ROČNÍK LXXI. PRÁVNÍK 1932.SEŠIT XIX.

Zásada výlučnosti v čsl. právu vydávacím.

1)
Dr. Frant. Kronberger.
Přehled. I. Normy zákonného a smluvního vydávacího práva. II. Všeobecné poznámky o obsahu a zániku výlučnosti. III. Omezení trestněprávní (A. Meze stíhání. Které úkony stíhací porušují výlučnost? Překvalifikování. B. Meze výkonu trestu. Úhrnný trest. Trest smrti.) IV. Omezení extradičněprávní. (Reextradice. Výlučnost a řízení vyžadovací.) V. Zánik omezení. (Ochranná lhůta. Opětný návrat. Opětné vydání. Dodatečné svolení státu. Dodatečný souhlas osoby.) VI. Výlučnost v poměru k jiným institucím. (Dočasné vydání. Průvoz. Vyhoštění. Deportace. Bezpečný průvod. Trestněprávní imunita svědků a znalců. ) VII. Výlučnost v čsl. osnovách trestního zákona a řádu.
I.

Normy zákonného a smluvního vydávacího práva.

(Zákonné vydávací právo.) V Československu nemáme ani zvláštního extradičního zákona, jenž by zásadu výlučnosti (speciality) obsahoval, ani nemáme o ní výslovného ustanovení ve svých trestních zákonech (z roku 1852, 1855, 1878) a řádech (z roku 1873, 1896, 1912). Teprve v budoucím čsl. trestním zákoně bude expressis verbis normován i tento princip, který dnes náleží již mezi obecně uznané zásady mezinárodního práva. Příslušná ustanovení o výlučnosti, a to jak při extradici aktivní, tak při extradici pasivní, navrhují čsl. osnovy trestního zákona z roku 1921 a 1926 v §§ 10,11. K těmto předpisům se na konec vrátíme.2) Ovšem princip ten platí u nás již dnes, neboť v souhlase se všemi moderními extradičními smlouvami a zákony je výslovně obsažen ve všech 18 čsl. extradičních smlouvách (úmluvách),3) které jsou integrující součástí našich trestních zákonů a řádů, jak vysvítá z ustanovení (blanketních norem) § 41 tr. z. (1852), § 105, odst. 2 voj. tr. z. (1855), § 474 tr. por. (1896) a z rozhodnutí býv. vídeňského kasačního soudu č. 2095 i našeho nejvyššího vojenského soudu v Praze č. 347 Sb. zás. rozh. sv. V, takže tato, ač smluvní ustanovení, mají u nás i vnitrostátní zákonnou platnost (teorie transformační).
Uvážíme-li, že vyžadující stát může uplatniti svou trestní pravomoc proti vydané osobě právě jen proto, že cizí stát povolil její vydání do okruhu svrchovanosti státu vyžadujícího, nahlédneme, že nic nelze namítati proti tomu, že trestní pravomoc možno uplatňovati jen v mezích povolené extradice.4) Dnes žádný stát nevydává na milost a nemilost. Proto v souhlase s panující extradiční teorií a praksí dlužno rozhodně zastávati názor, že zásada výlučnosti již dnes platí v Československu i v poměru ke státům nesmluvním.5)
Už Lammasch6) a po něm u nás Glos7) hájil toto stanovisko odkazem na samu podstatu a pojem instituce vydání. Ve starší nauce byl sice opačného mínění na př. Fiore,8) který se dovolával rozhodnutí corte di Milano z 20. července 1865, avšak zůstal osamoceným. Vždyť i kanadské a severoamerické soudy, které svého času byly proti zásadě speciality vůbec, opravily své stanovisko po roce 1886, kdy ve známém případě »Rauscher«9) vyslovil Supreme Court Spojených států severoamerických v rozhodnutí ze 6. prosince 1886 (United States Reports 119, 407), že zásadu výlučnosti nutno respektovati bezpodmínečně z povahy věci i v poměru k Velké Británii, s níž sice USA tehdy již extradiční smlouvu měly (z 9. července 1842), která však tenkráte ještě neobsahovala výhrady o principu speciality; stalo se tak až v doplňující smlouvě z 12. července 1889. Citované rozhodnutí, závazné pro všechny spolkové a státní soudy USA, má povahu zásadní.10)
Dnes — opakuji — není státu, jenž by vydával na milost a nemilost. I když v poměru k našemu státu jde o nesmluvní stát (na př. dosud Švýcarsko, Norsko, Finsko), který povolí vydání do ČSR, učiní tak vždy jen za předpokladu, po případě pod výslovnou výminkou, že osoba vydaná nebude u nás ani stíhána, ani trest na ní vykonán, ani dále vydána pro jiné tresté činy před vydáním spáchané, než pro které bylo vydání povoleno. Třeba uvážiti, že vydávající stát je po případě svým vnitrostátním extradičním zákonem, jako na př. Švýcarsko, Velká Británie, Švédsko, Německo a jiné státy, přímo vázán, že vydání do ciziny nesmí povoliti, leč když je zaručeno, že vydaná osoba nebude ve státě vyžadujícím stíhána, trestána nebo dále vydána pro jiné trestné činy. Tak na př. Německo po vydání svého extradičního zákona z roku 1929 důsledně žádá, opírajíc se o § 6 tohoto zákona, na každém nesmluvním státu (na př. na Rakousku) předchozí ujištění o zachovávání zásady výlučnosti.11) Jen faktickým zachováváním speciality se nesmluvní stát mnohdy ani nespokojí. A tak z důvodu závaznosti právní bývá i čsl. vláda nucena, chtějíc získati povolení extradice z nesmluvního státu, dáti předem cizí vládě zvláštní závazné reciproční prohlášení o zachování této zásady, buď pro konkrétní extradiční případ, nebo všeobecně jednou pro vždy. Váže-li se pak jeden orgán státu (vláda) povinností, že osoba vydaná nebude stíhána, trestána, dále vydána pro jiný trestný čin, než který jest uveden ve vydávacím dekretu, nelze mysliti, že by jiný orgán státu (soud) tohoto závazku nedbal. Opak vedl by nejen k diplomatické intervenci,12) nýbrž i k retorsi nebo přerušení extradičních styků vůbec. Ostatně ministerstvo spravedlnosti má vždy možnost včas v konkrétním případě zaříditi prostřednictvím podřízených úřadů veřejné obžaloby, aby bylo prozatím upuštěno od stíhání pro trestné činy, pro něž vydání povoleno nebylo,13) po případě zaříditi udělení milosti prominutím výkonu trestu,14) resp. neschváliti (§ 59 tr. ř.) nebo nepovoliti (§ 476 tr. por.) reextradici.
Soud v každém jednotlivém případě je ministerstvem spravedlnosti vždy přesně zpraven výnosem o obsahu vydávacího (průvozního) dekretu cizí vlády a zná proto rozsah povoleného vydání (průvozu) i jeho podmínky. Naše ministerstvo spravedlnosti při publikaci vydávacího (průvozního) dekretu také vždy výslovně upozorňuje i na zásadu speciality, jež vytýká meze povoleného vydání (průvozu).
Také ve Sdělení 6/1931 Věstníku min. sprav. byly čsl. soudy, státní zastupitelství a zúčastněné úřady upozorněny, že musí dbáti s největší přesností a pečlivostí mezí příslušného stíhání a trestání osoby, jejíž vydání a průvoz do ČSR byl cizím státem povolen, t. j. zásady výlučnosti. Z důvodu, aby tato byla zachovávána, bylo zároveň nařízeno opatřovati předtiskem »Vydání« obaly soudních spisů, deníky státních zastupitelství i osobní spisy trestanců, aby i zevnějšek spisů na prvý pohled připomenul zvláštní postavení osoby vydané. Výnosem ze 14. října 1929, č. Pres. 34529-26/29 upozornilo presidium vrchního soudu v Praze krajské soudy v Čechách, aby neporušovaly zásadu výlučnosti,15) Býv. uherské ministerstvo spravedlnosti všeobecným nařízením č. 54.601/1900 I. M. poukázalo soudy, by dbaly zásady výlučnosti a zdůraznilo, že nemohou souditi o takových trestných činech, pro které cizí vláda výslovně vydání nepovolila.
Že zásada výlučnosti platí u nás i v poměru ke státům nesmluvním, byť o tom dosud nemáme výslovné normy — jaká na př. již před vydáním extradičního zákona z r. 1929 byla v Německu (viz dále) — vyplývá nejlépe z extradičního styku s Rakouskem, se kterým dosud není sjednána řádná extradiční smlouva, která by byla součástí vnitrostátního právního řádu (§ 41 tr. z., § 105, odst. 2 voj. tr. z., § 474 tr. por.). Platí zatím jen neformální dohoda podle výnosů min. sprav, z 29. března 1919, č. 5 Věst. a z 27. září 1920, č. 47 Věst. V bodě 10 výnosu č. 5/1919 Věst. se též uvádí, že vláda rakouská povoluje vydání zločinců jen »s omezeními, jež jsou obvyklá v mezinárodním styku«. Opíraje se o tuto výhradu, judikuje zcela správně náš nejvyšší soud, že takovýmto obvyklým omezením v mezinárodním styku je právě i zásada výlučnosti (rozh. č. 286 Sb. n. s. tr.).
V témže smyslu rozhodl ještě před platností něm. extr. zákona i říšský soud v Lipsku 18. března 1926 (Sb. trest. 60, str. 202), prohlásiv, že princip speciality je všeobecně uznanou zásadou mezinárodního práva. Ovšem, v Německu byla již před extradičním zákonem výslovná norma, která zásadu speciality uznala za závaznou součást vnitrostátního právního řádu. Čl. 4 úst. listiny něm. z 11. srpna 1919 ustanovil totiž: »Die allgemein anerkannten Regeln des Völkerrechts gelten als bindende Bestandteile des deutschen Reichsrechts.« Dnes pak mají v Německu ještě přesnější a jasnější předpis v § 54 extr. zák. z r. 1929, jenž zní: »Hat eine ausländische Regierung bei der Bewilligung von Rechtshilfe in Strafsachen die Verwertung der Rechtshilfe an eine Bedingung geknüpft, so ist die Bedingung im inländischen Verfahren zu beachten.«16)
Citovanému rozhodnutí č. 286 Sb. n. s. tr. našeho nejvyššího soudu nutno přisuzovati povahu zásadní a obecnou; týká se nejen vydání z Rakouska, nýbrž ze všech nesmluvních států, neboť — jak bylo shora uvedeno — žádný nesmluvní stát nepovolí extradici do ČSR, leč »s omezeními, jež jsop obvyklá v mpzdr národním styku«, totiž v předpokladu nebo po záruce, že bude zachována zásada výlučnosti.
(Smluvní vydávací právo.) Naše smluvní ustanovení o principu speciality shodují se sice v podstatě, avšak v podrobnostech se velmi liší. Proto dříve než přikročíme k rozboru jejich, stůjtež zde příslušné články našich extradičních smluv (úmluv) doslova, a to v chronologickém pořádku, jak byly smlouvy (úmluvy) s cizími státy sjednány, resp. podepsány, nikoliv ratifikovány a publikovány ve Sb. z. a n., neboť tento časový pořad do jisté míry17) je též ukazatelem vývoje čsl. smluvního vydávacího práva.
1. Čl. 8 úmluvy mezi ČSR a král. Italským ze 6. dubna 1922 o vydávání zločinců, č. 128 Sb. z. a n. z r. 1926:
Osoba, jejíž vydání bylo povoleno, může býti souzena i pro kterýkoli jiný trestný čin, jejž před vydáním spáchala v souvislosti s oním činem, který k vydání dal podnět, není-li tomu na závadu některý ze zákazů uvedených ve čl. 5.
Jde-li o trestný čin, který není v takové spojitosti, dožádá stát, jemuž bylo vydání povoleno, stát vydávající, aby rozšířil účinnost vydání též na činy, jež zamýšlí stíhati trestním řízením.
2. Čl. 12 (zásada výlučnosti) smlouvy mezi ČSR a říší Německou z 8. května 1922 o vydávání zločinců a jiné právní pomoci ve věcech trestních, č. 230 Sb. z. a n. z r. 1923 :
1. Osoba, jež byla vydána, může býti vzata do vyšetřování anebo potrestána nebo vydána jinému státu pro trestný čin, jejž spáchala před vydáním, jen tehdy, bylo-li povoleno vydání pro tento trestný čin anebo svolila-li dožádaná strana ke stíhání či potrestání.
2. Omezení to odpadne, jestliže osoba vydaná, nabyvši opět svobody, neopustí území dožadující strany do jednoho měsíce, nebo opustivši je, se tam navrátí.
3. Čl. 49 (meze vydání) smlouvy mezi ČSR a král. Jugoslávie ze 17. března 1923 o úpravě vzájemných právních styků, č. 146 Sb. z. a n. z r. 1924:
Osobu vydanou lze ve státě, jemuž byla vydána, stíhati nebo odsouditi nebo dále vydati jinému státu pro trestný čin, spáchaný před vydáním jen, pokud pro tento trestný čin bylo vydání výslovně povoleno.
Pro jiné před vydáním spáchané trestné činy lze osobu vydanou stíhati nebo dále vydatí jen:
1. jestliže strana, která ji vydala, dodatečně k tomu svolí; svolení toto nelze odepříti, jestliže by také pro tento trestný čin podle této smlouvy bylo vydání povoliti;
2. neopustila-(li vydaná osoba vlastní vinou území státu, jemuž byla vydána, do jednoho měsíce ode dne, kdy trestní řízení pro čin, pro nějž byla vydána, bylo ukončeno, trest odpykán, nebo prominut, anebo vrátila-li se později dobrovolně na toto území.
4. Čl. 7 smlouvy mezi ČSR a Spojeným královstvím Velké Británie a Irska z 11. listopadu 1924 o vzájemném vydávání zločinců, č. 211 Sb. z. a n. z r. 1926:
Vydaná osoba nemůže v žádném případě býti vzata do vazby nebo souzena ve státě, kterému byla vydána, pro jiný zločin nebo přečin, nebo z důvodů jiných, než pro které vydání se stalo, leč by byla propuštěna na svobodu a měla příležitost vrátiti se do státu, jenž ji vydal.
Toto ustanovení nevztahuje se na zločiny nebo přečiny spáchané po vydání.
5. Čl. 40 (meze stíhání osoby vydané) smlouvy mezi ČSR a republikou Polskou ze 6. března 1925 o úpravě právních styků ve věcech občanských, trestních a nesporných, č. 5 Sb. z. a n. z r. 1926:
1. Osobu již vydanou bude lze stíhati nebo odsouditi aneb vydati jinému státu pro trestný čin spáchaný před vydáním jen tehdy, bylo-li povoleno vydání nebo předání třetímu státu pro tento trestný čin.
2. Pro jiné trestné činy lze osobu vydanou stíhati nebo dále vydatí jen tehdy,
a) jestliže strana, která pachatele vydala, dodatečně k tomu svolí. Svolení toho nelze odepříti, jestliže by také pro tento trestný čin ve smyslu této smlouvy bylo bývalo vydání povoliti;
b) pro jevila-li osoba vydaná svůj souhlas v soudním protokolu. Smluvní straně, která ji vydala, zaslán bude ověřený opis tohoto protokolu.
3. Neopustila-li vydaná osoba vlastní vinou území státu, jemuž byla vydána, do jednoho měsíce ode dne, kdy trestní řízení pro čin, pro nějž byla vydána, bylo ukončeno, nebo trest odpykán neb prominut, nebo vrátila-li se tam dobrovolně, lze ji soudně stíhati nebo vykonati trest také pro takové trestné činy, na které se vydání nevztahovalo.
6. Čl. 12 (meze vydání) úmluvy mezi ČSR a král. Rumunským ze 7. května 1925 o vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních, č. 172 Sb. z. a n. z r. 1926: 1. Osoba vydaná nesmí býti stíhána ani trestána ve státě, jemuž bylo vydání povoleno, nebo dále vydána jinému státu pro jiný trestný čin než pro ten, pro který bylo vydáni povoleno.
2. Pro jiné trestné činy spáchané před vydáním bude moci býti osoba vydaná stíhána, trestána nebo dále vydána toliko,
a) jestliže by stát, který vydání povolil, k tomu dal dodatečně svolení. Tohoto svolení nelze odepříti, jestliže podle této úmluvy i na tento trestný čin vztahuje se povinnost k vydání. Stát, který pachatele vydal, múze žádati, aby o toto svolení bylo žádáno ve formě předepsané pro žádosti za vydání s doklady uvedenými v čl. 4 a 5;
b) neopustila-li tato osoba vlastní vinou území státu, jemuž byla vydána do jednoho měsíce ode dne, kdy trestní řízeni tam bylo skončeno, a v případě, že byla odsouzena, ode dne, kdy trest byl tam odpykán nebo prominut nebo vrátila-li se tam později.
3. Na žádost státu, který vydání povolil podle odstavce 2., sdělí mu druhý stát konečný výsledek trestního řízení a ověřený opis rozsudku.
7. Smlouva mezi ČSR a Spojenými státy severoamerickými z 2. července 1925 o vzájemném vydávání zločinců, č. 48 Sb. z. a n. z r. 1926:
čl. III. věta druhá:
.... žádná osoba, vydaná jednou nebo jedné z Vysokých smluvních stran podle této smlouvy, nesmí býti ani souzena, ani potrestána pro politický trestný čin, spáchaný před jejím vydáním.
Čl. IV. žádná osoba nesmí býti souzena pro jiný trestný čin před tím spáchaný, než pro který bylo povoleno její vydání.
8. Čl. 13 (meze vydání) úmluvy mezi ČSR a královstvím Bulharským z 15. května 1926 o vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních, č. 59 Sb. z. a n. z r. 1927, je téhož znění jako v úmluvě s Rumunskem.
9. Čl. 13 (meze vydání) úmluvy mezi ČSR a republikou Lotyšskou ze 6. července 1926 o vydávání zločinců na právní pomoci ve věcech trestních, č. 68 Sb. z. a n. z r. 1927, je téhož znění jako v úmluvě s Rumunskem, až na to, že ochranná lhůta činí toliko 48 hodin.
10. Čl. 13 (meze vydání) úmluvy mezi ČSR a republikou Estonskou ze 17. července 1926 o vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních, č. 133 Sb. z. a n. z r. 1927, je téhož znění jako v úmluvě s Lotyšskem.
11. Čl. 13 (meze vydání) úmluvy mezi ČSR a republikou Řeckou ze 7. dubna 1927 o vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních, č. 42 Sb. z. a n. z r. 1929, je téhož znění jako v úmluvě s Lotyšskem.
12. Čl. 13 (rozšíření účinku vydání) úmluvy mezi ČSR a král. Belgickým z 19. července 1927 o vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních, č. 79 Sb. z. a n. z r. 1928: Osobu vydanou bude lze stíhati nebo potrestati pro jiný trestný čin než pro ten, který zavdal podnět k vydání, spáchaný před vydáním:
a) požádá-li sama o to, aby byla stíhána nebo vzata do trestu. V takovém případě jest o žádosti její sepsati protokol, podepsaný po případě též jejím obhájcem; tento protokol jest sděliti vládě, která osobu vydala;
b) svolí-li k tomu stát, který povolil vydání. Svolení toto nebude lze odepříti, stanoví-li tato úmluva povinnost k vydání pro tento jiný trestný čin. Stát, který vydal zločince, může trvati na tom, aby o jeho svolení bylo žádáno ve formě stanovené pro žádost za vydání s doklady uvedenými ve článku 5. Stát, jemuž svolení toto bylo dáno, oznámí druhému státu konečný výsledek trestního řízení a zašle mu opis rozhodnutí;
c) jestliže osoba vydaná, ač mohla tak učiniti, neopustí během jednoho měsíce po svém konečném propuštění na svobodu území státu, jemuž byla vydána, nebo jestliže se tam později navrátí.
Další vydání třetímu státu se řídí týmiž pravidly.
13. Čl. 14 (rozsah vydání) úmluvy mezi ČSR a republikou Portugalskou z 23. listopadu 1927 o vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních, č. 24 Sb. z. a n. z r. 1931:
Vydanou osobu lze stíhati, nebo trestati ve státě, kterému byla vydána, nebo vydati ji dále třetímu státu pro jiný trestný čin než ten, pro který byla vydána a který byl spáchán před ním, toliko:
a) souhlasí-li s tím stát, který vydání povolil. Tohoto souhlasu nelze odepříti, jestliže tato úmluva vztahuje se na vydání pro takový trestný čin. Stát, který vydání povolil, může žádati, aby o tento souhlas bylo žádáno ve formě předepsané pro žádosti za vydání s doklady uvedenými ve článcích 4. a 5. Stát, jemuž se dostalo souhlasu, oznámí druhému státu konečný výsledek trestního řízení a zašle mu opis rozhodnutí;
b) jestliže vydaná osoba, ačkoli měla toho možnost, neopustila do týdne po svém konečném propuštění území státu, kterému byla vydána, nebo vrátila-li se tam později.

