NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4257.

Obecní úředníci (Praha): * Službu u úrazové pojišťovny dělnické nelze podle regulativu obce pražské ze 14. března 1923 č. 268 o propočítání služebních let (usnesení městského zastupitelstva ze 7. února 1921) pokládati za službu veřejnou.
Státní zaměstnanci: Služba u úrazové pojišťovny není službou veřejnou ani jí na roveň postavenou ve smyslu § 45 nař. č. 666/1920.
(Nález ze dne 22. prosince 1924 č. 13280.) Věc: Obec hlavního města Prahy proti zemskému správnímu výboru v Praze o započtení služebních let Josefa M.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Josef M., magistrátní adm. přednosta . . . referátu města Prahy, žádal v prosinci 1921, aby mu do služby u města Prahy započtena byla jako rovnocenná doba, kterou ztrávil ve službách Úrazové pojišťovny dělnické v Praze jako úředník, a aby mu vzhledem na toto započtení 6 roků, 9 měsíců přiznány byly vyšší požitky.
Užší správní komise usnesla se ve schůzi dne 9. června 1922, aby Josefu M. připočtena byla k propočítané již službě obecní služba soukromá u Úrazové pojišťovny dělnické ve výměře 4 roků, 8 měsíců, 18 dní a přiznala mu proto 4. stupnici platovou VII. třídy hodnostní.
V odvolání žádal Josef M. započtení celé doby u pojišťovny ztrávené uváděje, že služba ona je rovnocennou se službou obecní. Sbor sjednocené obce Pražské pro vyřizování stížností ve schůzi z 18. října 1922 odvolání to zamítl s tímto odůvodněním:
»Dle čl. 13, odst. 2 výnosu ústřední správní komise ze 14. března 1921 č. 268 jest při řešení otázky, kterou službu je považovati za veřejnou neb jí na roveň postavenou, postupovati dle obdoby služby státní. Patrno tedy, že jen ona služba může býti považována za veřejnou ve smyslu cit. výn., která vykazuje individualisující znaky služby státní. Těmito znaky jsou zejména veřejnoprávní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, placení zaměstnance z důchodů veřejných, nadání úřadu t. zv. mocí výsostnou, obstarávání agendy veřejné správy. Přihlíží-li se k těmto kriteriím, nelze uznati, že by služba u Úrazové pojišťovny, jež nevykazuje zmíněných znaků (poměr mezi ústavem a zaměstnanci je soukromoprávní, ústav vydržován je z premií jednotlivců atd.), byla službou obdobnou službě státní i když se úrazová pojišťovna pokládá za ústav veřejný. Správnost stanoviska toho potvrzuje i analogie § 15 II. vl. nař. z 22. prosince 1920 č. 666 Sb., resp. § 4 zák. z 23. července 1920 č. 457 Sb.«
Ke stížnosti Josefa M. zrušil žal. úřad nař. rozhodnutím usnesení nižších stolic a uložil stěžující si obci, aby ve smyslu tohoto rozhodnutí znovu o započtení služby rozhodla, a to z těchto důvodů:
»Rozhodnutí v odpor vzaté obmezilo se na zkoumání, lze-li službu, o kterou jde, považovati za službu veřejnou, nebo jí na roveň postavenou. Bylo však postupovati dle obdoby státní služby, jak předpisuje čl. 13, odst. 2 cit. výn. a zkoumati věc s hlediska § 15, odst. 2. vl. nař. č. 666/1920. A tu jak plyne z nadpisu částky V. a porovnání předpisů §§ 15 a 16 nař. č. 666/20 vzhledem k § 4 zák. č. 222 z r. 1920 — jest rozhodnou právní kvalifikace zaměstnavatele jako úřadu veřejného nebo korporace tomuto na roveň postavené a výkon služby jakožto služby veřejné, t. j. akty založenými na právu veřejném. Jak i úřady nižší konstatují, je Úrazová pojišťovna dělnická ústavem veřejným. Koná tedy funkce veřejné, úkoly státu, státem na ni přenesené. Logickým důsledkem je, že i orgánové její provádějí funkce veřejné ústavu tomu svěřené. Jest tu tedy úplná analogie co do služby státní, která nepozbývá svého karakteru veřejnoprávního jen z toho důvodu, že orgány ústavu jsou v soukromoprávním poměru služebním, poněvadž je tomu tak i při zaměstnancích státních, přijatých na základě individuelní smlouvy služební«.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost podaná hlavním městem Prahou, vytýkající mu nezákonnost a uvádějící, že službu u úrazové pojišťovny nelze klásti na roveň službě státní. Ani zák. č. 222/1920, ani nař. č. 666/1920, kteréžto normy přicházejí v úvahu, nestanoví přesně, kterou službu považovati je za veřejnou resp. jí na roveň postavenou, ale vyplývá to ze zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. v § 95, kde služby takové taxativně jsou uvedeny. Stížnost navrhuje zrušení nař. rozhodnutí.
