NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 1296.

Sedmihradské manželství.
Státního občanství rakouského pozbyl ten, kdo ohlásil své vystoupení, obdržel od úřadu osvědčení, že byl ze svazku státního propuštěn, a nabyl v jiném státě státní příslušnosti, třebas zůstal bydleti na území státu rakouského.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1921, Rv II 200/21.) Josef K. byl v roce 1872 sezdán s Marií roz. S-ovou v B. na Moravě. Manželství to bylo v roce 1882 dobrovolně rozvedeno. V roce 1884 přestoupil Josef K. k církvi unitářské v Uhrách, dal se od tamního občana adoptovati, jeho manželství bylo v Uhrách rozloučeno, načež uzavřel podle předpisů církve unitářské v Budapešti nový sňatek s Karolínou, roz. Sch-ovou. Svého bydliště v B. na Moravě se Josef K. nevzdal, nýbrž skonával tam svůj veřejný úřad nadále a činí tak dosud. Na oznámení města B. zavedeno bylo z úřední moci šetření o neplatnost druhého manželství Josefa K-a pro překážku § 62 (111) obč. zák. Procesní soud prvé stolice prohlásil manželství neplatným. Důvody: Podle § 28 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., jest z úřední moci vyšetřiti neplatnost manželství, je-li mu v cestě překážka § 62 obč. zák. § 62 obč. zák. ustanovuje, že muž jen s jednou ženou oddán býti může, kdo ženat byl a opět oženiti se chce, musí právně dokázati úplné rozloučení svého dřívějšího svazku manželského. Za času, kdy manželství Josefa K-a byla uzavřeno, platilo ustanovení: »že sňatek katolický může býti rozvázán pouze smrtí jednoho z manželů.« Bylo tedy povinností soudu na oznámení města B. zkoumati platnost manželství, uzavřeného Josefem K-em s Karolínou roz. Sch-ovou. Občanský zákoník zavazuje všechny státní občany, pro něž byl vyhlášen. Státní občané jsou podrobeni tomuto zákonu i ve svých jednáních, jež uzavřeli mimo státní území, pokud jde o jejich způsobilost k uzavírání jich a pokud tato jednání zároveň v tomto státě mají jeviti právní účinky. Není pochybnosti, že uzavření řečeného sňatku v tomto státě právní účinky má. Příslušnost soudu ku zkoumání platnosti tohoto manželství jest ustanovena §em 114 j. n. Sňatek Josefa K-a s Karolínou roz. Sch-ovou jest v odporu s občanským zákonem a to s ustanovením § 62. Neboť jeho první manželka, s ním rozvedená, dosud žije. Bylo tedy dokázati, že manželství s Marií roz. S-ovou bylo úplně rozloučeno, má-li druhý sňatek Josefa K-a míti platnost. Tento důkaz však není podán. Rozvod manželství nepřivodil úplného rozvázání manželského svazku. Takové rozvázání nemohl také s platností pro náš stát přivoditi rozsudek uherského soudu. V roce 1885 platilo též ustanovení § 111 obč. zák. První sňatek Josefa K-a byl uzavřen s Marií roz. S-ovou podle římsko-kat. obřadu a nemohl tedy podle práva našeho Josef K. uzavříti sňatek druhý, poněvadž jeho první manželka Marie roz. S-ová dosud žila a manželství jejich úplně rozvázáno nebylo. Z těchto důvodů bylo uznati, že druhý sňatek jest neplatný. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Zcela neprávem rozšířil odvolatel odvolací důvody na důvod zmatečnosti dle § 477 čís. 6 c. ř. s., neboť § 28 zákona ze dne 22. května 1919 čís. 320 sb. z. a n. předpisuje zřejmě, že neplatnost manželství dlužno vyšetřiti z moci úřední, jsou-li mu v cestě překážky § 62 atd. obč. zák. Řešiti pak otázku neplatnosti dle práva uherského, k tomu schází zákonný podklad, neboť nejedná se, jak níže bude uvedeno, o cizince, kteří uzavřeli sňatek v cizině, nýbrž a to aspoň s jedné strany, o příslušníka Československé republiky, jejíž zákony ho dle § 4 obč. zák. zavazují i tenkráte, když předsevzal jednání v cizině, arciť s úmyslem, aby účinky jeho se jevily i v našem území. S druhé strany netřeba se odvolateli obávati, že by výrok prvého soudu, vyslovující neplatnost manželství, projevil účinky i mimo oblast Československé republiky, neboť