14. Čl. 14 (rozsah vydání) úmluvy mezi ČSR a republikou Španělskou z 26. listopadu 1927 o vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních, č. 20 Sb. z. a n. z r. 1931, je téhož znění jako v úmluvě s Portugalskem.
15. Čl. 13 (meze vydání) úmluvy mezi Československem a Francií ze 7. května 1928 o vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních, č. 11 Sb. z. a n. z r. 1931:
1. Vydanou osobu nebude lze stíhati neb odsouditi v dožadujícím státě pro jiný trestný čin nežli ten, pro který její vydání bylo povoleno.
2. Pro trestné činy spáchané před vydáním bude lze vydanou osobu stíhati, trestati nebo vydatí třetímu státu jen:
a) dá-li stát, který povolil vydání, k tomu svůj souhlas. O tento souhlas bude žádati způsobem stanoveným pro žádost za vydání s doklady vypočtenými v článku 7;
b) jestliže jmenovaná osoba zůstala dobrovolně na území státu, jemuž byla vydána, déle než měsíc ode dne, kdy tam byla souzena, a v případě odsouzení ode dne, kdy tam byla propuštěna na svobodu, nebo jestliže jmenovaná osoba opustivši území státu, jemuž byla vydána, vrátila se později na toto území, ačkoliv tak nemusila učiniti.
K žádosti státu, který dal svůj souhlas podle odstavce a), zpraví ho druhý stát o konečném výsledku trestního řízení tím, že zašle mu ověřený opis rozsudku.
16. ČI. 12 (o právních účincích vydání) úmluvy mezi ČSR a republikou Litevskou z 24. dubna 1931 o vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních, č. 12 Sb. z. a n. z r. 1932:
Osoba vydaná nemůže býti ve státě vyžadujícím ani stíhána ani potrestána ani nemůže býti vydána tímto státem státu třetímu pro jiný trestný čin, spáchaný dříve, než byla vydána, než ten, který byl důvodem jejího vydání, leč že:
a) dožádaný stát dá k tomu souhlas, nebo
b) vydaná osoba, ačkoliv měla k tomu možnost, ve lhůtě jednoho měsíce po svém konečném propuštění neopustila z vlastní viny území státu, jemuž byla vydána, anebo vrátila-li se tam později.
Stát, který žádal za vydání nebo souhlas podle odstavce a) tohoto článku, zpraví dožádaný stát, přeje-li si toho, o konečném výsledku trestního řízení tím, že mu zašle ověřený opis právoplatného rozhodnutí.
17. ČI. 12 (o mezích trestního stíhání osoby vydané) úmluvy mezi ČSR a Dánskem ze 7. října 1931 o vzájemném vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních, č. 34 Sb. z. a n. z r. 1932:
1. Osobu vydanou nelze ani stíhati ani odsouditi ani vydatí jinému státu pro kterýkoliv jiný trestný čin spáchaný před vydáním, pro který vydání nebylo povoleno,
a) jestliže stát, který povolil vydání, k tomu nedá dodatečně souhlas.
Tohoto souhlasu nelze odepříti, jestliže by povinnost k vydání podle této úmluvy se vztahovala i na tento trestný čin. žádost o projeveni souhlasu musí uvésti podrobně skutkovou podstatu trestného činu, dobu a místo, kdy a kde byl spáchán, a jest třeba připojiti k ní ověřený opis příslušných trestních předpisů,
b) jestliže osoba vydaná opomine z vlastní viny vzdáliti se z území státu, jemuž byla vydána, ve lhůtě čtyř týdnů počítajíc ode dne, kdy trest byl vykonán nebo prominut, anebo jestliže tato osoba se pak zase dobrovolně vrátí na toto území. Skončilo-li trestní řízení zavedené ve věci, která odůvodňovala vydání, bez potrestání, jest nutno stanovenou lhůtu počítati od té doby, kdy dotčená osoba obdržela vědomost, že trestní řízení jest skončeno.
2. Stát, který povolil vydání, bude, žádá-li o to, zpraven o konečném výsledku trestního řízení a po případě mu bude dodán ověřený opis rozsudku.
18. Čl. 5 (o mezích práva na vydání) úmluvy mezi ČSR a královstvím Nizozemským ze 4. prosince 1931 o vydávání zločinců a právní pomoci ve věcech trestních, č. 65 Sb. z. a n. z r. 1932:
Výslovně se stanoví, že vydaná osoba nebude moci býti ve státě, jemuž byla vydána, ani stíhána, ani trestána pro jakýkoliv trestný čin neuvedený v této úmluvě a spáchaný před jejím vydáním a že nebude bez souhlasu toho státu, který povolil vydání, ani stíhána ani trestána pro jiný trestný čin uvedený v této úmluvě a spáchaný před jejím vydáním, nežli jest ten, pro který o vydání bylo žádáno, a že nebude také vydána třetímu státu, leda že by mohla v každém případě zcela svobodně znovu opustiti dotyčný stát během jednoho měsíce po vynesení rozsudku a v případě odsouzení během jednoho měsíce po odpykání trestu nebo poté, co jí byla udělena milost.
Osoby, odsouzené pro trestné činy, na něž je podle zákonodárství vyžadujícího státu stanoven trest smrti, budou vydány pouze pod podmínkou, že jmenovaný trest nebude na nich vykonán.

II. Všeobecné poznámky o obsahu a zániku výlučnosti.

(Obsah výlučnosti.) Výsostní práva čsl. státu dotčena jsou specialitou zásadně pouze po stránce trestněprávní a extradičněprávní. Trestní pravomoc omezena je jak pokud jde o stíhání, tak co se tkne výkonu trestu pro jiné trestné činy, než pro které bylo vydání povoleno. Právo dále vydati je rovněž omezeno. Jinak nemá u nás výlučnost zásadně omezujícího vlivu na všeobecnou státní výsost. Není proto zásadně porušením speciality, když z důvodů byť existujících již před vydáním, uplatní se vůči osobě vydané ihned poté, co učinila zadost trestní spravedlnosti, vojenská služební povinnost, disciplinární tresty, civilní vazba a pod. Ani osoba vydaná do ČSR z Německa není dosud chráněna širokou specialitou, jak ji nyní zná nový německý extradiční zákon z r. 1929, resp. jak se vyskýtá v čsl. extr. smlouvě s Německem (č. 230/1923 Sb. z. a n.) při t. zv. bezpečném glejtu pro svědky a znalce (čl. 15), nýbrž meze vydání dány jsou pouze čl. 12 cit. extradiční smlouvy s Německem, která omezuje příslušnost vyžadujícího státu pouze po stránce trestní a extradiční; výhrada § 6 něm. extr. zák., že vydaná osoba nesmí »noch aus einem anderen vor der Auslieferung eingetretenen Rechtsgrund in seiner persönlichen Freiheit beschränkt wird« v extradičním styku našem s Německem neplatí.18)
17) viz Kronberger, Zásada výlučnosti, Soudc. listy, 1932, str. 123. Co se týče rozsahu speciality, zná naše smluvní právo vydávací zásadně jen jedinou formu, a to striktní zásadu výlučnosti. Meze stíhání a výkonu trestu, jakož i práva dále vydati vytyčeny jsou totiž výslovně ve vydávacím dekretu, takže osoba vydaná z ciziny do ČSR může býti u nás stíhána a potrestána pouze pro ten trestný čin, nebo pro ty trestné činy, pro které bylo výslovně vydání povoleno, bez ohledu na to, že snad nově najevo vyšlý trestný čin je jinak jako extradični delikt ve vydávací smlouvě uveden ; totéž platí pokud jde o další vydání do třetího státu. Laxní formě výlučnosti naše smluvní vydávací právo nepřeje; částečnou a jedinou výjimku tvoří prvně podepsaná (6. dubna 1922) čsl. extradični úmluva s Itálií, jak dále ještě uvidíme.
Rozumí se sice samo sebou, že pro trestné činy spáchané po předání z oblasti svrchovanosti cizího státu do okruhu svrchovanosti Československé republiky, může býti osoba vydaná vždy a ihned stíhána a trestána, avšak přes to všechny naše smlouvy (úmluvy) ještě výslovně zdůrazňují, že výhrada speciality vztahuje se jen »na trestné činy spáchané před vydáním«. Právo stí hati a trestati bez jakéhokoliv omezení činy, spáchané vydanou osobou po provedení vydání, je samozřejmým důsledkem teritoriální výsosti čsl. státu (§§ 37, 234 tr. z., § 5 zák. čl. V/1878, § 103 voj. tr. z.) a také logickým požadavkem plynoucím ze samého pojmu extradice, neboť nelze zajisté činiti výhrady pro činy, jež snad v budoucnu budou spáchány (rozh. č. 3300 vid. sb.). Dodatek ten však je ve smluvním vydávacím právu již tradiční.19)
Zvlášť přísnou formu výlučnosti obsahuje čl. 7 sml. s Velkou Británií, neboť osoba vydaná z území, na něž se tato extradični smlouva vztahuje, nemůže býti v žádném případě v ČSR vzata do vazby nebo souzena nejen pro jiný zločin nebo přečin, než pro které se vydání stalo, nýbrž nemůže býti v žádném případě vzata do vazby nebo souzena ani »z jiných důvodů«, než pro které vydání se stalo (or on account of any other matters). Tentýž obrat obsažen je i v jiných smlouvách uzavřených Anglií, na př. i ve smlouvě britsko-německé z roku 1872, kde je přeložen do němčiny takto : »oder auf Grund anderer Tatsachen...«
Naproti tomu zase méně přísnou specialitu, blížící se zčásti výlučnosti laxní, připouští čl. 8 úmluvy s Itálií (č. 128/1926 Sb. z. a n.), podle něhož může býti osoba vydaná do ČSR souzena (giudicata) i pro »kterýkoli« jinýtrestný čin, jejž spáchalav souvislosti (in connessione) s oním činem, který k vydání dal podnět, avšak v předpokladu, že tomu není na závadu některý ze zákazů, uvedených ve čl. 5 úmluvy, t. j. že nejde o delikt politický nebo s ním souvislý, výlučně tiskový a ryze vojenský; článek 2, stanovící míru povinnosti vydávací, spolucitován není. Důvodová zpráva (č. 84.077/25-II/5 min. zahr. věcí) nedává nám vysvětlení k tomu, co je rozuměti »souvislostí«; půjde však patrně o spojitost časovou a věcnou (skutkovou), a za delikt spáchaný v souvislosti bude lze považovati i ten, který byl prostředkem ke spáchání trestného činu, jenž k vydání dal podnět, nebo který tento připravoval, zabezpečoval a kryl.20)
(Zánik speciality.) Pokud jde o trvání zásady výlučnosti, zná čsl. smluvní vydávací právo zásadně t. zv. specialitu relativní, značící, že omezení z ní plynoucí jsou pouze dočasná, vázaná lhůtou neurčitou (čl. 7 extr. sml. s Velk. Britanií) nebo určitou. Jedinou výjimku činí smlouva s USA a úmluva s Itálií, jejichž ustanovení, zvláště smlouvy s USA, při pouhém slovním výkladu mohou zavdati podnět k pochybnostem ne neoprávněným,21) nejde-li vlastně o specialitu absolutní. Pokusíme se však dále prokázati opak (viz kар. V).
Zůstane-li osoba vydaná po uplynutí garanční lhůty (určité nebo přiměřené) nadále v republice Čsl,, přestane miti charakter osoby vydané a podle toho bude s ní naloženo; prolomená zásada o teritoriální výsosti našeho státu se opětně plně uplatní a právo asylu cizího státu nebude už respektováno.
Stejný význam pro zánik omezení plynoucích ze zásady výlučnosti má též ta okolnost, když osoba vydaná opustivši území našeho státu, opětně se do ČSR vrátí — byť třeba garanční lhůta ještě plynula — buď sama ze své vůle, tedy dobrovolně, nebo, je-li ze třetího státu nově vydána, tedy nedobrovolně.
Konečně zanikají omezení plynoucí ze zásady výlučnosti, dá-li vláda vydávajícího státu vládě čsl. dodatečné svolení ke stíhání, výkonu trestu nebo k reextradici pro jiné trestné činy, než pro které bylo vydání povoleno. Smlouvy s Velk. Británií a USA nezmiňují se sice o této instituci, než přes to je dána možnost žádati i vlády těchto států o dodatečné svolení. Omluva s Itálií užívá tu obratu: žádost o »rozšíření účinnosti vydání«.
Stejný účinek mívá někdy i souhlas osoby vydané, avšak u nás jediné a pouze tehdy, jde-li o osobu vydanou z Belgie a Polska, neboť jen tyto dvě úmluvy výjimku tu připouštějí.
Tolik všeobecně o specialitě v čsl. vydávacím právu.
Dále budeme sledovati v jednotlivostech otázku, jaký význam a vliv má specialita na čsl. vnitrostátní trestní právo a řízení (omezení trestněprávní), jaký význam a vliv má na řízení o vydání do třetího státu a na řízení vyžadovací (omezení extradičněprávní) a jak dlouho tato omezení trvají (zánik omezení trestněprávních a extradičněprávních) ; potom zmíníme se ještě o poměru speciality k jiným institucím vydávacího práva (dočasné vydání, průvoz), právní pomoci (trestněprávní imunita obeslaných svědků a znalců z ciziny, dočasné dodání) a trestního (bezpečný průvod) i veřejného práva (vyhoštění, deportace) ; na konec zaujmeme stanovisko k úpravě zásady výlučnosti u nás de lege ferenda (osnovy čsl. trest, zákona a řádu).

III.Omezení trestněprávní.

Omezení vyvěrající ze zásady výlučnosti po stránce trestněprávní znamenají prolomení zásady o teritoriální moci čsl. státu, který tak respektuje na svém vlastním území právo asylu cizího, vydávajícího státu.22) Po stránce subjektivní omezení záležejí v tom, že osoba vydaná nesmí býti v ČSR po jistou dobu
A) ani stíhána,
B) ani trest na ní vykonán
pro jiný neb jiné trestné činy, leč pro které byla právě vydána. Obě alternativy uvádějí se výslovně a již stereotypně téměř ve všech našich i cizích extradičních smlouvách (úmluvách). Stejně rozeznáváme mezi vydáním ke stíhání (extradiční titul zpravidla zatýkací rozkaz) a mezi vydáním k odpykání trestu (extradiční titul pravoplatný odsuzující rozsudek) ; rozlišování těchto dvou forem vydání má ve vydávacím právu kontinentálním význam zvlášť při zkoumání materiálních podmínek vydání (systém eliminační), v právu angloamerickém pak i při formálním řízení o vydání.23)
Poněvadž vydaná osoba má býti v garanční lhůtě chráněna před zásahy do své osobní svobody, je pochopitelné, když smlouvy výslovně stanoví meze »stíhání«,24) zahrnujícího všechny fase trestního řízení až do pravoplatného skončení jeho, i meze »výkonu trestu«, na základě již právoplatného odsuzujícího rozsudku. Dikce našich smluv (úmluv) k rozlišení obou alternativ není však jednotná. Termínu »stíhati« (poursuivi, ścigać, gonjeno) jest užito v úmluvách s Belgií, Bulharskem, Estonskem, Lotyšskem, Jugoslávií, Polskem, Řeckem, Portugalskem, Španělskem, Dánskem, Litvou, Nizozemskem, kdežto smlouva s Německem, po vzoru říšskoněmeckého smluvního a zákonného vydávacího práva, volila obrat, že vydaná osoba nesmí býti »vzata do vyšetřování« — »in Untersuchung gezogen«. Zákaz stíhati zahrnut je ve smlouvách s Vel. Británií a Itálií v obratu »souzena« — »be brougt to trial«,25) »giudicata«. Pokud jde o druhou alternativu, nemůže býti sporu, že výraz »trestati« (puni, bestraft, punished) v úmluvách s Belgií, Portugalskem, Španělskem, Řeckem, Německem, USA a výraz »odsouditi« (condamné, skazać, kažnjeno) v úmluvách s Francií, Rumunskem, Polskem a Jugoslávií jsou termíny téhož významu, ač prvnější lépe vystihuje smysl rozlišení mezi »stíháním« a »odpykáním trestu« (výkonem trestu).26)
Úmluva s Itálií volí ve čl. 8, odst. 1, jak bylo už naznačeno, výraz toliko jeden »souzena« — »giudicata«, avšak ve druhém odstavci zmiňuje se o rozšíření účinnosti vydání též na činy, jež zamýšlí »stíhati trestním řízením« — »procedere«.
Smlouva s Velkou Británií a Irskem klade ve čl. 7 vedle sebe dvě výminky, že totiž vydaná osoba nebude v žádném případě »vzata do vazby nebo souzena« — »be kept in custody or be brought to trial«. S podobnými obraty a týmž pořadím jich setkáváme se i v jiných extradičních smlouvách uzavřených Anglií, na př. i ve smlouvě britskoněmecké z roku 1872 (viz Kronberger, Zásada výlučnosti, Soudc. listy, 1932, str. 121), a tu obrat »be brougt to trial« překládá se »zur Untersuchung gezogen«, takže vyjadřuje se jím jen první eventualita, zákaz stíhati. Druhá eventualita, zákaz výkonu trestu, není ve smlouvě s Anglií výslovně uvedena, jako je tomu ve smlouvě s USA, kde kladou se proti sobě ve čl. III. obě eventuality »souzena ani potrestána« — »shall be tried or punished«; ovšem čl. IV. užívá též jen obratu »souzena« — »shall be tried«.
Přes to však nutno zastávati názor, že osoby vydané do ČSR z Anglie, Italie, USA nesmějí býti u nás nejen stíhány, nýbrž že nesmí býti na nich ani vykonán trest mimo rámec vydávacího dekretu. Poučuje nás o tom případ »Browne«.27) V New Yorku byl svého času Browne jednak pravoplatně odsouzen pro přečin, jednak stíhán pro jiný přečin. Utekl do Kanady. Vláda kanadská odepřela vydání k odpykání trestu, povolivši vydaní jen ke stíhaní pro jeden přečin. Poněvadž definice zásady speciality i podle smlouvy angloamerické (1842, 1889) obsahovala jen zákaz »stíhati«, vyskytl se názor, že Browne může býti »vzat do trestu« i pro druhý přečin bez porušení výlučnosti. Avšak Supreme Court v rozsudku z 8. dubna 1907 (, 309 násl.) správně rozhodl, že podle celého obsahu smlouvy a účelu speciality je vydaná osoba chráněna i před výkonem trestu pro trestný čin, pro který vydání povoleno nebylo, byť o tom výslovná zmínka v definici speciality chybí. Ostatně jiné smlouvy extradiční obsahují obě eventuality a různost definic neopravňuje k závěru, že specialita podle anglické extradiční smlouvy má jiný smysl. Opačný náhled vedl by k absurdnosti. Není myslitelno, že by stačilo vyžádati osobu pro delikt extradiční a pak po vydání vykonati na ní i trest pro trestný čin, pro který extradice byla odepřena. To odporovalo by i pravidlu, že mezinárodní smlouvy mají se vykládati podle zásad poctivého styku (von Treu und Glauben).
Smlouva s Německem rozeznává mezi »zur Untersuchung gezogen« a »bestraft«. Má-li první obrat týž význam jako »Eröffnung der gerichtlichen Untersuchung podle § 151 sq něm. tr. ř.«,28) pak je to výminka sice užší než »souditi«, ale zase méně přísná než »stíhati«. Než i v německé nauce a praksi se zastává, že zákaz »zur Untersuchung zu ziehen« se vztahuje na všechna stadia trestního řízení (vyjímaje arci výkon trestu), že slovu »Untersuchung« nelze rozuměti v techn. smyslu trest, řádu, a že se vztahuje i na státnězastupitelské vyhledávací řízení, ba i na samostatné policejní předběžné vyhledávání podle § 161 něm. tr. ř.29) Ani u nás nepůjde o »vyšetřování« v techn. smyslu našich trestních řádů, nýbrž pro řešení významu výrazu. použijeme spíše ustanovení §§ 227 a 531 tr. z. z roku 1852 a § 138 voj. tr. z. z r. 1855. (Viz dále.)
Ad A. Meze stíhání.
(Které stíhací úkony porušují výlučnost?) Zákazem osobu vydanou »stíhati«, »vzíti do vyšetřování«, »souditi« a contrario trest na ní vykonati, »trestati«, »odsouditi« mimo rámec povolené extradice a bez souhlasu vydávající vlády, zdá se býti na prvý pohled vyloučen každý stíhací úkon proti vydané osobě pro jiný trestný čin, než pro který byla vydána.
A přece nebude lze považovati všechny stíhací úkony za porušení zásady výlučnosti!
Namanu je se tu ovšem paralela s relativní 30) imunitou členů Národního shromáždění podle § 24, odst. 1 úst. list. csl., kde se stanoví, že »k jakémukoliv trestnímu nebo disciplinárnímu stíhání pro jiné činy neb opomenutí (totiž než v § 23 úst. list. uvedené) je třeba souhlasu příslušné sněmovny«. Třeba však dobře lišiti, co je porušením imunity zde a co onde.
Podobně jako členové parlamentu jsou ovšem i provinilci z ciziny vydaní vyjmuti z pravomoci trestních soudů a postrádají proto způsobilosti býti obžalovanými pro určité činy, a to relativně.31 Požívají nejen imunity ve smyslu trestního práva materiálního, nýbrž i ve smyslu trestního práva procesního.32) Avšak odepře-li 33) parlament svůj souhlas ke stíhání svého člena pro neúřední čin, je stíhání (trestní i disciplinární) na vždy vyloučeno (§ 24, odst. 1, věta druhá). Naproti tomu odepře-li vydávající vláda souhlas ke stíhání, nevylučuje se tím stíhání navždy, nýbrž jen dočasně, takže uplynutím určité nebo přiměřené lhůty, anebo jinými skutečnostmi imunita v právu vydávacím zanikne vůbec. Dále třeba míti na mysli další rozdíl, že účelem imunity parlamentní je zabezpečiti nezávislost členů N. S. a zameziti, by nebyli odňati svým parlamentním povinnostem. Naproti tomu účelem imunity extradiční ve vztahu k osobě vydané je poskytnouti této příležitost, aby mohla v určité neb přiměřené lhůtě opustiti stát, do jehož moci byla vydána, by nebyla stíhána neb trestána pro trestné činy, pro něž vydána nebyla. Tyto podstatné rozdíly, pokud jde o trvání a účel obou výsad, budou rozhodné pro odpověď na naší otázku.
O účinku imunity parlamentní po stránce procesní není sporu v praksi ani nauce. Uznává se, že souhlasu sněmoven je zapotřebí před zahájením trestního řízení, tudíž ve věcech veřejnožalobních ihned po dojití trestního oznámení, ve věcech soukromožalobních po dojití soukromé žaloby. Státní zástupce omezí se na návrh, aby byl opatřen souhlas podle § 24 úst. list. Doví-li se soud teprve v průběhu již zahájeného řízení trestního, že obviněný je členem N. S., nebo stane-li se jím tento dodatečně,34) nesmí v řízení trestním pokračovati, dokud nedojde vyřízení žádosti o souhlas ke stíhání (rozh. č. 3101 Sb. n. s.). Tedy zahájiti, po případě pokračovati v trestním řízení možno tu až po udělení souhlasu příslušnou sněmovnou. Z toho je patrno, že každý stíhací úkon předsevzatý soudem před udělením souhlasu sněmovny podle § 24. úst. list. byl by zřejmě porušením imunity parlamentní. Dožádání samo o tento souhlas ke stíhání není arci stíhacím úkonem.35)
Správně proto prohlašuje výnos min. sprav, z 18. června 1921, č. 28427, že jakékoliv vyhledávání je nepřípustno, dokud trvá imunita člena N. S. a příslušná sněmovna neprojevila souhlasu ke stíhání. Jen výjimkou lze prováděti všechny úkony vyhledávací, je-li na člena N. S. postiženého při činu uvalena vazba, jak připouští § 25 úst. list. Jinak nutno vystříhati se i formálně všeho, co by ukazovalo na stíhání člena N. S. Již býv. rak. min. sprav, výnosem ze 6. června 1909, č. 17004 zakázalo označování věcí, spisových desek, hlaviček protokolů jménem poslancovým. Stejně jsou nepřípustné zápisy do rejstříků T, Tv, Tk, TI, St, Tlz (výnos min. sprav, z 5. května 1927, č. 18522 a presidia vrchního soudu v Praze z 11. května 1927, č. Pres 65-1/27) ; věc vede se zatím v rejstříku Nt, Nst. Aby pak nebyla porušena imunita nově zvolených členů N. S., nařizuje výnos min. sprav, z 18. listopadu 1925, č. 5379 všem státním zastupitelstvím, aby nebylo proti nim v žádném trestním řízení pokračováno, by uvalená vyšetřovací vazba byla ihned zrušena, výkon trestní vazby přerušen a zatykače odvolány.
Tento postup prakse je v souhlase se zákonnými ustanoveními, neboť při parlamentní imunitě teprve vydáním člena N. S. zakládá se právo státu jej stíhati za současného zániku imunity (rozh. č. 2432 Sb. n. s.).
Při imunitě extradiční však je tomu naopak! Tu zakládá se imunita vydané osoby teprve vydáním jejím z ciziny za současného zániku práva státu volně ji stíhati.
Je tudíž poměr obou výsad obrácený.
Proto k odpovědi na otázku, kterými úkony stíhacími je porušena výlučnost, nemůžeme se dovolávati obdoby s imunitou parlamentní, nýbrž musíme hledati vodítko jiné.
Především nutno si uvědomiti, že extradiční imunita vztahuje se
a) na trestné činy, pro které vydání (průvoz) bylo odepřeno;
b) na trestné činy, pro něž o vydání (průvoz) vůbec nebylo žádáno;
c) na trestné činy, pro něž žádané dodatečné svolení
uděleno nebylo, nebo nebylo-li ani o ně žádáno.
Ad a) Žádost o vydání (průvoz) předpokládá existenci extradičního titulu,36) jímž při vyžádání ke stíhání je zatýkací rozkaz, zatykač, obžalovací spis, žalobní usnesení nebo jiná soudní listina, postavená na roveň zatykači. Jsou to tedy vesměs listiny, které lze v trestním řízení vydati teprve, je-li podezření proti obviněnému již do té míry konkretisováno, že stačí k uvalení vazby. Osnova čsl. tr. řádu z roku 1929 chce dokonce (§ 501), aby o vydání z ciziny bylo zakročováno zpravidla teprve, až obviněný bude dán v obžalobu.37) Z toho je viděti, že trestní řízení bývá většinou při podání extradiční žádosti již v pokročilejším statí i u. Poněvadž pak po odeslání žádosti o vydání ke stíhání může vyšetřující soudce samozřejmě pokračovati v řízení přípravném bez jakýchkoli omezení, a poněvadž řízení extradiční zpravidla trvá delší čas, bývají většinou opatřeny usvědčující průvody ještě před rozhodnutím o vydání z ciziny. Než i po rozhodnutí o vydání, t. j. poté, kdy našemu soudu byl již publikován obsah extradičního dekretu, může vyšetřující soudce vnitrostátně bez omezení pokračovati ve své činnosti vyšetřovací i pokud jde o trestné činy, pro něž vydání povoleno nebylo, neboť účinek zásady speciality projeví se teprve tím momentem, kdy povolené vydání je provedeno, t. j. kdy vydaná osoba je fakticky předána ze svrchovanosti vydávajícího státu do obvodu svrchovanosti státu našeho. Jen kdyby náš soud v mezičasí žádal o právní pomoc u soudu státu, jenž již pro určité trestné činy vydání odepřel, pak by arci soud vydávajícího státu — byť vydání nebylo ještě provedeno — odepřel i poskytnutí právní pomoci (výslech obviněného, svědků atd.) podle známé řehole, že není povinnosti poskytovat! právní pomoc, není-li povinnosti k vydání (na př. čl. 17, odst. 1 extr. sml. s Něm., čl. 21, odst. 1 úmluvy s Francií a pod.).
Tím momentem, kdy vydaná osoba je předána čsl. orgánům v přejímací stanici, je chráněna specialitou a náš soud musí plně respektovati výminky, pod kterými bylo vydání povoleno a provedeno.
Proto, odepřela-li cizí vláda vydání pro některý trestný čin, nesmí náš vyšetřující soudce o něm vydaného odpovědně vyslýchati, s nikým ho konfrontovati, vazbu na něj pro uvedený trestný čin uvalovati a pod., státní zástupce nesmí pro toto faktum podati obžalovací spis, nalézací soud nesmí naříditi ani konati přelíčení pro takový delikt, zejména nesmí vynésti ve věci rozsudek. Došlo-li k vydání na základě dosud neprávoplatného odsuzujícího rozsudku, a bylo-li vydání zčásti odepřeno, musí se i opravné stolice zdržeti všeho rozhodování, pokud jde o trestné činy, pro něž vydání bylo odepřeno. ( Pokračování. ) ROČNÍK LXXI. PRÁVNÍK 1932.SEŠIT XX.

