Neutralita a Společnost národů.

Doc. Dr. Bohumil Kučera.
1. Ve vývoji mezinárodní organisace, t. j. v hledání různých forem, jak sdružovati státy pod právními předpisy, lze stopovati snahy, dostati mezinárodní společenství ze stadia volného uplatňování zájmů států k vyšší mezinárodní organisaci, v níž by reakce na porušení práva mezinárodního nevycházela pouze od státu právní poruchou přímo dotčeného, nýbrž od všech států, které patří do mezinárodního společenství. Dokud byla neutralita pravidlem, velmi případné uvádí Eagleton, nemohlo býti v mezinárodním společenství kolektivní odpovědnosti za mír.1 Jakmile zesílila tendence nahraditi volnější mezinárodní organisaci tužší organisaci, musela se dostati idea neutrality v konflikt s ideou mezinárodní solidarity.
Předválečné právo mezinárodní, které spočívalo na principu integrální suverenity států, ponechalo každému státu volnost, zda chtěl s jiným státem vystoupiti proti rušiteli míru. Rostoucí závislost států a přirozený reflex poruchy práva jednoho státu na státy ostatní musely nutně vyvolati otázku kolektivní reakce proti státu, který se dopustil mezinárodního deliktu. Jde tu o velmi závažnou otázku, do jaké míry je taková kolektivní reakce možná, když se uznává zásada neutrality. Tuto otázku si důvodně položila mezinárodní literatura již před světovou válkou. Byl to zejména britský internacionalista Westlake, jenž vzal morální zdůvodnění neutrality v pochybnost. Právem zdůraznil, že není obecné povinnosti zachovati neutralitu. Naopak jest obecnou povinností každého člena určitého společenství, aby podporoval spravedlnost a mír na základě spravedlnosti, jež jediná je s to, dodati míru síly a trvání. Stejně jako ve státě, tak i v mezinárodním společenství je společná akce k zachování zákonů nutnou, v tomto společenství docela nutnější, ježto mu chybí organisovaná vláda.2
Pokusem o takovou organisovanou vládu bylo zřízení Společnosti národů a tak byla právní věda postavena před ožehavý problém, zda neutralita v klasickém smyslu zůstala Paktem o Společnosti národů nedotčena a zda lze ji uvésti v soulad s poválečným vývojem práva mezinárodního.3
2. Pojem neutrality je velmi relativní a průběhem doby podléhal změnám. Proto nelze souhlasiti s míněním, jako by zásada neutrality byla teprve moderního původu, když se uváží, že neutralita je právě tak stará jako válka. Počátky neutrality, které byly marně hledány v římských dějinách, vyskytují se podle nejnovějších výzkumů v řeckém starověku. K označení stavu neutrality užívali však řečtí spisovatelé slov ,,ήβνχάεγιν, ήσιιχίαν αγειν aneb ήανχίαν εχειν", což znamenalo »zůstati pokojným«, a to nezávisle na otázce, zda druhé státy byly již mezi sebou ve stavu válečném.4 Zůstati pokojným bylo neúčastniti se nepřátelských aktů a tudíž zůstati neutrálním. Státy pak neutrální nazývali řečtí spisovatelé výrazy: ούδετέρων οντες aneb μηδετέρων οντες (zůstávajíce neutrálními). Již v řeckém starověku byla s neutralitou spojena práva a povinnosti. Z práv to bylo právo na šetření území, osob a majetku.
Rovněž římský starověk znal neutralitu, neboť v řadě přátelských smluv, jež Řím uzavřel, byly neutralitní klausule.5 Řím jako mocný stát řídil se však zásadou, že kdo nejde s ním, je proti němu: Romanos aut socios aut hostes habeatis oportet: media via nulla est (Livius, L. XXXII, 21). V době té chybí ale uznání práva zůstati neutrálním a určitě upravený neutralitní systém.
Ve středověku za lenního systému docházelo k ustavičným válkám a válčící se nestarali o zájmy aneb práva třetích států. Jejich prohlášení, že chtějí zůstati neutrálními, nestačilo k tomu, aby s nimi bylo nakládáno jako s neutrály. Vše záviselo na koncesi se strany válčících. Změna nastala v druhé polovině středověku, kdy se počalo rozlišovati ostřeji mezi válčícími a neutrálními. Mezi švýcarskými kantony docházelo k uzavírání zvláštních smluv neutralitních, jimiž precisovaly svá vzájemná práva a povinnosti a jimiž si slibovaly, že se zdrží účasti ve vzniklém, sporu (1382, 1389, 1390, 1393).6 Velmi pozoruhodná jsou ustanovení Consolato del Mare ze XIII. a XIV. století, kde se mluví o obchodních právech neutrálů. Obyčejové právo rozhraničovalo nepřítele od neutrála: separatorum separata fit ratio platila během století.7
V této době chybělo pro neutralitu vhodné pojmenování. Neutrálové byli nazýváni přáteli. Řada středověkých dokumentů užívá k označení neutrality výrazů: pokojnost, bezpečnost, zdržení se a pod. Nebylo tu však systému neutralitního práva, což umožňovalo neutrálním státům, aby podporovaly válečné strany vojskem a zbraněmi, dovolovaly sbírání vojska na svém území a dopouštěly cizím vojskům procházeti svým územím. Tyto akty nebyly dovoleny, když byly zvláštními úmluvami zakázány.
Výraz neutrální a neutralita se objevil v oficiálních dokumentech teprve v XV. století. Během třicetileté války je slova neutralita hojně používáno, avšak pojem ten není zcela jasný. Právní věda se v tomto údobí neutralitou valně neobírala. Grotius, jeden ze zakladatelů moderního práva mezinárodního, věnoval neutralitě skrovnou kapitolu, nadepsanou : De his qui in bello medii sunt. Grotius byl toho názoru, že je povinností neutrálů, nepodnikati ničeho, čím by se silnějším stal ten stát, který by vedl nespravedlivou válku (qui improbam fovet causam), aneb co by mohlo zabrániti pohybům státu, který vede válku spravedlivou. V případě však pochybnosti mají neutrálové projeviti nestranné chování vůči oběma stranám, dovolujíce jim, aby prošly jejich územím, zásobujíce své vojsko potravinami a nepomáhajíce obleženým.8
Jakmile v polovině XVIII. století byl ve větší míře uznáván princip teritoriální suverenity, docházelo méně častěji k páchání nepřátelských aktů v neutrálním, území. Avšak ani v tuto dobu nebyly zásady o neutralitě náležitě upevněny; přes to byly přijaty některé obecné zásady, na nichž se zásluhou právní vědy počalo rozvíjeti neutralitní právo. V prvé řadě se o to zasloužil Bynkershoek, který napsal r. 1737 »Questiones Juris Publici«. V nich nazývá neutrální státy »non hostes« aneb označuje jimi ty, kdož nejdou se žádnou ze stran (qui neutrarum partium sunt). Vattel ve svém díle: Le droit des gens, ou Principes de la loi naturelle appliqués à la conduite et aux affaires des nations et des souverains (1758) používá výrazu neutralita a náležitě ji probírá. Jak Grotius, tak i Vattel přiznávají neutrálním státům právo podporovati tu válečnou stranu, která bojuje za spravedlivou věc (justa causa), zatím co Bynkershoek nepřipustil, aby neutrálové mohli činiti takové rozlišení.9
Skutečným zakladatelem teorie neutrality se stal dánský profesor Martin Hübner (1723—95), který své názory vyložil v knize: De la sasie de bâtiments neutres, vydané r. 1759. Svůj systém opřel o právo neutrálů a postavil je proti právu válečných mocností.
3. Mimořádná zásluha o stanovení povinností, vyplývajících z neutrality, přísluší Spojeným státům americkým. Spojené státy, když vstoupily do mezinárodního společenství, projevily jako obchodní národ živý zájem o neutralitu. Šlo tu o aplikaci principu nedotknutelnosti neutrálního území, jež byla od dob Vattelových uznávána až do světové války. Byl totiž kladen důraz nejen na povinnost státu nepodporovati žádnou válečnou stranu, nýbrž též na to, aby stát učinil náležitá opatření, aby se jeho příslušníci a obyvatelé zdrželi všech akcí, jež by se dotkly jeho neutrality. Spojené státy americké našly příležitost k formulování svého stanoviska v této věci za evropské války, jež vypukla r. 1792. Francouzský ministr Genêt při svém vstoupení na americkou půdu vydal lapačské listiny americkým občanům, kteří vyzbrojili francouzské lodi v amerických přístavech a opatřili je americkou posádkou za tím účelem, aby vypluly proti anglickému obchodu. Proti tomu protestoval anglický ministr, který vyslovil přesvědčení, že vláda Spojených států bude pokládati vyzbrojovaní takových lodí ve svých přístavech za urážku jejich suverenity. V dopise zaslaném Genêtovi, který hájil názor, že patří k obvyklým funkcím francouzských konsulů v cizích přístavech udělovati lapačské listy, tlumočil dne 5. června 1793 Jefferson americké stanovisko takto: »Je právem každého státu zakázati výkon suverénních aktů jiným státem na jeho území a je povinností neutrálního státu zapověděti takové akty, které by škodily některé z válečných mocností. Udělení vojenských zmocnění ve Spojených státech jiným orgánem než jejich je porušením jejich suverenity a zvláště když se dostane jejich vlastním občanům, aby je vedlo k páchání aktů odporujících jejich povinnostem vůči jejich státu.« Morrisovi, ministru Spojených států amerických v Paříži, napsal dne 16. srpna 1793 toto:
»Právo sbírati vojsko je jedním ze suverénních práv a proto přísluší výlučně samému státu, aniž jiná mocnost, jiná osoba cizí smí najímati lidi v jeho území bez jeho souhlasu. Jestliže Spojené státy mají právo odepříti povolení k vyzbrojovaní lodí а k odvádění lidí v jejich přístavech a území, jsou neutralitními zákony povinny vykonávati toto právo a zabrániti takovému zbrojení a odvodu.«10
Spojené státy uložily svým příslušným úřadům, aby stíhaly vyzbrojovaní francouzských lapačských lodí, a kromě toho odškodnily britské příslušníky za škody, způsobené jim výkonem kořistního práva zmíněnými loďmi. Aby bylo lze zajistiti dodržování neutrality, vydal americký kongres 5. června 1794 Neutrality Act, jímž byly jasně formulovány neutralitní povinnosti. Postup Spojených států amerických, jakož i jejich vnitřní zákonodárství tvořily významnou složku ve vývoji neutralitního práva.
Pro vývoj neutralitního práva se stala zvláště důležitou ozbrojená neutralita r. 1780. Během amerického osvobozovacího boje došlo opětovně ke zlému nakládání s neutrálními státy. Proti tomu vystoupilo Rusko а k podnětu carevny Kateřiny II. uzavřelo Rusko s Dánskem (7. července 1780) a se Švédském (1. srpna 1780) alianci, známou pode jménem ozbrojená neutralita (neutralité armée) za tím účelem, aby zúčastněné státy případně i zbraněmi hájily práva a zájmy neutrálů. Deklarací, kterou dne 28. února (10. března) 1780 odevzdalo Rusko Anglii, Francii a Španělsku, byly stanoveny tyto zásady:
a) neutrální lodi mohou svobodně plouti od přístavu k přístavu a podél pobřeží válčících států;
b) nepřátelské zboží pod neutrální vlajkou je svobodné, s výjimkou kontrabandu;
c) pokud jde o kontraband, bude určen čl. 10 a 11 rusko britské smlouvy ze dne 20. června 1766;
d) přístav nesluší pokládati za blokovaný, nebude-li skutečného a efektivního nebezpečí tam vstoupiti, t. j. pokud nebude obklíčen mocností, která k němu chce zakázati přístup, prostřednictvím zastavených a dostatečně blízkých lodí.
