NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Č. 11555.

Cesty. — Vodní právo: I. Lze disposice s vodním příkopem, který vede po soukromém pozemku, není součástí ani okr. silnice, ani obecní cesty, a vyúsťuje v dalším pokračování do řeky, kvalifikovati již proto, že přivádí srážkovou vodu od příkopu silnice, jako záležitost výlučně silniční (nikoliv též vodní)?
Bohuslav-Janota, Nálezy správní XVI. 99 Řízení správní: II. K rozhodnutí otázky řízení exekučního byly podle nař. č. 96/1854 ř. z. příslušný osp a zsp, ať již exekuční titul vznikl na půdě kteréhokoliv oboru správního. — III. Ačkoliv i polit. řízení exekuční předpokládá existenci vykonatelného úředního rozhodnutí, nečiní nedostatek takového rozhodnutí exekuční úřad nepříslušným, nýbrž činí povolení i provedení exekuce nezákonným, ať již proto, že titul exekuční, formálně existující, trpí z nějaké příčiny zmatečností, anebo že titul tento je pouze fiktivní. Nebyla-li tato nezákonnost stranou vytýkána, nemá k ní vyšší stolice přihlížeti, leda že by toho vyžadoval zcela určitý zájem veřejný (§ 81 odst. 2 a 97 spr. ř.). — IV. Je exekuční úřad oprávněn při každé příležitosti, tedy i při řešení kterékoliv incidentní otázky řízení exekučního, z úřední moci pátrati po právní existenci exekučního titulu, byť byl mezi stranami nesporný, a jaké důsledky je oprávněn vyvoditi z toho, když takového platného titulu nenajde?
(Nález ze dne 21. listopadu 1934 č. 11662.)
Prejudikatura: srv. ad III. Boh. A CCCCXXXIII.
Věc: Obec T. (adv. Dr. Zdenko Hruška z Vys. Mýta) proti ministerstvu zemědělství o svádění srážkových vod s veřejné komunikace.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: K oznámení obce T., že Josef D. zavezl vodní příkop, vedoucí po (jeho) louce č. k. 99 podél cesty č. k. 396 v T., což má za následek, že usedlost č. p. 11 tamže a také »obecní pozemek« se zatápí, dalo okr. hejtmanství ve Vys. Mýtě provésti 21. února 1913 místní šetření »o žalobě obecního úřadu na Josefa D. pro přestupek zákona o právu vodním«. Při tomto šetření došlo mezi obcí T. s jedné strany a Josefem D. a majitelem louky č. k. 101 Josefem Š. s druhé strany ke »smíru«, jímž se tito účastníci navzájem zavázali provésti jisté úpravy za účelem náležitého odtoku vody přitékající od levého příkopu okr. silnice Franclína-Uhersko. Výměrem z 1. března 1913 okr. hejtmanství schválilo tento smír »se stanoviska vodoprávního, jelikož ustanovení jeho předpisům zákona o právu vodním neodporují«. Po delších průtazích bylo k opětnému oznámení obce T. osp-ou dne 11. dubna 1921 provedeno opětné místní šetření, na jehož základě osp výměrem z 14. května 1921 rozhodla, že Josef D. je povinen své dosud nesplněné závazky ze smíru, dne 21. února 1913 podle § 84 vod. zák. uzavřeného, ve lhůtě jemu stanovené splniti, jinak že budou příslušné práce podle § 72 vod. zák. provedeny politickými prostředky donucovacími. Odvolání Josefa D. z tohoto výměru bylo zsp-ou rozhodnutím z 19. listopadu 1921 zamítnuto, a výrok tento nebyl již dále vzat v odpor. Protokolárním prohlášením z 29. prosince 1922 u osp-é zavázal se pak Josef D., že provede obsah rozhodnutí zsp-é do určité lhůty. Po marném uplynutí této lhůty zmocnila osp výměrem z 15. června 1923, intimovaným též Josefu D., »ve smyslu § 72 vod. zák.