Zásada výlučnosti v čsl. právu vydávacím.

Dr. Frant. Kronberger.
( Pokračování. )
Porušení výhrady o nestíhání je nejen porušením smluvního závazku státu, takže vládě státu vydávajícího vzniká právo diplomatické intervence, nýbrž je to i porušením zákona v ustanoveních § 41 tr. z. (1852), § 421, odst. 3 tr. ř. (1873), § 105, odst. 2 voj. tr. z. (1855), § 431 voj. tr. ř. (1912) a § 474 tr. por. (1896) a příslušného článku té které extradiční smlouvy (úmluvy), jednajícího o zásadě výlučnosti. (Rozh. 2095 vid. sb., 2903 Sb. n. s. tr., 347 Sb. z. r. vojen.) Specialita platí a této výhrady nutno respektovati i ve styku se státem nesmluvním (rozh. č. 286 Sb. n. s. tr.).
Není-li přes to šetřeno zásady výlučnosti v řízení přípravném, přísluší vydanému proti porušujícím opatřením stížnost podle §§ 113, 114 tr. ř., § 378 tr. por., §§ 147, 327 voj. tr. ř. Nešetří-li této zásady obžalovací spis, má vydaný právo podati proti němu odpor podle § 213, čís. 3 tr. ř., §§ 257, 264 tr. por. Rozsudek porušující tento princip trpí zmatkem podle § 281, čís. 9b), § 344, čís. 10b) tr. ř., § 358 čís. 9b) voj. tr. ř. a § 385, čís. 1 c) tr. por. (viz cit. judikaturu) .
Ad b) Zásada výlučnosti vztahuje se nejen na trestné činy, pro něž žádané vydání bylo odepřeno, nýbrž i na ony, pro které vydaný v ČSR sice stíhán už byl, proněžvšak o vydání žádáno nebylo z toho důvodu, že nejde o delikt extradiční (politický, ryze vojenský, tiskový, přestupek, trestný čin spáchaný ve státě dožádaném a pod.) a poněvadž tedy už předem nebyla naděje ( § 421, odst. 3 tr. ř., § 475 tr. por.), že by vyžádání pro ně skončilo se zdarem. Ovšem účinnost speciality projeví se i v tomto případě až po faktickém provedení vydání, kdy teprve vznikne imunita vydaného, resp. dočasně zanikne neomezená trestní pravomoc našeho státu. Jinak však po provedení vydání je stíhání vydané osoby pro nevyžádané trestné činy porušením speciality stejně jako při odepření vydání ad a).
Ad c) Bylo-li povolené vydání do ČSR již provedeno a vyjde-li najevo další trestný čin spáchaný vydanou osobou před vydáním, tu jde-li o extradiční delikt a nelze-li podle smlouvy rozšířiti hned účinnost povoleného vydání souhlasem vydané osoby (z Belgie, Polska), resp. nejde-li o trestný čin spáchaný »v souvislosti« (u osoby vydané z Itálie), pak nutno požádati vládu vydavšího státu o dodatečné svolení ke stíhání. A tu naše extradiční úmluvy na př. s Belgií, Bulharskem, Estonskem, Lotyšskem, Řeckem (čl. 13, odst. 2, lit. a), Rumunskem (čl. 12, odst. 2, lit. a), Portugalskem a Španělskem (čl. 14 lit. a) výslovně uvádějí, že dožádaný stát může trvati na tom, aby bylo o svolení žádáno ve formě a doklady, jak je stanoveno pro žádost o vydání! Na tomto požadavku se v praksi naveskrz trvá vůči všem i nesmluvním státům. I zde bude proto nutno připojiti k žádosti o svolení ke stíhání doplňující zatýkací rozkaz, zatykač neb jiný mu na roveň postavený doklad, takže i zde bude po případě nutno dříve vyslechnouti o trestním oznámení svědky a provésti jiné vyhledávací úkony, aby podezření bylo tak konkretisováno, aby splněn byl zákonný předpoklad zavedení vyšetřování a uvalení vyšetřovací vazby i vydání zatykače.38) Tak samy extradiční smlouvy nám potvrzují, že ne každý vyhledávací úkon je úkonem stíhacím a porušením zásady výlučnosti a i z toho vidíme, že vydaný ani zdaleka nemůže se dovolávati obdoby imunity parlamentní. A to nota bene před žádostí o dodatečné svolení ke stíhání má vydaná osoba již totéž postavení jako členové N. S., totiž je již chráněna imunitou extradiční, tudíž imunitou zakazující její stíhání pro jiný trestný čin, než pro který byla vydána. Tím také eventualita ad c) se podstatně liší od eventualit ad a), b), jsouc jinak arci výjimkou. Nutno ještě podotknouti, že extradiční zákony francouzský (čl. 22) i německý (§ 31) žádají, aby se osoba vydaná protokolárně vyjádřila, zda a jaké námitky má proti udělení dodatečného svolení. V praksi pak takovéto vyjádření vypadá vlastně jako konstitut. Ovšem tu jde o úkon na podnět státu, jenž vydání povolil, a nikoliv o stíhací úkon státu stíhajícího.
Bylo-li dodatečné svolení ke stíhání odepřeno, nebo nebylo-li o ně žádáno, pak nelze osobu vydanou stíhati vůbec pro nově najevo vyšlý trestný čin, dokud zákaz vyplývající ze speciality nepomine (viz kap. V).
Ad abc).
Že podání a publikace obžalovacího spisu, nařízení a konání hlavního přelíčení a vynesení rozsudku o trestném činu, pro který vydání (průvoz, dodatečné svolení ke stíhání) bylo odepřeno, nebo pro který o vydání (průvoz, dodatečné svolení ke stíhání) žádáno nebylo, jest aktem porušujícím zásadu výlučnosti, o tom není pochybností.
Sporné však je, které úkony přípravného řízení jsou úkony stíhacími, jež porušují přípověď vlády, že se zdrží trestně stíhacích opatření (stíhání, vzetí do vyšetřování, souzení), a jež jsou nejen porušením speciality, nýbrž i porušením zákona, když extradiční smlouvy jsou součástí trestního zákona a řádu.
Bylo již ad c) poukázáno na positivní předpisy našich vydávacích smluv, že náš soud, u něhož se vede trestní řízení proti vydanému, není odsouzen k naprosté nečinnosti, zjistí-li po provedení vydání, že vydaný je podezřelý ještě i z dalšího trestného činu. Týž názor sdíli v nauce i Lammasch (758, 759) ... wenn ... zur Ausdehnung der Verfolgung ... die Zustimmung des ausliefernden Staates einholen muß, so ist dies jedoch nicht so zu verstehen, daß er während der Zeit, welche bis zum Eintreffen der zustimmenden Erklärung verfließt, nicht einmal die Untersuchung... zu führen berechtigt wäre... Zvlášť rozhodně toto stanovisko zastává Becker.39) Bar 40) chce dokonce ještě před udělením žádaného dodatečného svolení ke stíhání připustiti i uvalení vazby na osobu vydanou, vyjde-li proti ní najevo hrdelní trestný čin spáchaný před vydáním. Billot 41) správně vylučuje kontradiktorní řízení. Rovněž Lammasch (759) vylučuje kontradiktorní řízení, nařízení hlavního přelíčení i podání obžalovacího spisu. Jinak však Lammasch (757) nepovažuje za správnou teorii a praksi francouzsko-belgickou, že požadavek dodatečného svolení ke stíhání má účelem chrániti vydaného proti neoprávněnému stíhání. Tvrdí »die Einholung dieser Ermächtigung hat vielmehr einzig und allein die Aufgabe, die Rechte jenes Staates, der die Auslieferung gewährt hatte, zu wahren.« Také brojí (759, pozn. 4) proti stanovisku francouzskobelgické prakse, že vazba vydané osoby nesmí býti prodloužena z důvodu nově vzešlého podezření a míní, že prozatímní vazba přípustná jest. Nutno jen Lammaschovi namítnouti, že specialita také chrání osobu vydanou a má také 42) účelem poskytnouti jí možnost v garanční lhůtě opustiti stát, do něhož byla vydána.
Velmi přiléhavě zdůraznil Billot (344, 345), že osobu vydanou nutno považovati vlastně za nepřítomnou 43) (et considérer l’accusé comme absent). Opíraje se o tento názor považuje Becker (233) za příspustné všechny úkony vyšetřovací, jako na př. svědecké výslechy, domovní prohlídky, zabavení a pod., tedy úkony, které bylo by lze předsevzíti i tenkráte, kdyby se byl obviněný zdržoval ještě v cizině. Bodává však, že »der Ausgelieferte kann nur nicht persönlich zur Untersuchung gezogen werden« ; to hájil už r. 1887 Müller (na uv. m. 37).
Mettgenberg, 44) spolutvůrce německého extradičního zákona a nejlepší německý znalec vydávacího práva, zastával dříve — jak se zdá — stejný názor jako judikatura říšského soudu (srov. zejména rozh. z 26. června 1899, str. 32, 247), že totiž zákaz »zur Untersuchung ziehen« vztahuje se na všechny vyhledávací úkony jako při imunitě parlamentní. Později však přiklonil se ke stanovisku, hájenému Beckerem, jak o tom svědčí jeho výklad čl. 12 extr. smlouvy mezi ČSR a říší Německou: 45) »Nicht jede Maßnahme der Strafverfolgung ist unzulässig, wohl aber jede, bei der die Person des Ausgelieferten und seine Bewegungsfreiheit beteiligt ist (Vernehmung als Beschuldigter, Gegenüberstellung, Haftbefehl usw.). Dagegen bedeutet es kein »zur Unteruchung ziehen«, wenn ohne den Ausgelieferten mit Hüfe anderer Personen die Aufklärung der Straftaten betrieben wird, also nur das geschieht was auch geschehen könnte, wenn eine Auslieferung nicht stattgefunden hätte.« V témže smyslu rozhodl i berlínský komorní soud v usnesení z 2. září 1925 (Alsberg, O. L. G. E. Str. Proz., 2, 136) 46) Na tomto názoru Mettgenberg již setrval i při výkladu § 6 něm. extr. zákona,47) ač na př. Joël ve svém článku »Wirkungen der Spezialität der Auslieferung im deutschen Strafverfahren« z roku 1928 velmi houževnatě obhajoval stanovisko judikatury říšského soudu. 48)
Již ve svém »Řízení vyžadovacím« (str. 47) poukázal jsem k tomu, že nelze zákaz »stíhati« vykládati tak úzce, jak činila judikatura německého říšského soudu, nýbrž jen v souhlase s Billotem, Lammaschem, Beckerem a Mettgenbergem. Toto stanovisko podporují ustanovení samých extradičních smluv, které přikazují doložiti žádost o svolení ke stíhání trestných činů nově najevo vyšlých zatykačem, jehož vydání předpokládá ve státě vyžadujícím, aby míra podezření dostoupila určitého stupně (důvodnost podezření), a tedy i provedení potřebných vyhledávacích úkonů. Dále nelze přehlédnouti, že po uplynutí garanční lhůty bude moci stát místa činu (ev. domovský) uplatniti plně svou trestní pravomoc, takže i důvody vhodnosti svědčí pro méně přísný Mellgenbergúv výklad zákazu »stíhati«, jenž jinak plně vyhovuje účelu tohoto zákazu, jímž je také dáti vydané osobě příležitost opustiti stát, do jehož moci byla vydána.
Podle toho je nepřípustným stíhacím úkonem (§§ 228, 531 tr. z. z roku 1852) zejména obeslání obviněného, jeho odpovědný výslech, konfrontace se spoluobviněnými neb svědky, provedení zatýkacího rozkazu (zatykače). Naproti tomu není porušením zásady výlučnosti, vyslýchají-li se svědci a znalci, zejména není jejím porušením, vyloučí-li se trestní případ nezahrnutý do vydávacího (průvozního) dekretu podle § 57 tr. ř., § 21 tr. por., § 37 voj. tr. ř., neboť jde o preventivní opatření řízení extradičního, které slouží právě tomu, aby nebyla porušena výhrada speciality.
(Překvalifikování.) Neméně spornou jest otázka další, zda lze při vydání ke stíhání překvalifikovati ve státě vyžadujícím trestný čin, pro který bylo vydání žádáno a povoleno, vlastně do jaké míry je překvalifikování přípustné. Naše vydávací smlouvy (úmluvy nemají o této otázce dosud výslovného ustanovení a ani důvodové zprávy jejich nedávají nám žádné odpovědi k této ožehavé otázce.
Že zásadně 49) vydaná osoba nesmí býti v ČSR pod zmatečností beze všeho 50) souzena pro jiný 51) trestný čin, než pro který bylo vydání povoleno, je z toho, co bylo nahoře uvedeno, již evidentní; totéž stanovisko vyslovil už také náš nejvyšší soud v rozh. č. 286 a 2903 Sb. n. s. tr. i nejvyšší vojenský soud v rozh. č. 347 Sb. z. r. Avšak nutno uvážiti, že o vydání musí býti někdy zakročeno již na samém počátku 52) trestního řízení, a že v tomto ranném stadiu přípravného řízení nebude lze vždy správně a definitivně trestný čin právně posouditi, kvalifikovati. V průběhu přípravného řízení i hlavního přelíčení mohou býti zjištěny nové kvalifikační okolnosti, byť jinak identita činu byla zachována, které nutí nalézací soud nebo opravné stolice odchýliti se od kvalifikace, jíž se řídily v době vydání úřady na vydání zúčastněné. Ostatně i když nejsou zjištěny nové kvalifikační známky, je nasnadě, že nalézací soud a opravné stolice mohou míti jiný právní názor než vyšetřující soudce a státní zástupce (srov. § 262 tr. ř., § 302 voj. tr. ř., § 325 tr. por.). Chtíti snad po vydání omezovati volnost právního názoru nalézacího soudu a opravné stolice, odporovalo by řádnému konání spravedlnosti státu vyžadujícího, čemuž přece jinak instituce vydání slouží. Srovnáme-li příslušné články o specialitě našich extradičních smluv, vidíme, že kladou důraz na to, že vydanou osobu nelze stí hati pro jiný trestný čin (Straftat, une action punissable), t. j. skutek, skutkový děj trestného činu. Je tedy směrodatným určitý historický trestný děj, pro který byl obviněný vyžádán a vydán. Z toho plyne, že úřady a soudy vyžadujícího státu nejsou vázány na právní posouzení, jímž se řídily tuzemské i cizozemské úřady a soudy zúčastněné na vydání, nýbrž na skutkový děj trestného činu, pro který bylo vydání povoleno. Nezáleží na právní kvalifikaci, nýbrž na skutkovém ději. Totožnost činu neznamená totožnost právní kvalifikace. Překvalifikování je tudíž zásadně možné. V tom je většinou zajedno nauka i prakse, československá i rakouská, německá i francouzská. Cituji na př. rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně č. 3259 Sb. n. s. tr., býv. vídeňského kasačního soudu č. 1340, 2776, 3097 víd. sb., říšsko-německého soudu v Lipsku sv. 34, str. 69, sv. 45, str. 276 Sb. rozh. ř. s. tr. a francouzského kasačního soudu, jež uvádí Müller 53) a Travers 54) v nauce pak na př. Helie,55) Bomboy,56) Travers,57) Topf,58) Kohler,59) Mettgenberg ,60) Schoetensack,61) Glos,62) Kronberger,63) a j. Opačný názor je v menšině (Billot, Müller, Joël).64) Než i když vycházíme ze zásadní možnosti překvalifikovati týž skutkový děj, přece ocitáme se u velmi sporné otázky, do jaké míry je překvalifikování přípustné.
Bernard 65) chce připustiti překvalifikování jen ve dvou případech: a) zjistí-li se dodatečně, že trestný čin v žádosti o vydání mylně kvalifikovaný náleží i po překvalifikování mezi delikty, na něž se vztahuje smluvní vydávací povinnost; b) když trestný čin kvalifikovaný při vyžádání jako zločin překvalifikuje se později přiznáním polehčujících okolností na přečin, neboť »la deminution de la peine, n’altère pas la nature du fait«.
Roszkowski (294) uvažuje, má-li býti při překvalifikování trestní řízení přerušeno a žádáno o svolení státu vydavšího, či nikoli, uvádí doslova: »Jeżeli nowa kwalifikacja czynu zmienia jego istotę (podstatu), przestępstvo zamienia na zbrodnie (zločin) i odwrotne, wtedy niezawodnie (nepochybilo), že dochodzenie powinno być przerwanem, w pierwsym bowiem (totiž) razie zmienia sie przedmiot sprawy, w ostatnim zagraża kara, dla ktorej mogłaby ekstradycja nie nastąpić. Jeżeli wšakže istota czynu sie nie zmienia tyłka zmiejsza się jego karydogność, w takim razie na bieg sprawy wpływu zmiana ta uvieé nie powinna.«
Kohler (163) uznává, že kvalifikovati trestný čin je právem trestajícího státu »wobei aber nur diejenigen begleitenden Umstände als konstitutive Elemente des Deliktes berücksichtigt werden dürfen, welche bei der Auslieferung bezeichnet sind; andere nur dann, wenn sie ein Äquivalent bilden, daß sie als ein/dem Auslieferungsakt inbegriffen zu beachten sind.« Dodává pak na str. 164: »Nur die eine Grenze steht: jede Auslieferung gilt als unter der stillschweigenden Voraussetzung gemacht, daß die Tat auch in der vom Gericht angenommenen Qualifikation sich ais Auslieferungsdelikt darstellt. Würde sie sich als Nichtauslieferungsdelikt erweisen, so stünde sie außerhalb der Strafbefugnis des Gerichts. Noch mehr natürlich, wenn sie sich als ein jeder Auslieferung entzogenes politisches Delikt darstellt.«
Mettgenberg již před Kohlerem i nyní 66) opětovně a důsledně zastává totéž stanovisko, že totiž soud má úplnou volnost při právním posouzení skutkového děje, pokud čin i při změněné kvalifikaci patří mezi vydávací delikty. Speciálně pak při výkladu čl. 12 extradiční smlouvy mezi ČSR a říší Německou zdůrazňuje Mettgenberg o překvalifikování toto: »Es muß daher geprüft werden, ob die Gegenseitigkeit vom Standpunkt des anderen Teils aus gesehen nicht gestört wird, ob der Tatbestand auch in der neuen Qualifikation übereinstimmend nach deutschem u. čechoslov. Strafrecht Verbrechen oder Vergehen bleibt, ob er nicht zu einer politischen oder rein militärischen wird, ob er nicht nach dem Recht des anderen Teils verjährt ist usw.!«
Schoetensack (83) rovněž míní, že zásada speciality neznamená pro nalézací soud žádné omezování jeho při právní kvalifikaci skutkového děje. Překvalifikování připouští ještě v širším pojetí, neboť tvrdí: »nichts steht im Wege, daß eine Übertretung statt eines Vergehens angenommen wird, obwohl ja wegen bloßen Übertretungen eine Auslieferung nicht erfolgt.«
Travers (V, 322) vyjadřuje francouzskou jurisprudenci takto: »Peu importe que par suite des circonstances nouvelles relevées, le délit devienne un crime ou le crime un délit, peu importe aussi que l’inculpation, découlant des circonstances atténuantes ou aggravantes, ne soit pas de celles énumerées au traité applicable.«
Topf (664) rozbíraje ustanovení francouzského extradičního zákona z roku 1927 zdůrazňuje, že tento nevyžaduje ani, aby trestný čin byl po překvalifikování i nadále deliktem
64) z. f. i. Priv. u. öff. Recht, XVIII. — 1908, str. 428; XXIII. — 1913, str. 285; Z. f. Völkerrecht, IX. — 1916, str. 470. extradičním 67) a vyzdvihuje tak podstatný rozdíl francouzského pojetí naší otázky od německého.
Jako Mettgenberg a Kohler opírají se o říšsko-némeck o u praksi, vyjádřenou judikaturou říšského soudu (zejména sv. 34, str. 69, sv. 45, str. 276 sb. rozh. tr.), tak Travers buduje na rozhodnutích francouzského kasačního soudu.
K praksi francouzské přimyká se belgická,68) s praksi německou postupuje i severoamerická, aspoň to plyne z případu »Rauscher«.69)
S francouzsko-belgickou praksi, připouštějící bezvýhradnou překvalifikaci, nesouhlasí Lammasch (766), nýbrž považuje překvalifikování bez výslovného smluvního ustanovení za možné jen v rámci extradiční smluvní povinnosti, ač jinak doporučuje smluvně připustiti změnu kvalifikace i když pak jde o delikt neextradiční (764).
Rakouská prakse odráží se v rozhodnutích kasačního soudu ve Vídni č. 1340, 2776 a 3097 ; názor na překvalifikování v nich obsažený možno shrnouti takto: Neobsahuje-li mezistátní smlouva po stránce té výslovného omezení, smí skutek, pro který cizí stát obviněného bez výhrady vydal, podřaděn býti případnému předpisu trestního zákona i tehdy, když dotyčný delikt není zvlášť pojat do extradiční smlouvy.
Totéž stanovisko přijal za své i československý nejvyšší soud v rozhodnutí č. 3259 Sb. n. s. tr., v němž vyslovil ještě další zásadu, že stíhání osoby vydané pro určitý skutek není na závadu podřadění pod mírnější kvalifikaci (srovn. shora Bernard), když vydání bylo bezvýhradné. Předmětem tohoto rozhodnutí byla extradice z Rakouska, povolená pro zločin podvodu, kdežto vydaná osoba byla odsouzena jen pro přečin maření exekuce, tedy pro čin, pro který by ani nebylo možno vydání z Rakouska do CSR povoliti, neboť podmínky extradice z Rakouska do CSR řídí se zákonným vydávacím právem — smlouvy dosud není —, tudíž i § 234 tr. zák. z r/1852, jenž vydaní pro prečin nepřipouští.
Z toho je patrno, že rakouský kasační soud i čsl. nejvyšší soud přijímají hledisko francouzsko-belgické a připouštějí překvalifikování zásadně bezvýhradné, majíce za to, že omezení možnosti překvalifikování musilo by býti normováno výslovnou výhradou. Z důvodů srovnávacích poukazuji v této souvislosti na obdobné stanovisko našeho nejvyššího soudu, jaké zaujal k otázce překvalifikování při imunitě parlamentní v rozh. č. 1187, 3224 Sb. n. s. tr. a v č. 765 Sb. m. sprav. Nepochybuje o tom, že souhlas parlamentu k trestnímu stíhání jeho člena vztahuje se na konkrétní skutek a nikoli na určitou právní kvalifikaci tohoto skutku. Maje však zřetel k tomu, že parlament může odepříti souhlas ke stíhání vůbec, připouští, že může dáti souhlas ke stíhání určitého skutku též s omezením na určitou kvalifikaci; toto omezení musilo by však býti z jeho rozhodnutí výslovně patrno, neboť prosté označení právní kvalifikace skutku, pro který obviněný byl vydán, je samo o sobě pro žalobce a trestní soud nerozhodné.
Také čsl. ministerstvo spravedlnosti v konkrétním případu »Niwelt« (č. 44476/29) zaujalo stanovisko, že zásada výlučnosti nevylučuje možnost překvalifikovati u nás po trestní novele z roku 1929 zločin podvodu, pro který bylo z Polska povoleno vydání, na přestupek; při tom řídilo se také úvahou, že extradiční smlouvy beztak stanoví jen míru extradiční povinnosti, nedotýkajíce se práva státu vydati i mimo rámec smlouvy.70)
Rekapitulujíce musíme lišiti dvě různá hlediska: za prvé německé, podle něhož je překvalifikování přípustné jediné za té výhrady, že trestný čin i po překvalifikování zůstane nadále deliktem extradičním, a za druhé francouzské, jež připouští překvalifikování bezvýhradné a nežádá ani, aby trestný čin v nové své právní kvalifikaci náležel nadále mezi delikty vydávací.
Opíraje se o rozhodnutí rakouského kasačního soudu formuloval náš Glos 71) — jenž první z Čechů zabýval se literárně vydávacím právem 72) — své stanovisko k otázce překvalifikování takto: »Odsouzení za změněné kvalifikace je jen tenkráte vyloučeno, pakli smlouva taková odsouzení výslovně vylučuje.« Tím je vyjádřeno v souhlase s čsl. judikaturou — arci ještě velmi skrovnou — i dosavadní stanovisko československé.
Musíme dobře rozeznávati, že Glos považuje překvalifikování zásadně za přípustné a jen výjimkou za nepřípustné, totiž když smlouva překvalifikování výslovně vylučuje, kdežto Lammasch považoval překvalifikování zásadně za nepřípustné a jen výjimkou za přípustné, totiž když smlouva překvalifikování výslovně připouští.
Nejistota a různost názorů na naši otázku, řešenou mnohdy pochybnou a rozmanitou interpretací všeobecných norem, nutila a nutí smluvní strany, aby smluvně formulovaly, jak má býti postupováno při překvalifikování.
Tak na př. stanoví čl. 16 smlouvy německo-bulharské z 29. září 1911:
»Ergibt sich in der Beurteilung der Tat, derentwegen die Auslieferung stattgefunden hat, gegenüber den mit dem Auslieferungsantrage vorgelegten Schriftstücken eine solche Veränderung des rechtlichen Gesichtspunktes, daß es zweifelhaft wird, ob unter dem neuen Gesichtspunkt eine Auslieferung wegen der Tat zu beanspruchen gewesen wäre, so bedarf es zur Fortführung des Verfahrens der Zustimmung des ersuchten Teiles.«
Řada extradičních smluv, uzavřených Francií 73) stipuluje výslovně, »que l’extradition accordée pour une infraction déterminée, produit effet, quelles que soient les circonstances aggravantes ou atténuantes ultérieurement relevées.«
Přípravná osnova vzorné extradiční smlouvy, vypracovaná Mezinárodní trestní a vězeňskou komisí v roce 1931, navrhuje 74) ve čl. 15, odst. 2 toto řešení :
Lorsque la qualification Ändert sich im Verlauf donné au fait incriminé est des Verfahrens die rechtliche modifiée au cours de la pro Beurteilung der Tat, so darf cédure, l’individu extradé ne sera puni que dans la mesureoù la nouvelle qualification permettrait ľ extradition.
der Ausgelieferte insoweit nicht bestraft werden, als vom Standpunkt der neuen Beurteilung Auslieferungunzulässigwäre
V odůvodnění pak správně se uvádí (str. 427), že je nutno při řešení otázky překvalifikování vyjiti ze zásady, že vydání se povoluje pro určitý skutkový děj a nikoli pro určité delikty, totiž určité juristicko-technicky pojmenované trestné činy. Každé jiné pojetí by zmařilo účel vydání. Aby vždy již v extradičním řízení byl čin přesně a konečně posouzen po stránce právní, nelze žádati ; značilo by to omezovati volnost nalézacího soudu v jeho právním posouzení a tím i zkracovati nalézání práva vůbec. Vyžadující stát musí ovšem již v žádosti o vydání označiti své právní stanovisko kvalifikací trestného skutku, to však jen za tím účelem, aby mohlo býti oboustranně posouzeno: a) jsou-li splněny všeobecné předpoklady vydávací povinnosti (výše trestu, zásada eliminační!), b) nejde-li snad o některou z uznaných výjimek.
Obě tato hlediska dlužno od sebe dobře rozlišovati.
V případě ad a) zřejmě nevadí, když vydaná osoba jest odsouzena i pro trestný čin přísněji trestný (srov. »ohrožen trestem na svobodě nejméně jednoho roku nebo trestem vyšším« ). Avšak i pro čin mírněji trestný je odsouzení přípustné, poněvadž stanovení spodní hranice trestu má jen chrániti stát dožádaný před množstvím extradic pro trestné činy poměrně nepatrné. Tento zřetel však odpadne, jakmile vydání bylo už provedeno, a tak ani mírnější trest nečiní vydání nepřípustným.75)
Zcela jiný právní stav je v případě ad b), kdy vydání je zakázáno (où l’extradition est interdite, soweit es sich um Auslieferungsv erbote handelt). Tu volnost právního posouzení má své meze; pro takový delikt, pro nějž vydání je nepřípustno, nesmí býti vydaná osoba odsouzena, byť teprve dodatečně byla taková kvalifikace zjištěna. Ici la liberté d’appréciation du juge doit faire halte: il ne doit pas prononcer une condemnation pour un délit qui ne donne pas lieu à extradition, même lorsqu’il s’avère après coup qu’ un tel délit a été commis.
Že možnost změny kvalifikace má své meze, pokud by pak šlo o trestné činy, pro něž vydání je nepřípustné (zakázané), vyplývá v našem vydávacím právu zvlášť jasně z formulace zásady výlučnosti v úmluvě s Itálií (čl. 8).
Naše vydávací právo smluvní a zákonné neřeší, jak už bylo na začátku tohoto oddílu řečeno, výslovně možnost překvalifikování. Jen extradiční úmluva s Nizozemskem, ač ani tato nezmiňuje se expressis verbis o možnosti a mezích překvalifikování, má odlišnou stylisaci definice zásady výlučnosti, která nepřipouští po event, překvalifikaci odsouzení pro trestný čin v úmluvě neuvedený. Obsahujeť ve čl. 5 dvě výslovná omezení; předně výhradu nestíhati, nevykonati trest, nevydatí dále pro jiný trestný čin, než pro který bylo vydání povoleno — známá to dikce přísné zásady výlučnosti — a za druhé ještě zvláštní výhradu nestíhati, nevykonati trest, nevydati dále »pro jakýkoli trestný čin neuvedený v této úmluvě.« Z tohoto druhého zákazu plyne, že i překvalifikování skutkového děje trestného činu, pro který bylo vydání povoleno, smí se tu pohybovati pouze v rámci extradičních deliktů. Stejně tak vykládá i Glos 76) i Kohler 77) obdobnou dikci speciality jiných extradičních smluv.
Bylo by si přáti, aby i čsl. vydávací právo řešilo otázku překvalifikování výslovnou normou, odpovídající tradici dosavadní čsl. prakse a čsl. nauky.
Ad B. Meze výkonu trestu.
(Úhrnný trest.) Z povahy věci vyplývá, že zásadě výlučnosti nutno zjednati v trestním řízení průchod nejen, když jde o vydání ke stíhání, nýbrž i při vydání k odpykání trestu.
Osoba vydaná smí býti v CSR vzata do trestu jen v rámci povoleného vydání. Proto jde-li o osobu pravoplatně odsouzenou jedním rozsudkem pro několik trestných činů k úhrnnému trestu, a bude-li vydaní povoleno jen pro některé z nich, nebude lze na osobě vydané vykonati celý jednotný trest.
Jak tu má soud sobě počínati? V Německu na př. věc je snadná, neboť podle § 74 něm. tr. z. musí býti z rozsudku zjevno, jaké jednotlivé tresty připadají na ty které reálně konkurující delikty (zásada kumulační); stejně je tomu i v právu francouzském a belgickém; potíže byly by jen při úhrnném trestu vyneseném při více ideálně konkurujících deliktech.78)
U nás však vždy bude nutno učiniti opatření, aby teprve dodatečně byla určena ta část trestu, která připadá na trestný čin, resp. trestné činy, pro které byla extradice povolena, neboť u nás vyměřuje se zásadně trest podle zásady absorbční a principu zostření (§§ 34, 35 tr. zák. z roku 1852, § 96 tr. zák. čl. V/1878, §§ 96—98 voj. tr. z.). V našem platném právním řádu není dosud výslovně (viz však § 410 tr. ř., §§ 423, 424 voj. tr. ř.) upraveno, jakým způsobem má býti zmíněná část trestu určena.
Starr 79) zaznamenává případ, kdy soudy nemohly se o věci shodnouti (č. 6212/1876 min. sprav.), ale vyslovily se proti názoru zastávanému býv. rakouským ministerstvem spravedlnosti,80) že z úhrnného trestu je vyměřiti mírnější trest pro extradiční delikt způsobem v § 410 tr. ř. (1873) upraveným.
Naproti tomu Lammasch 81) doporučoval odečtení části trestu, připadající na delikt, na nějž vydání se nevztahuje, obnovou trestního řízení. Stejné řešení doporučuje i Amschl.82)
Jettel 83) otázku naší sice sám neřeší, ale odkazuje na ustanovení čl. XXI rak. osnovy trest. zák. : »Wurde eine im Inlande wegen mehrerer strafbaren Handlungen zu einer Gesamtstrafe verurteilte Person auf Grund eines Vertrages oder unter Bedingungen ausgeliefert, welche die Bestrafung wegen einzelner dieser Handlungen ausschließen, so haben die Gerichte nach Bestimmungen des § 410 der St. P. O. vorzugehen und die Strafe so zu bestimmen, als wenn die ausgeschlossenen strafbaren Handlungen keinen Gegenstand der Anklage gebildet hätten.«
Rakouská přípr. osnova trest, řádu z roku 1909 navrhovala však v § 410a) : »... wenn ein wegen mehrerer strafbaren Handlungen Verurteilter nicht zum Strafvollzüge wegen aller dieser Handlungen ausgeliefert worden ist, so bestimmt der Gerichtshof I. Instanz den vollstreckbaren Teil der Strafe nach Anhörung des Staatsanwaltes.«
Podobně řeší tuto otázku i osnova čsl. trest, řádu z roku 1929 v § 489 nadepsaném »Změna trestu«: »Jestliže obviněný byl odsouzen pro několik trestných činů k jednotnému trestu, však cizí stát ho vydal jen pro některý z nich, určí nalézací senát trest, připadající na tento trestný čin.«
V naší praksi již dnes nalézací senát určuje usnesením, kolik z jednotného trestu připadá na trestný čin, pro nějž vyžádaná osoba byla jen vydána a usnesení opírá se o příslušný článek té které extradiční smlouvy (§ 41 tr. z., § 105. 2 voj. tr. z., § 474 tr. por.), resp. o vydávací dekret, obsahující příslušnou podmínku.
Z nynější prakse rakouské sluší zaznamenati případ »Silbermann«, kdy zemský trestní soud ve Vídni I. určil část trestu připadajícího na delikt, pro který čsl. vláda vydání nepovolila, tím způsobem, že podle § 397 tr. ř. (1873) stanovil, do jaké výše je trest vykonatelný (č. 11816/31 min. sprav.).
V podstatě jde vlastně o to, že pravoplatný odsuzující rozsudek je vykonatelný jen do výše trestu, připadající na trestný čin, pro který došlo k vydání, arci jen dočasně (viz kар. V.).
Obtíže, které vznikají při vydání osob odsouzených pravoplatným rozsudkem k jednotnému trestu pro trestné činy extradiční i neextradiční, vedly polskou a československou delegaci při sjednávání smlouvy č. 5/1926 Sb. z. a n., že hledaly formuli, jak tento problém řešiti. Z materialií této smlouvy (č. 74.699/25-II/5 min. zahr. věcí) vyplývá, že návrh vyšel od delegace polské. Tato trvala zprvu jen na tom, aby byla projednána otázka vydání osob, jimž byl týmž pravoplatným rozsudkem vyměřen jednotný trest podle zásady absorbční a principu zostření zároveň jak pro zločin nebo přečin, tak i pro přestupek, tudíž delikt pro nepatrnost zásadně neextradiění. Polská delegace uvedla, že v takovém případě, kdy odepřeno je vydání pro přestupek, avšak povoleno pro zločin nebo přečin, je polská justiční správa na rozpacích, co zaříditi, poněvadž nepokládá analogii § 410 tr. ř. (1873) za dosti schůdnou a nemůže zejména zajistiti vždy příznivé rozhodnutí příslušného polského soudu. V takovém případě musela by prý polská vláda buď odmítnouti převzetí vydané osoby vůbec, nebo vyžádati si její svolení podle čl. 40, čís. 3 smlouvy k odpykání trestu i pro přestupek, nebo navrhnouti presidentu republiky, aby vydané osobě udělil milost pro část trestu připadajícího na přestupek. Čsl. delegace k tomu prohlásila, že čsl. soudy užívají tu analogie S 410 tr. ř., poněvadž jde o dodatečně najevo vyšlou okolnost, která brání výkonu části trestu. Posléze se obě delegace shodly na ustanoveních, které obsahuje čís. 5 a 6 Dodatkového protokolu ke smlouvě, jenž má stejnou platnost jako smlouva sama (čís. 9, odst. 2).
Čís. 5. »Obě delegace souhlasí, že je těžko nalézti všeobecnou formuli pro vydání osob, které byly odsouzeny pravomocným rozsudkem k jednotnému trestu pro trestný čin obecný a současně pro některý z trestných činů uvedených ve čl. 34 (politický, ryze vojenský, tiskový, celní, daňový, finanční). Usnesly se proto, že v takových případech rozhodne stát dožádaný podle okolností případu, zda žádosti vyhoví čili nic.«
Čís. 6. »Vydání pro zločin anebo přečin nebude na překážku, že požadovaná osoba byla odsouzena rovněž pro přestupek, a to týmž pravoplatným rozsudkem k jednotnému trestu.«84)
Až bude uzákoněna osnova čsl. trest, řádu (1929), všechny obtíže u nás odpadnou.
(Pokračování.) mluvit. A není horší zkušenosti v životě státu, než vydá-li zákon, a není s to, aby jej uvedl v život. Tu se přiznává k porážce, a podlamuje i do budoucnosti důvěru a mravnost občanskou. Osobil si právo, k němuž neměl moci.