O stížnosti té uvažoval nss takto:
Dle usnesení měst. zastupitelstva v Praze ze 7. února 1921 schváleného ústřední správní komisí pro sjednocenou obec Pražskou dne 14. března 1921 započítává se služba veřejná a služba jí na roveň postavená plně, pokud je rovnocenná co do výkonu i vzdělání předepsaného pro obecní službu, o niž jde. Při řešení otázky, kterou službu jest považovati za veřejnou nebo jí na roveň postavenou, postupovati jest podle obdoby státní služby (čl. 13 cit. usnesení). Jak se započítává služba soukromá, o tom jedná čl. 14.
Spor je o to, má-li služba, kterou Josef M. ztrávil u úrazové pojišťovny dělnické v Praze, býti mu započtena dle čl. 14, jak za to má stížnost, či dle čl. 13, jak vyslovilo nař. rozhodnutí, či je-li služba ta službou soukromou nebo službou veřejnou, event. jí na roveň postavenou.
Cit. usnesení měst. zastupitelstva nepodává definici služby veřejné, služby jí na roveň postavené, ani služby soukromé; stanoví pouze, že při řešení otázky, kterou službu je za veřejnou neb jí na roveň postavenou považovati, jest postupovati dle obdoby služby státní. Tomuto poslednímu ustanovení sluší zajisté rozuměti tak, že za službu veřejnou neb jí na roveň postavenou pro obor řešení otázky, jak obecnímu úředníku má býti započtena, platí obdobná ustanovení, platná v té příčině pro zaměstnance státní.
Pro státní zaměstnance ustanovuje zák. č. 222/1920 v § 4, že nařízením se stanoví, pokud se započítávají léta ztrávená v jiné službě než státní (pragmatikální) nebo ve službě vojenské. Nař. č. 666/1920 k provedení zák. onoho vydané jedná pak pod V. dle nadpisu této hlavy o »započítání mimostátní služby civilní a soukromého zaměstnání«. V § 15 mluví o veřejné službě a službě jí na roveň postavené a stanoví, kdy službu tu započísti je plně a poukazuje se k tomu, že při řešení otázky, kterou službu je považovati za veřejnou neb jí na roveň postavenou, postupovati je dle obdoby § 4 zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb.; v § 16 mluví pak o službě soukromé nebo soukromém zaměstnání. Ani § 15 cit. nař., ani § 4 zák. č. 457/1919 však definici služby veřejné neb jí na roveň postavené nepodávají. Žal. úřad vyslovuje v nař. rozhodnutí právní názor, že orgánové veřejných ústavů, t. j. osoby, jež provádějí ústavům těm svěřené funkce veřejné, konají služby veřejné, a poněvadž úrazovou pojišťovnu dělnickou pokládati je za ústav veřejný, je dle názoru žal. úřadu služba, kterou M. u úrazové pojišťovny dělnické konal, službou veřejnou a nikoli soukromou, jak za to mají stolice nižší.
Stížnost na nss podaná, popírá, že by úrazová pojišťovna byla institucí, kterou bylo by lze klásti na roveň veřejným svazkům, jakými jsou stát, země, okres a obec a že třeba svěřen jí určitý výsek sociální agendy, nelze službu u ní parifikovati službě státní a poukazuje na zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. (§ 95).
