Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně, 15 (1906). Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 300 s.
Authors:
= Slovník veřejného práva československého, sv. 2
PDF

Nedíl zemědělský
(střední selský statek).


I. Pojem a historický vývoj. II. Hospodářský a sociální význam selského statku. III. Úkoly agrární politiky co do středních statků. Literatura.
I. Pojem a historický vývoj. V agrárním zřízení setkáváme se od nepamětných dob s pojmem hospodářské jednotky tvořící soběstačný zemědělský podnik střední velikosti. V dobách dřívějších za trvání poměru poddanského byl to tak zvaný selský statek nebo grunt (Bauerngut). Selský statek byl především pojem hospodářský. Byla to zemědělská jednotka, k níž náležely pozemky s příslušným hospodářským mrtvým i živým inventářem v takové výměře, aby naturální jich výnos (neboť naturální hospodaření tehdy převládalo) stačil k výživě svého vlastníka a jeho rodiny. Někde se uváděl jako zvláštní znak takového selského statku, že zaměstnával po celý rok jednu přípřež (Spannfähigkeit). Minimální výměra polností selského statku nebyla všude stejná, v Čechách to bylo zpravidla v rovinných krajinách 40 měr, v horských méně. Vznik takových selských statků padá jistě již do dob původního osídlení venkovského obyvatelstva dle soustavy lánové, při čemž pozemky patřící k jednomu lánu byly buď v souvislosti se sídlem uprostřed (osídlení dvorcové) anebo rozptýleny v různých honech při osídlení v soustředěných osadách (osídlení dědinové). Z celolánů dělením vznikly pak pololány a čtvrtlány. Ale z původně hospodářského pojmu selského statku stal se časem i pojem právní, v tehdejším agrárním zřízení všeobecně běžný. Selský statek v dobách poměru poddanského tvořil také právní jednotku, která byla podkladem různých vztahů právních. Především byl selský statek pokládán za nedělitelný, aspoň co do pozemků původně osazených (nikoli tedy později přikoupených). Jen zcela výjimečně směly býti selské statky děleny se svolením vrchností. S druhé strany ovšem nesměly býti také selské statky v jediných rukou hromaděny. Vůbec právo vlastnické k selskému statku nebylo neobmezeno, nýbrž bylo to jen t. z v. vlastnictví užívací (dominium utile), vedle kterého bylo konstruováno ještě vrchní vlastnictví vrchností (dominium directum). Z toho plynulo, že vlastník postrádal plného disposičního práva co do právních jednání se selským statkem, jak pokud šlo o jeho zcizení, pronajímání, zadlužení, tak i pořizování pro případ smrti, po případě všechny tyto jeho právní disposice podléhaly schvalování vrchnosti. Statek selský přecházel při posloupnosti dědické zpravidla na jediného dědice (syna bud nejstaršího nebo nejmladšího). Při tom v různých zemích platila ve směrech těch ustanovení různá. Původně řídily se tyto právní poměry jen právem obyčejovým, teprve průběhem 18. stol. byly u nás kodifikovány a zase platily jiné předpisy ohledně t. z v. statků zakoupených, jichž držení nabyto na podkladě prokazatelného titulu právního, a statků nezakoupených, kde takového právního titulu nebylo a kde práva poddaných byla tedy mnohem obmezenější.
Pojem selského statku byl také důležitý se stanoviska práva finančního, poněvadž dříve tvořil u nás daňovou jednotku daně pozemkové. Tuto odváděly totiž vrchnosti podle počtu selských statků na jednotlivých panstvích a rozvrhovaly ji pak na své poddané. Ano zdá se, že v dobách tehdejších tendence směřující k zachování celistvosti středních selských statků byly převážně původu fiskálního, aby udržen byl stav rolnický hospodářsky dostatečně způsobilý k nesení břemen a povinností ve prospěch státu i vrchností.