« starostu obce T., aby na náklad Josefa D. »dal zříditi bývalý rigolek a propustek ve smyslu pravoplatného rozhodnutí«. Výměr tento nebyl vzat v odpor. Po provedení zmíněných prací upravila osp výměrem z 14. listopadu 1923 výši nákladu obci T. z náhradního výkonu vzešlého a uložila Josefu D., aby uznanou částku obecnímu úřadu v T. zaplatil. V odvolání z tohoto výměru vytýkal Josef D. jen tolik, že některé položky účtu jsou nepřiměřeně vysoké. Zsp rozhodnutím z 25. května 1925 odvolání zamítla, shledavši, že osp byla podle § 72 zákona o právu vodním a podle § 5 nař. č. ř. z. 96/1854 k nucenému provedení nálezu právní moci nabyvšího oprávněna a že jednotlivé ceny účtu jsou přiměřené a součet jejich správný. K dalšímu odvolání Josefa D., v němž byla opětně vytýkána toliko nepřiměřenost jednotlivých položek účtu, zrušilo min. zemědělství rozhodnutím z 9. červnu 1931 »z moci úřední« jak rozhodnutí zsp-é z 25. května 1925, tak i výměr osp-é ze 14. listopadu 1923 pro nepříslušnost vodoprávních úřadů a uznalo současně obec T. povinnou zaplatiti útraty komisionelního šetření provedeného v řízení odvolacím k rozkazu jmenovaného ministerstva a dále nahraditi Josefu D. útraty právního zastoupení, jež mu v tomto řízení vzešly. Odůvodňujíc své rozhodnutí uvedlo žal. ministerstvo v podstatě, že zřízení, po případě změnu silničních příkopů, jež slouží pouze k odvádění srážkových vod se silnice neb cesty, nelze subsumovati pod některé ustanovení vodního zákona. Ustanovení § 17 odst. 2 vod. zák. nelze prý použíti, poněvadž takový silniční příkop není zařízením, jež vyžaduje vodoprávního konsensu, ježto nebyl prokázán vliv na jiné veřejné vody nebo na cizí vodní práva, kdežto ustanovení § 11 vod. zák. nelze použíti proto, že nejde ani o pozemky zemědělské ani o přirozený odtok vody. Svádění srážkových vod s veřejných silnic a cest je upraveno normami práva silničního (zejména §em 28 č. 3 obec. zříz. a zem. zákony č. 46/1864 a 41/1866) a je tedy těmito specielními předpisy vyjmuto z kompetence úřadů vodoprávních.
K rozhodnutí min. zemědělství jest ještě poznamenati, že podle protokolu o místním šetření z 9. března 1928, jež bylo žal. ministerstvem nařízeno, bylo mimo jiné zjištěno, že příkop podél cesty č. k. 396 slouží k svádění pouze srážkových, povrchových vod, a že jsou do něho sváděny také splaškové vody ze dvou domů. Voda sváděná tímto příkopem teče v další trati lučními pozemky a vtéká nakonec do říčky L. Množství vody je kvantitativně neurčité a nepatrné a nemůže míti podstatného vlivu »na povahu veřejného vodstva«. Příkop podél cesty č. k. 396 v části Josefem D. zasypané není součástí veřejné cesty, nýbrž je soukromým vlastnictvím D.-ovým.
Proti svrchu uvedenému rozhodnutí min. zemědělství podala obec T. stížnost, v níž se v podstatě vytýká, že žal. ministerstvo překročilo meze své působnosti, neobmezivši se na otázku útrat exekučních, a že neprávem popřelo vodoprávní povahu věci, nedbajíc opětovných rozhodnutí vodoprávních úřadů, jimiž věc byla uznána za vodoprávní a jež nabyla moci práva.
Nss uvažoval o stížnosti následovně:
Žal. úřadu byla předložena k instančnímu rozhodnutí jediná otázka, to jest otázka výše nákladů náhradního výkonu exekučního, který fakticky byl již proveden na základě exekučního titulu žádným z účastníků a zejména exekutem nikdy nepopřeného. Avšak žal. úřad nepustil se ani do otázky přípustnosti opravného prostředku (§ 5 nař. č. ř. z. 96/1854 ve spojení s IV. částí vlád. nař. č. 8/1928 sb.), ani do věcného zkoumání rozhodnutí zsp-é, nýbrž zrušil »z moci úřední« rozhodnutí
99* prvé i druhé stolice o nákladech náhradního výkonu vydaná pro nepříslušnost těchto úřadů. K odůvodnění svého rozhodnutí žal. úřad uvedl, že věc, která došla svého zakončení v provedeném řízení exekučním, nenáleží do příslušnosti úřadů vodoprávních. Žal. úřad však přehlédl, že předmětem obou rozhodnutí nižších stolic, jež byla nař. rozhodnutím zrušena, byla toliko otázka řízení exekučního, a k rozhodnutí této otázky byly podle tehdy platného nařízení č. ř. z. 96/1854 politické úřady, tedy i tehdejší osp a zsp, příslušný, ať již exekuční titul vznikl na půdě kteréhokoliv oboru správního. Nemůže tedy o jejich příslušnosti k rozhodování o otázce nákladu provedeného řízení exekučního bytí žádné pochybnosti.