Zásady ozbrojené neutrality byly přijaty Nizozemskem, Pruskem, Rakouskem, Portugalskem, oběma Sicíliemi, Francií, Španělskem a Spojenými státy americkými.11 Anglie se vzpírala přistoupiti k tomuto svazku států. Když pak v roce 1798 vypukla válka mezi revoluční Francií a Anglií, stálo Rusko na straně Anglie, což zmařilo snahy o obnovení svazků států hájících práva neutrality. Teprve tehdy, když se Rusko od Anglie odtrhlo, došlo dne 16. prosince 1800 k uzavření svazku mezi Ruskem, Švédském a Dánskem pod názvem »druhá ozbrojená neutralita«. Spočinula sice na zásadách první ozbrojené neutrality, byla však rozšířena o další dva body, totiž ve věci porušeni blokády a průvodu (convoi). Tento spojenecký svazek neměl dlouhého trvání a dne 17. června 1801 uzavřelo Rusko s Anglií smlouvu, jíž byly zásady ozbrojené neutrality zeslabeny.
Po restauraci (1815), po níž zavládl na dlouhou dobu mír, neučinila neutralita žádného pokroku. Prozatím byl zachován stav z r. 1801 a teprve po válce krymské (1853—56) nastala v tom směru změna. Na mírovém jednání zúčastněných států v Paříži byla dne 16. dubna 1856 přijata Deklarace, jež znamená počátek posledního období ve vývoji neutrality. Deklarací byly vysloveny tyto zásady:
a) lapačství je a zůstává zrušeno;
b) neutrální vlajka kryje nepřátelské zboží, s výjimkou válečného kontrabandu;
c) neutrální zboží pod nepřátelskou vlajkou nemůže býti zabaveno, s výjimkou válečného kontrabandu;
d) blokády, aby byly právně závazny, musejí býti účinné, t. j. musejí býti udržovány válečnou mocí, která stačí zabrániti přístup k nepřítelově pobřeží.
Neutralita ve válce pozemní byla r. 1856 odmítnuta, takže neutrálové zůstali vystaveni libovůli válečných stran.
Prvá mírová konference v Haagu (1899) se obírala hlavně právem válečným a tak problémy neutrality musily na čas ustoupiti do pozadí. Zato II. mírová konference (1907) jim věnovala značnou pozornost. Na ní byly přijaty tyto úmluvy:
a) V. úmluva o právech a povinnostech neutrálních mocností a osob v případě pozemní války (ze dne 18. října 1907);
b) XIII. úmluva o právech a povinnostech neutrálních mocností v případě námořní války (ze dne 18. října 1907).
Tyto úmluvy nejsou arci úplnou kodifikací neutralitního práva. Některým problémům dostalo se úpravy Londýnskou deklarací ze dne 26. února 1909 o válečném právu námořním.
4. S hlediska posledního stavu neutralitního práva je neutralita právním postavením státu, který se dobrovolné zdržuje války, vedené mezi dvěma aneb více státy. Státy neutrální se zdržují jakékoli účasti na válce, vedené mezi druhými státy. Jinými slovy řečeno, neutrální státy mají zachovávati v poměru k válečným stranám naprostou nestrannost.12 Pokud jde o válčící státy, tyto nesmějí nutiti neutrální státy, aby se zúčastnily války. Mezi povinnostmi válečných stran a neutrálních mocností je vzájemný vztah. V tom směru je příznačné ustanovení čl. 1 úmluvy o právech a povinnostech neutrálních mocností v případě námořní války, podle něhož mají válčící šetřiti suverénních práv neutrálních mocností a zdržeti se v území aneb neutrálních vodách všech aktů, které by zakládaly se strany mocností je trpících nedodržení jejich neutrality.
Od obyčejné, náhodné neutrality je lišiti neutralitu trvalou a smluvní. Příkladem smluvní neutrality jsou různé smlouvy o neútočení a smlouvy neutralitní. Sem spadá na př. čl. 2 italsko-jihoslovanské smlouvy ze dne 27. ledna 1924, který zní takto:
»V případě, kdy by se stala některá z Vysokých smluvních stran předmětem nevyvolaného útoku se strany jedné nebo několika mocností, zavazuje se druhá strana, že zůstane neutrální po celou, dobu konfliktu.«13
Pravá neutralita má býti vždy úplnou a striktní. Proto nemá v dnešním právu mezinárodním místa pojem neutrality »blahovolné« (neutralité bienveillante). Striktnost neutrality spočívá v tom, že má býti stejně přísnou vůči oběma válečným stranám. Každá neutralita má býti ozbrojenou, t. j. každý stát má býti hotov odraziti ozbrojenou mocí útok na svou neutralitu.14
Neutralita je právním stavem mezi státy. Pokud se tu a tam mluví o neutrálních osobách, je tím rozuměti příslušníky neutrálních mocností (srv. čl. 16 a 17 úmluvy o právech a povinnostech neutrálních mocností a osob v případě války pozemní). Mezi státem a povstalci v druhém státě může vzniknouti právní stav neutrality toliko tehdy, když onen stát uzná povstalce za stranu válečnou.
Co se tkne obsahu neutrality,15 spočívá ve zvláštních povinnostech, jež mají neutrální státy plniti v poměru ke stranám válečným; pokud pak jde o neutrální práva, neopírají se snad o poměr neutralitní, nýbrž kotví přímo v obecném právu mírovém, takže v té příčině stav neutrality nevytvořuje ničeho nového.16 Tak na př. neutrální stát má nárok na nedotknutelnost svého území aneb právo na pokračování v obchodních stycích s válečnými stranami. Je samozřejmé, jak praví Balladore Pallieri, že se tato práva neodvozují z neutrality, nýbrž právo mezinárodní přiznává je v době míru státům a práva ta trvají i po vypuknutí války. Doznávají tu však jistých omezení. Neutrální stát sice podrží právo na nedotknutelnost svého území, avšak nesmí propůjčovati svého území za základ k vojenským operacím některé válečné strany.
Základním rysem neutrality je tudíž nestrannost: neutrální stát nesmí pod mezinárodními sankcemi bráti podíl na válečných aktech, aniž činiti stranická opatření. S neutralitou je rovněž neslučitelno vojenské podporování obou válečných stran ve stejné míře, poněvadž nikdy nelze dobře dodržeti tu úplnou rovnost.17
Oběma haagskými úmluvami o právech a povinnostech neutrálních mocností bylo válčícím stranám uloženo, aby šetřily neutrality. Tím bylo právě zdůrazněno, že stav mírový je normálním stavem a že neutrální státy mají v prvé řadě svá práva. Jsou-li porušena, klade se otázka, zda neutrální státy jsou povinny domáhati se jejich restituce. V tom ohledu stanoví čl. 5 úmluvy o právech a povinnostech neutrálních mocností a osob v případě války pozemní toto:
»Neutrální mocnost nemá trpěti na svém území žádných aktů uvedených v čl. 2 až 4.
Není povinna potrestati akty odporující neutralitě, než když byly akty ty spáchány na jejím vlastním území.«
Stejný princip vyslovují čl. 8 a 25 úmluvy o právech a povinnostech neutrálních mocností v případě války námořní.
Článek 10 úmluvy o právech a povinnostech neutrálních mocností a osob v případě války pozemní zdůrazňuje, že nelze pokládati za nepřátelský akt čin, jímž neutrální mocnost odrazí, třeba silou, útoky proti její neutralitě. Tím, že neutrální stát řádně plní své povinnosti z neutrality vyplývající, není vyloučena možnost, že může býti do války zapleten. Neutrální stát může kdykoli vystoupiti ze své neutrality a státi se stranou válečného konfliktu.
Když vypukla světová válka, byla neutralita, jejíž rysy jsme jen povšechně vyznačili, na svém vrcholu. Neutralita nedovedla však zabrániti rozšíření se války do celého světa. Stalo se zřejmým, že mír nelze hledati cestou neutrality, nýbrž novou mezinárodní organisací, jež by zajistila dodržování práva mezinárodního mezinárodní exekucí. Bylo proto všeobecně uvažováno o zavedení účinných sankcí práva mezinárodního.18
5. Světová válka ukázala marnost neutralitního práva a za rostoucího přesvědčení o nutnosti mezinárodní solidarity v zájmu míru jevila se neutralita amorální a do jisté míry nepraktickou. Veřejné mínění se počalo vraceti k ideám Grοtiovým o podpoře toho, kdo vede válku spravedlivou. Bylo právem zdůrazňováno, že je třeba pomáhati tomu, kdo je v právu. Vstup Spojených států amerických do světové války zesílil snahy o organisování mezinárodního společenství na základě solidarity a spoluodpovědnosti jednotlivých jeho členů za mír.
Tato nová mezinárodní orientace se objevila nejvýrazněji v projevech presidenta Spojených států amerických Wilsona, který volal po nové mezinárodní organisaci, aby se napříště zabránilo podobné katastrofě. Ve svém prohlášení ze dne 2. dubna 1917, jímž odůvodňoval nutnost války s Německem, uvedl Wilson toto:
»Neutralita není více možná aneb žádoucí tam, kde světový mír a svoboda národů jsou v sázce a ohrožení míru i svobody spočívá v existenci autokratických vlád, opřených o organisovanou sílu, která je řízena zcela jejich vůlí, nikoli vůlí jejich národů. Jsme na počátku věku, v němž bude naléháno, aby téže míry chování a odpovědnosti za spáchanou křivdu bylo šetřeno mezi národy a jejich vládami, jaké se šetří mezi jednotlivými občany civilisovaných států.« Ve svém pak mírovém programu ze dne 8. ledna 1918 formuloval jako bod XIV. tento požadavek:
»Je třeba založiti všeobecné sdružení států s určitými smluvními podmínkami za účelem vzájemného zabezpečení politické nezávislosti a územní celistvosti jak velikých, tak i malých států.«
Ačkoli v II. bodě svého mírového programu postavil zásadu úplné svobody moří, projevil Wilson později názor, že tato otázka nebude miti více významu, jakmile vstoupí v platnost Pakt o Společnosti národů, poněvadž od té chvíle nebude již neutrálů, kteří by podobných práv reklamovali.19
Idea pevnější mezinárodní organisace byla uskutečněna v podobě Společnosti národů, v níž se položila jistá váha na sankce proti rušiteli míru. Článek 16 Paktu o Společnosti národů, který je základní právní normou o sankcích proti útočníku, se z valné části opírá o čl. 2 Phillimorova plánu o Společnosti národů. Definitivní text čl. 16 Paktu zní takto:
»Uchýlí-li se některý člen Společnosti k válce, nedbaje závazků, které na se vzal podle čl. 12, 13 nebo 15, má se ipso facto za to, jako by se byl dopustil válečného činu proti všem ostatním členům Společnosti. Tito členové se zavazují, že s ním přeruší ihned všechny vztahy obchodní nebo finanční, že zakáží všechny vztahy mezi svými příslušníky a příslušníky státu, který porušil Pakt, a že zastaví všechny finanční, obchodní nebo osobní styky mezi příslušníky provinilého státu a příslušníky kteréhokoli jiného státu, ať členem Společnosti je či není.