Historický právní pojem selských statků zrušením poměru poddanského a novou úpravou daně pozemkové, kterou zaveden byl katastr parcelový, vymizel. Vyvazovacím patentem ze 7. 9. 1848 polit. sb. zák. sv. 76 č. 112 a ze 4. 3. 1849 č. 152 ř. z. zrušen byl poměr poddanský, odstraněny všechny povinnosti břemena s poměrem tím související a dosavadní užívací vlastnictví poddaných proměněno ve skutečné. Ovšem min. nař. z 17. 7. 1850 bylo prohlášeno, že vyvažovači patent se nedělitelnosti pozemkové netýká a tato zůstala tedy v platnosti. Ale nedělitelnost půdy byla v odporu s individualistním duchem zákonodárství 19. věku, byla pokládána za obmezení svobody a překážku pokroků výroby zemědělské. Proto bylo jen otázkou času, kdy obmezení dělitelnosti půdy bude odstraněno a skutečně se tak u nás záhy stalo zákonodárstvím zemským (na Moravě zákonem z 24. 9. 1868, č. 25 z. z., ve Slezsku z 30. 9. 1868, č. 21 z. z., a v Čechách z 20. 12. 1869, č. 152 z. z.). Český zákon zejména praví: „Pokud nejsou tomu na odpor poměry soukromého práva, může vlastník dle libosti naložiti z pozemkem svým buď v celku neb v částkách libovolných mezi živými i pro případ úmrtí, anižby k tomu bylo třeba povolení úřadu politického.“ „Všeliké zákony a nařízení, které volné nakládání s pozemky obmezují zejména nařízení, dle něhož na statku selském hospodařili, musí držitel sám, a nařízení o nedělitelnosti statků selských pozbývají platnosti.“ Tak právní pojem středního selského statku zanikl a měl nadále jen historický význam.
II. Hospodářský a sociální význam středních statků. Ale i po zániku právního pojmu selského statku potrval jeho význam po stránce hospodářské a sociální. Výraz „selský statek“ stal se sice obsoletním, ale na jeho místě mluví se i nadále o rolnickém statku střední velikosti, anebo v českém jazyku také o „rolnickém nedílu“. (Tento štastně volený výraz, přezvatý od prof. dra K. Kadlece z jeho spisu „Rodinný nedíl“ (1898) vyskytuje se v zákoně tvořícím část naší pozemkové reformy o přídělu převzaté půdy ze dne 30. 1. 1920, č. 81 Sb.) Ukázalo se totiž, že ani zrušením poměru poddanského a vyvazením půdy nepozbyl zemědělský podnik středního rozsahu své důležitosti. Souvisí to s hospodářským, sociálním a politickým významem středního stavu obyvatelstva venkovského, živícího se výrobou zemědělskou. Neboť není myslitelný střední rolník bez určité výměry půdy, kterou vzdělává a která jest jeho vlastnictvím anebo jest aspoň v jeho nájmu (v zemích, kde rozšířen jest poměr nájemný). Proto má velikou důležitost, jak v některé zemi rozdělena jest půda zemědělská dle jednotlivých velikostních druhů. Převládají-li totiž statky velké neb dokonce latifundie, čehož na druhé straně nutným důsledkem jest veliký počet držebností parcelových, nesoběstačných, jichž vlastníci nuceni jsou doplňovati svou výživu nějakým vedlejším zaměstnáním, anebo převládají-li statky střední velikosti, jak co do počtu, tak co do rozlohy celkové zemědělské půdy. Jak se stanoviska výrobního, tak se stanoviska sociálního dlužno dáti přednost zemědělským poměrům zemí s převládajícími středními statky (Dánsko, Bavorsko, alpské země) před zeměmi s latifundiemi na jedné a zemědělským proletariátem na druhé straně (Anglie, Irsko, jižní Itálie, Uhry, Rumunsko, před pozemkovou reformou i náš stát).