Zásada výlučností v čsl. právu vydávacím.

Dr. Frant. Kronberger.
(Pokračování.)
(Trest smrti.) Že v novějším právu vydávacím uplatňuje se snaha specialisovati nejen trestné činy, nýbrž i druhy trestů, toho dokladem je § 25, čís. 3 severoněmeckého spolkového zákona z roku 1869, čl. 5 švýcarského extradičního zákona z roku 1892 a čl. 6, odst. 4 trest, zákona venezuelského z roku 1926, jak o tom byla zmínka již na jiném místě.85) Podle čsl. práva však rozdíl v druhu a intensitě trestu, ukládaných na vydávací delikty, není důvodem pro odepření vydání nebo omezení jeho účinků. Proto s podobnými výhradami zásadně se nesetkáváme v čsl. vydávacím právu. Pokud ano, jsou to výjimky převzaté povětšině na přání cizích států.
Tak odst. 1 Dodatkového protokolu k extradiční úmluvě s Rumunskem — tento protokol tvoří nedílnou součást úmluvy (odst. 3) — ustanovuje: »Poněvadž trestní zákonodárství rumunské nezná trestu smrti, bude vydání provinilců, kterým by podle čsl. zákonů mohl býti uložen takový trest, povolováno pouze tehdy, jestliže čsl. úřady v každém jednotlivém případě se zaváží výslovným prohlášením, že trest smrti, bude-li uložen, nebude vykonán.«
Ve čl. 1 extr. úmluvy s Řeckem sice zásadně se stanoví povinnost vydati i pro trestný čin ohrožený trestem smrti, avšak ve druhém odstavci lit. a) téhož článku se dodává: »Stíhají-li však zákony jednoho z obou států trestem smrti trestný čin, který podle zákonů druhého státu má za následek toliko trest na svobodě, vydání bude moci býti povoleno toliko, zaváží-li se úřady státu dožadujícího formálním prohlášením k tomu, že v daném případě trest smrti nebude vykonán.« Extradiční úmluva s Portugalskem ve čl. 1, posl. odst. má výhradu tohoto znění: »Je-li na trestný čin, pro nějž se žádá za vydání, v Československu uložen trest smrti, vyhoví portugalské úřady žádosti za vydání jen s podmínkou, že trest smrti nebude vykonán.«
V odst. 2. článku 5, nadepsaného »O mezích práva na vydání« ustanovuje extr. úmluva s Nizozemskem: »Osoby odsouzené pro trestné činy, na něž jest podle zákonodárství vyžadujícího státu stanoven trest smrti, budou vydány pouze pod podmínkou, že jmenovaný trest nebude na nich vykonán.«
Prostým srovnáním těchto výhrad seznáváme, že její povahu jako speciální výminky o nevykonání trestu smrti nejlépe vystihuje teprve úmluva s Nizozemskem, už tím, že ji správně zaraďuje tam, kam patří, totiž do článku o zásadě výlučnosti. Dikcí našich úmluv s Nizozemskem a Portugalskem dobře také se již zdůrazňuje, že jde o výminku státu, jenž vydává, kdežto dikce úmluvy s fteckem a zvlášť Dodatkového protokolu úmluvy s Rumunskem není šťastná a zbytečně zavdává podnět k pochybnostem, jak je možno předem se zavázati výslovným prohlášením, že trest smrti nebude vykonán, a který že úřad v ČSR může takové závazné prohlášení in eventum a předem učiniti? Prof. Dr. Prant. Weyr dokonce v kritice »Gesetz und Staatsvertrag« (Prager Presse, č. 307 z 9. listopadu 1926) má za to, že praktické obtíže činí ustanovení Dodatkového protokolu k úmluvě s Rumunskem ilusorním.
Sama důvodová zpráva k této úmluvě (č. 106.787/25-H/5 min. zahr. věcí) podotýká, že na př. americká vláda nechtěla se podrobiti rumunské podmínce o nevykonání trestu smrti na osobě vydané, a proto že raději v Dodatkovém protokolu k vydávací smlouvě prohlásila, že nebude žádati o vydání pachatele, jenž podle zákonů USA musel by býti trestán smrtí. Avšak čsl. delegace, majíc na zřeteli tíži kapitálních trestných činů a zejména hledíc k blízkosti obou smluvních států, přistoupila na výhradu rumunské vlády. Kdyby však ujištění podle stavu trestní věci nemohlo býti dáno, pak nemohly by naše úřady žádati o vydání.
Rumunská výhrada kotví v tom, že rumunské zákonodárství nezná trestu smrti. Naproti tomu podnět k ustanovení čl. 1, lit. a), odst. 2 úmluvy s Řeckem zavdala ta okolnost, že za vlády Venizelosovy byly různé trestné činy proti státnímu majetku ohroženy trestem smrti (guillotinou). Podle prohlášení řecké delegace zajistí se závazek ten se strany řecké tím, že řecká vláda předloží návrh, aby president hellenské republiky byl oprávněn amnestovati odsouzeného k pouhému návrhu ministra spravedlnosti bez předchozího vyjádření Stálé rady ve věcech milosti (č. 82394/27-II/5 min. zahr. věcí).
Odůvodnění úmluvy s Portugalskem (č. 1689/30-II/5 min. zahr. věcí) vytýká jen, že muselo býti přihlédnuto k tomu, že v Portugalsku byl trest smrti odstraněn zákonem z 1. března 1877 a zákonem z r. 1917 znovu zaveden pouze pro osoby vojenské a toliko pro některé trestné činy spáchané na válečném dějišti.
V důvodové zprávě k úmluvě s Nizozemskem (č. 19173/32-II/5 min. zahr. věcí) vyzdvihuje se ustanovení posi. odst. čl. 5 jako důležité omezení trestního práva nad osobou vydanou a poznamenává se, že kdyby vynesený trest smrti nebyl prominut milostí, pozbylo by vydání platnosti.
Poskytovati asyl je právem státu. Stát sjednávaje extradiční smlouvu, precisuje, kdy je dána smluvní povinnost vydati a tím omezuje své právo asylu. Není pochyby o tom, že může činiti výhrady, jakou je právě zásada výlučnosti vůbec a výminka o nevykonání trestu smrti zvláště. Druhý stát pak, jehož trestní pravomoc uplatňuje se právě jen proto, že bylo vydání povoleno, musí podříditi se i případným výhradám, zejména i pokud jde o nevykonání trestu smrti. I u nás lze takovou výminku splniti. Můžeme ponechati stranou v teorii spornou otázku o poměru státní smlouvy k vnitrostátnímu zákonu,86) neboť pokud jde o extradiční smlouvy (úmluvy), je pro praksi jich vnitrostátní platnost dostatečně u nás zajištěna § 41 tr. z., § 105, odst. 2. voj. tr. z. a § 474 tr. por., čímž zásada speciality i jiné výhrady jsou ustanoveními, k nimž musí býti přihlíženo, jako ke každé jiné vnitrostátní normě. Jako je jisto, že v oblasti trest, zákona z roku 1852 je trest smrti v několika případech obligatorním (srv. § 86, 136, 141, 166 i 74 tr. z., § 4 zák. o třaskavinách č. 134 (1885 ř. z.), tak je dnes i známo, že na Slovensku a Podkarpatské Rusi je trest smrti stanoven jen v případě § 278 zák. čl. V/1878 a podle § 4 cit. zák. o třaskavinách, jehož účinnost na zemi Slovenskou a Podkarpatoruskou byla rozšířena § 43 zák. na ochr. republiky. Avšak slovenské a podkarpatoruské soudy mají i v těchto případech možnost (§§ 91, 92 tr. ř.) přeměniti trest smrti za určitých podmínek v trest na svobodě a totéž, právo mají i vojenské soudy v oblasti celého státu čsl. (§§ 309, 444 voj. tr. ř.). Je-li trest smrti soudem vysloven, z toho ještě nenásleduje, že by u nás musil býti automaticky i .vykonán, neboť zákon (§§ 341, 403 tr. ř., §§ 497 až 500 tr. por., §§ 313, 356, 375, 383 voj. tr. ř.) zavedl zvláštní řízení o event, omilostnění hlavou státu ( § 103 úst. list. čsl. ) a toto řízení musí u nás v každém trestním případě předcházeti výkonu trestu smrti. Tohoto řízení pak účastní se vedle soudů též úřady veřejné obžaloby, zejména i ministerstvo spravedlnosti, resp. ministerstvo národní obrany a president republiky. Nelze proto souhlasiti s míněním, že hned po vyslovení pravoplatného rozsudku smrti musí automaticky následovati jeho výkon, a že není v ČSR žádného úřadu, který by mohl výkon trestu smrti zdržeti nebo odložiti.87) Naopak všechny naše platné trestní řády povolaly i ministra spravedlnosti, resp. ministra národní obrany k účasti na rozhodnutí otázky, má-li býti vykonán trest smrti, vyslovený pravoplatně soudy. Mohl by proto ministr spravedlnosti (národní obrany) dáti v určitém případě předem rumunské nebo řecké vládě formální prohlášení, že bude-li soudy vysloven nad vydanou osobou trest smrti, že navrhne presidentu republiky, aby výkon jeho byl milostí prominut. Prohlášení to, jako úřední akt ministerstva spravedlnosti vázalo by as i každého nástupce ministra, který by prohlášení takové učinil. Kdyby později president republiky výkon trestu smrti neprominul, pozbylo by podmíněné vydání platnosti a vydané osobě musela by býti dána příležitost vrátiti se do státu vydávajícího. Nutno ještě podotknouti, že vydání zločince cizím státem s výhradou, že bude-li mu uložen trest smrti, nesmí býti vykonán, nemá žádného vlivu na pravomoc soudu, aby trest smrti vyslovil, nýbrž má význam jediné pro postup oněch orgánů státní moci, jimž přísluší rozhodnouti o výkonu (č. 3380 Sb. n. s. tr.).
Že dikce úmluv s Portugalskem a Nizozemskem je šťastnější ve formulaci zmíněné výhrady, bylo již svrchu pověděno; podle nich nevyžaduje se již žádného předchozího formálního prohlášení. Stačí zdůrazniti, že jde o podmínku danou státem vydávajícím.

IV. Omezení extradičněprávní.

(Reextradice.) Omezuje-li vydávající stát extradicí svrchovanost státu vyžadujícího po stránce trestněprávní, jest jen logickým důsledkem, když omezuje i jeho právo dále vydati (ius reextraditionis, reextradice, Weiterlieferung) k trestnímu stíhání neb výkonu trestu do státu třetího. Z povahy věci plyne, že reextradice vlastního státního příslušníka ze státu domovského do státu třetího nemá místa, pokud je zakázáno vydávání vlastních státních příslušníků. Zákaz dále vydatí trvá však jen, když vydaná osoba má býti dále vydána buď ihned po pravoplatném skončení, pokud se týče odpykání trestu v trestní věci, ve které bylo povoleno původní vydání, anebo dokud plyne garanční lhůta. Je přirozené, že po uplynutí garanční lhůty, kdy osoba vydaná přestane býti »vydanou«, může býti bez jakéhokoliv omezení vydána třetímu státu. Jinak je nutno před povolením reextradice vyžádati si souhlas původně vydavšího státu, po případě stačí souhlas vydané osoby, avšak jen pokud to připouští smlouva (úmluva) mezi ČSR a státem původně vydavším, nikoli snad smlouva (úmluva) mezi ČSR a státem, do něhož má býti reextradice povolena, ani smlouva mezi státem původně vydavším a státem, do něhož má býti vydaná osoba dále vydána. Příklad: Německo vydá osobu bez státní příslušnosti do ČSR. Polsko pak tutéž osobu vyžádá z ČSR. Bez souhlasu německé vlády nemůže býti soudní vydávací usnesení podle § 59 tr. ř. schváleno, ani nemůže býti kladně rozhodnuto o vydání podle § 476 tr. por. Dříve musí vyžádati si čsl. vláda svolení — což zařídí ministerstvo spravedlnosti bez účasti našich soudů; jich včasný podnět však je žádoucí — a udělení jeho se řídí článkem 12 smlouvy mezi ČSR a říší Německou.
Vyjímajíc smlouvy s Velkou Británií, Itálií a USA, mají ostatní naše extradiční smlouvy (úmluvy) výslovná ustanovení o reextradici. Než nutno zastávati názor, že reextradice bez souhlasu státu vydavšího byla by i tu porušením zásady speciality.
(Výlučnost a řízení vyžadovací.) Vliv (nikoli účinek) zásady výlučnosti projevuje se již v řízení vyžadovacím. Poněvadž naše extradiční smlouvy (úmluvy) jsou ovládány výlučností přísnou, nutno žádati o vydání pro každý jednotlivý trestný skutek. Nestane-li se tak a zjistí-li se dodatečně po podání žádosti o vydání, že vyžádaná osoba je stíhána, nebo že má odpykati trest ještě pro další jiný trestný čin, než pro který bylo již o vydání zakročeno, musí býti podána dodatečná žádost za vydání, doložená příslušným doplňujícím extradičním dokladem. Totéž platí i v tom případě, kdy povolené vydání do ČSR bylo již provedeno. I tu nutno žádati o dodatečné svolení (souhlas) ke stíhání neb výkonu trestu (zbytku trestu) vládu státu vydavšího, jak správně připomenulo již. nař. býv. uh. min. sprav. č. 54.601/1900 J. M. O dodatečné svolení nutno žádati ve formě a doklady, jak je stanoveno pro žádost o vydání (srov. na př. čl. 13, odst. 2 úmluvy s Bulharskem). Svolení toho nelze odepříti, jsou-li jinak dány podmínky smluvní povinnosti vydati (na př. čl. 40, čís. 2 sml. s Polskem). Arci řízení o dodatečné svolení je ve státě souhlas udílejícím podstatně jednodušší, ač některé extradiční zákony vyžadují najisto výslechu obviněného alespoň jeho vyjádření, souhlasí-li s rozšířením vydání či jaké má námitky (srov. čl. 22 franc, extr. zák.; § 31 něm. extr. zák.). Stát svolení udílející vyhrazuje si, že mu bude sdělen výsledek trestního řízení a zaslán opis konečného rozhodnutí (na př. úmluva s Rumunskem čl. 12, odst. 3), aby tak měl kontrolu o dodržení zásady speciality.