V tomto případě je povinností Rady, aby doporučila jednotlivým vládám, o něž jde, stav vojenských, námořních a vzduchoplaveckých sil, jimiž každý z členů Společnosti přispěje k branné moci určené k tomu, aby vynutily plnění závazků ze Společnosti plynoucích.
Členové Společnosti jsou mimo to zajedno v tom, že si vzájemně poskytnou pomoc při provádění hospodářských a finančních opatření, která by bylo učiniti ve smyslu tohoto článku, tak, aby snížili na nejmenší míru ztráty a závady, jež by z nich vyplynuly. Rovněž si vzájemně poskytnou pomoc, aby odolali zvláštním opatřením, která by proti některému z nich učinil stát porušivší Pakt. Učiní nutná opatřeni, aby usnadnili skrze své území průchod válečným silám kteréhokoli člena Společnosti, který se účastní společného podniku, aby byla zjednána platnost závazkům ze Společnosti plynoucím.
Člen, který se dopustí porušení některého závazku, vyplývajícího z tohoto Paktu, může býti vyloučen ze Společnosti usnesením všech ostatních členů, kteří jsou zastoupeni v Radě.«
Pakt o Společnosti národů staví sankce do popředí, avšak nikde se nevyslovuje proti neutralitě,20 čímž vzniká obtížný problém, do jaké míry je Paktem o Společnosti národů modifikován dosavadní neutralitní režim. V té příčině je přihlédnouti jednak k válkám, jež Pakt sám dovoluje, jednak k válkám, jež zakazuje.
6. Pakt o Společnosti národů nezakazuje všech válek: některé dovoluje, jiné jsou možný proto, že všechny státy nejsou členy Společnosti národů. Válka je dovolena v těchto případech:
a) Čl. 15, odst. VII. Paktu stanoví, že nezdaří-li se Radě, aby její referát o urovnání sporu mezi dvěma členy Společnosti byl přijat všemi členy mimo sporné strany, mají členové Společnosti právo jednati tak, jak uznají za nutno k zachování práva a spravedlnosti. Stejná právní situace je dána i podle odst. X. čl. 15 Paktu, když se při referátu podaném Shromážděním nedosáhne předepsané většiny hlasů. V těchto případech mohou sporné strany po uplynutí 3 měsíců přikročiti k válce (čl. 12, odst. 1 Paktu). Taková válka jest pro ostatní členy Společnosti res inter alios acta a zůstávají pro ně v platnosti předpisy o neutralitě.
Mezeru, kterou v tom ohledu vykazuje Pakt o Společnosti národů, snažil se vyplniti ženevský protokol ze dne 2. října 1924. Čl. 4, bod 4 totiž měl ustanovení, že v tom případě, kdy Rada nedospěje k referátu přijatému všemi jejími členy, měla předložiti spor rozhodčímu řízení. Totéž mělo platiti, když by spor byl vznesen na Shromáždění (čl. 6, poslední odstavec). Rovněž Rýnský pakt se pokusil odstraniti možnost války pro ten případ, když Rada nemohla docíliti referátu, přijatého jednomyslně. Čl. 2. se totiž zavázaly smluvní strany, že nepodniknou žádného útoku aneb vpádu a že nepřikročí v žádném případě k válce.
b) Dovolena je dále válka proti členu Společnosti národů, který odpírá dostáti vynesenému rozsudku (čl. 13, poslední odst. Paktu o Společnosti národů). K válce lze tu sáhnouti teprve po uplynutí 3 měsíců od té doby, kdy byl rozsudek vydán (čl. 12, odst. I.). Rada Společnosti národů může sice navrhnouti opatření, která by rozsudku dodala účinnosti, nemůže však povinné straně ničeho ukládati.21
Může se státi, že obě strany se nechtějí podvoliti rozsudku aneb jednomyslně přijaté zprávě Rady. Není pochyby, že po 3měsíční lhůtě mohou vstoupiti do války.
c) Ve smyslu II. odst. čl. 12 Paktu bude dovolenou ta válka, k níž dojde, když nebude rozsudek vydán v přiměřené lhůtě a zpráva Rady do šesti měsíců ode dne, kdy byl na ni spor vznesen. Není třeba ani šetřiti lhůty 3měsíční.
d) Je spomo, zda Pakt dovoluje válku ve sporech, které se týkají výlučné pravomoci jednotlivých států. V odst. VIII, čl. 15 stanoví, že tvrdí-li některá strana a uzná-li Rada, že se spor týká otázky, kterou mezinárodní právo přenechává výhradně její pravomoci, zjistí to Rada ve svém referátě, aniž dá pokyny o jeho řešení.
Jestliže Rada v jednomyslně přijaté zprávě konstatuje, že jde o věc spadající do výlučné pravomoci jedné ze stran, mohlo by se souditi, že přijme-li jedna strana zprávu Rady, má se druhá strana zdržeti války. Sluší však uvážiti, že Rada se ve své zprávě nevysloví o meritu sporu, nýbrž prostě konstatuje svou nepříslušnost. Jde tu tedy o výjimku z normálního řízení podle čl. 15 Paktu, o výjimku, která ponechává státům ve sporu volnost rozhodnouti spor svými prostředky, případně i válkou.22 Závazek, neuchylovati se k válce, platí toliko v tom případě, že Rada uplatnila svou zprostředkovatelskou funkci a jednomyslně navrhla stranám řešení, které aspoň jedna ze stran akceptovala.
Ženevský protokol se sice výjimky čl. 15, odst. VIII. Paktu nedotkl, avšak pokusil se vybaviti její použití jistými kautelami. Podle čl. 5 Protokolu mělo ustanovení čl. 15, odst. VIII. Paktu zůstati použitelným před Radou. Jestliže během rozhodčího řízení předvídaného čl. 4 Protokolu některá ze stran by namítla, že spor aneb jeho část týká se otázky, kterou právo mezinárodní přenechává výhradné pravomoci této strany, měli rozhodci požádati prostřednictvím Rady Stálý mezinárodní soudní dvůr o dobré zdání. Dobré zdání mělo vázati rozhodce, kteří, bylo-li by dobré zdání kladné, měli to konstatovati ve svém rozhodčím výroku. Jestliže by Stálý mezinárodní soudní dvůr aneb Rada uznaly, že věc spadá do výlučné pravomoci některého státu, rozhodnutí to nemělo býti na překážku tomu, aby vytvořenou situaci prozkoumala Rada nebo Shromáždění podle čl. 11 Paktu. Podle čl. 10 Protokolu měl býti považován za útočníka stát, který nevznesl otázku, týkající se výlučně pravomoci některého státu, na Radu aneb Shromáždění podle čl. 11 Paktu.
Pokud jde o Rýnský pakt, zakazuje válku, kterou jinak čl. 15, odst. VIII. Paktu činí možnou.
e) S hlediska Paktu o Společnosti národů je dovolena válka občanská. Došlo-li k uznání povstalců za stranu válečnou, přicházejí k platnosti předpisy o neutralitě.23
f) Jde-li o spor mezi státy, z nichž pouze jeden je členem Společnosti národů, nebo mezi státy, z nichž žádný není členem Společnosti národů, bude stát nebo státy mimo Společnost jsoucí vyzvány, aby za účelem vyřízení sporu vzaly na sebe povinnosti uložené členům, za podmínek, které Rada uzná za spravedlivé. Vyhoví-li tomuto vyzvání, platí o nich čl. 12 až 16 s výhradou změn, které Rada uzná za nutné. Jestliže vyzvaný stát odepře vzíti na sebe za účelem řešení sporu povinnosti člena Společnosti a uchýlí se k válce proti některému členu Společnosti, lze použiti proti němu předpisů čl. 16 Paktu. Odeprou-li obě vyzvané strany vzíti na sebe takové povinnosti, může Rada učiniti jakékoliv opatření a dáti jakékoli pokyny, způsobilé k tomu, aby se zabránilo nepřátelským činům a aby se dosáhlo rozřešení rozepře (čl. 17 Paktu). S hlediska čl. 17 Paktu může dojiti k dovolené válce v těchto případech:
Člen Společnosti národů přikročí k válce proti nečlenu, který odepřel vzíti na sebe povinnosti uložené členům Paktem, aneb proti nečlenu, který tyto povinnosti na sebe vzal, avšak jde o válku, která je i mezi členy Společnosti přípustná. Jestliže nečlen přijme na se závazky Paktu a vstoupí do války se členem Společnosti za okolností, kdy lze vésti válku i mezi členy Společnosti, jde též o válku dovolenou. Je možný dále případ, že jeden nečlen přijme závazky Paktu a vede válku proti jinému nečlenu, který výzvu jemu učiněnou odmítl. Učinili-li tak oba nečlenové, mohou vésti zajisté dovolenou válku.
Dovolené války, o nichž je tu řeč, mají se pohybovati v mezích čl. 10 Paktu, ledaže by nastaly případy, že by se stát nemohl dovolávati čl. 10.
Z uvedených případů dovolené války je patrno, že se oblast platnosti neutralitního režimu značně zúžila. Přes to však neutralita podržela v dnešním systému práva mezinárodního významné postavení.
7. I když Pakt o Společnosti národů nezapověděl všech mezinárodních válek, přece zapověděl ty války, jež jsou porušením Paktu. Uplatniv rozdíl mezi válkami dovolenými a zapověděnými, snažil se Pakt poskytnouti kriterium zapověděné války a to jednak kriterium formální, jednak kriterium materiální. Materiální kriterium obsahuje čl. 10 Paktu o Společnosti národů, jímž se členové Společnosti zavázali, že budou šetřiti a hájiti nynější územní celistvosti a politické nezávislosti všech členů Společnosti proti každému vnějšímu útoku.24 Formální kriterium nedovolené války udává čl. 16 Paktu v ten smysl, že nedovolenými válkami jsou ty války, které jsou povahy útočné a které se vedou za porušení závazku, že se nepřikročí k válce, dokud nebude předem použito smírného řešení sporu. Války vedené za porušení Paktu zakládají skutečný mezinárodní zločin, na nějž by měli účinně reagovati všichni členové Společnosti národů. Lze si zajisté těžko představiti válku, která by se přímo nebo aspoň nepřímo netýkala jiných členů Společnosti národů. V tom ohledu prohlašuje čl. 11 Paktu výslovně, že každá válka nebo hrozba válkou, ať postihuje přímo či se nepřímo dotýká některého člena Společnosti, dotýká se zájmů celé Společnosti, jejíž povinností jest, aby učinila opatření vhodná k tomu, aby se mír mezi národy účinně uchránil. Mezinárodní solidarita arci ještě tak daleko nepokročila, aby útočník ztratil všechny vyhlídky, že se mu podaří dosáhnouti účelu sledovaného nedovolenou válkou.