III. Úkoly agrární politiky co do středních statků. Proto jest důležitým úkolem agrární politiky, aby v rozdělení pozemkového majetku zastoupeny byly co možno statky střední. Problém tento ovšem jinak bude třeba řešiti tam, kde takové střední statky od dřívějších dob dosud skutečně se vyskytují a jinak tam, kde jich nebylo anebo již není. Onde bude se jednati jen o to, aby dosavadní střední statky co do svého počtu i pro budoucnost pokud možno byly zachovány, kdežto tam, kde jich není, buď že jich od počátku vůbec nebylo, anebo že během doby vymizely, bude třeba účelných opatření, aby statky takové znova byly vytvořeny.
a) Zachování středních statků. Pokud jde o zachování državy dosavadních statků střední velikosti, půjde o taková agrárně politická opatření, kterými by odstraněny byly příčiny, jež existenci statků středních mohou ohrožovati. Příčiny ty jsou různého druhu. Jednak jsou psychického rázu, majíce původ svůj v soukromé zištnosti. Volné disposiční právo dočasného vlastníka láká totiž k tomu, aby týž statek jakkoliv nabytý zcizil, ale nikoli v celku, nýbrž po částech, rozprodávaje jednotlivé pozemky. Tento zjev soustavného tříštění rolnických statků se v některých zemích velmi rozšířil, neboť svádí k parcelaci zkušenost, že při t. zv. hladu po půdě na venkově docílí se za jednotlivé rozprodané pozemky vyšších cen, než za statek, kdyby prodán byl v celku. Takové soustavné parcelování stalo se někdy řemeslnou živností a i mnohé peněžní ústavy se jím zabývaly. Zejména nehospodární a zadlužení rolníci snaží se takovým způsobem trosky svého jmění zachrániti.
Jiné příčiny, kterými celistvost rolnických statků jest ohrožena, zakládají se v některých normách právních, jež zájmům výroby zemědělské neodpovídají. Tak zejména zásada rovnodílné intestátní dědické posloupnosti mezi dědice stejného stupně při několika descendentech vedla by nutně buď k rozdělení rolnického statku na tolik fysických dílů, kolik jest spoludědiců (ve Francii skutečně takový partage forcé vedl k roztříštění rolnického majetku), anebo k založení ideálního spoluvlastnictví. Ale ani prvé ani druhé se s výrobou zemědělskou nesrovnává. Fysické dělení rolnického statku není dobře možné, poněvadž týž tvoří jednu hospodářskou jednotku s budovami obytnými a hospodářskými. Spoluvlastnictví více osob (mimo manžele) nesnáší se pak s jednotnou správou, jaké vyžaduje výroba zemědělská. Nezbývá tedy, než aby sice jen jediný dědic převzal otcovský statek, ale tento zatíží se podíly ostatních spoludědiců, čímž vznikne nebezpečné předlužení takového statku. Tak nepřiměřený právní řád sám sebou může přivoditi kritické poměry stavu rolnického. Nabývaly proto znova půdy názory, že v různých otázkách hospodářských doktríny hospodářského liberalismu nesnášejí se s požadavky skutečného života a tak i dřívější nedělitelnost půdy že měla sice své stinné stránky, ale také své výhody, zejména co do zachování středních statků rolnických. Proto nanovo vznikly snahy v různých zemích o takovou úpravu právních vztahů k půdě, které by byla základem myšlenka soběstačné zemědělské jednotky do budoucnosti co možno zabezpečené. To vyžaduje ovšem do jisté míry obmezení disposiční moci dočasného vlastníka. Statek rolnický se pokládá za vlastnictví nikoliv jen dočasného pokolení, nýbrž celého rodu v minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
S takovou právní úpravou týkající se nedělitelných statků setkáváme se v novější době v některých zemích německých, jako Badensku, Bavorsku, Hessen Darmstadtsku, Meklenbursku a rovněž v Dánsku. Ze zemí rakouských v severním Tyrolsku, kde zemským zákonem z 12. 6. 1900, č. 47 z. z. střední statky, které výnosem svým mohou uživiti průměrně četnou rodinu, co do pozemků, které k nim již v berním katastru z r. 1787 byly připsány, tvoří tak zv. uzavřené statky (geschlossene Höfe). Rovněž k žádosti vlastníka mohou statky, jež jsou s to uživiti aspoň 5členou rodinu, aniž by čtyřnásobný výnos takový převyšovaly, prohlášeny býti statky uzavřenými. Statky takové jsou zásadně nedělitelny, ačli nejde o pozemky stavební aneb k účelům živnostním a v zájmu veřejném odprodané. K odprodeji pozemků od takových statků jest nutné svolení zvláštních orgánů, to jest smíšených komisí sestávajících ze zástupců politických, samosprávných a zemědělských úřadů nebo korporací (obecní a zemské komise). Také rakouský rámcový říšský zákon o zvláštní posloupnosti dědické v rolnické statky střední velikosti z 1. 