V. Zánik všech omezení.

Jako nutno uznati, že zásada výlučnosti vyvěrá ze samé podstaty extradice,88) tak naproti tomu nelze nalézti přesvědčivých důvodů pro to, aby omezení státu vyžadujícího v jeho trestněprávní, extradičněprávní, event, i všeobecné pravomoci bylo absolutní, a aby vydané osobě byla snad zaručována ve státě vyžadujícím navždy imunita pro jiné trestné činy spáchané před vydáním, než pro které vydání bylo povoleno, šlo by o nežádoucí důsledek práva asylu státu vydávajícího a přílišné privilegium osob, které útěkem do ciziny vyhnuly se trestnímu stíhání neb výkonu trestu. Tím sahalo by se již na kořen obecného zájmu na stíhání trestných činů vůbec.89) Absolutní výlučnost přesahovala by účel speciality jak po stránce garancie státu vydávajícího, že stát vyžadující užije své pravomoci stíhati, trestati a dále vydati jen v míře povolené státem asylním, tak po stránce trestněprávní imunity osoby vydané. Zcela správně proto již Müller90) a Delius 91) poukazovali k tomu, že rovněž ze samé podstaty věci plyne, že výhrada výlučnosti má účinek toliko dočasný. Právě pro tuto samozřejmost nutno zastávati názor, že dočasný účinek má specialita také tenkráte, když extradiční smlouva nemá o tom výslovného ustanovení. Lambasch 92) však je jiného názoru. Mlčí-li smlouva, má zato, že vydaná osoba, mešká-li nadále ve státě vyžadujícím, nemůže býti v něm nikdy stíhána ani trestána pro jiné trestné činy, než pro které byla vydána. Ovšem sám uznává, že stát vyžadující není povinen trpěti nadále takovou osobu na svém území a proto připouští, že je možno takovou osobu »vypověděti« ze země, dokonce byť šlo o tuzemce! (Srov. odůvodnění čsl. osnovy tr. zák. z r. 1926, str. 64.) Dnes však se všeobecně uznává, že výlučnost není výhradou trvalou a že imunita vydané osoby trvá jen tak dlouho, dokud její pobyt ve státě vyžadujícím možno považovati za přímý následek vydání.93)
Čsl. smluvní vydávací právo, jak bylo už v kapitole II. tohoto pojednání povšechně naznačeno, ve většině extradičních smluv (úmluv) má výslovné ustanovení, že zásada speciality platí jen po určitou lhůtu, a že zaniká nejen jejím uplynutím, nýbrž i za jiných předpokladů.
U nás výhrada výlučnosti pozbývá účinnosti:
a) uplynutím ochranné lhůty a neopuštěním území ČSR, resp. dalším dobrovolným pobytem v ČSR;
b) opětovným dobrovolným návratem do ČSR, byť i garanční lhůta ještě plynula;
c) novou extradicí ze třetího státu třeba v garanční lhůtě;
d) dodatečným svolením vlády vydávajícího státu;
e) dodatečným souhlasem vydané osoby.
(Ochranná lhůta.) Naše smlouvy (úmluvy) s Belgií, Bulharskem, Francií, Jugoslávií, Německem, Nizozemskem, Polskem a Rumunskem stanoví garanční lhůtu k opuštění ČSR na jeden měsíc, úmluva s Dánskem na 4 týdny, úmluvy se Španělskem a Portugalskem na 1 týden, úmluvy s Estonskem, Lotyšskem a Řeckem dokonce jen na 48 hodin. »Neopustí-li v této lhůtě vydaná osoba území našeho státu vlastní vinou (»ač mohla tak učiniti«, »ačkoli měla toho možnost«, »zcela svobodně«)«, resp. »zůstane-li dobrovolně na území ČSR«, lze ji stíhati, trest na ní vykonati a dále vydati i pro takové trestné činy, na které se vydání nevztahovalo. Lze proti ní zakročiti jak pro trestné činy, pro něž vydání povoleno nebylo (na př. že šlo jen o přestupek podle cizího práva, nebo že stíhání a výkon trestu byl podle cizího práva promlčen), tak i pro které o vydání žádáno nebylo (na př. proto, že se dříve o nich nevědělo, nebo že šlo u nás jen o přestupek), zejména lze ji stíhati a trestati i pro delikty neextradiční, tedy na př. ryze vojenské, tiskové i politické.94) Lhůta počítá se kalendářně podle dnů. Povětšině počíná plynouti ode dne »kdy trestní řízení pro čin, pro který bylo vydání povoleno, bylo ukončeno, trest odpykán nebo prominut« (dikce smluv s Polskem, Jugoslávií a úmluvy s Bulharskem), resp. »po konečném propuštění na svobodu« (dikce úmluv s Belgií, Francií, Německem, Portugalskem), tudíž teprve až osoba vydaná má úplnou volnost pohybu a možnost opustiti stát (qui a eu la possibilité de quitter le territoire; srov. Topf, uv. m. 665). Je-li však vydaná osoba propuštěna z vyšetřovací vazby na slib nebo kauci, zkrátka dříve ještě, než je trestní řízení skončeno,95) tu po skončení trestního řízení 96) počne lhůta běžeti tehdy, kdy obviněný je zpraven, že trestní řízení proti němu je skončeno (úmluva s Dánskem).
Spornou mohla by býti otázka, zda garanční lhůta musí vždy počíti bezprostředně po ukončení trestního řízení, resp. po odpykání trestu nebo prominutí trestu, a zda musí plynouti nepřetržitě. O povaze této lhůty, o jejím počátku, přerušení a stavení nemají extradiční smlouvy výslovných předpisů.97) Avšak uvažme jen, že vydaná osoba na př. hned po propuštění z vazby dopustí se trestného činu. Že stát místa činu má podle principu teritoriality právo plně a ihned uplatniti svou trestní pravomoc (§37 tr. z., § 5 zák. čl. V/1878) a obviněného ihned znovu dáti do vazby a odsouditi, je samozřejmé a i všechny naše smlouvy (úmluvy) to výslovně stanoví (viz kap. II.). Už z toho je patrno, že není třeba, aby garanční lhůta svým počátkem připínala se bezprostředně na »konečné propuštění na svobodu ve věci vydání«. Totéž plyne i z toho, že smlouvy kladou důraz na »vlastní vinu« neopuštění, resp. na »dobrovolné« další prodlévání. Předvídají tak samy, že obviněný nebude vždy moci stát opustiti ve vyhrazené lhůtě — někdy neobyčejně krátké (48 hodin) — na př. proto, že nebude mu včas vydán cestovní pas,98) nebo že bude musiti pod následky trestu ihned nastoupiti svou činnou vojenskou službu, že stát uplatní proti němu jinak svou všeobecnou svrchovanost (disciplinární trest), že onemocní a stane se nezpůsobilým k transportu, že bude přerušen provoz na železnici i silnici pro nepředvídané přírodní události. Při podmíněném odsouzení počíná ochranná lhůta plynouti teprve dnem, kdy zanikají veškerá omezení plynoucí pro vydanou osobu z trestního řízení aneb odsouzení (z materialií k extradiční úmluvě s Dánskem, č. 147.096/31-II/5 min. zahr. věcí).99) Obdrží-li vydaná osoba, pokud ještě je v trestu, předvolání na vojenské cvičení s nastoupením ihned po odpykání trestu, počne garanční lhůta plynouti teprve po propuštění z vojenského cvičení. O to se vlastně prodlouží trestněprávní imunita vydané osoby.
Smluvně stanovená lhůta neukládá tedy povinnost poskytnouti vydané osobě ihned možnost a úplnou volnost opustiti stát, do něhož byla vydána, nýbrž má jen ten účel, že precisuje, jak dlouho má se pobyt vydané osoby považovati za následek vydání,100) a má dále ten význam a účinek, že před uplynutím jejím nemá stát právo vydanou osobu stillati, trestati a dále vydati pro jiné trestné činy, než pro které byla vydána. Možnost opustiti stát je tudíž předpokladem pro počátek garanční lhůty. Všechny okolnosti, které znemožňují vydané osobě opustiti stát, ať z důvodů osobních (nemoc) nebo neosobních (vis maior) brání započetí ochranné lhůty, ji přerušují, po případě staví, a to s tím účinkem, že onen časový úsek nelze započísti na vrub garanční lhůty. Tato nemusí tedy ani počíti bezprostředně po propuštění na svobodu, ani nemusí plynouti nepřetržitě.
Tím, že smlouvy stanoví určitou ochrannou lhůtu, není nijak řečeno, že by stát byl povinen ponechati vydanou osobu na svém území po celou lhůtu. Jde-li o cizince, nic nebrání tomu, vypověděti ho ihned;101) o nějakém snad porušení smlouvy nemůže tu býti vůbec řeči. Jsouť extradiční smlouvy (na př. švýcarsko-argentinská z roku 1906), které stanoví dokonce 3měsíční lhůtu garanční, z čehož patrno, že po tak dlouhou dobu mohl by se nejrozmanitěji (na př. i v politickém smyslu) státi pobyt cizincův nevítaným. Že lhůta 3měsíční, ba i lměsíční je dosti dlouhá, na to poukazoval již Bernard102) i Lammasch.103) Stačí, aby vydaná osoba měla jen kdy připraviti odjezd (Kohler 165). Nejdeť přece o žádnou lhůtu na rozmyšlenou, jak správně na to poukazuje Becker.104) Proto sluší schváliti, že přípravná osnova vzorné extradiční smlouvy z r. 1931 navrhuje ve čl. 15, odst. 3 lhůtu jen 14denní 105) Ani justiční správa čsl. nepřeje dlouhé garanční lhůtě. V odůvodnění extradiční úmluvy s Lotyšskem (č. 167.261/26-II/5 min. zahr. věcí) se uvádí doslova: »Čsl. delegace i za dřívějších smluvních jednaní s cizími státy v úvaze, že nelze žádati na státu, vědomém si své povinnosti spolupůsobit! ku potírání zločinnosti, aby na svém území po dobu celého měsíce trpěl osobu obviněnou ze zločinu sebe těžšího, aniž by směl ji stíhati, přimlouvala se pravidelně za zkrácení této lhůty v míře co nejvýznačnější a vidí v tom úspěch, že snaha její setkala se s úspěchem.«
Avšak v čsl. smluvním vydávacím právu činí garanční lhůta většinou 1 měsíc a proto u nás jest jednoměsíční lhůta obvyklou.
A nyní přihlédněmež k ustanovením našich extradičních smluv s Velkou Británií, Spojenými státy severoamerickými a Itálií.
Smlouva s Velkou Británií ve čl. 7 nevymezuje časově garanční lhůtu, nýbrž chrání vydanou osobu potud, že nemůže býti vzata do vazby nebo souzena »leč by byla propuštěna na svobodu a měla příležitost vrátiti se do státu, jenž ji vydal.« Musí tedy býti vydané osobě poskytnuta přiměřená lhůta k opuštění státu vyžadujícího. U nás přiměřenou lhůtou bude zpravidla 1 měsíc; i náš nejvyšší soud považuje v rozh. č. 286 Sb. n. s. tr. lhůtu jednoměsíční za obvyklou, přiměřenou. Ovšem nic nebrání ani tu, by cizinec byl vypovězen ihned. Müller 106) a Delius 107) doporučovali,108) aby v těch případech, kde smlouva nevymezuje lhůtu, rozhodly soudy podle okolností v tom kterém případě, zda pobyt vydané osoby v tuzemsku má se přičísti ještě na vrub extradice, či již volného rozhodnutí jejího o svém pobytu. Smlouva s Velkou Británií stanoví dále, aby vydaná osoba »měla příležitost vrátiti se do státu, jenž ji vydal«. Má to býti snad restitutio in integrum na účet státu, jemuž byl obviněný vydán? Nikoliv. Důraz třeba klásti na obrat »míti příležitost«. Nemá tedy stát žádné povinnosti 109) dáti osobě vydané snad i prostředky k opuštění svého území zase do státu, z něhož byla vydána, stačí, když osoba vydaná sama »má příležitost«, tedy když jí v tom není bráněno.
Extradiční smlouva s USA a úmluva s Itálií nezmiňují se vůbec o garanční lhútě (srov. kар. II. tohoto pojednání). Než z důvodů v této kapitole uvedených proti absolutní specialitě, nutno zastávati názor, že osoby vydané z USA a z Italie do ČSR nejsou navždy chráněny imunitou pro jiné trestné činy spáchané před vydáním, nýbrž že i tu jde o výhradu jen dočasnou, takže po uplynutí přiměřené lhůty 110) bude možno další pobyt vydané osoby v tuzemsku posuzovati ne podle vydávacího práva, nýbrž podle všeobecných trestních předpisů (Kohler uv. m. 165). Vysvítá to také z § 5275 Revid. Statut. U. S. A., podle něhož osoba vydaná do USA nemůže býti vzata do vazby ani stíhána pro nevydané trestné činy, dokud jí není poskytnuta přiměřená lhůta k návratu do země, z níž byla vydána.111)
Přiměřená lhůta pro trvání zásady speciality, a to jednoměsíční, stanoví se v čsl. praksi soudní i při vydáních z nesmluvních států, jako na př. z Rakouska (viz
citované už rozh. č. 286 Sb. n. s. tr.). Také v praksi čsl. ministerstva spravedlnosti, když toto povoluje i jen průvoz do státu nesmluvního, na př. do Maďarska, připojuje se do průvozního dekretu klausule o zásadě výlučnosti, a to s jednoměsíční garanční lhůtou.
(Opětný návrat.) Opustí-li vydaná osoba území ČSR po svém konečném propuštění, a vrátí-li se zase dobrovolně do našeho státu, lze ji stíhati, trestati nebo dále vydati bez jakýchkoli omezení. Svým odchodem a opětným dobrovolným návratem do našeho státu dává taková osoba najevo, že se zříká ochrany, kterou jí skýtá zásada výlučnosti, a proto, vrátí-li se ještě před uplynutím ochranné lhůty, lze vůči ní uplatniti veškerou svrchovanost státní, zejména i trestněprávní i extradičněprávní, neboť přestala býti »osobou vydanou«. Jen se vyžaduje, aby návrat byl dobrovolný (smi. s Jugoslávií, Polskem a Dánskem). Kdyby se na území ČSR musela (a contr, dobrovolně) taková osoba vrátiti (úml. s Francií) ještě pokud běží garanční lhůta, na př. k nastoupení činné vojenské služby, byla by nadále chráněna imunitou.
(Opětné vydání.) Výjimku z pravidla, že jen dobrovolný opětný návrat z ciziny do našeho státu lze vykládati jako zřeknutí se vydané osoby na ochranu specialitou, činí případ, kdy taková osoba je nám vydána vládou třetího státu, tudíž kdy se vrátí »nedobrovolně«, byť snad garanční lhůta ještě plynula. Činiti nové výminky přísluší vládě třetího státu. Obviněného lze pak stíhati a trestati zase jen v mezích vydávacího dekretu a je tedy zase chráněn imunitou, avšak vyplývající jen z extradice státu nově vydavšího. Příklad: Maďarsko vydá nám osobu X ke stíhání pro podvod, odepře však vydati pro zločin § 81 tr. z. (1852), pro který nám vláda maďarská důsledně vydání nepovoluje. X po svém propuštění z trestu uloženého mu pro podvod odjede do Německa. Poněvadž zatykač pro § 81 tr. z. je platný, možno X s úspěchem vyžádati z Německa i pro tento trestný čin. Naše extradiční smlouvy (úmluvy) o tomto prolomení zásady speciality se výslovně nezmiňují; činí tak na př. § 6 něm. extr. zák. z r. 1929 (oder von einer dritten Regierung von neuem ausgeliefert wird).
(Dodatečné svolení státu.) Kdy a za jakých podmínek nutno žádati vládu vydávajícího státu o dodatečné svolení (souhlas) ke stíhání, bylo už podrobně uvedeno v kap. III. A, c). Stejně je nutno žádati o svolení, eliceme-li na vydané osobě vykonati trest (zbytek trestu) pro trestný čin, pro který dosud o vydání žádáno nebylo, jakož i jsme-li sami žádáni o další vydání do třetího státu (reextradiei) ; viz též kap. IV. Udělení svolení ke stíhání neb odpykání trestu (zbytku trestu) pro další trestný čin, znamená rozšíření účinku povoleného vydání, avšak vydaná osoba i potom je chráněna specialitou, pokud jde o další trestné činy. Lze proto, resp. je nutno žádati o dodatečné svolení vícekráte. Vždy však i po udělení žádaného svolení je vydaná osoba chráněna imunitou, zejména pokud jde o trestné činy neextradiční, trestné činy, pro něž vydání nebo žádané svolení bylo odepřeno, nebo ještě nežádáno. Svolení nelze odepříti, stanoví-li smlouva (úmluva) jinak vydávací povinnost i pokud jde o trestný čin, pro který je svolení vyžadováno. Je-li o dodatečný souhlas žádána čsl. vláda, nemůže jej uděliti sama, nýbrž musí dáti provésti předepsané řízení podle § 59 tr. ř., resp. § 476 tr. por.
Uděleným dodatečným svolením zanikají omezení trestněprávní a extradičněprávní jen, pokud jde o trestné činy, pro které souhlas ten byl udělen, tudíž toliko částečně. Tím liší se toto částečné prolomení zásady výlučnosti od úplného zámku při uplynutí garanční lhůty nebo při dobrovolném návratu.
Poznámka: Osoba Y vydaná ke stíhání byla u nás odsouzena. Toto nové odsouzení mělo v zápětí, že komise pro podmínečné propuštění z trestu nařídila výkon podmínečně odloženého zbytku trestu, poněvadž Y se dopustil ve zkušebně době nových trestných činů (zločinů), pro které byl po vydání z ciziny odsouzen k trestu na svobodě delšímu 3 měsíců (§ 14 zák. o podm. ods. č. 562/1919 Sb. z. a n.). Bylo otázkou, může-li komise pro podmíněné propuštění z trestu a ministerstvo spravedlnosti rozhodovati o věci před vyžádáním si souhlasu cizí vlády, aniž by se porušila zásada výlučnosti. Zajisté že mohou. Předpokladem žádosti o dodatečné svolení k odpykání zbytku trestu je pravoplatné usnesení nařizující výkon trestu (extradiční titul). Specialita neporušuje se nařízením výkonu trestu; porušila by se však teprve vykonáváním trestu bez souhlasu vlády státu vydavšího (resp. i průvozního). Případ »Načeradský-Hitschman«, č. 47605/30 min. sprav.
(Dodatečný souhlas osoby.) částečný zánik výlučnosti a tedy omezení trestněprávních a extradičněprávních, může přivoditi též souhlas vydané osoby k dalšímu stíhání, výkonu trestu, reextradici. Souhlas ten musí býti však výslovný, zřetelný a z volného rozhodnutí plynoucí. Je záhodno proto, aby obviněný byl o dosahu svého souhlasu vždy řádně poučen (§ 3 tr. ř., § 9 tr. por., § 4 voj. tr. ř.).112) Tomuto způsobu prolomení zásady výlučnosti však čsl. smluvní právo zřejmě nepřeje. Jest obsažen pouze ve smlouvě s Polskem a Belgií. Garancií pro to, že souhlas byl vydán dobrovolně, je požadavek formy soudního protokolu (Polsko), po případě podepsaného ještě obhájcem (Belgie).
Instituce souhlasu vydané osoby není všeobecným způsobem prolomení zásady výlučnosti, nýbrž toliko výjimečným, kteréžto stanovisko čsl. justiční správa důsledně hájí. (Případ »Baumgarten«, č. 24919/26 min. sprav.) Souhlas vydané osoby má jen tenkráte právní účinek, je-li smlouvou výslovně připuštěn. Jednou udělený souhlas nelze již odvolati. Nikdy nemůže svolení vydané osoby nahraditi výslovné odepření vydání cizí vládou (rozh. č. 3369 vid. sb.). Naopak však, nesouhlasí-li vydaná osoba s rozšířením účinnosti vydání, je dána možnost požádati o dodatečné svolení vládu vydavšího státu. Nesouhlas vydané osoby není na překážku, by vydávající stát udělil své svolení. Stát vydávající je ovšem povinen dáti svolení jen v mezích vydávací smluvní povinnosti. Glos 113) hájí, že souhlas vydané osoby je přípustný rovněž jen, pokud jde o delikty ve smlouvě uvedené (stejně rozh. č. 3369 vid. sb.). K tomu připomínám, že z materialií ke smlouvě s Polskem (viz kар. III. B) vyplývá, že polská delegace počítala s možností vyžádati si souhlas vydané osoby podle čl. 40, čís. 3 k odpykání trestu i pro přestupek, pro který vydání nebylo povoleno!!
Namnoze uvažuje se takto: Může-li každý provinilec vůbec dobrovolně se vrátiti do státu místa činu, aby s ním bylo provedeno trestní řízení nebo na něm vykonán trest, a může-li vydaná osoba po svém konečném propuštění dobrovolně zůstati ve státě vyžadujícím a tím projeviti vůli, že chce, aby tento stát užil vůči ní veškeré své trestní pravomoci (na př. i pokud jde o delikty politické), tu proč by nemohla vydaná osoba svým výslovným souhlasem zříci se trestněprávní i extradičněprávní imunity? Vydaná osoba může míti na př. též živý zájem, aby soudně zjištěna byla její nevina co nejdříve, cizinec může míti zájem na tom, aby váznoucí další trestní řízení nebylo příčinou jeho okamžitého vypovědění, může míti zájem na zkrácení vazby a provedení trestního řízení najednou a pod.
Proto v Holandsku již roku 1829 považoval Provò Kluit (uv. m. 87) svolení vydané osoby za přípustné: »... aut ipse consentit, ut etiam de alia judicetur causa, nullum dubium est, quin recte hac in re procedatur.«
Starší nauka francouzská, vycházejíc z učení o přípustnosti t. zv. »extradition volontaire«,114) vyslovovala se rovněž pro dodatečný souhlas vydané osoby, na př. Billot,115) Ducrocq,116) Bomboy a Gilbrin,117) Bernard;118) stejně rozhodl i francouzský kasační soud v případě »Pascal«119) (24. VI. 1847).
Později i v Belgii stal se panujícím názor, že vydaná osoba má právo souhlasiti s rozšířením účinnosti vydání i na další trestné činy.120)