Vzhledem k tomu, že Pakt rozlišuje mezi válkou dovolenou a nedovolenou, realisuje Grotiovu ideu, aby státy zařídily svůj postup k válečným stranám podle toho, kdo je mezinárodním zločincem. Podle Grotia se má akce proti provinilému státu zúčastniti i ten stát, který je mimo konflikt; nemůže-li tak učiniti, pak má podporovati ten stát, který chce vinníka potrestati, nikdy však zločince.25 Rovněž Pakt o Společnosti národů chce uskutečniti kolektivní akci proti mezinárodnímu zločinci, jejž postihuje jistými sankcemi.
V tomto systému kolektivní represe mezinárodních zločinů států bylo nutno vymeziti pojem mezinárodního zločinu. Čl. 16 Paktu prohlašuje za mezinárodní zločin tyto skutkové podstaty:
a) Přikročí-li člen Společnosti národů k válce s druhým členem Společnosti, aniž spor, který by mohl vésti k roztržce, předložil buď řízení rozhodčímu neb soudnímu nebo Radě k přezkoumání (čl. 12, odst. I. Paktu).
b) Když se člen Společnosti uchýlí k válce proti druhému členu dříve než uplynou tři měsíce od rozsudku rozhodčích neb soudu neb od zprávy Rady (čl. 12, odst. I., věta 2).
c) Sáhne-li člen Společnosti proti druhému členu k válce, když se tento byl podvolil rozhodčímu výroku aneb soudnímu nálezu (čl. 13, odst. IV.), pokud se týče jednomyslně přijaté zprávě Rady neb usnesení Shromáždění, pro něž se vyslovila potřebná většina (čl. 15, odst. VI. а X.).
d) Vede-li nečlen Společnosti národů válku proti členu, odmítnuv vyzvání jemu učiněné Radou, aneb přijav je, jedná proti závazkům, vyplývajícím z čl. 12, 13 a 15 (čl. 17 Paktu) .26 Pochybno je, kdo má rozhodovati o tom, který z válčících států je útočníkem a kdo je napadeným. Mírová konference nechala tuto otázku nerozhodnutu a přenechala její zodpovědění dalšímu vývoji.27 Čl. 11 Paktu o Společnosti národů, který prohlásil každou válku nebo hrozbu válkou za věc celé Společnosti národů, stanovil zároveň její povinnost učiniti vhodná opatření k zachování míru mezi národy. Zároveň uložil generálnímu tajemníku, aby v takovém naléhavém případě svolal bez průtahu Radu k žádosti kteréhokoli člena Společnosti. Je-li dán případ útočné války ve smyslu čl. 16, odst. I. Paktu, stanoví II.odstavec téhož článku povinnost Rady, aby doporučila jednotlivým vládám, o něž jde, stav vojenských, námořních a vzduchoplaveckých sil, jimiž každý z členů Společnosti přispěje k branné moci, určené k tomu, aby vynutily plnění závazků ze Společnosti plynoucích.
Z těchto ustanovení se podává, že je to Rada Společnosti národů, která má rozhodnouti otázku, zda některá ze stran přikročila k zakázané a tudíž nespravedlivé válce aneb k ní chce přikročiti a zda nastal důvod pro použití sankcí podle čl. 16 Paktu o Společnosti národů. Označení útočníka, jež má Rada provésti, může se státi platně toliko jednomyslně ve smyslu čl. 5, odst. I. Paktu. Do počtu hlasů se podle analogie čl. 15, odst. VI. Paktu nepočítají hlasy zúčastněných stran. V té příčině zasluhuje pozornosti změna čl. 16, odst. II., přijatá resolucí II. Shromáždění Společnosti národů dne 4. října 1921 v tomto znění:
»Radě přísluší, aby se vyjádřila o tom, je-li tu porušení Paktu či nikoliv. Při poradách Rady o této otázce nebude se přihlížeti k hlasům členů obviněných z války a členů, proti nimž tato válka byla zahájena.«
Ač tato změna Paktu nenabyla dosud platnosti, přece jen potvrzuje přípustnost analogického použití článku 15, odst. VI., na případ, o nějž jde.28
Usnesení Rady, jímž se konstatuje, že určitý stát jest útočníkem, má se státi jednomyslně a tu vzniká pochybnost, zda usnesení to má právní povahu skutečného rozhodnutí, jež právně váže, či pouhého dobrého zdání, jež má býti členům Společnosti národů pouhou směrnicí, aby se docílilo jednotného rozřešení otázky, kdo se stal útočníkem. V teorii i praxi panovala až do prvého uplatnění čl. 16 Paktu za italsko-habešského konfliktu veliká nejistota. Jisto je, že tato nejistota byla způsobena nepřesnou terminologií, jaké bylo užíváno ve Společnosti národů.29 Je to právě shora uvedený již amendement k čl. 16, odst. II. Paktu, jenž mluví o tom, že Radě přísluší, aby se vyjádřila o tom, je-li tu porušení Paktu či nikoliv. Původní text ukazuje, že toto »vyjádření« je míněno jako dobré zdání (»im avis«), což je dikce velmi nepřesná.
Již I. Shromáždění Společnosti národů přikročilo ke studiu problému zajištění aplikace čl. 16 Paktu. Jeho stanovisko je dáno zprávou Lorda Roberta Ceсila o hospodářské zbrani, kterou schválilo Shromáždění dne 10. prosince 1920. Shromáždění se tu pokusilo o prozatímní vyřešení nesnází, podávajících se z toho, že nebyl zaveden určitý mechanismus ke zjištění skutečnosti, zda a který stát se dopustil porušeni Paktu. Navržená procedura měla býti ovládána těmito zásadami:
a) Bude povinností generálního tajemníka upozorniti Radu na všechny okolnosti, které podle jeho mínění prokáží, že se některý člen Společnosti dopustil porušení Paktu podle článku 16;
b) obdrževši takové upozornění, má se Rada na žádost některého z jejích členů co nejdříve sejíti, aby je uvážila a zaslala opis protokolu o své schůzi všem členům Společnosti;
c) jakmile člen Společnosti na základě jemu zaslaného protokolu Rady dojde k přesvědčení, že byl porušen Pakt podle čl. 16, je povinen učiniti opatření za účelem provedení I. odstavce čl. 16.30
Na stejném stanovisku stojí resoluce, přijaté II. Shromážděním dne 4. října 1921 o hospodářské zbrani. Šestá resoluce zní takto:
»Je-li Rada toho názoru, že se stát dopustil porušení Paktu, bude protokol o její schůzi, v níž byl názor ten vysloven, ihned zaslán všem členům Společnosti s výkladem důvodů a s vyzvaním, aby se podle toho zařídili. Tomuto rozhodnutí má se dostati největší veřejnosti.«31
Usnesení Rady o tom, který stát se dopustil porušení Paktu ve smyslu čl. 16, je skutečným rozhodnutím, které však váže toliko ty státy, které byly v Radě při tom zastoupeny. Pro otázku, zda takové rozhodnutí zavazuje i ostatní členy Společnosti, je prejudicielní otázka, zda kompetence Rady je výlučnou čili nic? Není pochyby, že by se věcí stejně mohlo obírati i Shromáždění Společnosti národů, jemuž v poměru k Radě přísluší konkurující pravomoc. Protože oběma orgánům Společnosti národů přísluší vzhledem k čl. 16 táž pravomoc, postrádají jejich usnesení materiální právní moci.32 Z toho právě plyne logický závěr, že stát, který nebyl zastoupen v Radě, když jednala o označení útočníka, není jejím rozhodnutím vázán.
Aby rozhodnutí Rady, jímž bylo vysloveno, že se některý člen Společnosti národů dopustil porušení Paktu podle čl. 16, zavazovalo i členy v Radě nezastoupené, je třeba, aby takové rozhodnutí přijali. Tím je přiznáno jednotlivým členům Společnosti, aby samostatně o tom rozhodovali podle volného uvážení, zda jde o útočníka čili nic. V tento smysl byl také ve Společnosti národů interpretován čl. 16 Paktu. Již Cecilova zpráva o hospodářské zbrani hájí zásadu, že člen Společnosti národů má vykonati opatření, jež má na zřeteli I. odstavec čl. 16, jakmile zjistí, že došlo k porušení Paktu v rámci čl. 16. Při tomto stanovisku setrvalo i II. Shromáždění Společnosti národů, jež svou čtvrtou resolucí prohlásilo toto:
»Přísluší jednotlivým členům Společnosti rozhodnouti, zda došlo k porušení Paktu. Závazky, které postihují členy podle čl. 16, vyplývají přímo z Paktu a nemohou jich nedbati bez porušení smluvní věrnosti.«33
Byly činěny též různé pokusy učiniti usnesení Rady závazným pro všechny členy Společnosti národů. Stalo se tak v rámci Ženevského protokolu, jehož čl. 11 měl umožniti Radě, aby po zjištění útočníka uložila smluvním státům použíti bez průtahu proti útočníku sankcí uvedných v I. а II. odstavci stavci čl. 16 Paktu. Každý ze smluvních států měl loyálně a účinně spolupracovati na tom, aby úcta k Paktu o Společnosti národů byla vynucena. Rovněž v Rýnském paktu bylo pamatováno na to, aby usnesení Rady přímo zavazovalo smluvní strany. Čl. 4, odst. III., se totiž smluvní strany zavázaly, že budou jednati ve shodě s doporučením Rady, jež se stala jednomyslně s vyloučením hlasů zástupců stran zapletených do nepřátelství.
Interpretace čl. 16 Paktu o Společnosti národů, jakou přijaly Shromáždění i komise Společnosti národů, byla potvrzena přílohou F k Rýnskému paktu. Jde tu o dopis zaslaný německé delegaci dne 1. ledna 1925 zástupci Velké Britanie, Francie, Italie, Belgie, Polska a Československa.
Aby bylo usnadněno povolaným mezinárodním orgánům řešení otázky, kdo jest útočníkem, podala dne 6. února 1933 sovětská delegace na konferenci pro snížení a omezení zbrojení návrh deklarace, obsahující definici útočníka.34 Jménem výboru pro otázky bezpečnosti předložil Politis nový text, který přijala konference dne 24. května 1933 v prvém čtení. Politisova definice útočníka sloužila za základ úmluv o určení pojmu útočného činu, které sjednal Svaz sovětských socialistických republik s některými státy. Dne 4. července 1933 uzavřel takovou úmluvu s Československou republikou, královstvím Rumunským, republikou Tureckou a královstvím Jugoslávským (č. 194/35 Sb. z. a n.).
S hlediska dělení válek na dovolené a nedovolené, jaké přijal Pakt o Společnosti národů, nemá neutralita tak obsáhlé pole uplatnění jako před světovou válkou, avšak v zásadě jest i nadále podržena jako součást platného systému práva mezinárodního. Že nelze mluviti o konci neutrality, vysvitne výrazněji ještě, když se zkoumá právní i praktický dosah a význam sankcí, které normuje čl. 16 Paktu. V jádru tu jde o otázku, do jaké míry jest uplatněna universalita jednotlivých sankcí.