4. 1889, č. 52 ř. z. obsahoval ustanovení, že mohly zemské sněmy jednotlivých království a zemí u příležitosti doplnění tohoto rámcového zákona usnésti se na nedělitelnosti statků pod ustanovení tohoto zákona spadajících, jakož i na zápovědi hromadění statků takových v rukou jediného vlastníka. Mimo sněm tyrolský však žádný jiný sněm v Rakousku tohoto oprávnění nepoužil, zejména ani sněm český, když byl doplnil onen rámcový zákon zákonem zemským ze dne 7. 8. 1908, č. 68 z. z. Jest zajímavo, že v době války vydáno bylo cís. nařízení z 9. 8. 1915, č. 234 ř. z., kterým zcizování hospodářských a lesních pozemků bylo opět vázáno na úřední schválení, ježto vzniklo nebezpečí, že nemovitosti náležející rolníkům do války povolaným budou za nepřiměřené ceny prodávány. Obmezení toto bylo však po převratu zrušeno nařízením ze dne 30. 1. 1919, č. 53 Sb.
Jiné cíle, než zachování nedělitelnosti, sledují opatření, kterými se stanoví t. zv. parcelové minimum, to jest zachování minimální výměry jednotlivých parcel, aby jich přílišná roztříštěnost nebyla řádnému vzdělávání na závadu. Taková opatření byla rovněž v některých zemích německých a rakouských (Vorarlberku, Bukovině). Proti zištnému parcelování rolnických statků lze postupovati buď přímým zákazem takového jednání se sankcí trestní (Švýcarsko), anebo vyžadováním úředního povolení a zvláštních písemných formalit při takové parcelaci (Bavorsko, Virtembersko).
Ochrana celistvosti rolnických statků před nepříznivými účinky nevhodné dědické posloupnosti navazuje rovněž na staré historické útvary. V zemích českých platilo v tom směru dávné právo obyčejové, podle něhož statky selské přecházely vždy jen na jednoho dědice, zpravidla nejstaršího syna, kdežto ostatním spoludědicům mělo se dostati jen přiměřených podílů. Toto právo obyčejové bylo v století 18. též kodifikováno, při čemž původně činěn rozdíl mezi statky zakoupenými a nezakoupenými. Toto zvláštní dědické právo k selským statkům bylo zachováno i po vydání všeob. zákona občanského v § 761. Ba ani vyvážení půdy a zrušení poměru poddanského na tom ničeho nezměnilo. Teprve citovaným již říšským zák. č. 79/1868 ř. z. bylo zvláštní selské právo dědické zrušeno a všeobecné předpisy dědického občanského zákona rozšířeny i na stav rolnický v oněch zemích. ve kterých zemskými zákony odstraněna bude obmezená dělitelnost půdy, při čemž říšský zákon nabyti měl účinnosti ve 3 měsících po vydání všech zákonů zemských. Vydány byly pak, jak již uvedeno, ony zemské zákony v Čechách z 20. 12. 1869, č. 152 z. z., na Moravě z 24, 9. 1868, č. 25 z. z. a ve Slezsku z 30. 9. 1868, č. 21 z. z.
Naproti tomu zachovaly se v různých zemích německých některé právní instituce, které ohledně středních statků rolnických se zásadou rovnodílné dědické posloupnosti neřídí. Tak zejména t. zv. dědičné statky selské (bäuerliche Erbgüter) v Bavorsku, Hessensku a Meklenbursku. Jsou to statky rolnické určitého minimálního rozsahu, které z vůle vlastníka za takové byly prohlášeny a ve zvláštním seznamu zapsány. Jsou s nimi spojena obmezení disposičních práv co do zcizitelnosti a dělitelnosti, neboť statek takový smí býti zcizen a pozemky od něho oddělovány jen se svolením dědických čekanců, aneb z příčin hospodářsky odůvodněných. Také zadlužení připouští se jen z určitých důvodů a co do dědického práva jest vlastník vázán ustanoviti dědicem jedinou osobu určitého kruhu příbuzenského a obmeziti ostatní dědice na maximální podíly. Instituce tato jest fakultativní, neboť statek dědičným může býti učiněn jen zvláštním aktem právním, ať mezi živými neb pro případ smrti. Vlastník může však i později, pokud živé osoby ze zřízení statku dědického práv nenabyly, anebo s jich svolením dědičný statek prohlásiti opět volným.