Také v Německu starší spisovatelé, jako Hetzer,121) Müller,122) Delius 123) náležejí mezi stoupence této instituce. Mají zato, že k výslovnému prohlášení vydané osoby o zřeknutí se omezení, vyplývajících pro stát vyžadující, soud nejen může, nýbrž prý musí přihlédnouti. Účelem speciality pro vydávající stát je vydanou osobu chrániti před neoprávněným stíháním a tresty. Ten, který je chráněn, dovede nejlépe posouditi, co je mu na prospěch či neprospěch. Chrániti ho proti jeho vůli, nemá smyslu.
Ze zastánců účinnosti souhlasu vydané osoby nutno tu ještě jmenovati z Italů Fiore124) a z Poláků Roszkowskiho,125) jenž dovolává se též řehole »Volenti non fit injuria«.
Známá autorita vydávacího práva Lammasch 126) vyslovuje se sice pro souhlas vydané osoby, to však pouze z důvodů praktických a jen pokud jde o souhlas k dalšímu stíhání obžalobou. Byla-li by však vydaná osoba proti svému očekávání odsouzena, nelze přikročiti k výkonu trestu!
Nepříznivé stanovisko našeho smluvního vydávacího práva k instituci souhlasu vydané osoby, není snad specificky československé, nýbrž dnes spíše už obecné.
Hlasy proti ní jsou také již staršího data. Tak na př. francouzské ministerstvo spravedlnosti zastávalo již r. 1843 rozhodně názor, že souhlas vydané osoby je bezvýznamný.127) Rovněž Hélie 128) r. 1846 namítal: »L’adhésion du prévenu ne peut modifier ni le régies de la compétence ni l’exécution d’une convention dans laquelle il n’a point été partie.« Proti respektování souhlasu vydané osoby vystoupil dále roku 1879 generální advokát Moulineau.129) Ne neprávem činěny jsou odůvodněné námitky proti »dobrovolnosti« prohlášení vydané osoby — zpravidla ve vazbě jsoucí —, že souhlasí s rozšířením účinnosti povoleného vydání i na další trestné činy. Proto italskou komisí,130) která připravovala extradiční zákon i francouzskou osnovou (1878) extradičního zákona bylo odmítnuto přiznati účinnost souhlasu vydané osoby, dokud není konečně propuštěna na svobodu.
Lammasch 131) poukazoval dále na nebezpečí francouzské a belgické prakse, která spatřovala souhlas vydané osoby »mlčky« učiněný v tom, když proti kontumačnímu rozsudku o trestných činech, na něž vydání se nevztahovalo, podá vydaná osoba odpor, čímž prý dán je nejen souhlas ke kontradiktornímu dalšímu řízení, nýbrž i k rozšíření vydání.
Jediné správné stanovisko k naší otázce v novodobé literatuře německé v souhlase i s judikaturou říšského soudu (rozh. z 28. února 1901, z 5. května 1908 a ze 3. října 1911) a říšského vojenského soudu (rozh. z 10. prosince 1902 a ze 17. března 1904) tlumočí známý německý odborník z oboru vydávacího práva Mettgenberg 132) takto : »Ein Verzicht des Ausgelieferten auf das vertragsmäßige freie Geleit ist unbeachtlich. Nicht für ihn, sondern für die vertragsschließenden Teile erwachsen die Rechte aus den Vereinbarungen.«
Stejné hledisko je zastáváno i moderními internationalisty francouzskými, jmenuji jen Vabrese 133) a Traverse,134) i judikaturu francouzského kasačního soudu;135) z charakteru extradice, jakožto aktu suverenity, vyvozují, že prohlášení obviněného po provedení vydání nemají významu právního. Takovým prohlášením nemůže býti vyžadující stát osvobozen od omezení, vznikajících jemu povolením konkrétního vydání.
Tak uplatnil se v moderním vydávacím právu naveskrz správný náhled francouzského ministerstva spravedlnosti, které trvajíc na tom, že vydání je »question d’Etat à Etat, et non pas de juge à accusé,136) odmítalo již roku 1843 uznati souhlas vydané osoby.
Ani francouzský extradicní zákon z roku 1927, ani německý vydávací zákon z roku 1929 nepřijaly proto instituci dodatečného souhlasu vydané osoby, a ani častěji už citovaná přípravná osnova vzorné extradicní smlouvy z roku 1931 podobného ustanovení nenavrhuje.
(Dokončení.) ROČNÍK LXXI. PRÁVNÍK 1932.SEŠIT XXII.

Zásada výlučnosti v čsl. právu vydávacím.

Dr. Frant. Kronberger.
(Dokončení.)

VI.Výlučnost v poměru k jiným institucím.

(Dočasné vydání.) Povolené vydání nebude lze vždy ihned provésti, zejména když je vydaná osoba ještě stíhána ve státě vydání povolivším, nebo když si tam odpykává trest. Do té doby, než učiní zadost spravedlnosti ve státě dožádaném, provedení vydání se odročuje. Takovéto odročení může však miti v zápětí škodlivý účinek na trestní řízení ve státě dožadujícím. Tomu odpomáhá instituce dočasného vydání, o něž žádati je přípustno i ve styku se státem nesmluvním. Nejde však o akt právní pomoci v užším slova smyslu, nýbrž o součást extradičního řízení 137) a proto i osoba dočasně vydaná je chráněna zásadou speciality, a to po případě striktněji ještě, nežli při vydání definitivním. Dočasně vydati je totiž možné nejen k provedení celého trestního řízení až do právoplatnosti jeho pro určité trestné činy, nýbrž zpravidla jen k provedení určitého stíhacího úkonu, na př. ke konfrontaci. Důvodem dočasného vydání může býti též potřeba zabrániti promlčení (zvlášť důležité v oblasti zák. čl. V/1878, kde neplatí ustanovení obdobné §§ 229, 531 tr. zák. z roku 1852), nebo na př. ohled na obligatorní vyšetřovací vazbu spoluobviněných a nutnost přítomnosti obviněného při hlavním přelíčení.
Osoba dočasně vydaná podléhá také jen dočasně pravomoci našeho státu, a to pouze v rozsahu povoleného dočasného vydání a toliko na tak dlouho, dokud není dokončen úkon, k jehož provedení bylo dočasné vydání povoleno. Proto je povolení dočasného vydání vázáno podmínkou, že obviněný bude ihned vrácen do svrchovanosti dožádaného státu, jakmile budou skončeny úkony trestního řízení, pro něž bylo dočasné vydání povoleno.
(Průvoz.) Je-li povoleno vydání do státu, s nímž stát dožádaný nehraničí, je nutný průvoz vydané osoby ještě státem třetím, po případě více jinými státy. O průvozu pak platí zásadně všechny ty předpisy, které platí o extradici, tudíž zejména i princip speciality. Tak stanoveno je výslovně ve všech našich extradičních smlouvách (úmluvách), na př. čl. 13, odst. 2. sml. s Německem; totéž připomenulo čsl. ministerstvo spravedlnosti soudům a státním zastupitelstvím ve Sděl. 6/1931 Věst. min. sprav. Je-li na př. povoleno do ČSR vydání z Francie pro tři fakta, kdežto průvoz Německem jen pro fakta dvě, může býti vydaná (provezená) osoba u nás stíhána, resp. trest na ní vykonán pouze pro fakta dvě.
Naše trestní zákony a řády nemají o průvozu žádného ustanovení, zejména není předepsána účast soudů 138) v řízení o povolení průvozu územím ČSR; povoluje jej ministerstvo spravedlnosti samo, provádí jej pak ministerstvo vnitra. Pokud jde o státy smluvní, jsou předpisy o průvozu součástí našeho právního řádu z důvodu § 41 tr. z., § 474 tr. por. a § 105, odst. 2. voj. tr. z.. Jinak však musí naše soudy respektovati princip speciality i v poměru k nesmluvnímu průvoznímu státu, a to z důvodu reciprocity (arg. § 474 tr. por. a všeobecné úvahy v kар. I. tohoto pojednání). Také naše ministerstvo spravedlnosti do každého průvozního dekretu připojuje výhradu speciality, buď slovně do nesmluvního státu, nebo citací příslušného článku smlouvy do smluvního státu. Opačně pak, když cizí stát nám povolí průvoz, tu ministerstvo spravedlnosti při publikaci cizího průvozního dekretu vždy upozorňuje náš soud na nutnost dbáti výhrady výlučnosti i v poměru ke státu průvoznímu.
(Vyhoštění.) Zásadou výlučnosti je chráněna pouze osoba »vydaná«, t. j. osoba, o jejíž vydání bylo požádáno řádně doloženou žádostí, s níž provedeno bylo předepsané extradiční řízení, a jejíž extradice byla cizí vládou povolena, notifikována a provedena. Naproti tomu osoba, která octla se u nás jen postrkem z ciziny, nikoliv na základě extradice, může býti u nás stíhána, trestána, dále vydána bez všelikého omezení pro kterékoliv trestné činy; tu výlučnost neplatí. Opačně pak cizinec, který byl z republiky naší vypověděn výrokem soudu, nebo vyhoštěn úřady administrativními, tudíž nikoliv extradován, nemůže se dovolávati zásady výlučnosti; cizozemské soudy nejsou v takovém případě vázány specialitou.
Pakli nedopatřením,139) na př. zahraničních policejních orgánů, extradovaný byl mylně odevzdán našim pohraničním orgánům jako vyhoštěný (eskortující zahraniční orgán neměl řádné extradiční doklady, nebyl včas dodán vydávací dekret), tu se na extradici nic nemění a je nutno zachovávati zejména i princip speciality. Omyl úřadů, nebo nedorozumění nemůže na právním postavení vpravdě extradované osoby nic změniti (Glos, Soudc. listy 1926, str. 144). Tu také je vidno, že osoba vydaná měla by býti ve státě vydávajícím vždy poučena o mezích vydání, jak doporučovala dánská delegace (srov. důvodovou zprávu k úmluvě s Dánskem, č. 147.096/31-II/5 min. zahr. věcí) ; bylo by to na prospěch i vydávajícího státu, že jeho výhrada bude zachována.
Bylo-li žádané vydání odepřeno na př. proto, že jde o delikt politický, přes to není stát, v němž se taková osoba zdržuje, povinen trpěti nadále její pobyt na svém území. Může ji vyhostiti. Bylo by však obcházením extradice (»zakrytou extradici«), kdyby taková osoba vyhoštěna byla administrativně do vyžadujícího státu, nejsouc chráněna ani zásadou výlučnosti! Taková prakse, pokud se tu a tam vyskytne, je zavrženíhodná.
(Deportace.) Proti přílišnému přistěhovalectví chrání se zámořské státy různými předpisy, jichž snůškou jsou immigrační zákony. Tak na př. přistěhovalecký zákon Spojených států severoamerických z 5. února 1917 (a četné novely) stanoví, že osoby odsouzené, nebo doznávající se k hrdelnímu zločinu, nebo jinému zločinu neb přečinu, svědčícímu o mravní zvrhlosti, mohou býti dopraveny zpět do transatlantického přístavu, deportovány. K deportaci může dojiti ihned po přistání lodi, nebo do určité lhůty od přistání (nyní podle či. 19 imigr. zák. USA činí lhůta 5 let). Deportace jest úkonem ryze administrativním a proto deportovaná osoba může býti souzena bez všelikého omezení trestní pravomoci. Deportovaná osoba není chráněna zásadou výlučnosti. Pokud však se kombinuje deportace ze zámořského přístavu do přístavu evropského s extradicí ze státu evropského přístavu, totiž musí-li vnitrostátní stát, jakým je na př. ČSR, požádati vládu přístavního státu o vydání osoby deportované, pak ovšem jest obviněný chráněn specialitou, která však vyplývá z extradice povolené z přístavního státu (evropského) do ČSR.
(Bezpečný průvod.) Pravidelným prostředkem k dosažení přítomnosti do ciziny uprchlé osoby v tuzemském trestním řízení jest extradice. Výjimečným prostředkem je t. zv. »bezpečný průvod«, glejt.140) Tato instituce je v našem státě známá jen v oblasti trest, řádu z r. 1873, tudíž pouze v zemi České a Moravskoslezské (§§ 419, 420 tr. ř.). Je to opatření, kterým se nepřítomnému nebo uprchlému obviněnému dává zabezpečení, že zůstane prost procesní vazby, dostaví-li se dobrovolně k soudu. Vynesením rozsudku v I. stolici privilegium glejtu končí; před trestní vazbou nechrání. Glejt může býti náhradou za vyžádání z ciziny. Jde-li o stíhání obviněného, znamená udělený mu glejt značnou výhodu pro něho, neboť tak zůstane prost vydávací vazby v cizině a vyšetřovací vazby v tuzemsku. Rubem tohoto privilegia však jest, že osoba, jež se dostaví před tuzemský soud dobrovolně na základě bezpečného průvodu podle §§ 419, 420 tr. ř., uděleného mu čsl. ministrem spravedlnosti, nemůže se dovolávati asylu cizího státu. Glejtovník není chráněn specialitou; může býti stíhán a potrestán i pro neextradiční delikty, zejména i pro politické trestné činy, tudíž činy, pro které by státem asylním v řízení extradičním nemohl býti vůbec vydán. Zájmu nevinné osoby lépe slouží bezpečný glejt, zájmu osoby stíhané též pro neextradiční delikty lépe hoví extradice se zásadou výlučnosti.
(Trestněprávní imunita svědků a znalců.) Výhrada výlučnosti ve vydávacím právu znamená pro obviněného také bezpečný průvod, glejt sui generis. Obdobný ústav zavádí se i do předpisů o poskytování právní pomoci ve věcech trestních. Také naše smlouvy (úmluvy) obsahují již výslovná ustanovení o bezpečném glejtu pro svědky a znalce, kteří na obeslání dostaví se dobrovolně 141) před soud cizího státu, resp. kteří — jsouce ve vazbě — budou před něj z vazby předvedeni, »dodáni« z ciziny (dočasné dodá ní). Tu i tam zaručuje se jim trestněprávní imunita. Této smluvní imunity nemůže se osoba chráněná zříci.142) Jestliže v trestním řízení 143) před soudy jednoho ze smluvních států bude shledáno nutným anebo žádoucím, aby se osobně dostavil svědek nebo znalec, který je na území druhého státu, doručí mu úřady tohoto státu obeslání, které bude k tomu účelu jemu zasláno.
Náklady osobního dostavení jdou k tíži dožadujícího státu a již v obsilce má býti uvedeno, jak vysoké náklady cesty a pobytu budou uhrazeny, jakož i kolik může dožádaný stát vyplatiti předem zálohou.
Žádný svědek ani znalec, ať je jakékoliv státní příslušnosti, který takto dostaví se dobrovolně před cizozemský soud, nesmí býti tam stíhán ani uvězněn pro dřívější trestné činy, nebo pod záminkou spoluviny na trestných činech, které jsou předmětem řízení, v němž se dostavil.
Výhody té tyto osoby však pozbudou, neopustí-li území dožadujícího státu, ač tak mohly učiniti, ve. lhůtě 3 dnů od té doby, kdy jejich přítomnosti před soudními úřady nebylo již potřebí (srov. čl. 16 úmluvy s Belgií).
Je-li svědek takto obeslaný ve vazbě na území státu dožádaného, lze žádati za jeho »dodání« se závazkem, že bude tam co nejdříve vrácen. Takovou žádost bude lze zamítnouti pouze ze závažných důvodů, zejména bude-li obeslaný vězeň tomu výslovně odporovati.144)
Za podmínek shora uvedených bude také povolen průvoz tam i zpět územím jedné smluvní strany takové osoby, která je ve vazbě na území třetího státu, pokládá-li druhá strana za nutné, aby byla postavena tváří v tvář s osobou stíhanou, nebo slyšena jako svědek (srov. čl. 17, odst. 5, 6 úmluvy s Bulharskem).
Tu zajímá nás zvlášť příslib imunity a doba trvání imunity. Jde rovněž o omezení trestněprávní pravomoci státu. O omezení extradičněprávním smlouvy se nezmiňují, platí však také. Není-li přípustno zatknouti svědka a znalce k trestnímu řízení tuzemskému pro dřívější trestné činy, nelze na ně tím spíše uvaliti vydávací vazbu ani je vydati do třetího státu. »Glejt svědků a znalců« je proti »glejtu obviněného« potud širší, že se svědkům a znalcům jím slibuje nejen že nebudou stíháni, ani že nebude vykonán na nich trest pro trestné činy dříve spáchané, nýbrž že se jim slibuje, že nebudou stíháni ani vzati do vazby pod záminkou účasti na trestných činech, které jsou předmětem trestního řízení, v němž mají býti vyslechnuti. Nutnost tohoto příslibu vyvěrá z podstaty instituce samé. Kdyby však svědek křivě svědčil před cizozemským soudem, pak ovšem nic nebrání tomu, aby ihned byl stíhán a vzat do vazby;145) to je samozřejmým důsledkem principu teritoriality ; imunita vztahuje se jen na činy dříve spáchané.
Naše smlouvy s Německem, Jugoslávií a Polskem přislibují dokonce svědkům a znalcům též, že nebudou vzati do vazby ani »z jiného právního důvodu, který před tím nastal.« Je to další rozdíl od glejtu obviněného, neboť tu jde již o omezení všeobecné svrchovanosti státní výsosti, takže je vyloučena i civilní vazba, výkon disciplinární moci a pod. (viz kар. II.).
Garanční lhůta činí podle většiny našich extradičních smluv (úmluv) 3 dny. Smlouva s Jugoslávií a Řeckem stanoví pouze 2 dny, kdežto úmluva s Francií 5 dní, se Španělskem 7 dní a s Portugalskem dokonce 15 dní. Smlouva s Německem o lhůtě se vůbec nezmiňuje, kdežto úmluva s Itálií mluví o době »nutné k tomu účelu a návratu do vlasti«. V úmluvě s Dánskem se uvádí: »Osoby tyto však pozbudou této výhody, opomenou-li z vlastní viny vzdáliti se z území dožadujícího státu v přiměřené lhůtě po svém výslechu. Trvání této lhůty určí příslušný úřad, který o tom dá věděti dotčené osobě.« Že ani podle smlouvy s Německem nemůže býti obeslaná osoba navždy chráněna, zvlášť je-li státní příslušnicí státu dožadujícího, uznává i komentář extradiční smlouvy čsl.-německé.146) Bude na soudu, aby sám stanovil lhůtu přiměřenou. Podle úmluvy s Dánskem však určuje délku lhůtu úřad správní (policejní), nikoliv soud, a proto musí soud o každém takovém případě včas zpraviti příslušný správní úřad, aby tento mohl ve věci rozhodnouti a svědka neb znalce uvědomiti; ostatně i když jindy lhůtu stanoví soud sám, nebo když prohlásí, že už není přítomnosti obeslané osoby třeba, je nanejvýš nutno, aby vždy zpravil administrativní úřad, by přislíbená imunita v garanční lhůtě byla náležitě respektována. Jinak stanoví většina úmluv, že lhůta počíná běžeti »od té doby, kdy jejich přítomnosti před soudem není již třeba«, tedy po výslechu (srov. smlouvu s Polskem). Litevská a nizozemská úmluva správně doplňuje tento obrat ještě předpisem »podle prohlášení soudu«. Tohoto prohlášení soudu a uvědomení administrativního úřadu bude vlastně třeba všude, aby jinak nešlo o prázdné ustanovení.
Naše trestní řády mají toliko všeobecná ustanovení o předvolání svědků z ciziny, a to v § 157 tr. ř. z roků 1873 : »Je-li nutné osobní dostavení takového (t. j. z ciziny) svědka před trestní soud, má se, nepřijde-li svědek dobrovolně, o tom podati zpráva ministru spravedlnosti« ; v § 203, odst. 2. tr. por.: »Pokial by bylo nutné, aby takýto (t. j. z cudziny) svedok dostavil sa pred súd, buď podána zpráva ministrovi sprav., aby to bolo zprostředkované« ; v § 187 voj. tr. ř. : »Je-li nutno, aby takový svědek před orgán vyhledání provádějící osobně se dostavil, může svědek sice býti obeslán, nesmí však býti proti němu, nedostaví-li se dobrovolně, užito donucovacích prostředků.« Poněvadž však smlouvy obsahují podrobnou úpravu postupu a podmínek předvolání svědků a znalců z ciziny, nutno říditi se především těmito specielními předpisy smluv, které jsou součástí našeho právního řádu.
Vyjímajíc smlouvy s Anglií a USA, upravují naši otázku všechny dosavadní smlouvy (úmluvy) výslovně. Úmluvy s Belgií a Dánskem nemají však ustanovení o »dočasném dodání« svědků ve vazbě jsoucích; podle důvodových zpráv k těmto úmluvám, brání tomu vnitrostátní předpisy belgické a dánské. Smlouva s Německem rovněž nemá výslovného ustanovení o »dočasném dodání«, avšak § 41, odst. 3, čís. 4 něm. extr. zák. (1929) zná tuto instituci, a proto podobné dožádání je přípustné. Při dočasném dodání půjde ne toliko o »svědky« k svědeckému výslechu а k postavení tváří v tvář (úmluvy s Bulharskem, Estonskem, Lotyšskem), nýbrž po případě i »znalce« (úmluvy s Francií, Itálií, Jugoslavi, Litvou mluví vůbec o »osobách předvolaných«).147)
Že není přípustné »dočasné dodání« osob k odpovědnému výslechu ve státě dožadujícím, rozumí se samo sebou. Nešlo by o »dočasné dodání« svědků a znalců jakékoliv státní příslušnosti, tedy právní pomoc, nýbrž o »dočasné vydání« obviněného cizince, tedy extradici.148)
Při obeslání svědků a znalců z cizího nesmluvního státu do ČSR bývá čsl. vláda nucena učiniti předem příslib trestněprávní imunity, naopak zase, žádá-li nesmluvní stát o osobní dostavení svědků a znalců z CSR, požadujeme sami na cizí vládě obdobné prohlášení. Čsl. osnova tr. řádu z roku 1929 zjednává v § 35 zákonný podklad pro takový příslib a jeho respektování, jak hned dále uvidíme.