cizí stát není výrokem našich soudů vázán; není proto ani třeba obmezovati výrok rozsudku prvé stolice v tom smyslu, že manželství je neplatné jen v území republiky Československé. Pokud se týče dalších všeobecných právních výkladů, uvedených v odvolání obhájce svazku manželského, dlužno připomenouti, že §em 25 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. byla sice odstraněna překážka katolicismu, vyslovená v § 111 obč. zák., a ponechána v platnosti toliko překážka dle § 62 obč. zák., avšak soud prvé stolice nepochybil nikterak právně, když vzal v úvahu také překážku § 111 obč. zák., vzhledem k tomu, že manželství, jehož platnost se vyšetřuje, bylo uzavřeno v roce 1895, tedy před platností tohoto zákona, který dle všeobecné zásady § 5 obč. zák. neúčinkuje zpět. Byť i nyní československé zákonodárství připouštělo rozluku manželství všech svých občanů bez ohledu na vyznání, nemá tento nynější stav vlivu na případy, jež se sběhly před platností cit. zákona a jež dlužno posuzovati výhradně jen dle zákonů tehda plativších, pokud nebyly pozměněny zákony pozdějšími. Závaznost oněch zákonů pro Československou republiku byla vyslovena zákonem ze dne 28. října 1918, čís. 11 sb. z. a n. Odvolateli dlužno přisvědčiti, že rozhodující jest otázka, byl-li Josef K. v době uzavření druhého sňatku státním příslušníkem rakouským, neboť pak není sporu o tom, že dlužno případ posouditi dle § 4 obč. zák. Soud prvé stolice nezabýval se blíže touto otázkou, nýbrž poukázal jen ve skutkové podstatě rozsudku stručně k tomu, že Josef K. vymohl si sice státní příslušnost uherskou, že však přes to neztratil státní příslušnost rakouskou, neboť se nevystěhoval z Rakouska a podržel své řádné bydliště v B. Prvý soud přidržuje se očividně ustanovení § 32 obč. zák., dle něhož nastává ztráta státního občanství vystěhováním se z území dotyčného státu, a výkladu pojmu vystěhování se, jaký se podával ze znění patentu o vystěhování se ze dne 24. března 1832, čís. 2457 sb. z. s., který v § 1 ustanovoval, že vystěhovalcem jest ta osoba poddaná, která se z rakouského státního území vzdálí s předsevzetím, že se tam nikdy více nevrátí. Stejný výklad podává se také z § 16 domovského zákona ze dne 3. prosince 1863, čís. 105 ř. zák., a to ze slov »kdyby se vrátila do rakouského státu, aby tam zůstala«. Nezměnila-li proto ta která osoba trvale svého řádného bydliště, lze z toho logicky usouditi, že se také z dosavadního státního území nevystihovala a že tudíž dle § 32 obč. zák. dosavadního státního příslušenství se nevzdala, jeho tudíž ani nepozbyla. Také okolnost, že ta která osoba v době uzavření právního jednání, v tomto případě sňatku, byla v cizině formelně ve svazku tohoto cizího státu, nebrání zjištění, že se dosavadního státního občanství nevzdala, takže jest současně příslušníkem dvou různých států, kteroužto možnost theorie i judikatura správních úřadů připouštěla (Mischler-Ulbrich — Staatswörterbuch, II. svazek str. 829 a n.). Odvolací soud sdílí úplně zjištění prvého soudu, že se Josef K. z rakouského státního území přes to, že přijal uherské státní občanství se zřejmým úmyslem jen proto, aby tam mohl uzavříti za života své prvé rozvedené manželky sňatek s osobou jinou, v čemž mu rakouské občanské právo podle ustanovení §§ 62 a 111 obč. zák. bránilo, tedy s úmyslem, obejíti tyto zákony — jen dočasně, nikoli trvale vzdálil, tedy »nevystěhoval«, naopak jest jisto, že podržel zde svůj veřejný úřad, který jako primář nemocnice v B. a člen zemské zdravotní rady zastával, i nadále, a to trvale sdíleje společnou domácnost se svou druhou manželkou, v B., takže manželství v Budapešti uzavřené jevilo svůj účinek v tomto státním území. Odvolací soud pokládá tudíž za dokázáno, že Josef K. v době, kdy byl občanem uherským, byl také občanem rakouským. Odvolací soud dospěl k tomuto přesvědčení na základě přípisu obce