Jinou institucí takovou jest právo čekanecké nebo nápadnické (Anerbenrecht). Toto bývá obligatorní a týká se dědické posloupnosti v statky střední velikosti, jakmile vlastník neučinil posledního pořízení. Neobsahuje žádných obmezení práva vlastnického, ani zadlužitelnosti, nevylučuje ani volnosti pořizovací. Ale při zákonné posloupnosti přechází statek vždy jen na jediného dědice za podmínek, aby týž v budoucnosti mohl hospodářsky obstáti. Účelem jest tedy zachování celistvosti, jednotnosti a nepřetíženosti statku dědickými podíly. Za tím účelem jest vyměřen podíl hlavního dědice výše, než ostatních spoludědiců. To se děje buď tím, že hodnota statku ocení se níže, než jest ve skutečnosti aneb že hlavní dědic obdrží určité praecipuum před ostatními dědici. Dále se mu dostává úlevy co do zúročitelnosti a splatnosti dědických podílů. Kdyby ovšem hlavní dědic těchto výhod zneužil tím, že by statek do určité doby zcizil, jest povinen poskytnouti spoludědicům náhradu.
Ve smyslu čekaneckého práva byla také v Rakousku citovaným již zák. z 1. 4. 1889, č. 52 ř. z. zavedena zvláštní dědická posloupnost pro statky rolnické střední velikosti. Zákon ten měl ovšem jen povahu rámcovou stanově hlavní zásady, jichž doplnění bylo vyhrazeno zákonodárství zemskému. Volnost disposiční byla i mezi živými i pro případ smrti zachována, avšak při posloupnosti zákonné má statek přejíti jen na jediného dědice. Cena statku určí se dohodou účastníků, jinak stanovena jest pozůstalostním soudem, který zároveň může stanoviti úrokovou míru podílů spoludědiců na statku knihovně zajištěných, jakož i lhůtu, do které tyto nesmějí býti vypověděny. Lhůta ta nesmí býti delší tří let. V mezích těchto ustanovení měla pak zemská zákonodárství určiti pojem středního statku, stanovití podrobně pořadí posloupnosti, zejména má-li hlavním dědicem býti jen descendent nebo také jiný příbuzný, či pozůstalý manžel. Dále vyhrazeno bylo zemskému zákonodárství rozhodnutí, má-li za cenu statku vzat býti určitý násobek čistého katastrálního výnosu a má-li přejímateli statku poskytnuto býti nějaké praecipuum, které však nesmí převyšovati jednu třetinu statkové ceny. Konečně bylo zemskému zákonodárství zůstaveno řešiti současně otázku volné dělitelnosti pozemkové tím, že mohlo stanovití zápověd dělitelnosti takových statků a naopak zase hromadění jich v jediném vlastnictví. Tento rámcový zákon říšský byl však zemskými sněmy doplněn jen ve třech zemích, totiž v Tyrolsku (r. 1900), v Korutanech (r. 1903) a konečně v Čechách zemským zákonem ze 7. 8. 1908, č. 68 z. z. Český zákon stanoví nejprve pojem statků střední velikosti, jichž zvláštní dědická posloupnost se týká. Jsou to statky, jichž čistý výnos katastrální jest v hranicích mezi 100 K a 1500 K, jež však mají nejméně 5 ha výměry. Účinnost zákona nastává, neučinil-li vlastník takového statku posledního pořízení, aneb ustanovil-li dědicem právě toho, kdo dle tohoto zákona hlavním dědicem býti má, ježto se předpokládá, že právě tím chtěl statek této zvláštní posloupnosti dědické podrobiti. Statek přechází ve svém celku jen na jediného dědice, při čemž pořad posloupnosti jest tím způsobem stanoven, že muži předcházejí ženám, starší věkem mladším. Není-li descendentů, následuje pozůstalý manžel. Vyloučeny z posloupnosti jsou osoby nezpůsobilé nebo ten, kdo již statek podobný má. Za obapolného souhlasu může nastati i spoluvlastnictví sourozenců. Cena statku určí se dohodou, nedocílí-li se jí, soudem dle volného uvážení po výslechu znalců, avšak tak, aby přejímatel statku mohl hospodářsky obstáti. Jemu poskytuje se také tříletá lhůta k vyplacení podílů spoludědiců, avšak prodal-li neb rozparceloval-li statek do deseti let, jest povinen všechny výhody, jichž převzetím statku nabyl, spoludědicům nahraditi. Při spoluvlastnictví manželů může pozůstalý manžel převzíti statek, jsou-li zde potomci, jen tehdy, vyžaduje-li toho prospěch statku a není-li obavy opětného provdání vdovy. Obmezení volné dělitelnosti takových statků provedeno nebylo.
