Čís. 1363.

Pro skutkovou podstatu zpronevěry jest lhostejno, že ten, komu byly peníze svěřeny, je svémocně spotřeboval proto, že mu příslušela proti svěřiteli vzájemná pohledávka.
(Rozh. ze dne 19. listopadu 1923, Kr 790/22). Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry dle §u 183. tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 9 a) 10 §u tr. ř., provádí však ve skutečnosti pouze důvod čís. 9 a), ježto netvrdí, ani nenaznačuje, že obžalovaný měl býti uznán vinným jiným méně trestným činem, než uvádí rozsudek, nýbrž domáhá se úplného sproštění stěžovatele z obžaloby, dovozujíc, že se nedopustil ničeho trestného. Stížnost má za to, že zde není především věci svěřené, že firma Č. svěřila uhlí dělníkům, nikoliv obžalovanému, on že uhlí rozdělil dle daného příkazu a ničeho z něho nezadržel pro sebe. Vybrané peníze za uhlí sice neodvedl firmě, ale jen proto, že jich nežádala; později pak, když o ně požádala, měl proti ní vzájemnou pohledávku mezdní z důvodu neoprávněného propuštění z práce. Stěžovatel pokládá proto věc za pouhé civilní bezpráví, tím spíše, že neměl úmyslu vybrané peníze si podržeti a přivlastniti, 1000 Kč na svůj dluh již složil a ohledně zbytku jest ochoten se vyrovnati. Avšak stížnost není odůvodněna, její provedení se z části nedrží rozsudečných zjištění (§ 288 čís. 3. tr. ř.). První soud zjistil, že obžalovanému byl odevzdán firmou vagon uhlí v ceně 2500 k se závazkem, aby uhlí rozdělil mezi dělníky, peníze za uhlí od nich vybral a firmě je odvedl. Z toho vyplývá, že mu bylo svěřeno jak uhlí (od firmy) tak i peníze za ně zaplacené (od dělníků), a že měl povinnost peníze firmě odvésti. Toho však obžalovaný neučinil, nýbrž, jak dále zjišťuje rozsudek, z vybraných peněz použil 1000 Kč pro sebe k nákupu zboží, čímž si svěřené peníze bezprávně přivlastnil, a další částky, která v rozsudku není číselně zjištěna, avšak je dle přesvědčení prvého soudu menší než 1000 Kč, neodvedl dosud a zdržuje ji bezprávně, přes to, že mu nastala povinnost plnění bez ohledu na to, zda žádala firma za odvedení peněz čili nic. Poněvadž se zpronevěry dopouští, kdo statek sobě svěřený zadržuje, nebo si přivlastňuje a po stránce subjektivní stačí pouhé vědomí pachatele, že zadržuje nebo sobě přivlastňuje věc, sobě svěřenou materielně bezprávně, a všecky tyto náležitosti jsou v napadeném rozsudku zjištěny, odpovídá odsuzující výrok zákonu. Bezprávného jednání obžalovaného a jeho vědomí o této protiprávnosti nevylučuje okolnost, stěžovatelem sice tvrzená, avšak v rozsudku nezjištěná, že mu příslušela proti firmě vzájemná pohledávka z důvodu neoprávněného propuštění z práce. Neboť, nehledě k tomu, že tato pohledávka vznikla v době, kdy již stěžovatel bezprávně naložil vybranými (svěřenými) penězi, zuživ 1000 Kč pro sebe, a že tudíž později vzniklá vzájemná pohledávka nemohla zhojiti bezprávný stav, který v té době tu již byl, šéf firmy Vladislav Č. jako svědek popřel, že obžalovaný vůbec mohl činiti nárok na náhradu mzdy, poněvadž byl propuštěn z práce z důvodů zákonných a firma mu dobrovolně zaplatila mzdu za 14 denní lhůtu výpovědní, takže paritní komise, na jejíž výrok se obžalovaný odvolává, vůbec neměla příčiny se touto věcí obírati. Započtení vzájemných pohledávek a tedy vzájemné pominutí jich, pokud jsou stejně vysoké, dle §ů 1441 a 1442 obč. zák. nastává teprve uplatňováním započtení totiž prohlášením té neb oné strany vůči odpůrci, že sráží pohledávku vlastní z pohledávky odpůrcovy. Pouhým sejitím se pohledávky vlastní s pohledávkou odpůrcovou nenastává započtení a nepomíjí pohledávka ta ani ona úplně ani částečně, nýbrž obě trvají vedle sebe dále. Obžalovaný neprovedl vůči firmě Vladislav Č. započtení své tvrzené pohledávky, pročež peníze, jemu svěřené, byly proň penězi cizími. Měl-li skutečně proti firmě Vladislav Č. pohledávku, mohla mu zavdati podnět, aby naléhal vůči druhé straně na súčtování, by si po případě vymohl zajištění nebo zaplacení své vzájemné pohledávky cestou soudní, neopravňovalo ho však, by svémocně spotřeboval pro sebe peníze jemu svěřené. Okolnost, že obžalovaný odvedl firmě část vybraných peněz (1000 Kč), na její naléhání před podáním trestního oznámení, nemůže ho učiniti beztrestným, poněvadž nebyla nahražena včas škoda veškerá a ani k částečné náhradě nedošlo dobrovolně z účinné lítosti obžalovaného.

Citace:

č. 1363. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 503-505.