B. a výnosu zemské politické správy, v nichž je potvrzeno, že se Josef K. přes to, že nabyl státního občanství uherského, nikdy z B. nevystěhoval. Úplně v souhlasu s tímto zjištěným stavem jest oddávací list Budapeštské unitárské církve ze dne 9. ledna 1885, ve kterém jest osvědčen stav ženicha, který byl v době uzavření tohoto sňatku lékařem-primářem v B. S tímto skutečným stavem zdánlivě v rozporu jest arciť ono písemné prohlášení Josefa K-a ze dne 23. srpna 1884, kterým oznamuje místodržitelství své vystěhování se do zemí koruny uherské a žádá za potvrzení, že jeho vystěhování není v cestě žádná překážka. Josef K. neprohlašuje tudíž nikterak, že se vzdává rakouského státního občanství nebo svého veřejného úřadu, nýbrž oznamuje jen skutečnost, která nenastala a kterou také opravdově nikdy nezamýšlel. Klamnému tomuto prohlášení nelze proto více váhy přiložiti, než stavu skutečnému. Na tom nemění ničeho způsob, jakým oznámení to bylo vyřízení místodržitelstvím, jež vydalo žadateli výměr, kterým mu dosvědčuje, že vystoupil z rakouského státního svazku a jež vyrozumělo zároveň o tom radu města B., která dala výměr ten ve svých spisech poznamenati. Tímto čistě formálním oznámením a vyřízením nebyl nikterak zasažen veřejný úřad, který Josef K. zastával, ačkoliv čl. 3 stát. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867, čís. 142 ř. zák. výslovně stanoví, že veřejný úřad, ať již státní nebo zemský, jest přístupný jen rak. státním občanům, a že u cizinců jest předpokladem pro jich udělení nabytí rak. stát. občanství. Josef K. pozbyl tudíž na papíře rak. státního občanství, ponecháním ve veřejném úřadě bylo mu zase ve skutečnosti uděleno. Při tom nelze zamlčeti případ judikatury (Dr. W. Fuchse — die siebenbürg. Ehen, str. 143 případ 10), kde bylo vysloveno, že udělením státního úřadu zjištěnému příslušníku uherské, tedy cizí říše, stal se tento již také rak. státním občanem. Tím spíše dlužno trvati na tom, že Josef Κ., který nabyl rak. státního občanství rodem i veřejným úřadem a následkem veřejného úřadu i domovského práva v B., ve svazku rakouského státu vždy zůstal. Z ustanovení domovského zákona ze dne 3. prosince 1863, čís. 105 ř. zák., pokud se týče novely k němu ze dne 5. prosince 1869, čís. 222 ř. zák., nelze se proti tomuto názoru žádného dovolávati, spíše pro něj, neboť právo domovské jest dle § 10 posléz cit. novely spojeno s veřejným úřadem, předpokládá tudíž, jak již uvedeno, státní občanství; avšak také mimo případ veřejného úřadu předchází propůjčení státního občanství vždy definitivnímu udělení práva domovského na základě pouhé přípovědi slibu práva domovského se strany té které obce. Také dlužno dodati, že v tomto případě, kde právo domovské v B. právoplatným výrokem úřadů správních bylo již Josefu K-ovi přiznáno, byla také cestou administrativní rozřešena předcházející otázka státní rak. příslušnosti Josefa K-a. Je-li však v tomto případě zjištěno, že Josef K. rakouského státního občanství nepozbyl, zda jiného vedle něho nabyl, jest lhostejno, není po rozumu § 4 obč. zák. pochybnosti o tom, že manželství Josefa K-a s Karolínou roz. Sch-ovou dne 8. ledna 1884 v Budapešti podle ritu unitářské církve uzavřené, jest v oblasti Československé republiky neplatné, neboť platnosti jeho v době uzavření stály v cestě jak překážka manželského svazku dle § 62, tak i překážka katolicismu dle § 111 obč. zák. Okolnost, že druhá strana Karolina Sch-ová v době uzavření tohoto sňatku byla snad rodem příslušnicí bavorského státu, tedy cizinkou a katoličkou, není dále více rozhodnou. Vývoj judikatury se ve starém Rakousku ohledně platnosti sedmihradských sňatků bral směrem liberálním, stal se v Československé republice novou zákonnou úpravou práva manželského a přípustností rozluky manželství рго katolíky bezpředmětném a netřeba proto k němu vzíti žádného zřetele.