8. Uplatnění trestních sankcí proti pachateli mezinárodního zločinu bylo nutno uvésti v potřebný normativní vztah k režimu neutrality. Proto byly sankce vybudovány jako výjimka z obecného práva mezinárodního, přijatá jednotlivými členy Spol. národů, kteří Pakt přijali a ratifikovali. Dojde-li k trestní reakci se strany členů Společnosti národů proti členu, který se dopustil porušení Paktu podle čl. 16, nemůže tento člen proti tomu protestovati, poněvadž přijetím Paktu dal souhlas k tomu, aby proti němu bylo použito sankcí, jakmile by se dopustil mezinárodního zločinu.35 Použití sankcí proti útočníkovi neznamená, že by snad celá Společnost národů byla ve válce s útočníkem, neboť některé sankce jsou proveditelný bez války, zatím co jiné sankce mají dojista povahu aktů válečných, čl. 16 Paktu výslovně prohlašuje, že uchýlí-li se některý člen Společnosti k válce, nedbaje závazků, které na se vzal podle článků 12, 13 nebo 15, má se ipso facto za to, jako by se dopustil válečného činu proti všem ostatním členům Společnosti. Podle návrhu Phillimorova měl se takový člen dostati ipso facto do války s ostatními členy. Tento princip byl vyjádřen též v II. Wilsonově osnově Paktu o Společnosti národů (první osnova pařížská ze dne 10. ledna 1919, čl. VI.). Proti této dikci vznesl závažné námitky vynikající technický poradce americké mírové delegace David Hunter Miller, který k tomu poukázal, že by takové ustanovení bylo neplatné, poněvadž americkému kongresu přísluší vyhlašovati válku. Válka, k níž by došlo automaticky, nebyla by válkou, kterou by vyhlásil kongres.36 Navrhl proto, aby se prohlásilo, že jakýkoliv akt, jímž se poruší Pakt, byl pokládán za akt nepřátelský všem ostatním členům Společnosti. Takovým ustanovením by se ponechalo jednotlivým členům rozhodnouti, jaké kroky míní učiniti vzhledem k spáchanému nepřátelskému aktu. Do třetí Wilsonovy osnovy ze dne 20. ledna 1919 (čl. VI.) se pak dostalo ustanovení, že porušení Paktu, o něž jde, je pokládá ti za nepřátelský akt.37
S tohoto hlediska sluší vykládati prvou větu čl. 16 Paktu a nelze proto hájiti názor, jako by válečný čin, jehož se dopustí člen Společnosti, zakládal beze všeho válečný stav. II. Shromáždění Společnosti národů vycházelo z názoru, že se má obnova míru dosáhnouti v prvé řadě hospodářskými donucujícími prostředky a že válečná opatření mají přijití v úvahu v nejkrajnějším případě. V tom ohledu zdůrazňuje třetí resoluce II. Shromáždění ze dne 4. října 1921 toto:
»Jednostranný akt provinilého státu nemůže založiti válečného stavu: opravňuje pouze ostatní členy Společnosti přikročiti k válečným aktům aneb prohlásiti se ve válečném stavu se státem, který porušil Pakt; avšak je to ve shodě s duchem Paktu, aby se Společnost národů pokusila aspoň na počátku zabrániti válce a obnoviti mír hospodářským nátlakem.«38
Pokud jde o jednotlivé sankce, lze rozeznávati tyto druhy:
a) Přerušení diplomatických styků. V úzkém vztahu k hospodářským sankcím je přerušení diplomatických styků s provinilým státem, které arci neznamená zahájení války, neboť k němu může dojiti i v době mírové. Přerušení diplomatických styků není samo o sobě žádným represálním aktem, nýbrž je výstrahou druhému státu, že stát, přerušující diplomatické styky, nepokládá jejich udržování s ním za dále prospěšné a že jest odhodlán sáhnouti ke svépomoci.39 Ve smyslu Paktu o Společnosti národů má přerušení diplomatických styků povahu kolektivní sankce. Použití této sankce je dobře slučitelno s neutralitou, dokud se proti útočníku mají použiti takové hospodářské sankce, které nemají ráz aktů válečných. Ve zprávě Cecilově o hospodářské zbrani, kterou přijalo I. Shromáždění Společnosti národů dne 10. prosince 1920, se uvádí, že člen Společnosti národů, jakmile zjistí, že byl porušen Pakt podle čl. 16, je povinen učiniti opatření za účelem provedení I. odstavce čl. 16; k těmto opatřením patří přerušení všech diplomatických styků.40 II. Shromáždění v jedenácté resoluci, přijaté dne 4. října 1921, vyslovilo názor, že přerušení diplomatických styků může býti v prvé řadě omezeno na odvolání šéfů misí.41 Mělo totiž Shromáždění za to, že když nebyl válečný stav výslovně prohlášen, lze na počátku odvolati pouze šéfy misí. Takové opatřeni že pravděpodobně vyvolá hluboký dojem, zvláště bude-li jednotlivými členy Společnosti učiněno současně. Zprvu mohlo by býti vhodno ponechati na místě diplomatické zástupce nižšího řádu v naději, že provinilý stát změní své chování.42
b) Sankce hospodářské. Pokud jde o hospodářské sankce, zavázali se členové Společnosti národů, že s útočníkem přeruší ihned všechny vztahy obchodní aneb finanční, že zakáží všechny vztahy mezi svými příslušníky a příslušníky státu, který porušil Pakt, a že zastaví všechny, finanční, obchodní nebo osobní styky mezi příslušníky provinilého státu a příslušníky kteréhokoli jiného státu, ať členem Společnosti je či není (čl. 16, odst. I.).
Uplatnění hospodářských sankcí nemusí znamenati vstup do války ani účast na vojenských akcích proti útočníku. Značí však diskriminaci v hospodářských věcech mezi válečnými stranami, což jest úchylkou z obecného práva mezinárodního. Velmi dobře vystihl tento nový právní stav Wright, když vytkl, že tu jde o režim »stranickosti«. V takových případech mohou býti ostatní státy stranickými a aniž šly do války, diskriminovati proti provinilému státu a spolupůsobiti v odříznutí jeho obchodu i námořní blokádou.43 Uvalení hospodářských sankcí je boykotem provinilého státu a závazky členů Společnosti národů k takovému boykotu jsou dojista odchylkou od klasické neutrality. S účastí na hospodářských sankcích jsou v rozporu závazky, založené smlouvami obchodními, o usazování, úmluvami poštovními, dopravními a j. Hospodářský boykot se jeví s hlediska Paktu humánnějším než použití sankcí vojenských. Třetí resoluce II. Shromáždění ze dne 4. října 1921 ve věci hospodářské zbraně praví, že je ve shodě s duchem Paktu, aby se Společnost národů pokusila, aspoň na počátku, zabrániti válce a obnoviti mír hospodářským nátlakem, Desátá resoluce pak zdůraznila, že není možno předem a podrobně určití různá opatření hospodářské, obchodní a finanční povahy, jež by měla býti učiněna při hospodářském nátlaku. Když dojde k takovému případu, má Rada doporučiti členům Společnosti plán pro společnou akci.44 Přes to však přijaté resoluce obsahují některé směrnice pro použití hospodářských sankcí, jež spočívají na zásadě gradace. Dvanáctá resoluce uvádí, že lze zachovati konsulární styky. Podle třinácté resoluce je pro účely přerušení styků mezi osobami patřícími ke státu, který se dopustil porušení Paktu, a osobami, náležejícími ostatním členům Společnosti bráti v úvahu bydliště a nikoli státní příslušnost. Ve smyslu čtrnácté resoluce je v případech prodlouženého použití hospodářského nátlaku užiti přísnějších opatření. Odříznutí dodávek potravin pro civilní obyvatelstvo provinilého státu je pokládati za nejzazší opatření, které je učiniti pouze tehdy, když jinaká opatření zřejmě nestačí. Patnáctá resoluce připouští podrobiti korespondenci a jinaké způsoby sdělování zvláštní úpravě. V humanitních stycích má býti podle šestnácté resoluce pokračováno. Jak vytýká významná resoluce sedmnáctá, je dohodou zajistiti spolupráci s nečleny Společnosti národů. Za zvláštních okolností а k podpoře hospodářských opatření, jež mají býti učiněna, může býti podle osmnácté resoluce nutno zříditi efektivní blokádu pobřeží provinilého státu a pověřiti výkonem takové blokády některé členy Společnosti. Devatenáctá resoluce uložila Radě naléhati na to, aby vlády členů Společnosti učinily vhodná opatření přípravná, hlavně zákonodárné povahy, aby mohly co nejdříve přikročiti k nezbytným opatřením hospodářského nátlaku.45 V Československé republice byl v té příčině vydán zákon ze dne 26. dubna 1923, č. 96 Sb. z. a n., kterým se vláda zmocňuje, aby při opatřeních hospodářského nátlaku podle čl. 16 Paktu o Společnosti národů použila nařizovací cesty.
Uzná-li jednotlivý člen Společnosti národů, že jde o protiprávní útok, je povinen zúčastniti se hospodářských sankcí, které jsou obligatorními. II. Shromáždění Společnosti národů pokládalo obecný závazek k této součinnosti za upřílišený a k návrhu tří skandinávských států přijalo dne 4. října 1921 resoluci, jíž se IV. odstavec či. 16 Paktu upravil takto:
»Nicméně, měla-li by Rada za to, že pro jisté členy odročení po určitou dobu některého z těchto opatření dovolilo by lépe dosáhnouti cíle, k němuž směřují opatření zmíněná v předcházejícím odstavci, nebo že by takovéto odročení bylo nutno, aby na nejmenší míru byly sníženy ztráty a závady, jež by jim opatření ta mohla způsobiti, má Rada právo rozhodnouti o tomto odročení.«
Toto doplnění čl. 16 Paktu nevstoupilo dosud v platnost.
Přes to, že každý člen Společnosti národů má právo o tom samostatně rozhodovati, zda určitý stát jest útočníkem, předpisuje čl. 16 Paktu, že členové mají ihned (immédiatement) přikročiti k hospodářským sankcím. Tomu sluší rozuměti tak, že člen, který uzná, že je dána jeho povinnost k použití sankcí, má k nim sáhnouti ihned, aniž vyčkal, až druzí členové Společnosti tak rovněž učiní. Tento výklad ustoupil záhy výkladu jinému, totiž že je v zájmu jednotné akce proti útočníku vyčkati jednotného plánu, který Rada pro společnou akci doporučí. II. Shromáždění Společnosti národů přijalo v tomto smyslu dne 4. října 1921 resoluci, jíž se III. odstavec čl. 16 Paktu upravuje takto:
»Rada je povinna oznámiti všem členům Společnosti, od kdy doporučuje sáhnouti k opatřením hospodářského nátlaku, o nichž je řeč v tomto článku.«
Třebaže tato změna čl. 16 není formálně v platnosti, přece vyjadřuje dnešní stanovisko orgánů Společnosti národů.
Podle platného III. odstavce čl. 16 Paktu mají si členové Společnosti vzájemně poskytnouti pomoc při provádění hospodářských a finančních opatření, která by bylo učiniti ve smyslu tohoto článku, tak, aby snížili na nejmenší míru ztráty a závady, jež by z nich vyplynuly. Rovněž si mají vzájemně poskytnouti pomoc, aby odolali zvláštním opatřením, která by proti některému z nich učinil stát porušivší Pakt.