V té příčině uvážil nss toto:
Nelze sdíleti názor žal. úřadu, že by služba osob, které provádějí veřejným ústavům svěřené funkce veřejné, již eo ipso byla službou veřejnou. To vyplývá dle názoru nss-u z ustanovení § 15, odst. 3 nař. č. 666/20, dle něhož jest za službu veřejnou považovati i soudní praksi, předepsanou advokátním nebo notářským řádem. Služba ta koná se přece u soudu, tedy u státního úřadu a přece uznáno nutným, aby zvláště byla uvedena, což by bylo naprosto zbytečné, kdyby byl správným názor žal. úřadu, že každá služba osob, provádějících veřejné funkce, je již proto službou veřejnou.
Proto není rozhodujícím, je-li úrazová pojišťovna ústavem veřejným či nikoli. Naopak je kriteriem pro řešení otázky, je-li nějaká služba službou veřejnou ve smyslu nař. č. 666/20 a usnesení měst. zastupitelství pražského ze 7. února 1921 skutečnost, zda služební poměr zaměstnance může býti posuzován jako veřejnoprávní či jako soukromoprávní. Je-li služební poměr ten veřejnoprávní, pak služba zaměstnance je službou veřejnou, je-li soukromoprávní, pak není službou veřejnou. Jiného kriteria nelze dle názoru nss v cit. normách, jež, jak uvedeno, definici pojmu služby veřejné nepodávají, nalézti, když právě nelze kriterium to hledati v úkolech a funkcích úřadu resp. úkonu, pro který se služba koná.
Jest ovšem pravda, že i četní zaměstnanci státní konají své služby na základě individuelní služební smlouvy, tedy na podkladě soukromoprávním a že tedy dle toho, co řečeno, nemohlo by u nich býti použito ustanovení § 15, odst. 1 nař. č. 666/20. Okolnost ta však nedokazuje snad omylnost toho, co svrchu vysloveno. Neboť nař. č. 666/20 má ohledně státní služby smluvní výslovná ustanovení pod III., čímž ovšem použití § 15, odst. 1 na takové smluvní zaměstnance státní je vyloučeno, ale jiným způsobem je o započtení let ve službě smluvní ztrávených postaráno.
Právě ta okolnost, že nařízení ono při službě státní chce započtení i smluvní služby státní (arg. § 4), kdežto při službě veřejné a jí na roveň postavené o smluvní službě vůbec nemluví (arg. § 18), nutí k výkladu, že jen státní službu smluvní lze započítati, nikoli však smluvní službu u jiného veřejného orgánu. K stejnému závěru vede i tato úvaha: § 4 zák. č. 222/20 vyhradil zvláštnímu nařízení ustanovení o tom, pokud se započítávají léta ztrávená v jiné službě než státní (pragmatikální) nebo vojenské. §§ 1—3 tohoto zák., jednající o započtení služby státní, uvádějí vesměs takové znaky státních služeb, které svědčí tomu, že jde o služby zakládající se na poměru veřejnoprávním, z čehož nutno usuzovati, že i služba veřejná, má-li dle nařízení na podkladě tohoto zákona vydaného býti započítána, musí býti založena poměrem veřejnoprávním a nikoli na soukromoprávní smlouvě. Že služební poměr, ve kterém se M. nalézal u úrazové pojišťovny v Praze, byl poměrem soukromoprávním, zakládaje se na soukromoprávní smlouvě služební, to žal. úřad nepopírá. Pak nebyl však službou veřejnou ve smyslu § 15 nař. č. 666/20 a poněvadž pro obor řešení otázky je dle § 13 cit. usnesení ze dne 7. února 1921 postupovati dle analogie norem platných pro státní službu, je zřejmo, že nař. rozhodnutí, uznávajíc službu tu za veřejnou, octlo se v rozporu s normami otázku tu řešícími a muselo býti dle § 7 zák. o ss zrušeno.
Podotýká se, že § 15 nař. č. 666/20 mluví vedle služeb veřejných i o službách jim na roveň postavených. Nehledě k tomu, že žal. úřad spornou službu M. považuje za službu veřejnou a nikoli jí na roveň postavenou, vyslovil nss opětovně, že službou veřejné službě na roveň postavenou rozuměti jest jen takovou službu, která byla platnou normou postavena na roveň službě veřejné (srovnej nál. Boh. 1191 adm.). Takové normy však ohledně služeb u úrazových pojišťoven není.

Citace:

č. 4257. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1073-1077.