Č. 1062.

Zdravotnictví: I. * Jen podání námitek proti určité žádosti určitého uchazeče o koncesi k zřízení nové veřejné lékárny zjednává majetníku existující lékárny právo k odvolání po rozumu 3. odst. § 51 zák. z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907, nikoli všeobecný projev, poukazem na určitou žádost (vyhlášku podle § 48) nekonkretisovaný, jímž se domáhá zamítnutí každé takové žádosti, jež by došla. — II. * Udělení koncese pro novou veřejnou lékárnu podle předpisu posl. odst. § 51 zák. z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907 není vyloučeno tím, že od podání původních žádostí uplynula doba několika let.
(Nález ze dne 14. prosince 1921 č. 16887.)
Věc: Ph. M. F. S. v F. L. proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné péče v Praze (zast. min. taj. B. Žídkem — za zúčastněnou stranu Pr. L. Krieg z Prahy) o koncesi lékárnickou. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím zamítlo žalované ministerstvo jako nepřípustné odvolání stěžovatelovo proti výnosu místodržitelství v Praze z —, jímž bylo uděleno a to podle ustanovení posl. odst. § 51 zák. z 19. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907 Ph. M. Josefu R. povolení k zřízení nové veřejné lékárny v F. L. se stanovištěm v třídě K. od křižovatky s třídou F. až ke křižovatce s třídou S. Rozhodnutí své odůvodnilo ministerstva tím, že stěžovatel proti řádné vyhlášce o zřízení nové veřejné lékárny zamýšleném Ph. M. Josefem R. nepodal zvláštních námitek a není tudíž oprávněn stěžovati si do rozhodnutí, jímž tomuto koncese byla udělena. Na tom nic nemění okolnost, že koncese udělena byla dle posl. odst. § 51 lék. zákona, poněvadž zákon nemá ustanovení, že by v tom případě mohl lékárník, který proti původní žádosti nepodal námitek, nějaké nové námitky činiti a tím si získati právo k další stížnosti.
Naříkané rozhodnutí popřelo tedy formální oprávnění stěžovatelovo činiti pořadem instančním námitky proti udělení lékárnické koncese R-ovi a nejvyšší správní soud mohl se tudíž zabývati vývody stížnosti jen pokud se týkají této formální otázky a nemohl přihlížeti k námitce dovozující po stránce meritorní, že povolení nové veřejné lékárny stojí v cestě ustanovení § 10 zák. lék.
Svoji legitimaci k podání námitek proti udělení koncese R-ovi opírá stěžovatel o dva momenty: jednak že podmínka, za které zákon v § 51, odst. 3 majetníkům veřejných lékáren uřiznává právo dovolati se instančního rozhodnutí proti udělení koncese k samostatnému provozování nové lékárny, jest v daném případě splněna a to tím, že stěžovatelův předchůdce v držení lékárny Z., podávaje námitky se zřetelem k žádosti jiného uchazeče (H.), žádal zároveň, aby došla-li by snad z jiné strany stejná žádost, i ta byla zamítnuta. Druhý důvod, pro který stěžovatelovy námitky odvoláním vznesené měly býti věcně projednány, spatřuje stížnost v tom, že cd doby, kdy R. a ostatní tehdejší uchazeči podali své žádosti, do udělení koncese R-ovi uplynula tak dlouhá doba (téměř 6 let) a poměry se tak změnily, že nelze použíti ustanovení posl. odst. § 51 zák. lék., připouštějícího, aby bez dalšího řízení byla koncese udělena některému ze spoluuchazečů prve zamítnutých, když ten, jemuž koncese nejprve udělena byla, nezaplatil v ustanovené lhůtě koncesní taxu, tak že jeho žádost pokládati jest za odvolanou.
Pokud jde o otázku, zdali stěžovateli přísluší právo odvolací po rozumu 3. odst. § 51, nejvyšší správní soud dal za pravdu příslušným vývodům naříkaného rozhodnutí. Zákon v § 48 nařizuje, aby o každé žádosti učiněno bylo ve lhůtě 14 dní od jejího podání vyhlášení v odst. 1 onoho §u vyznačené. Podstatnou součástí této vyhlášky jest podle odst. 2. tohoto §u poučení o právu majetníků veřejných lékáren, podati námitky proti povolení nové lékárny, pro něž stanovena jest zákonná 4nedělní lhůta, již počítati jest ode dne vyhlášky; §§ 49 a 50 předpisují výslovně, že o každé žádosti provésti jest řízení tam upravené. Jestliže pak v odst. 3 § 51 přiznává se právo odvolati se proti udělení koncese pro novou lékárnu těm majitelům veřejných lékáren, kteří podle § 48 v čas podali odpor, vyplývá ze souvislosti uvedených předpisů, že podle úmyslu zákona řízení o každé žádosti prováděti jest samostatně a že do řízení o určité konkrétní žádosti může majitel již existující lékárny vstoupiti jen tím, že právě proti této žádosti podá námitky; jen tak stává se v řízení o té které žádosti stranou. Jinak mohl by udělení koncese pro novou lékárnu odporovati jen z důvodu, že mu proti předpisu zákona nebyla poskytnuta možnost podati námitky. Že žádost R-ova byla svého času náležitě podle § 48 zák. lék. vyhlášena, v řízení popřeno nebylo a také stížnost nepopírá. Rovněž netvrdí stížnost, že by bývaly podány námitky na podkladě vyhlášky o žádosti R-ově.