Jest otázkou, do jaké míry lze hospodářský boykot, o němž jedná I. odst. čl. 16 Paktu, srovnati s platným neutralitním právem. Především je vzíti v úvahu případ, že člen Společnosti národů přeruší s provinilým státem všechny vztahy obchodní a finanční. Není pochyby, že se toto opatření nedotýká neutrality, neboť právo mezinárodní neukládá státům povinnost, aby jako neutrální státy pokračovaly ve svých finančních a obchodních stycích s válečnými stranami.46 Nečlenové Společnosti národů nemají však povinnosti přerušovati své obchodní a finanční styky s útočníkem, jsouce nadále vázáni neutralitním právem. Druhou formou hospodářského boykotu je zákaz všech vztahů mezi příslušníky člena Společnosti, který používá sankcí, a příslušníky provinilého státu. Pod pojmem »příslušník« je rozuměti osoby, sídlící na příslušném území. Hospodářský boykot tu bude namířen nejen proti osobám, které sídlí na území sankčního státu, nýbrž i proti vlastním jeho příslušníkům tamže sídlícím a konečně i proti příslušníkům třetího státu, který nebude ani členem Společnosti národů. Státy stojící mimo Společnost národů mohou se zajisté ve prospěch svých příslušníků dovolávati zásad neutrality. Správně vytýká Möller, že členové Společnosti národů jsou oprávněni a povinni zabrániti obchodu takových osob toliko zákonnými prostředky.47 Posléze třetí forma hospodářského boykotu spočívá v zastavení všech finančních, obchodních neb osobních styků mezi příslušníky provinilého státu a příslušníky kteréhokoli jiného státu, ať je členem Společnosti či nikoliv. Aplikace tohoto sankčního opatření může způsobiti značné nesnáze s nečleny Společnosti národů, kteří mohou uplatňovati svá práva z neutrality plynoucí. Rozřešení tohoto konfliktu mezi sankcemi a neutralitou bude hledati v tom, že členové Společnosti vypovědí válku útočníku a tím nabudou proti nečlenům těch práv, jež jim právo válečné přiznává.48 V tom ohledu přikročí členové Společnosti národů k vyhlášení blokády proti státu, který porušil Pakt a zakáží jakýkoli styk mezi blokovaným státem a státy ostatními. Musí tu arci jíti o blokádu válečnou49 a nikoli pouze o blokádu mírovou. Takováto válečná opatření podléhají dosud platnému právu válečnému a neutralitnímu.
e) Sankce vojenské. Tyto sankce mají spočívati ve vojenské součinnosti členů Společnosti národů za účelem potlačení spáchaného mezinárodního zločinu. Podle II. odstavce čl. 16 Paktu je povinností Rady, aby doporučila jednotlivým vládám, o něž jde, stav vojenských, námořních a vzduchoplaveckých sil, jimiž každý z členů Společnosti přispěje k branné moci, určené k tomu, aby vynutily plnění závazků ze Společnosti plynoucích.
Účelem vojenských sankcí je přinutiti útočníka, aby zastavil své válečné operace. Je sice pravda, jak praví Francois,50 že aplikací vojenských sankcí vzniká právní stav, k jehož úpravě platné »válečné právo« není určeno, avšak v positivním právním systému se ještě nedospělo k oddělení policejního práva od válečného, takže při použití vojenských sankcí přijde nepochybně válečné právo k platnosti.
K vojenským sankcím se hledí ve Společnosti národů jako k nejkrajnějšímu prostředku, když se s hospodářskými sankcemi nevystačí. Správně poznamenává Fauchille, že se společná vojenská akce Společnosti národů jeví méně povinností, uloženou členům Společnosti, než prostou možností, jim přiznanou.51 Vojenské sankce nejsou nikterak obligatórni, nýbrž čistě fakultativní, což znamená, že k nim nemůže býti žádný člen donucen, nezaváže-li se snad k tomu zvláště. Doporučení Rady má pouhý morální význam, v kterémžto ohledu vykazuje Pakt velmi palčivou mezeru.
Vojenské sankce mohou býti aplikovány dvojím způsobem: Především jako doplněk sankcí hospodářských a mohou býti takového druhu, že jsou slučitelný s neutralitou. Užívá-li se vojenských opatření mimo válku, t. j. tehdy, když ani u jedné z přímo účastněných stran není úmyslu vésti válku (animus bellandi),52 nepřichází porušení neutrality vůbec v úvahu. Na př. vyšlou-li se válečné lodi aneb vojsko za účelem provádění mírové blokády, nelze tvrditi, že tu jde o válečný čin. Vojenských sankcí může však býti použito jako samostatných opatření a v tom směru jsou tato opatření neslučitelná s neutralitou, nejde-li o výkon represálií.
Jako nepřímá vojenská sankce je uložena obligatorně členům Společnosti národů čl. 16, odst. III. Paktu povinnost, učiniti nutná opatření, aby usnadnili skrze své území průchod válečným silám kteréhokoli člena Společnosti, který se účastní společného podniku, aby byla zjednána platnost závazkům ze Společnosti plynoucím. Takovýto závazek členů Společnosti národů je pronikavou odchylkou od neutralitních povinností. Bude-li tohoto sankčního opatření použito, nevzniknou potíže mezi členy Společnosti, avšak mohly by vzniknouti v poměru k nečlenům Společnosti.
d) Vyloučení ze Společnosti národů. Podle čl. 16, odst. IV. Paktu, může býti člen, který se dopustí porušení některého závazku, vyplývajícího z Paktu, vyloučen ze Společnosti usnesením všech ostatních členů, kteří jsou zastoupení v Radě. Je-li v Radě stát, který se dopustil porušení Paktu, nepřísluší mu právo hlasovati. K vyloučení provinilého člena dojde pouze v nejtěžších případech, zejména když jde o takového člena, který se dopustil mezinárodního zločinu ve smyslu čl. 16 Paktu o Společnosti národů. Dokud není Společnost národů universálním mezinárodním společenstvím, nebudou újmy, které jsou spojeny s vyloučením ze Společnosti národů pro vyloučený stát, nikterak podstatné.
Ustanovení IV. odst. čl. 16 Paktu netýká se však pouze porušení Paktu podle čl. 16, nýbrž též porušení jinakých závazků z Paktu se podávajících, takže jest ustanovením obecným, které mohlo míti v Paktu samostatné postavení. Předchozí ustanovení čl. 16 Paktu se týkala naopak určitého případu mezinárodního zločinu, jehož represe, jak je předvídána, se hluboce dotkla základů předválečného práva neutralitního.
9. První pokus o uplatnění trestních sankcí čl. 16 Paktu proti útočníku se stal za války italsko-habešské, a to v duchu resolucí a návrhů na změny Paktu, jak byly přijaty II. Shromážděním Společnosti národů. Tyto resoluce i návrhy na změnu Paktu, pokud nevešly v platnost ve formě Paktem předepsané, tvoří směrnice, které Shromáždění pro přechodnou dobu doporučilo Radě a členům Společnosti ve věci aplikace čl. 16. 53
Konflikt italsko-habešský se vyvinul z řady pohraničních incidentů, k nimž docházelo v krajině ual-ualské v době od 23. listopadu 1934. Zvláště závažnou se stala srážka mezi vojskem italským a habešským dne 5. prosince téhož roku, po níž následovala další řada srážek. Každá z obou vlád protestovala u druhé a činila ji za vzniklé pohraniční incidenty odpovědnou. Obě strany ve sporu byly členy Společnosti národů a kromě toho byly vázány ustanoveními smlouvy o přátelství, řízení smírčím a rozhodčím ze dne 2. srpna 1928. Zatím co se Habeš domáhala toho, aby se užilo rozhodčího řízení podle čl. 5 této smlouvy, trvala Italie na zadostiučinění a na náhradě způsobené škody. Když se situace koncem prosince 1934 zhoršila, požádala 3. ledna 1935 habešská vláda, počítajíc s italským útokem proti habešské posádce v Guerlogubi, aby podle čl. 11 Paktu byla učiněna veškerá opatření pro zachování míru. Dne 15. ledna 1935 podala habešská delegace, odvolávajíc se na čl. 11, odst. II. Paktu, žádost, aby otázka byla dána na denní pořad jednání Rady Společnosti národů. Projednám této otázky bylo zatím odloženo, když obě strany se vyslovily pro přímé jednání, jakož i pro jednání podle italsko-habešské přátelské smlouvy a ve shodě s čl. 5 téže smlouvy. Pro případ, že by spor nemohl býti urovnán přímým jednáním, měla každá vláda jmenovati dva rozhodce za účelem provedení smírčího řízení; kdyby toto řízení ztroskotalo, došlo by k řízení rozhodčímu, při čemž by pátého rozhodce zvolili čtyři rozhodci stranami jmenovaní. Přímé jednání mezi stranami nevedlo k cíli a když Italie počala mobilisovati a posílati vojsko i válečný materiál do svých kolonií ve východní Africe, žádala habešská vláda za úplné vyšetření a zkoumání, jak o tom mluví čl. 15 Paktu, než by došlo k rozhodčímu řízení podle smlouvy z roku 1928 a Ženevského ujednám ze dne 19. ledna 1935. Dne 25. května 1935 přijala Rada resoluci, aby bylo zajištěno urovnání sporu řízením smírčím a rozhodčím ve lhůtě 3 měsíců.
Smírčí řízení bylo přerušeno, když se zástupce italské vlády stavěl proti tomu, aby zástupce vlády habešské podával výklad o územních poměrech v Ual-Ualu. Zásluhou Rady bylo umožněno, aby smírčí a rozhodčí řízení podle čl. 5 smlouvy z r. 1928 pokračovalo. Rozhodci se znovu sešli dne 20. srpna 1935 a jmenovali vrchním rozhodcem řeckého vyslance v Paříži Politise. Dne 3. září 1935 byl učiněn jednomyslně rozhodčí výrok, jímž dospěla komise v mezích své pravomoci, jak jí byla vytyčena resolucí Rady ze dne 3. srpna 1935, k tomuto přesvědčení:
a) Že nelze přičítati žádnou odpovědnost za incident v Ual-Ualu italské vládě ani jejím zástupcům na místech samých. Tvrzení, jež byla proti nim vznesena habešskou vládou, jsou v rozporu s četnými opatřeními, jež učinili, aby zabránili jakémukoli incidentu za přílivu řádného a nepravidelného vojska habešského do Ual-Ualu, a také s tou okolností, že neměli žádného zájmu na vyvolání potyčky z 5. prosince;
b) že neměla-li habešská vláda rovněž zájmu na vyvolání oné potyčky, mohly přece její místní úřady svým postupem, jmenovitě pak soustředěním a udržováním četného vojska v blízkosti italské čáry v Ual-Ualu po odchodu anglohabešské komise zůstaviti dojem, že mají útočné úmysly, což by mohlo činiti italskou versi pravděpodobnou, avšak že nebylo prokázáno, že by mohly býti viněny z incidentu z 5. prosince.