Jak dalece se tento zákon v praksi osvědčil, jest nesnadno říci se zřetelem k přece jen poměrně krátké době jeho působnosti. Mimo to však praktický význam jeho obmezuje u nás velmi rozšířená instituce výměnku, která jest sice právním jednáním mezi živými a nikoliv pro případ smrti, ale která důsledky svými nahrazuje účel posledního pořízení. Kolník totiž ještě za živa odevzdává statek dospělému synovi, vymiňuje si na doživotí bezplatný byt a určité naturální dávky jakožto starobní zaopatření a tím vyhne se následkům dědické posloupnosti, pokud tato intencím jeho snad neodpovídá. To děje se z pokolení na pokolení a obyčej tento dá se právě vysvětliti snahou po zachování rolnického statku v držení téhož rodu.
Vedle nevhodné dědické posloupnosti mohou to býti konečně nepříznivě působící poměry úvěrní, jež celistvost a trvání středního majetku zemědělského mohou ohrožovati. Jsou to zejména některé právní skutečnosti, které vedou k soustavnému zadlužování půdy a jimiž vzniká t. zv. úvěr držebnostní. Tak zejména zmíněné již zadlužování spoludědickými podíly při rovnodílné dědické posloupnosti, ale i knihovně zajišťované zbytky trhových cen při převodech majetkových. Takovým zadlužováním držebnostním, které nemá účinku úvěru produktivního v tom smyslu, že by jím výnosnost statku v budoucnosti byla zvýšena, ohrožuje se příští hospodářská existence rolníkova, neboť on jest nucen o výnos statku svého děliti se s věřiteli placením jim úroků, ačkoliv výnos středního statku stačí jen k výživě jeho rodiny. Proto péče o zachování středních statků zahrnuje v sobě i opatření, kterými by soustavnému zadlužování zemědělské půdy jednak bylo do budoucnosti čeleno, jednak, pokud takové zadlužení již nastalo, bylo zmírněno neb odstraněno (vybavení dluhové). Preventivním prostředkem proti stoupajícímu zadlužení jest již svrchu řečená účelná, úprava dědické posloupnosti. Mimo to však jest obmezení zadlužitelnosti půdy zvláštním problémem vůbec. Takové obmezení zadlužitelnosti jest opět zjevem historickým, neboť vyskytovalo se již v dobách vázanosti půdy. Zrušením poměru poddanského a zavedením volné dělitelnosti půdy bylo odstraněno, ale v novější době stoupající zadlužení vyvolalo znovu požadavek opětného zavedení hranice zadlužitelnosti. Důvody pro i proti jsou ovšem velmi závažné a otázka sporná a zejména praktické provedení různých návrhů sem spadajících (Stein, Schäffle) potkává se s různými obtížemi. Jednak nesmí býti řešení to příliš mechanické (stanovení určité hranice zadlužitelnosti), jednak nemá býti také na překážku úvěru schopnosti rolníkovy vůbec. Proto obmezuje se úvěrová politika zemědělská obyčejně jen na to, aby úvěr pozemkový, pokud nejde o krátkodobý úvěr provozovací, odpovídal požadavkům výroby zemědělské, pro kterou, v důsledku pozvolných, pravidelných výnosů vhodný jest jen úvěr dlouhodobý, umořitelný, věřitelem nevypověditelný. Úvěr takový nejlíp organisován jest emisními ústavy hypotečními ve formě zástavních listů.