VII.Výlučnost v čsl. osnovách trestního zákona a řádu.

A nyní, když jsme probrali ustanovení o zásadě výlučnosti podle platného právního řádu, všimněmež si na konec ještě, jak upravují naše osnovy trestního zákona (1921, 1926) a řádu (1929) tento princip de lege ferenda v zákonném právu vydávacím.
a) Zatímný návrh obecné části trestního zákona z roku 1921 :
§ 10. Vinník, jehož cizí stát vydal pro určité trestné činy, nesmí býti stihán bez souhlasu tohoto státu pro jiné činy, jichž se dopustil před svým vydáním, jestliže si to tento stát výslovně vymínil.
§ 11 posl. odst. Vydání příslušníka republiky smí se státi jen pod podmínkou, že nebude potrestán leč za činy, pro které je vydán a ne přísněji, než stanoví zákon republiky. Táž podmínka může býti stanovena při vydání cizince.
§ 12. Uchyluje-li se smlouva o vydání zločinců od ustanoveni §§ 6—11, vyžaduje schválení zákonem.
b) Přípravná osnova trestního zákona o zločinech a přečinech z roku 1926:
§ 10, odst. 2. Příslušník republiky může býti rozhodnutím soudu (§ . .. tr ř.) vydán cizímu státu, ve kterém spáchal trestný čin, výjimkou tehdy, je-li to odůvodněno zvláštními okolnostmi a zaručí-li se cizí stát, že obviněný nebude potrestán za jiné činy, než pro které je vydán, a ne přísněji, než stanoví zákon republiky.
§ 10, odst. 3, věta druhá. Vydání (cizince) může býti učiněno závislým na záruce uvedené v odstavci druhém.
§ 11. Vinník, který byl republice vydán, nemůže býti potrestán za jiný čin spáchaný před vydáním, než pro který je republice vydán, a ne přísněji, než si vydávající stát vymínil, stalo-li se vydání pod tou či onou podmínkou.
c) Osnova trestního řádu z roku 1929:
§ 35. (Styk s cizími státy.) Povinnost poskytovati právní pomoc soudům a úřadům cizích států, jakož i právo žádati je o právní pomoc, řídí se mezinárodními smlouvami a pokud jich není, předpisy vydanými o tom ministerstvem spravedlnosti.
§ 489. (Změna trestu.) Jestliže obviněný byl odsouzen pro několik trestných činů k jednotnému trestu, však cizí stát ho vydal jen pro některý z nich, určí nalézací senát trest připadající na tento trestný čin. § 501. (Vyžádání obviněného z ciziny.) Zdržuje-li se obviněný v cizině, budiž postupováno podle smluv o právní pomoci a vydávání zločinců.
Není-li takové smlouvy, budiž ...
§ 507. (Všeobecné ustanovení.) Řízení o žádostech cizích států za vydání osob podezřelých z trestných činů se koná podle ustanovení mezinárodních smluv a pokud jich není, podle ustanovení tohoto zákona.
§ 515. (Stíhání pro jiný trestný čin.) Byl-li obviněný vydán a žádá-li stát, jemuž byl vydán, aby jej mohl stíhati pro jiný čin, než pro který vydání bylo provedeno, musí se o této žádosti jednati stejně jako o žádosti za vydání.
Naše osnovy se nesporně snaží prohloubiti zákonné vydávací právo. Dlužno zejména vitati, že zjednávají zákonný podklad zásadě výlučnosti i v poměru ke státům nesmluvním a odklizují tak pochybnosti, které nyní mohou vzniknouti, zvláště v zemi České a Moravskoslezské,149) když u nás není normy, jaká je .na př. v Německu, podle níž uznané zásady mezinárodního práva, k nimž patří i princip speciality, jsou součástí právního řádu vnitrostátního (srov. kар. I.). Vývoj čsl. smluvního vydávacího práva však, jak jsme viděli, předstihl již některá ustanovení osnov,150) které proto i pokud jde o princip speciality, myslím, potřebují nové redakce.
Smluvní vydávací právo má zásadně přednost před zákonným vydávacím právem (§ 41 tr. z., § 474 tr. por., § 105, odst. 2. voj. tr. z. ; rozh. 2095 vid. sb., rozh. 347 sb. čsl. nejv. voj. s.; srov. kар. I.). To zcela správně a zvláště důrazně vytýká osnova čsl. trest, řádu hned na třech místech v §§ 35, 501, 507. Naproti tomu osnovy trestního zákona nemají ustanovení o poměru smluvního a zákonného vydávacího práva; na to upozornil již Glos.151) První osnova trest, zákona (1921) dotkla se sice otázky poměru smluvního a zákonného vydávacího práva v § 12, předpisujíc, že uchyluje-li se extradiční smlouva od zákonné tuzemské úpravy, vyžaduje schválení zákonem, avšak toto ustanovení není blanketní normou, která by smluvním ustanovením nepochybně zjednala vnitrostátní platnost; upravuje jen do budoucna postup ústavního projednání některých extradičních smluv. S výjimkou vydávacích smluv s Německem a Jugoslávií 152) nepředkládají se — jak asi známo 153) — naše extradiční smlouvy (úmluvy) ani Národnímu shromáždění k projevení souhlasu podle § 64, odst. 1. úst. listiny čsl., nýbrž jen ministerské radě a pak presidentu republiky k ratifikaci. Jejich vnitrostátní platnost však je nyní dostatečně zajištěna blanketními normami § 41 tr. z., § 474 tr. por. a § 105, odst. 2. voj. tr. z.
Osnova tr. zák. z roku 1926 vyžaduje proto především doplnění obdobnou blanketní normou, aby i smluvní materiální vydávací právo mělo přednost před zákonným vydávacím právem. Pak nebude moci býti žádných pochybností, že porušení zásady výlučnosti, jak jest obsažena ve smlouvě, je porušením nejen smlouvy, nýbrž i zákona a tudíž zmatkem stejně, jako v poměru ke státu nesmluvnímu podle § 10 osnovy z roku 1921, resp. § 11 osnovy z roku 1926. Nelze totiž s jistotu tvrditi, že §§ 35, 501, 507 osnovy trest, řádu samy již o sobě zajišťují vnitrostátní platnost a přednost extradičních smluv in toto, když osnova trest, řádu činí tak na třech místech, vyjadřujíc sice tutéž zásadu, ale pro různé výseky vesměs jen formálního vydávacího práva (vyžadovací řízení § 501, řízení o vydání § 507) a právní pomoci ve věcech trestních (§ 35).
Obě osnovy trestního zákona normují zásadu výlučnosti i při pasivní extradici (vyžádání z ciziny) i při aktivní extradiez (vydání do ciziny), tu pak jak pokud jde o státního příslušníka republiky Československé, tak pokud jde o cizince. Zdá se mi však, že osnovy upjaly hlavní zřetel k úpravě podmínek aktivní extradice příslušníka republiky, nikoliv k úpravě zásady výlučnosti samé. Vydání vlastního státního příslušníka jest ovšem pronikavou novinkou a vyžaduje proto pečlivé úpravy. Přes to však vždy bude jen výjimkou nejen v duchu zákona, nýbrž i v praksi. Jinak v extradiční praksi ve valné většině případů půjde především a hlavně, jako doposud, o vydávání cizinců z republiky a o vyžadování našich příslušníků z ciziny, resp. o vyžadování cizinců z jiného než domovského státu. Proto, myslím, nutno v prvé řadě zjednati pro tyto pravidelné extradice zásadě výlučnosti zákonný podklad, a to obdobně 154) jako je tomu již v čsl. smluvním vydávacím právu. Vždyť zákonné vydávací právo má býti vlastně pro naše delegace, pověřené projednáváním extradičních smluv, vzorným vodítkem pro vyjednávání.
Obě osnovy trestního zákona definují zásadu výlučnosti při pasivní i aktivní extradici ve formě striktní speciality, avšak s dodatky.
Pokud jde o výlučnost při pasivní extradici podle § 10 osnovy z r. 1921, správně upozornil již Drbohlav,155) že jeho ustanovení je v rozporu s dosavadní praksi, která trvá na stanovisku, že osoba vydaná republice pro určité trestné činy, nemůže býti stihána pro jiné trestné činy, než právě pro ty, pro které byla vydána (striktní výlučnost), a to bez ohledu na to, vymínil-li si to zvlášť cizí stát či nikoli. Dodatek »jestli si tento stát výslovně vymínil«, je v rozporu nejen s moderní ustálenou praksi, nýbrž i s panující naukou mezinárodního práva i s vydávacím právem smluvním a zákonným cizích států. Viděli jsme, že dnes žádný stát nevydává na milost a nemilost. I když snad vnitřním svým zákonem není přímo vázán vyžádati si předem záruku, že u nás bude princip speciality zachován, vydává jen za tohoto předpokladu. Jde o obecně uznanou zásadu mezinárodního práva, která náleží k obvyklým omezením v právu vydávacím, a která vyvěrá ze samého pojmu a podstaty extradice.
Citovaný dodatek nutno proto škrtnouti. Jinak po případě mohlo by dojiti s nesmluvními státy k nežádoucím konfliktům, jaké panovaly v letech 80. minulého století 156) (viz casus Lawrence, Winslow, Rauscher), kdy teprve judikatura musila napraviti nedostatky smluv resp. zákonů.
Zásada výlučnosti při pasivní extradici obsahuje podle § 11 osnovy z roku 1926 vedle podmínky, že vydaný vinník nebude potrestán pro jiný trestný čin, než pro který byl vydán, ještě druhou podmínku, že nebude ani přísněji potrestán, než si vydávající stát vymínil, t. j. patrně »než stanoví zákon vydávajícího státu«. A zase následuje dodatek »stalo-li se vydání pod tou či onou podmínkou«. O poměru tohoto dodatku k první podmínce platí totéž, co bylo shora řečeno o § 10 osnovy z roku 1921. Co se týče druhé podmínky, nutno doznati, že tu osnova předstihuje již vývoj vydávacího práva, zvlášť smluvního vydávacího práva. Ve vydávacím právu vskutku jeví se nyní snaha specialisovati nejen trestné činy, nýbrž i druhy a intensitu trestů 157) prozatím však jen výjimečně, a to zejména pokud jde o výkon trestu smrti. (Viz kap. III. B.) Uzákoněním druhé podmínky odpadly by u nás pochybnosti, které vzešly o ustanoveních extradičních úmluv s Rumunskem, Řeckem a Portugalskem, co se týče výminky o nevykonání vyneseného trestu smrti na osobě vydané z ciziny. Tato druhá podmínka bude míti po případě jednou svůj význam také při vydávání osob mladistvých. Dodatek »stalo-li se vydání pod tou či onou podmínkou«, má tedy sice význam pro druhou podmínku, není ho však pro ni třeba, neboť výraz »vymínil« sám o sobě dostatečně už naznačuje, že jde o »podmínku«. Tento dodatek možno proto škrtnouti, pokud jde o podmínku druhou, a nutno jej škrtnouti, pokud jde o podmínku prvou, sice by vedl soudy k nesprávným závěrům o platnosti zásady výlučnosti.
Chce-li osnova zjednati velmi pružný zákonný podklad pro výminky cizích států, poskytujících republice právní pomoc vůbec (tedy i vydáním), pak dlužno doporučiti, aby do osnovy bylo zařazeno po vzoru § 54 něm. extr. zák. z roku 1929 (viz kар. I. tohoto pojednání) všeobecné ustanovení, že takové podmínky nutno v tuzemském trestním řízení respektovati, čímž budou zahrnuty všechny dosud obvyklé výminky, jako: zásada výlučnosti; výminka o nevykonání trestu smrti; výhrada, že vydaná osoba nebude postavena před výjimečný soud; bezpečný průvod svědků a znalců; výminky při t. zv. věcné extradici (vydání věcí doličných s podmínkou, že práva osob třetích nejsou dotčena) atd.158)
Dlužno vitati, že osnova tr. řádu již operuje s podobným pružným předpisem v § 35, pokud jde o právo žádati a povinnost poskytovati právní pomoc ve věcech trestních, takže podle něho bude lze i ministerstvu spravedlnosti regulovati v souhlase s mezinárodní praksí otázku bezpečného průvodu svědků a znalců, otázku »dočasného dodání« zatčené osoby k svědeckému výslechu nebo ke konfrontaci v cizině a pod. i v poměru ke státům nesmluvním, resp. k těm smluvním státům, s kterými otázky ty ještě smluvně nejsou upraveny.
Aktivní extradice je podle obou našich osnov trestního zákona vázána rovněž dvěma výminkami (zárukami), prvou, že vydaná osoba nebude v cizím státě potrestána za jiné činy, než pro které bylo vydání povoleno, a druhou, že nebude potrestána přísněji, než stanoví zákon republiky. Při aktivní extradici našeho státního příslušníka je povolení vydání vázáno těmito dvěma zárukami obligatorně, při vydání cizince však jen fakultativně. Prvá výminka je známá výhrada o zachování striktní zásady výlučnosti a nejde, jak jsme viděli, o žádnou specielní záruku při vydání nacionálů. Platí stejně i při vydávání cizinců z republiky a jsou proto osnovy zase v rozporu s ustálenou již praksí československou pokud jde o nesmluvní státy, s čsl. smluvním vydávacím právem, s naukou i cizím vydávacím právem zákonným i smluvním, když normují, že specialita při aktivním vydání cizince je fakultativní.
Kdyby dnes ještě existoval nějaký stát (nesmluvní), jenž by zásadu speciality nezachovával, nemohlo by ministerstvo spravedlnosti ani schváliti usnesení o vydání podle § 59 tr. ř., ani kladně rozhodnouti o vydání podle § 476 tr. por. dříve, dokud by se onen cizí stát zvláštním recipročním prohlášením nezavázal, že princip speciality bude vyžadujícím státem respektován. Snad důvodem fakultativnosti byla druhá podmínka, dosud ve vydávacím právu ovšem neobvyklá, která s prvou podmínkou je rčením osnovy spjata, hlavně pak asi okolnost, že výminky ty při vydání cizinců z republiky jsou stanoveny jen odkazem na úpravu nacionálů, kde ovšem jsou podmínky ty předepsány obligatorně.
Druhou výminku při vydávání cizinců v té všeobecnosti, jak ji osnovy navrhují, nepodařilo se dosud, a sotva se v budoucnosti podaří našim delegacím uplatniti v extradičních smlouvách. I ve styku s nesmluvními státy těžko bude lze — vyjímaje výkon trestu smrti — omezovati účinek vydání při rozdílu v druhu a intensitě trestů, ukládaných na vydávací delikty u nás a ve státě vyžadujícím. Naše soudy dokonce již po vzoru osnov pokusily se v praksi při extradicích cizinců připojovati podobné výminky, avšak ministerstvo spravedlnosti pro neobvyklost a z důvodu reciprocity nebylo s to, aby taková soudní usnesení schválilo (§ 59 tr. ř.), resp. aby podle dobrozdání soudu o vydání s takovou výminkou rozhodlo (§ 476 tr. por.).
Úprava zásady výlučnosti při pasivní extradici podle § 10 osnovy z roku 1921 obsahuje pouze výhradu »nestíhati«. O dalších již obvyklých výhradách »nevykonati trest« a »nevydatí do třetího státu« osnova se nezmiňuje. Osnova z roku 1926 volí v § 11 výraz »potrestati«, který jest ovšem širší a obsahuje obě trestněprávní omezení, totiž nestihati i nevykonati trest. Avšak o omezení extradičněprávním (extradici) ani tato osnova nemá zmínky. V této souvislosti podotýkám, že ani osnova tr. ř. z roku 1929, upravujíc v § 515 řízení o žádosti, aby z republiky vydaná osoba mohla býti »stíhána« v cizině ještě pro jiný trestný čin, než pro který byla vydána, nevyčerpáva všechny eventuality takové žádosti o »dodatečné svolení« (souhlas) — tak zní terminus technicus — neboť může jiti nejen o dodatečné svolení »ke stíhání«, nýbrž i »k odpykání trestu« a »k dalšímu vydání«.
Poněvadž i při úpravě aktivní extradice nacionálů i cizinců stanovena jsou pouze omezení trestněprávní, doporučuje se připojiti též omezení extradičněprávní, což bude další důležitou zárukou, zvlášť při vydání nacionálů, že totiž stát vyžadující nebude smětí uplatniti vůči vydanému čsl. státnímu příslušníku ani své právo reextradiční do třetího státu, leda s čsl. dodatečným svolením.
Čsl. smluvní vydávací právo v souhlase s panující naukou a praksí má předpis, že o průvozu platí zásadně totéž co o extradicí, zejména tedy, že i osoby naším či cizím státem provezené jsou chráněny zásadou výlučnosti v poměru ke státu, jenž průvoz povolil. Doporučuje se, aby i osnova našeho trestního zákona zjednala zákonný podklad pro tuto zvyklost i v poměru ke státům nesmluvním (viz kap. VI.).
Ustanovení § 489 osnovy tr. řádu z roku 1929 o nevykonání části z jednotného trestu, pokud nebylo povoleno vydání k odpykání trestu pro všechny trestné činy, pro které byl jednotný trest uložen, nutno vřele vítati. (Srov. kap. III. B.)