Co se tkne incidentů, k nimž došlo později až do 25. května 1935 mezi vojskem italským a habešským, byla komise toho názoru, že nelze za tyto menší incidenty stanoviti žádnou odpovědnost mezinárodní.54
Tímto rozhodčím soudem byly sice vyřešeny shora uvedené incidenty, avšak mezi oběma státy trvaly nadále hluboké rozpory politického rázu, ač se Velká Britanie, jakož i Francie snažily o to, aby tu bylo docíleno smírného urovnání politického sporu. Byla to Italie, která se domáhala uznání svých politických a hospodářských zájmů v Habeši. Proto také zamítla plány, aby se Habeši dostalo kolektivní pomoci za tím účelem, by pod záštitou Společnosti národů mohly býti v Habeši provedeny jisté reformy. Za rostoucího napětí mezi Italii a Habeší požádal dne 5. září 1935 habešský zástupce Radu, aby učinila potřebná rozhodnutí ve věci splnění svého poslání podle čl. 15, odst. III. Paktu. Dne 6. září 1935 pověřila Rada výbor, složený z 5 zástupců Rady, hledáním smírného řešení. Návrhy tohoto výboru, aby se Habeši dostalo mezinárodní pomoci k provedení potřebných reforem, byly Habeší přijaty, ale Italie je zamítla. Nato se Rada konstituovala jako redakční výbor, aby připravila zprávu ve smyslu čl. 15, odst. IV. Paktu.55 Dne 2. října 1935 oznámil habešský císař Radě, že italské vojsko překročilo habešské hranice v krajině na jih od hory Moussa Affi, při hranicích francouzského Somálska, a dne 3. října došla zpráva habešské vlády, že italská vojenská letadla bombardovala Aduu a Adigrat a že se rozvijí bitva v provincii Agamé. Při tom vláda ta poznamenala, že jde o skutky, které jsou porušením hranic císařství a Paktu italským vojskem.
Za této hrozivé situace svolal předseda Rady na den 5. října 1935 schůzi Rady. Toho dne zřídila Rada 6členný výbor, aby prozkoumal povahu událostí, jež se sběhly v Habeši od 3. října 1935, a zejména zjistil, zda byl spáchán útok; v tom případě měl určiti, koho postihuje odpovědnost. Ve své zprávě položil si výbor otázku, zda bylo sáhnuto k válce v rozporu se čl. 12, 13 nebo 15 Paktu. Tu se kladly dvě otázky:
a) Vznikl válečný stav mezi Italií a Habeší?
b) V kladném případě, došlo k uchýlení se k válce za porušení čl. 12, 13 aneb 15 Paktu?

Neutralita a Společnost národů.

Doc. Dr. Bohumil Kučera.
(Dokončení.)
Výbor v prvém ohledu prostě poznamenal, že není třeba k použití čl. 16 Paktu, aby byla válka formálně vyhlášena. V daném případě šlo ovšem o válku, poněvadž na italské straně byl úmysl válku vésti a také brzy po zahájení nepřátelství došlo k přerušení diplomatických styků mezi oběma státy.56 Pokud šlo o druhou otázku, musil výbor konstatovati, že se vláda italská nezařídila ani podle čl. 15 Paktu ani podle Pařížského paktu o všeobecném zřeknutí se války (čl. 126/1929 Sb. z. a n.), neboť zahájila své vojenské operace, aniž vyčkala, aby návrh zprávy redakčního výboru podle čl. 15, odst. IV. Paktu byl Radou jako takovou schválen. Zprávu tu schválila Rada jednomyslně dne 7. října 1935 a zároveň vzala na vědomí zprávu 6členného výboru, který dospěl k tomuto závěru:
»Prozkoumavši fakta výše vyložená, Rada dospěla k závěru, že italská vláda v rozporu se závazky, jež na sebe vzala čl. 12 Paktu o Společnosti národů, uchýlila se k válce.«
Předseda Rady rozhodl, aby zpráva výboru Rady a protokol o schůzi byly zaslány všem členům Společnosti národů, neboť povinnosti členů podle čl. 16 Paktu vyplývají přímo z Paktu. O tom pak, zda tu je splněn předpoklad pro plnění těchto povinností, přísluší rozhodovati samostatně jednotlivým členům Společnosti, kteří se mají podle svého volného uvážení o tom vysloviti, zda došlo k porušení Paktu. Uvedení sankcí proti útočníku v pohyb stalo se tak závislým na tom, zda členové Společnosti národů v Radě nezastoupení akceptují konstataci Rady ze dne 7. října 1935, že se Italie dopustila porušení Paktu, čili nic. Třebaže přísluší Radě, aby učinila členům doporučení ve věci společné akce, přece bylo k tomu přibráno Shromáždění, jež bylo svoláno na 9. října 1935. Předsedovi Shromáždění, jímž byl tehdy československý ministr zahraničních věcí Beneš, byla odevzdána zpráva výboru Rady a protokol o její schůzi. A ten ve Shromáždění prohlásil, že náleží členům Společnosti národů vysloviti se o »dobrém zdání již vyjádřeném 14 členy Společnosti, zastoupenými v Radě«.
Pokud se týče organisování společné sankční akce proti útočníku, mohla se podle sedmé resoluce II. Shromáždění ze dne 4. října 1921 opírati Rada o technický výbor, který měl zůstati v permanenci a mohl se skládati ze zástupců států zvláště zúčastněných.57 A tu se stalo, že k provádění koordinace sankčních opatření byl utvořen Shromážděním zcela odlišný orgán, jehož pravomoc přesahovala rámec technického výboru. Jakmile členové, zastoupení ve Shromáždění Společnosti národů, vyslovili souhlas svých vlád s míněním 14 členů Rady o porušení Paktu Itálií, přijalo Shromáždění dne 10. října 1935 doporučení, aby členové Společnosti národů mimo strany ve sporu zřídili výbor, složený ze zástupce každého člena, za účelem zkoumání a usnadnění koordinace sankčních opatření podle čl. 16 Paktu.58 Tento výbor byl ve skutečnosti »Konferencí členů Společnosti národů pro použití článku 16«59 Resoluce, jíž Shromáždění přijalo shora uvedené doporučení, došla souhlasu u 51 členů; proti byla pouze Italie a hlasování se zdrželo Rakousko a Maďarsko. Švýcarsko sice přijalo resoluci, avšak s výhradami, opírajícími se o jeho neutralisaci.
Dne 11. října 1935, kdy se rozcházelo Shromáždění Společnosti národů, sešel se koordinační výbor a zřídil užší výbor, zvaný výborem 18, který měl předložiti své návrhy za účelem provádění sankcí. Návrhy opatření, jež měla býti učiněna, byly vypracovány v podvýborech a připraveny výborem 18, který je pak předložil koordinačnímu výboru. Jednotlivým vládám bylo ponecháno rozhodnouti o tom, zda návrhy ty přijímají. Zprvu byl koordinační výbor omezen na podávání »návrhů« (propositions), záhy se však pravomoc koordinačního výboru rozšířila na rozhodovací moc. Tak dne 16. října 1935 přijal koordinační výbor resoluci, týkající se provedení závazků, vyplývajících z čl. 16 Paktu, v níž se klade důraz na zajištění rychlého a účinného použití opatření, jež výbor navrhuje aneb navrhne. Při tom se poznamenává, že je ponecháno každému státu na vůli, aby opatření těch použil ve shodě s vlastním veřejným právem a pravomocí vlády co do provádění mezinárodních smluv. Resoluci, o níž je právě řeč, se upozorňují členové Společnosti národů na své závazky, podávající se z čl. 16 Paktu, zejména na povinnost učiniti nutné kroky za tím účelem, aby mohli své závazky provésti s potřebnou rychlostí.
Pokud jde o návrhy koordinačního výboru ve věci sankcí, přicházejí v úvahu tyto:
I. Prvý návrh se týká zákazu, aby členové Společnosti přestali vyvážeti zbraně, střelivo a válečný materiál do Italie, a zrušení všech opatření, jež mají za účel zákaz nebo omezení stejného vývozu do Habeše.
II. Druhý návrh měl na zřeteli finanční opatření, jež bylo učiniti při provádění čl. 16 Paktu v poměru k Italii. Tímto návrhem byla stanovena opatření, jež měli přijmouti členové Společnosti a jež měla znemožnit: veškeré půjčky přímé nebo nepřímé, veškeré úpisy půjček, všechny bankovní a jiné úvěry, veškeré emise akcií a jiné operace, určené k opatření prostředků, ať pro italskou vládu, ať pro veřejná tělesa, nebo fysické a právnické osoby na italském území.
III. Třetí návrh měl za účel zakázati dovoz italského zboží.
IV. Čtvrtý návrh chtěl postihnouti vývoz určitých předmětů obchodu do Italie.
V. Pátý pak návrh zamýšlel organisovati vzájemnou pomoc podle čl. 16, odst. III. Paktu.
Koordinační výbor byl ponechán v činnosti a byl zmocněn jmenovati všechny technické podvýbory, aby bděly nad prováděním pěti návrhů výše uvedených. Sešel se dne 31. října 1935, aby zkoumal situaci, jak se jevila podle informací, zaslaných vládami o jejich stanovisku k příslušným návrhům koordinačního výboru. Do 31. října přijalo I. návrh 50 členů. Současně oznámilo 49 vlád, že provedou návrh II. ve věci finančních opatření; 48 vlád přijalo návrh III. а IV. a 39 vlád odpovědělo ve věci návrhu V.
Vzhledem k své neutralisaci mělo Švýcarsko i Lucembursko za to, že musí vyhlásiti embargo na zbraně, stanovené v I. návrhu, i do Habeše, i do Itálie. Švýcarsko ve svém dopisu, zaslaném generálnímu tajemníku Společnosti národů, uvádí, že nemůže zrušiti embargo zbraní, dopravovaných do Habeše, poněvadž je vázáno čl. 9 haagské úmluvy ze dne 18. října 1907 o právech a povinnostech neutrálních mocností a osob v případě války pozemní a svým neutralitním statutem.60
Návrhy koordinačního výboru byly zaslány i nečlenům Společnosti národů, neboť účinnost sankcí doporučených koordinačním výborem závisela do značné míry na spolupráci nečlenů Společnosti národů. V úvahu tu přicházely tyto státy: Saudova Arabie, Brazílie, Costarica, Egypt, Island, Japonsko, Lichtensteinsko, Monako, Německo, Spojené státy americké a Svobodné město Gdansk. Brazílie a Japonsko vůbec odmítly zúčastniti se sankcí. K sankčním opatřením se však připojilo Monako a Lichtenstein, což souvisí s celním svazkem, jenž tyto státy poutá buď k Francii nebo Švýcarsku. Pro sankce se vyslovil též Egypt.
S prováděním sankcí Společnosti národů nebylo v rozporu stanovisko Spojených států amerických, jež bylo určováno novým zákonem o neutralitě. Dne 31. srpna 1935, t. j. měsíc před zahájením nepřátelství mezi Italií a Habeší, vyšel Neutrality Act, který všeobecně upravuje neutralitu Spojených států pro případ jakékoli války. Podle tohoto zákona má býti nezákonným vývoz zbraní, střeliva a válečného materiálu do obou válčících států.61 Proklamací presidentovou ze dne 5. X. 1935 byla uvedena v účinnost ustanovení odd. 1 uvedeného zákona, podle nichž je nezákonnou doprava zbraní, střeliva a válečného materiálu každou americkou lodí do kteréhokoli přístavu válčících států nebo do přístavu neutrálního, odkud by uvedené zboží bylo dále dopraveno jednomu z válčících států nebo pro jeho použití. Dále byla dána výstraha americkým příslušníkům před každou cestou na palubě lodí, náležejících válečným mocnostem, jakož i výstraha před jakoukoli transakcí s jedním neb druhým z válčících států.
