá to i z účelu zák. č. 76/1922 Sb., který směřoval k úpravě zaopatřovacích požitků vojenských osob a pozůstalých po nich, »vyhovující změněným poměrům a duchu doby« — jak praví hned v úvodu důvodová zpráva k vládnímu návrhu cit. zák. č. tisku 2424/1921 posl. sněm. Národního shromáždění — »poněvadž tyto přiznávají a vyměřují se dosud podle zastaralých zákonů a předpisů býv. rakousko-uherského mocnářstvím, a k §§ 102, 103, 107 i 108 zvláště uvádí, že »zaopatřovací požitky poškozenců světové války — vyjímajíc gážisty a pozůstalé po nich — byly již upraveny zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb. a zbývá ještě postarati se vhodným způsobem o invalidy předválečné...«. Prováděje tuto úpravu zák. č. 76/1922 Sb. aplikoval na poddůstojníky z povolání býv. armády rak.-uher. některé zásady, které došly v zákonech výrazu již pro důstojníky z povolání. Tak v § 101 odst. 1 převzal zásadu stanovenou pro důstojníky z povolání v § 2 zák. č. 194/1920 Sb. a § 99 zák. č. 76/1922 Sb., že přísluší jim zaopatřovací požitky podle posléz cit. zákona, když byli přijati do čsl. armády, sloužili v ní činně a byli přeloženi do výslužby, dále § 101 odst. 3 převzal zásadu v příčině přiznání zaopatřovacích platů důstojníkům, jichž přihláška o přijetí byla meritorně zamítnuta, stanovenou v § 2 zák. č. 194/1920 Sb. a § 97 zák. č. 76/1922 Sb. (srov. Boh. A 10659/33 str. 1042). Stejně v § 102 se zřetelem na ustanovení § 112 odst. 5 zák. č. 76/1922 Sb. nechtěl zákon nic jiného vysloviti než to, co v příčině nároku na zaopatřovací platy důstojníků z povolání platilo již podle § 5 odst. 1 zák. č. 194/1920 Sb., resp. co stanovil pro důstojníky v § 97, že totiž těm poddůstojníkům, kteří co do státní příslušnosti vyhovují požadavkům v § 112 odst. 5 stanoveným, ponechávají se zaopatřovací požitky podle dosavadních předpisů, pokud jim před světovou válkou byly již bývá- lým státem rakouským, resp. uherským přiznány. Tyto přiznané již požitky zvyšují se pak podle odst. 2 § 102 cit. zák. č. 76/1922 Sb. zvláštním zákonem, t. j. předpisem § 15 zák. č. 288/1924 Sb.
V daném případě není o tom sporu, že st-l již v roce 1913 dovršil v býv. armádě rakousko-uherské 18 let nepřetržité činné služby jako poddůstojník z povolání a že mu tudíž podle § 74 zák. č. 158/1875 ř. z., resp. zák. čl. uher. LI:1875 příslušel nárok, aby byl k žádosti své přeložen do invalidní pense a vyměřeny mu příslušné zaopatřovací požitky. Ale že by byl st-l takovou žádost již tehdy — před světovou válkou — vznesl, nebo že by mu dokonce příslušným vojenským úřadem byly zaopatřovací požitky přiznány a nárok jeho takto realisován, stížnost sama netvrdí. Naopak z údajů st-lových obsažených v jeho podání z 18. března 1931 jest vidno, že st-l i po dovršení této 18leté služby setrval jako poddůstojník z povolání v další činné službě i za světové války a tím se nároku na přeložení do výslužby a vyměření zaopatřovacích platů na základě 18leté nepřetržité činné služby proti býv. monarchii vzdal. Nemůže tudíž důvodně tvrditi, že jeho nárok na zaopatřovací požitky povstal před světovou válkou, když do invalidní pense vůbec nebyl přeložen.
Jest proto výrok žal. úřadu, nárok ten podle § 102 zák. č. 76/1922 Sb. zamítající, v souhlasu se zákonem.
Vývody stížnosti, pokud poukazují na důsledky stanoviska žal. úřadu se zřetelem na podobné ustanovení § 103 odst. 2 a 3 nemusel se nss zabývati, protože z tohoto ustanovení st-l svůj nárok ve stížnosti neuplatňuje. Rovněž netřeba reagovati na otázku významu, jaký má v příčině zaopatřovacích požitků skutečnost, že bylo st-li uděleno čsl. státní občanství podle zák. č. 152/1926 Sb., protože žal. úřad zamítavý svůj výrok o nedostatek státního občanství st-lova neopřel.

Citace:

č. 5033. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 911-913.