Žal. úřad asi zaměnil otázku příslušnosti polit. úřadů ve věci polit. exekuce s otázkou zcela jinou, t. j. s otázkou platnosti exekučního titulu, o nějž se provedené řízení exekuční opíralo. Je ovšem samozřejmo, že i polit. řízení exekuční předpokládá existenci vykonatelného úředního rozhodnutí, avšak nedostatek takového rozhodnutí nečiní exekuční úřad nepříslušným, nýbrž činí povolení i provedení exekuce nezákonným, ať již proto, že titul exekuční, formálně existující, trpí z nějaké příčiny zmatečností, anebo že titul tento je vůbec jen fiktivní. K pouhé nezákonnosti, nebyla-li stranou vytýkána, nemá však vyšší stolice přihlížeti, ledaže by toho vyžadoval zcela určitý zájem veřejný (§ 81 odst. 2 a § 97 nař. č. 8/1928 Sb. a usnesení nss-u Boh. A CCCCXXXIII). Žádného takového zájmu veřejného však žal. úřad neoznačil, a nemá tedy nař. rozhodnutí v zákoně opory.
Než z odůvodnění nař. rozhodnutí lze snad vyčísti myšlenku, jasně arci nevyjádřenou, že exekuční úřad je oprávněn při každé příležitosti, tedy i při řešení kterékoliv incidentní otázky řízení exekučního, z úřední moci pátrati po právní existenci exekučního titulu, byť byl mezi stranami nesporný, a nenalezne-li platného titulu exekučního, vyvoditi z toho v každém stadiu řízení exekučního důsledek a to buď officiosním zrušením všech předchozích aktů exekučních anebo aspoň jejich ignorováním. To by znamenalo konstruovati z nedostatku platného exekučního titulu důvod zmatečnosti řízení exekučního, jež zachvacuje každý akt tohoto řízení. Než i kdyby snad pojmová závislost řízení exekučního na existenci exekučního titulu činila konstrukci tuto přijatelnou, a kdyby ani positivní předpisy §§ 97 a 81 odst. 2 správ. řádu nestály v cestě, musilo by jíti o absolutní zmatek, který brání vzniku aktu úředního, titul exekuční tvořícího. Z důvodů nař. rozhodnutí dalo by se souditi, že žal. úřad viděl důvod zmatečnosti exekučního titulu v absolutní nepříslušnosti úřadů vodoprávních k vydání svrchu zmíněných rozhodnutí z 1. března 1913, 14. května 1921 a 19. listopadu 1921, jež byla pak v řízení exekučním nižšími stolicemi považována za platný titul exekuční. Než uváží-li se, že šlo o zasypání vodního příkopu, který podle svědectví správních spisů v zasypané části nebyl součástkou ani okr. silnice ani obecní cesty č. p. 396, nýbrž že vedl po soukromém pozemku (louce) Josefa D., přiváděje srážkovou vodu od příkopu silnice okresní, a uváží-li se dále, že původ této vody není s to, aby disposice se zmíněným vodním příkopem, který není příkopem silničním, kvalifikoval jako záležitost správy nebo policie silniční ve smyslu čes. zem. zákonů silničních č. 46/1864 a 41/1866, a uváží-li se s druhé strany, že zasypaný vodní příkop ve svém pokračováni vyúsťoval do říčky L., třeba že snad tok vody nebyl stálý a množství vody bylo nepatrné, není již vzhledem ke skutečnostem právě uvedeným nikterak vyloučeno, že věc smírem z 21. února 1913 urovnaná aspoň některou svou stránkou spadá do rámce záležitostí upravených zákonem vodním, i když sluší připustiti, že po jiné své stránce jeví se jako záležitost silniční (srov. pod. případ v Budw. 12650/1899).
Za této situace nelze však na podkladě zjištění ve správních spisech obsažených mluviti o absolutní nepříslušnosti vodoprávních úřadů, učiniti disposici Josefa D. se zmíněným vodním příkopem předmětem řízení vodoprávního (§ 75 zák. o pr. vod.). Pak ale nemá ani předpoklad, že exekuční titul provedené exekuce je stižen zmatečností pro absolutní nepříslušnost úřadů, jež titul tento vytvořily, dostatečné opory, a nař. rozhodnutí by tedy neobstálo, i kdyby bylo vyloženo ve smyslu řešení, jež v nař. rozhodnutí sice výslovně není obsaženo, ale, hledíc k důvodům rozhodovacím, dalo by se snad žal. úřadu supponovati.
Zrušením výroku, kterým se ruší rozhodnutí zsp-é z 25. května 1925 a osp-é ze 14. listopadu 1923, pozbývá ovšem opory i výrok žal. úřadu, jímž se na st-lku uvalují útraty řízení před žal. úřadem provedeného. Po tom, co svrchu bylo uváženo, bylo nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 4289. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 479-480.