Dne 2. listopadu 1935 rozhodl koordinační výbor resolucí, aby hospodářské sankce vstoupily v účinnost dnem 18. listopadu 1935.
Sankce, jak byly průběhem italsko-habešské války uplatňovány, nemohly, i když byly celkem loyálně prováděny, zabrániti, aby útočný stát mohl své válečné akce dovesti úspěšně k cíli. Dne 2. května 1936 opustil císař habešský Addis-Abebu a za několik dní na to hlavní město habešské padlo do italské moci a vojenský odpor Habeše byl zlomen. Italský král Viktor Emanuel byl dne 9. května prohlášen habešským císařem. Když se dne 30. června 1936 znovu sešlo XVI. Shromáždění Společnosti národů, vyslovilo přání, aby koordinační výbor učinil vládám všechny případné návrhy za účelem skončení opatření k provedení čl. 16 Paktu o Společnosti národů. Ve své schůzi, konané dne 6. července 1936 rozhodl koordinační výbor, aby s účinností od 15. července 1936 byly zrušeny sankce proti Italii.
10. První aplikace sankcí podle čl. 16 Paktu o Společnosti národů skončila se s naprostým nezdarem. Ukázalo se jasně, že hospodářské a finanční sankce nestačí, aby odvrátily útočníka od porušování práva mezinárodního, nýbrž že je třeba posunouti do popředí sankčního systému sankce vojenské, jichž doplňkem nutně mají býti sankce hospodářské a finanční. Sankce, jichž bylo použito proti Italii, byly takového rázu, že neměly v zápětí vyvolání válečného stavu mezi Italií a členy Společnosti národů, kteří prováděli sankce. S různých stran se naopak uplatňovala tendence šetřiti platného neutralitního práva a nový neutralitní zákon Spojených států amerických je vůbec dokladem toho, že není dosud odhodlání vyvodit důsledky z rozdílu, jaký je mezi útočníkem a napadeným, mezi válkou spravedlivou a válkou nespravedlivou.
Dnes platí plně to, co nedávno napsal nizozemský internacionalista van Vollenhoven: »Jestliže se Společnost národů zdrží vojenské akce proti provinilci, aneb někteří členové pochybují o legalitě její akce, starý problém neutrality ožívá. Tato možnost neutrality starého stylu zahrnuje v sobě potřebu silného národního vyzbrojení...62 Jisto je, že sankce, jak je upravuje čl. 16 Paktu, jsou nedostatečné a že nezaručují bezpečnost státu. Od zdokonalení dnešního systému sankcí tak, aby byla celistvost i politická neodvislost členů Společnosti národů lépe zabezpečena, lze teprve přikročiti k překonání neutrality, která není ve shodě s mezinárodní solidaritou a kolektivní odpovědností členů mezinárodního společenství za zachování míru.63 Za dnešní situace musejí se jednotlivé státy samy připravovati na možný útok se strany států velkých. V tom ohledu je regionální spojenecká politika státní nezbytností.

International Government, 1932, str. 70
Westlake, Traité de droit international (Z angl. přel. A. de Lapradelle), 1924, str. 589 a 590.
Politi s, La neutralité et la paix, 1935, str. 9.
Séfériadès, La conception de la neutralité dans ľancienne Grèce, Revue de droit international et de législation comparée, 3. ř., XVI., 1935, str. 649.
Redslob, Histoire des grandis principes du droit des gens, 1923, str. 92.
C. Van Vollenhoven, Du droit de Paix, De Jure Pacis, 1932, str. 51. — Srv. též Oppenheim, International Law, П., 3. v., 1921, str. 384 a 385; Marshall-Cornwall, Geographic disarmament, 1935, str. VI. (předmluvy).
J. de Louter, Le droit international public positif, II., 1920, str. 390.
Hugonis Grotii, De iure belli ас pacis libri tres, in quibus ius naturae et gentium, item iuris publici praecipua explicantur. Vydání Mоlhuysenovo z r. 1919 (L. III. cap. VII).
Möller, International Law in Peace and War, II., 1935,str. 208,
Hall, A Treatise on International Law, 8. v., 1924, str. 705a 706.
Francois, Handboek van het Volkenrecht, II., 1933, str. 679. — První ozbrojená neutralita stala se velmi důležitou ve vývoji neutrality, neboť její zásady byly základem Pařížské deklarace z r. 1856.
Hj. L. Hammarskjöld, La neutralité en général (Bibliotheva Visseriana, III. 1924), str. 77. — V dnešním právu mezinárodním platí zásada, že neutralita je jediná a nedělitelná, takže neutralita nedokonalá je porušením neutrality. Je-li stát neutrálním, pak musí bez výhrad dbáti předpisů, které regulují stav neutrality. Srv. v tom směru Mérignhac, Traité de droit public international, III., 1912, str. 510.
Recueil S. d. N. XXIV., str. 32.
Hammarskjöld, La neutralité en général, str. 79.
Neutrální stav nesplývá se stavem mírovým. Neutralita ukládá povinností, jež v době mírové neexistují. Válečná akce států ve sporu modifikuje normální stav států, které se války nezúčastní. Dobře Cruchaga, Nociones de derecho internacional, II., 3. v., 1925, str. 382.
Balladore Pallieri, La Guerra, 1936, str. 399.
Diena, Principi di diritto internazionale, I, 2. v., 1914, str. 576. — Pojem neutrality nevylučuje možnost, že neutrální stát sympatisuje s některou válečnou stranou. Tisk v neutrálních státech požívá svobody v analyse a hodnocení příčin války. I kdyby se zákonodárné sbory vyslovily ve prospěch některého z válčících států, nelze v tom spatřovati opuštění neutrality, když se s tím vláda sama neztotožňuje.
Schücking-Wehberg, Die Satzung des Völkerbundes,2, v., 1924, str. 616.
Whitton, La neutralité et la Société des Nations, Recueil des Cours. Académie de droit internazional, 17 (1927-П), 1928, str. 453.
Fauchille, Traité de droit international public, II., 1921, str. 653, připouští, že se Pakt o Společnosti národů může dotknouti dosavadního pojetí neutrality.
Whitton, La neutralité et la Société des Nations, Recueil des Cours, 17, str. 481; Kučera, Mezinárodní rozsudek, 1936, str. 112.
Whitton, La neutralité et la Société des Nations, Recueil des Cours, 17, str. 487; zejména раk Вalladore Pallieri, La Guerra, str. 66.
Francois, Handboek van het Volkenrecht, II., str. 702.
Politis, La neutralité et la paix, str. 105 a n.
C. van Vollenhoven, De drie treden van het Volkenreeht, 1923, str. 54.
Schücking-Wehberg, Die Satzung des Völkerbundes, str. 618.
Miller, The drafting of the Covenant, I., 1928, str. 181.
Publications de la Cour, série В, no. 12, str. 31.
Rousseau, L’application des sanctions contre l’Italie et le droit international, Revue de droit international et de législation comparée, 3. ř„ XVII., 1936, str. 7.
Reports and resolutions on the subject of Article 16 of the Covenant. A. 14. 1927. V., str. 13.
Reports, str. 43.
Dobře Strupp, Neutralisation, Befriedung, Entmilitarisierung, 1933, str. 358.
Reports, str. 43.
Actes de la Conférence pour la réduction et la limitation des armements,. Série B. Procès-verbal de la Commision générale. II. 1933, str. 237.
Вalladore Pallieri, La Guerra, str. 77.
Miller, The drafting of the Covenant, II., str. 80.
Miller, The drafting of the Covenant, II., str. 101.
Reports, str. 42.
Fenwick, International Law, revised edition, 1934, str. 440. — Hammarskjöld, La neutralité en général, n. u. m., str. 137, správně uvádí, že nelze mluviti o neutralitě státu vůči státům, mezi nimiž jsou diplomatické styky přerušeny a mezi kterými nedošlo k válečnému stavu.
Reports, str. 13.
Reports, str. 43.
Reports, str. 36.
Wright, The future of neutrality, International Conciliation, no. 242, str. 369. — Srv. k tomu zajímavý rozhodčí výrok, vynesený dne 3. října 1928 předsedajícím komisařem americko-mexické reklamační komise Sindballem ve věci: The Oriental Navigation Company v. The United Mexican States, v The American Journal of International Law, 23, 1929, str. 436.
Reports, str. 43.
Reports, str. 43.
Whitton, La neutralité et la Société des Nations, Recueil des Cours, str. 500.
International Law in Peace and War, II., str. 103.
Správně Francois, Handboek van het Völkenrecht, II., str. 708 a 709.
Kučera, Blokáda, v Ottově slovníku naučném nové doby, I., str. 646 a n.
Handboek van het Volkenrecht, II., str. 710 a n.
Fauchille, Traité de droit international public, II., str. 653. Kdyby došlo někdy k vojenským sankcím, pak by se jich s ozbrojenou mocí zúčastnily státy, přímo mezinárodním deliktem dotčené, t. j. státy určité územní oblasti, podle regionálního principu.
Trefně Strupp, Neutralisation, Befriedung, Entmilitarisierung, str. 352 a 353. — Viz též Haase, Wandlung des Neutralitätsbegriffes, 1932, str. 43.
R. D. van Roijen, Procediure-Kwesties in het Volkenbondsrecht, str. 72.
Bulletin de l’Institut Juridique International, XXXIII : 2, str. 288.
Dokument Společnosti národů: C. 441 (1), M. 207 (1). 1935. VII.
Rousseau, L'application des sanctions contre d'Italie et le droit international, Revue de droit international et de législation comparée, 3. ř., XVII., str. 11. — Jedním z prvních účinků války je přerušení diplomatických styků a zastavení činnosti konsulátů. Srv, Вalledore Pallieri, La Guerra, str. 361,
Reports, str. 43.
Dokument Společnosti národů: Comité de coordination; document no. 40.
Rousseau, L’application des sanctions contre l’Italie et le droit international, n. u. m., str. 22 a n.
Bulletin de ľInstitut Juridique International, XXXIV: 1, 1936, str. 39 a n.
A study of neutrality legislation, International Conciliation, no. 316, str. 46. — Nový neutralitní zákon znamená odklon od tradiční americké neutrality, která kladla důraz na uznáni mírových, práv ve válce. V novém neutralitním zákonodárství proniká tendence vzdáti se některých »neutrálních práv«, alby se Spojené státy americké nezapletly do konfliktu s válčícími státy. Nová koncepce neutrality zmenšuje ochranu amerického obchodu, aby se vyhnulo důsledkům plynoucím z důsledného hájení práv neutrálního státu. V tom ohledu se jeví nová neutralitní politika Spojených států politikou isolační.
Du droit de Paix. De iure Pacis, str. 211.
Ray, L'éventuelle réforme de la, Société des Nations: quelqes donnés et suggestions, Revue de droit international et de législation comparée. 3. ř., XVII., 1936, str. 245, správně ukazuje, jak odsouzení útoku činí neudržitelnou klasickou teorii neutrality. Tradiční pravidla neutrality se arci neodstraní než přímou reformou samého neutralitního práva.

Citace:

DRACHOVSKÝ, Josef. Ochrana cti proti útokům v tisku podle osnovy zákona o tisku a zákona o ochraně cti.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1930, svazek/ročník 69, číslo/sešit 17, s. 553-562.