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolání brojí proti názoru odvolacího soudu, že Josef K. byl v čase uzavření sňatku, o který jde, rakouským státním příslušníkem. Dovolání jest v právu. Dle spisů zemské politické správy oznámil Josef K. dne 23. srpna 1884 této zemské správě své vystěhování do země koruny uherské a bylo mu na to výnosem místodržitelství ze dne 25. srpna 1884 úředně stvrzeno, že vystoupil z rakouského státního svazku. Na to byl adoptován uherským státním příslušníkem Josefem R-ου, a byl platně přijat do uherského státního svazku. Dle předloženého diplomu uherského ministerstva v Budapešti ze dne 6. října 1884 nabyl uherského státního občanství s domovským právem v Kološi (Klausenburg) a vykonal dne 9. října 1884 předepsanou přísahu uherského státního občana. Nehledě tedy ani k tomu, že dle uvedeného výnosu místodržitelství ze dne 25. srpna 1884 byl ze státního svazku rakouského propuštěn, nabyl dle uvedených listin státního občanství uherského, a byl od té doby po celou řadu let, tedy také v den uzavření sňatku s Karolínou roz. Sch-ovou státním občanem uherským. Odvolací soud označuje vyproštění Josefa K-a z občanského svazku rakouského nastalé uvedeným výnosem místodržitelským pouhou prázdnou, bezvýznamnou formalitou, dodávaje, že Josef K. pozbyl rakouského státního občanství pouze na papíře, a vyvozuje to v prvé řadě z toho, že Josef K. se ve skutečnosti z B. a tedy z Rakouska nevystěhoval, nýbrž své bydliště v B. podržel. Odůvodnění to není případné. Ustanovením čl. 4. odst. III. stát. zákl. zákona ze dne 20. prosince 1867, čís. 142 ř. zák., dle něhož svoboda vystěhovalecká jest obmezena toliko brannou povinností, byl vystěhovalecký patent ze dne 24. března 1832, čís. 2557 sb. z. téměř úplně derogován. Kdo nemá branné povinnosti, může se beze všeho vystěhovati, pro něho neexistuje neoprávněné vystěhování se. Ohledně osob, branné povinnosti podrobených, obsahuje branný zákon bližší ustanovení; kdo přes prohlášení, že chce nabýti cizí státní příslušnosti, zůstane v tuzemsku, musí dostáti branné povinnosti, jestliže ovšem skutečně nenabyl cizího státního občanství. Výnos ministerstva vnitra ze dne 17. července 1870, čís. 3086, mluví o tom, že při osobách, které, ohlásivše vystěhování se, v tuzemsku zůstanou, avšak průkazu o nabytí cizího státního občanství nepředloží, nenastanou účinky vystěhování se. Z tohoto výnosu jde na jevo, že ohlášené a úřadem osvědčené vystěhování se stane perfektním nabytím cizího státního občanství, anebo také bez nabytí cizího státního občanství, avšak faktickým usídlením v cizině. Výnos státního ministerstva ze dne 26. září 1864, čís. 15772 zdůrazňuje, že podstata vystěhování se nespočívá ve fysickém trvalém vzdálení se z tuzemska, nýbrž v tom, že dotyčná osoba se vzdá používání práv státního občana, že jest propuštěna z dosavadního svazku, poddanského a jiného domova nabude. To jest výstižné a správné, neklade-li se hlavní důraz na slovné znění zastaralého, z valné části již dávno neplatného zákona. Bylo by přímo nelogické považovati člověka, jenž vystoupení ze státního svazku ohlásil a jemuž vystoupení to příslušným úřadem bylo osvědčeno s dodatkem, že ze svazku státního byl propuštěn, a jenž nabyl v jiném státě práva občanského a také přísahu dotyčným státem pro jeho občany předepsanou složil, stále ještě za občana rakouského jen proto, že do ciziny se neodstěhoval, nýbrž zde bydlí, ačkoli rakouský stát připouštěl, aby tisíce cizinců, příslušníků jiných států v tuzemsku bydlilo. Ostatně propuštění Josefa K-a ze svazku rakouského se stalo bezpodmínečně, nebylo zejména vázáno na podmínku, aby se Josef K. také skutečně vystěhoval. Že sám Josef K. propuštění ze státního svazku rakouského a nabytí státního občanství uherského nepovažoval za pouhou formu, jde na jevo z toho, že podáním ze dne 12. června 1894 oznámil městské radě