O vývoji této zásady a její povaze s přihlédnutím k cizozemským extradičním smlouvám а k 10 extradičním zákonům evropským pojednal jsem ve článku: »Zásada výlučnosti«, otištěném v Soudcovských listech, 1932, str. 120 násl.
Na vydání zvláštního extradičního zákona v ČSR se prozatím ani nepomýšlí (Glos, Právník, 1924, str. 70; Soudc. listy, 1926, str. 125). Svědčí o tom jednak skutečnost, že materiální i formální vydávací právo upravují čsl. osnovy trestního zákona (1921, 1926) a řádu (1929), jednak že justiční správa čsl. dává přednost volnosti smluvního vydávacího práva před vázanosti vyjednávačů extradičním zákonem (srov. zejména odůvodnění extradiční úmluvy s Řeckem — čj. 82.394/27-II/5 min. zahr. věcí). [Materialií k čsl. extradičním smlouvám (úmluvám) bylo použito s laskavým svolením ministerstev zahraničních věcí a spravedlnosti.] Osnova tr. ř. z r. 1929 v odůvodnění na str. 403 uvádí, že uvážiti, doporučuje-li se u nás shrnouti hmotné i procesní předpisy vydávacího práva v samostatný zákon, ponechává se až reformě trestního práva hmotného a dodává, že vlastně je to otázka povahy čistě technické.
Srov. Kronberger, čsl. smluvní vydávací právo, Věstník čsl. spol. trest., VIII.-1932, str. 42.
Srov. Recueil de documents en matière pénale et pénitentiaire, 1931, str. 348.
Drbohlav, Zatímní návrh obecné části trest. zákona. Soudc. listy, 1922, str. 184; Kronberger, Řízení vyžadovací, 1931, str. 42.
Auslieferungspflicht und Asylrecht, Lipsko, 1887, str. 742.
Z mezinárodního práva trestního, Právník, 1911, str. 583, 584.
Traité de droit pénal international et de l’extradition, přel. Antoine, Paříž, 1880, č. 453.
Strupp-Hatschek, Wörterbuch des Völkerrechts, II, str. 333; Kohler, Intern. Strafrecht, Stuttgart, 1917, str. 162; Martitz, Intern. Rechtshilfe in Strafsachen, II. — 1897, str. 578; zejména Wittmaack, Zeitschrift für int. Priv. u. Öff. Recht, XVII. — 1907, str. 369 násl.
Srov. o tom blíže Kronberger, Zásada výlučnosti, Soudc. listy, 1932, str. 121; Wittmaack, Kann eine wegen einer strafbaren Handlung ausgelieferte Person wegen einer anderen Straftat als derjenigen, wegen welcher die Auslieferung erfolgt ist, zur Verantwortung gezogen werden? Recht der Vereinigten Staaten von Nordamerika, Zeitschrift für int. Priv. u. öff. Recht, XVH. — 1907, str. 375.
Případ »Jindra«, č. 9, Jur. Wochenschrift, roč. 59, seš. 83, str. 2610; Mettgenberg, Deutsches Allslieferungsgesetz, 1930, str. 269. Nyní je mezi Německem a Rakouskem právně zaručena specialita reciproční klausulí (výměna verbálních not publikovaných v R. G. Bl. II. — 1930, str. 1211).
Oppenheim, Mezinárodní právo, Praha, I. — 1924, str. 451.
Delius, Inwieweit ist Strafverfolgung und Strafvollstreckung gegenüber Ausgelieferten .. . zulässig?, Archiv für Strafrecht, 39 — 1891, str. 116.
Delius, na uv. m. 117; Mettgenberg, Die Praxis des deut. Reichsgerichts in Auslieferungssachen, Zeitschrift für int. Priv. u. öff. Recht, XVin. — 1908, str. 432; Günther Joël, Wirkungen der Spezialität..., Zeitschrift für d. g. Strw. 1928 — 48, str. 504.
Dodatek tohoto výnosu »pokud smlouvami státními je zaručena«, není šťastný a může vésti k nežádoucímu výkladu, že specialita neplatí v poměru ke státům nesmluvním. Viz také posl. kapitolu tohoto pojednání.
Mettgenberg, Deut. Auslieferungsgesetz, str. 462.
»Do jisté míry« proto, že státy sjednávající s námi vydávacísmlouvy bývají mnohdy vázány svými extradičními zákony, na př.Belgie, Anglie, Nizozemí, Švédsko a j., nebo vžitou tradicí, na př. Francie, takže naší delegaci nebývá vždy možno prosaditi naše, byť modernější, názory na vydávací právo.
Mettgenberg, Die Verträge mit der Tschechoslovakei, 1925, str. 33; Schoetensack, Das deut. Auslieferungsgesetz, Ger.-Saal, sv. 100 — 1931, str. 84, 85 .
Glos, Vydání vinníka, Soudc. listy, 1926, str. 143.
Srov. Schwarzenbach, Das materielle Auslieferungsrecht der Schweiz, Zürich, 1901, str. 251.
Lammasch, 776; Kronberger, Řízeni vyžadovací, 68. Míní-li však Reinоld (Der Verkehr der tschl. Gerichte mit dem Auslände, Mitteilungen der Reichsg. d. deut. R, in der tschl. Rep., 1926, str. 136), že smlouva s USA zná specialitu jen pokud jde o delikty politické, přehlédl čl. XV. této smlouvy.
Kalaab, О způsobilosti býti stranou..., Praha 1907, str. 123.
Kronberger, Soudc. listy, 1929, str. 53; týž, Řizení vyžadovací, str. 24.
Müller, Der Ausgelieferte vor dem Gerichte, Mnichov, 1887, str. 36.
Mettgenberg, Praxis ..., str. 433,
Přípravná osnova vzorné extradiční smlouvy klade ve čl. 15 naproti sobě termíny: poursuivi — condamné, verfolgt — bestraft, prosecuted — punished; Recueil de documents en matière pénale et pénitentiaire, Bern, 1931, str. 323, 399, 481.Na XV. mezinár. konferenci o sjednocení trest, práva v Paříži v prosinci 1931 byly navrženy ve 61. V. obraty: poursuivi — jugé — puni; Extrait de la Revue de Droit pénal et de Criminologie, únor 1932. str. 24.
Witmaaсk, na uv. místě str. 377, 378.
Srov. něm. judikaturu u Mettgenberga, Praxis, str. 432, 433.
Gunther Joël, na uv. m. 491.
Na rozdíl od imunity podle § 23 úst. list., která, je ovšem absolutní.
Kalaab, О způsobilosti býti stranou..., Praha 1907, str. 121">Kallab, na uv. m. 121.)
Prušák, Čsl. řízení trestní, Praha, 1921, str. 34.
Nedá-li sněmovna souhlas ke stíhání, ani neodepře-li jej, a přestane-li býti obviněný členem N. S., možno ho stíhati, rozh. 6. 2982 Sb. n. s. a Zm. IV 614/30 v Práv. obzoru XIV., str. 435.
Srov. Peška, Právník 1930, str. 181.
Lobsing, öst. Strafprozessrecht, 1920, str. 68.
Kronberger, Řízení vyžadovací, str. 15
Kronberger, Řízení vyžadovací, str. 9, pozn. 5.
»Vydati« zatykač proti vydané osobě, ač už chráněné imunitou, pro trestný čin nově najevo vyšlý a spáchaný před vydáním, lze arci jen k účelům extradičním, nikoli k účelům vnitrostátního stíhání. Nebylo by proto lze zatykač takový v tuzemsku »provésti« proti vydané osobě, která byla už na př. propuštěna na svobodu, předpokládajíce, že garanční lhůta plyne. Zatykač zůstane při spisech a vyhotoveni zašle se do ciziny. Nesmí býti publikován za účelem provedeni jeho policejními úřady.
Zum Spezialitätsprinzip der Auslief erungsverträge, Zeitschrift für Völkerrecht, XI. — 1920, str. 233.
Revue droit intern. IX. — 1877, str. 17.
Traité de l’extradition, Paříž, 1874, str. 345.
Srov. Kronberger, Zásada výlučnosti, Soudc. listy, 1932, str. 136.
Francouzský minist, cirkulář z 5. IV. 1841 připouátěl v takovém případě ve Francii jen stíhání in eontumatiam (Lammasch 753).
Praxis ..., Zeitschrift für int. u. öff. Recht, XVm. — 1908, str. 432 až 436 s citaci judikatury; Joël, na uv. m. 491, pozn. 10.
Mettgenberg, Verträge mit der Tschechosl., str. 33, 34,čís. 61.
Schoetensaсk, na uv. m. G.-Saal, 100 — 1931, str. 84.
Mettgenberg, Deut. Auslieferungsgesetz, 270.
Joël, na uv. m., Z. f. d. g. Str. W., roč. 48, str. 491 násl.
Výjimku činí úmluva s Itálií, pokud jde o trestné činy spáchané »in connessione«.
Viz kар. V. o tom, kdy zanikne účinnost výlučnosti.
Viz eventuality a), b), c) předchozího oddílu,
Srov. nedávný případ »Zajíček«,
Müller, na uv. m. 31.
Travers, Droit pénal int. V. — 1922, str. 320 násl.
Hélie, Traité de l’instruction crim., Paříž, 1846, II., str. 721.
Bomboy et Gilbrin, Traité pratique de l’extr., str. 128, citováno podle Müllera, uv. m. 31.
Travers, Droit pénal int. V. — 1922, str. 320 násl.
Topf, Neugestaltung des französischen Auslieferungsrechts. Zeitschrift für die ges. Str. W., 48 — 1928, str. 663.
Kohler na uv. m. 163.
Mettgenberg, Praxis... Zeitsch. f. int. Priv. u. öff. Rechts, XVm. — 1908, str. 428; Zeitschrift für Völkerrecht, IX. — 1916, str. 470; Zeitschrift f. int. Recht, XXIII. — 1913, str. 285; Verträge mit Tschechosl., str. 34.
Schotensack, na uv. m. 83.
Glos, Právník 1911, str. 580.
Kronberger, Soudc. listy 1929, str. 32; Řízení vyžadovací, str. 46.
Billot (316) namítá: »L’extradition a été accordée pour unfait déterminée, si la qualification en est changée, l’est que le fait luimême est reconnu autre que celui qui avait été indiqué dans la demanded’extradition.« V podstatě stejně Müller (30), dodávaje, že by připuštění změny kvalifikace mělo v zápětí nemožnost kontroly ve smyslu zásady speciality. Joël (488) odůvodňuje své stanovisko účelem požadavku identity, uváděje na str. 489: »Da nun gerade gewisse materiellrechtliche Eigenschaften der Tat für ihre Auslieferungspflichtigkeit maßgebend sind (smluvní katalog, oboustranná trestnost, nepromlčení), Eigenschaften, die mit einer Änderung der ursprünglichen strafrechtlichen Qualifizierung der Tat während des im verfolgenden Staate stattfindenden Strafverfahrens nach der Auffassung des Asylstaates in Fortfall kommen können, so würde durch Zulassung solcher Qualifikationsänderung der mit der reinen Spezialität bezweckte Vorbehalt der eigenen Kontrolle für den Asylstaat nachträglich gerade in dem entscheidenden Augenblick illusorisch gemacht werden, in dem die Auslieferungswirkung praktisch wird.«
Traité théorique et pratique de l’extradition, Paříž, 1883, II., 518.
Verträge 34; Verhandlungen des 34. deut. Juristentags 1926, I., 52; Strupp-Hatschek, II., 566.
Bulletin de la Société d’études législatives, 1924, str. 366, zejména pozn. 2.
Lammasch 766.
Strupp-Hatschek II., 333.
Srov. rozh. kas. soudu č. 556 Věst. min. spr. 1890; Granichstädten, Der intern. Strafrechtsverkehr, Vídeň, 1892, str. 67.
Glos, Z mezinárodního práva trestního, Právník 1911, str. 581.
Soudc. listy 1932, str. 109.
Travers, na uv. m. V., 321; srov. též Lammasch, 796.
Recueil de documents en matière pénal et pénitentaire, Bern,1931, str. 323.
Tu ratio »legis« je zcela jiná než při imunitě parlamentní, srov. rozh. č. 765 Sb. m. spr.!
Glos na uv. m. Právník 1911, str. 581.
Kohler na uv. m. 164.
Müller na uv. m. 41; Jоё1 na uv. m. 504.
Starr, Die Rechtshülfe in öst. gegenüber dem Auslande, Vídeň, 1878, str. 331, pozn. 1.
Lammasсh, na uv. m. 774.
na uv. m. 774
Gerichts-Zeitung 1906, str. 385 a str. 17.
Jettel, Handbuch des int. Priv. u. Strafrechtes, 1893, str. 263.
v konkrétním případě »Szulhauser« povolila nám polská vláda vydání k odpykání trestu nejen pro zločin krádeže, nýbrž i pro přestupek § 320 g) tr. z. (č. 17757/31 min. sprav.).
Kronberger, Zásada výlučnosti, Soudc. listy 1932, str. 123.
Rosenblatt, Beiträge zum Auslieferungsrecht und Auslieferungsverfahren, Grossův Archiv, XXXIV. — 1909, str. 167, 168; Lammasch, uv. m. 652.
Weyr na uv. m, »Auf diese Verhängung hat dann unbedingt und automatisch der Vollzug zu folgen. Es gibt im Bereiche des Staates keine »Behörde«, welche diesen Vollzug aufzuhalten oder aufzuschieben in der Lage wäre, desto weniger kann es eine geben, die im vorhinein eine verbindlich" Erklärung abgeben könnte, daß eine rechtskräftige Verurteilung nicht vollzogen werden wird.«
Srov. Kronberger, Zásada výlučnosti, Soudc. listy 1932, str. 135..
Topf, uv. m. 665.
Müller, uv. m. 35.
Delius, uv. m. 125.
Lammasсh, uv. m. 776.
Becker, uv. m. 230; Topf, uv. m. 665; Mettgenberg, uv. m. Praxis... 439 násl. a judikatura říšskoněmecká tam citovaná.
Delius, uv. m. 126; srov. Mettgenberg, Die Auslieferungsvereinbarung der mittelamer. Repub., Zeitschrift f. d. G. Str. W. 28 —1908, str. 859; jinak Glos, Právník 1911, str. 576; Lammasch, uv. m. 743.
Srov. rozh. říšskoněmeckého soudu č. 38, str. 112 ve věcech trestních.
Na př. zastavením, nebo kontumačním rozsudkem osvobozujícím, resp. sice odsuzujícím, avšak se započtením vyšetřovací vazby tak, že jí trest je vlastně již odpykán. — Jindy, totiž, je-li obviněný při vynesení rozsudku přítomen, nebo musí-li ještě přisouzený trest odpykávati, nemůže býti sporné, od kdy plyne garanční lhůta.
Becker, na uv. m. 235.
Mettgenberg, Verträge... 34; Deut. Auslieferungsgesetz 272 »Freigelassen ist er erst, wenn er die Erlaubnis hat, das Gebiet der ersuchenden Regierung zu verlassen«.
Mettgenberg, Deut. Auslieferungsgesetz 272: »Bei einer bedingten Begnadigung liegt keine Freilassung des Ausgelieferten vor; freigelassen ist er erst mit der entgültigen Begnadigung.«
Becker, uv. m. 235.
Billot, uv. m. 347; Lammasch, uv. m. 775; Becker, uv. m. 235.
Bernard, uv. m. II. 592.
Lammasch, uv. m. 777.
Becker, uv. m. 235.
Recueil atd., str. 323.
Müller, uv. m. 35.
Delius, uv. m. 125.
Srov. říšsko-německou judikaturu u Mettgenberga, Praxis uv. m. 439 násl.
Billot, uv. m. 351, 356; Becker, uv. m. 236.
Srov. rozh. Supreme Courtuz 2. III. 1886 (119 U. St. str. 424) u Kohlera, uv. m. 165, pozn. 2.
Wittmaack, uv. m. 371.
Glos, Právník 1911, str. 586.
Glos, Právník 1911, str. 586.
Srov. Kronberger, Formální právo vydávací, Soudc. listy, 1929, str. 136.
Billot, uv. m. 363.
Ducrocq, Théorie de l’extradition, Paříž, 1867, str. 21.
Bomboy a Gilbrin, Traité pratique de l’extradition, Paříž, 1886, str. 114.
Bernard, uv. m. II., 510.
Lammasch, uv. m. 783, pozn. 3; Billot, uv. m. 366.
Lammasch, uv. m. 783.
Hetzer, Deutsche Auslieferungsverträge, 1883, str. 13.
Müller, uv. m. 35.
Delius, uv. m. 126.
Fiore, uv. m. č. 470.
Roszkowski, uv. m. 294.
Lammasch, uv. m. 783.
Lammasch, 783.
Hélie, uv. m. II., 720.
Cit. u Bernarda na uv. m. II., 501.
Atti della commissione ministeriale per lo studio e la compilazione di un progetto di legge sulla estradizione, Rim, 1885, LUI.
Lammasch, uv. m. 782.
Mettgenberg, uv. m. Praxis. 441; uv. m. Verträge 35,.
Vabres. Le régime nouveau de l’extradition. Revue de droitint. privé, 1927, str. 190.
Travers, La loi française d’extradition, Journal du droit int., 1927, str. 607.
Srov. Topf, uv. m. 664, pozn. 100.
Lammasch, uv. m. 782, pozn. 1.
Kronberger, Řízení vyžadovací, str. 40, 41.
Jinde, na př. v Polsku vždy (čl. 650 pol. tr. ř. z roku 1928) a v Německu někdy (§ 33 něm. extr. zák. z roku 1929) účastní se řízeni o povolení průvozu i soudy.
Srovn. případ »Jabonille«, Revue de Droit int. privé et de droit pénal, int. 1905, str. 704; Rosenblatt, Grossův Archiv XXXIV-1909, str. 166.*
viz blíže Kronberger, Bezpečný průvod, glejt, Právník 1928, str. 457, 521 násl.
Dobrovolně: proto nesmí obsílka . obsahovati·pohrůžku donucovacími prostředky ( srov. čl. 52, odst. 2, smlouvy s Polskem a Sděl. 99/1924 min. sprav.)
Mettgenberg, Verträge uv. m. 41.
úmluvy s Dánskem a Nizozemskem dodávají ještě výslovně. »pro trestný čin nepolitický«.
Omluva s Italii dodává »ačli nejde o příslušníka státu dožadujícího.«
Mettgenberg, Verträge uv. m., 41.
Mettgenberg, Verträge uv. m. 41.
výraz »osoba předvolaná« jest i jinak dvojznačný. S hlediska státu dožadujícího jde o svědky a znalce, kdežto pro stát dožádaný, kde jsou ve vazbě, jde o »provinilce«, »obviněné. Užívá-li úmluva s Nizozemskem ve čl. 18 terminu »provinilec«, »zločinec«, činí tak s hlediska státu dožádaného.
Mettgenberg, Deutsches Auslieferungsgesetz, 411.
Na Slovensku a Podkarp. Rusi pochybnosti nejsou, když § 474 tr. por. řadí před zákonné vydávací práva existující vzájemnost, reciprocitu. .
Srovnej obavy, které měl Reinold, Der vorbereitende Entwurf des tsehl. Strafgesetzes, Juristenzeitung 1926, str. 185
Glos, Vydání vinníka, Soudc. listy, 1926, str. 143.
viz tisky posl. sněm. T 3991, T 4026 a tisky senátu T 1576, T 1602 z roku 1923, pokud jde o extr. sml. s Německem a tisky posl. sněm. T 4287, T 4363 z roku 1923 a tisky senátu T 1786, T 1814 z roku 1924, pokud jde o smi. s Jugoslávií.
Viz důvodové zprávy ke smlouvám (úmluvám), podávané ministerstvem zahraničních věcí předsednictvu ministerské rady.
Srov. též Reinold, Der vorbereitende Entwurf des tschl. Strafgesetzes, Juristen-Zeitung, 1926, str. 186.
Drbohlav, Zatímní návrh obecné části trest. zák.. Soudc. listy, 1922, str. 184.
Srov. Kronberger, Zásada výlučnosti, Soudc. listy 1932, str. 121; viz též kар. I. tohoto pojednání.
Kronberger, Zásada výlučnosti, Soudc. listy, 1932, str. 123.
Srov. Mettgenberg, Deutsches Auslieferungsgesetz, 457 až 465.

Citace:

KRONBERGER, František. Zásada výlučnosti v čsl. právu vydávacím. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1932, svazek/ročník 71, číslo/sešit 19-22, s. 600-620, 632-648, 668-685, 696-711.