Jest naopak nesporno, že předchůdce stěžovatelův v držení koncese k lékársě tehdy existující podal námitky toliko se zřetelem k vyhlášce o žádosti jiného uchazeče (H.). Jestliže v onom podání tehdejší koncesionář dožadoval se zamítnutí i eventuelní stejné žádosti jiné, právem žalovaný úřad v tomto petitu, který nezakládal se na vyhlášce o nějaké určité žádosti a nebyl konkretisován ani po stránce subjektivní označením určitého uchazeče, ani po stránce objektivní označením určitého stanoviště lékárny, jež by měla býti nově zřízena, nespatřoval podání námitek po rozumu § 48 a důvodně popřel v důsledku toho, že by dán byl, pokud se týče žádosti R-ovy, předpoklad, za kterého majetník veřejné lékárny může podle 3. odst. § 51 podati odvolání proti udělení koncese k provozování nové veřejné lékárny. K tomu podotknouti jest, že by stěžovateli jako nynějšímu majetníku veřejné lékárny mohlo, býti přiznáno jen to procesní postavení, jaké měl majetník dřívější v době, kdy stěžovatel koncese k této lékárně nabyl.
Okolnost, že v době, kdy se o žádosti R-ově provádělo řízení podle §§ 48 a násl. lék. zák., stěžovatel koncese k lékárně tehdy existujíc? ještě neměl, nýbrž nabyl jí teprve později, jest s hlediska předpisu 3. odst. § 51, t. j. pro posouzení jeho legitimace k podání rekursu irelevantní, ježto zákon těm, kdo stali se držiteli veřejné lékárny teprve po lhůtě v 2. odst. § 48 vytknuté, zvláštního práva rekursního z důvodu tohoto nepřiznává.
Při posuzování otázky, zdali snad právo stěžovateli jako majetníku veřejné lékárny zákonem v zásadě přiznané, odporovati zřízení nové lékárny veřejné, nebylo proti úmyslu zákona porušeno tím, že při udělení koncese R-ovi použito bylo postupu upraveného v posl. odst. § 51 přes to, že v daném případě od podání žádosti R-em (a jinými tehdejšími spoluuchazeči) do udělení koncese uplynula doba několika let, řídil se nejvyšší správní soud těmito úvahami:
Zákon právě citovaným předpisem dopouští, aby když ten z několika uchazečů, jemuž koncese byla udělena, nesloží koncesní taxu ve lhůtě stanovené (§ 55, odst. 4), čímž žádost jeho. pokládá se za odvolanou, rozhodnuto bylo o žádostech ostatních uchazečů, kteří k dotazu prohlásí, že na svých žádostech trvají, a to bez nového řízení podle §§ 48 až 50.
Jest patrno, že motivem tohoto ustanovení byl především zřetel na procesuální úspornost. Zároveň však byl ustanovením tím uchazečům zprvu zamítnutým propůjčen nárok, aby za určitých podmínek v zákoně stanovených jejich žádosti, byt i zprvu zamítnuté, byly znovu učiněny předmětem rozhodování a to na onom procesuálním podkladě, jenž zjednán byl řízením prve o nich provedeným. Jest ovšem nepochybno, že zákon tu měl na mysli normální dobu, v jaké dle obyčejné zkušenosti žádosti docházejí svého konečného vyřízení. Ze by však zákon byl chtěl dodržení nějaké určité doby učiniti podmínkou pro použití předpisu posl. odst. § 51, z předpisu toho, jenž zní zcela všeobecně, nijak dovoditi nelze. Neposkytuje tedy zákon nijaké opory pro názor, že by udělení koncese lékárnické podle předpisu § 51, odst. posl. bylo vyloučeno tím, že od počátku řízení do opětného rozhodnutí o propůjčení koncese uplynula doba nad obyčej dlouhá.
Jestliže však dle toho úřad I. stolice právem někdejší žádost R-ovu prve zamítnutou učinil dle § 51, odst. posl. předmětem nové kognice a na základě řízení tehdy provedeného o ní rozhodl, nemohl shledati nejvyšší správní soud nezákonnost v tom, že žalovaný úřad stěžovateli, jemuž, jak svrchu bylo vyloženo, postavení strany v řízení o žádosti R-ově provedeném v roce 1912 přiznáno býti nemohlo, upřel legitimaci k rekursu proti novému rozhodnutí I. stolice, jímž R-ovi koncese udělena byla.
Z těchto důvodů musila stížnost býti zamítnuta.

Citace:

č. 1062. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1051-1054.