v B. na její dotaz, že jest příslušným do Kološe, a že podáním ze dne 8. září 1919 zažádal u městské rady v B. o přislíbení, že bude přijat do domovského svazku v B., a podáním ze dne 19. prosince 1919 zažádal za propůjčení státního občanství Československého, uváděje, že jest státním občanem uherským. Z toho nutno souditi, že se Josef K. dne 23. srpna 1884 vědomě a platně vzdal státního občanství rakouského za tím účelem, by nabyl občanství uherského, což se také, jak shora uvedeno, stalo. Soud odvolací se opírá o výnos ministerstva vnitra ze dne 15. března 1920, pokud se týče zemské správy politické v B. ze dne 27. března 1920, jímž byla žádost Josefa K-a za propůjčení státního občanství Československého vyřízena v ten smysl, že žádost tu dlužno míti za bezpředmětnou, poněvadž tím, že přijal svého času státní občanství uherské, nepozbyl rakouského občanství, neboť se nevystěhoval z Rakouska a podržel své bydliště v B. Avšak pro rozhodnutí soudu není mínění zemské správy politické pokud se týče ministerstva vnitra nijak závazným, zvláště ne pro posouzení platnosti manželství. Konečně i poukaz odvolacího, soudu k okolnosti, že Josef K. zastával na dále i po nabytí uherského státního občanství úřad v zemské službě moravské, a důsledky, z okolnosti té odvolacím soudem vyvozované, nejsou nijak případný. Není zapotřebí zabývati se otázkou, zda propůjčení úřednického místa v zemských službách moravských mělo eo ipso v zápětí nabytí tuzemského t. j. rakouského státního občanství, neboť o tento případ nejde. Josef K. byl již v zemských službách, když ze státního svazku rakouského vystoupil; zdali nastalou změnou státního občanství měl býti úřadu svého zbaven čili nic, není věcí soudního rozhodování a rovněž není na soudu, aby pátral po příčinách dalšího ponechání Josefa K-a v zemských službách. Tolik však jest jisto, že ponecháním jeho v úřadě nepozbyl nabytého státního příslušenství uherského a nenabyl státní příslušnosti rakouské.
Nebyl tedy Josef K. v čase, kdy uzavřel manželský sňatek, o nějž se jedná, státním příslušníkem rakouským a nebyl ani sujet mixte. Jest tedy otázku platnosti manželství řešiti dle uherských zákonů (§ 5 nař. min. sprav. ze dne 8. března 1896 věstník čís. 9), a to dle § 34 obč. zák. bez ohledu na bydliště osob súčastněných. Soudem odvolacím zdůrazňovaná
Civilní rozhodnutí. III. 50 okolnost, že Josef K. nabyl rakouského občanství za tím zřejmým účelem, aby obešel rakouský zákon, jest nerozhodna. Platnost právních jednání cizincem v cizozemsku, předsevzatých jest posuzovati dle cizozemského práva (§ 37 obč. zák.) a nezáleží na tom, zdali cizozemec ten byl dříve tuzemcem; on se tuzemské státní příslušnosti vzdal; ku pohnutce nebo důvodu, proč tak učinil, nelze naprosto přihlížeti, jakmile skutečně dosáhl jiného státního příslušenství, pro něho jako cizozemce zákaz obcházeti zákon tuzemský nemá významu. Přes toto právní stanovisko není možno otázku platnosti manželství, o niž se jedná, již nyní rozřešiti. Soudy nižší důsledkem svého právního názoru neobíraly se otázkou, zdali prvé manželství Josefa K-a s Marií S-ovou bylo dle rakouského práva platně rozloučeno. Spisy obsahují v tom směru pouze tolik, že v překladu oddacího listu matričního úřadu budapeštské unitárské církevní obce jest Josef K. v rubrice »jméno a stav« poznačen jako »getrennt«, a v rubrice »manželské doklady« jest zapsáno »Trennugsurteile, Dispensation, behördliches Zeugnis«. Z toho ovšem nelze bezpečně souditi, že prvé manželství Josefa K. bylo dle uherského práva v náležité formě příslušným úřadem prohlášeno za rozloučené. Jeví se tedy nutno, řízení v tomto směru doplniti, třeba ve směru tom súčastněnými stranami nebylo ničeho namítáno, jednáť se o neplatnost manželství, kterou nutno z moci úřední vyšetřovati.

Citace:

č. 7817. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 333-336.