Avšak i nezadlužitelnost lze obcházeti nebo učiniti neúčinnou přípustností nemovité exekuce. Neboť i osobní dluh stává se exekučním zjištěním dluhem hypotečním. Proto s nezadlužitelností bývá spojen i požadavek obmezení neb vyloučení exekuční vykonatelnosti. Při tom ovšem nestačí jen ona hranice, kterou znají moderní exekuční řády pod pojmem t. zv. existenčního minima, nýbrž hranici tu by třeba bylo stanoviti výše, aby chráněn byl před účinky exekuce takový důchod, který odpovídá životní míře rolníkově. Mimo to se jeví záhodno, aby exekuce nebyla připuštěna co do podstaty statku samého, tedy nuceným jeho prodejem, nýbrž jen co do jeho výnosu, tedy pouze nucenou správou. Takovou ochranu proti reální exekuci poskytují t. zv. domoviny (home stead) v americké Unii, čítající výměru 80 až 160 akrů, pokud jsou osadníky skutečně nejméně po dobu pěti let vzdělávány. Podle tohoto vzoru staly se pokusy i v některých státech evropských zavésti takové domoviny (v Rumunsku, Srbsku, Švýcarech, ano i ve Francii t. zv. biens de famille). U nás stal se podobný zajímavý pokus uvedeným již zák. ze dne 30.1. 1920, č. 81 Sb. o přídělu převzaté půdy při pozemkové reformě. Dle něho může býti zabraná půda dávána v příděl těm, kdo na ni sami hodlají hospodařiti, ve výměře 6 až 15 ha jakožto t. zv. rolnické nedíly, jichž zadlužení jest přípustné jen dluhy rentovými za účelem zaplacení náhrady za příděl nebo k účelům investičním nebo spoludědických podílů. Přípustná jest jen nucená správa. Zcizení takového nedílu jest možné jen se svolením pozemkového úřadu, který může ze závažných důvodů nedíl opět zpět vykoupiti. Dědické právo k nedílu jest jen ve prospěch jediného dědice. (Viz heslo Pozemková reforma.)
Nesnadnějším se jeví problém zemědělského zadlužení tam, kde nejde jen o preventivní ochranu před zadlužením budoucím, nýbrž kde se jedná o zmírnění a odstranění zadlužení již nastalého. Prostředkem k tomu účelu směřujícím jest jednak podporování a usnadňování úrokových konversí, zejména účelnými slevami daňovými a přeměnou hypotečních pohledávek neumořitelných v umořitelné. Radikálnější návrhy žádaly o podporu neb přímou účast státu při vybavení dluhovém. Před světovou válkou, kdy problém zadlužení zemědělského byl aktuelnější než nyní, vyskytovaly se různé návrhy v tom směru. Tak Hattingbergův, jenž kladl požadavek, aby úvěr pozemkový vůbec monopolisován byl u zemských ústavů hypotečních. Pak Grabmayrův, jenž žádal podobné opatření při selských středních statcích, čímž by sama sebou dána byla hranice nezadlužitelnosti, oddlužení pak mělo nastati při převodu majetkovém. Dědic nebo kupec mohl by předlužený statek jen tehdy převzíti, když dosavadní dluhy konvertuje na hypoteční banku ve formě pohledávek nevypověditelných a umořitelných a ostatní přebývající dluhy hotově splatí. Na podobných zásadách spočívala osnova vypracovaná kdysi rakouským ministerstvem orby. Dle ní nové zadlužení středních statků díti se mělo rovněž jen úvěrem umořitelným a nevypověditelným. Půlletní výpověď měla býti přípustna jen v mimořádných případech insolvence nebo při liknavosti dlužníka anebo při zhoršení hypotéky. Výjimky z požadavku nevypověditelnosti měly platiti jen pro pohledávky spořitelen a sirotčích pokladen, pak za jistých pro dlužníka výhodných okolností pro pohledávky nízko zúročitelné a příbuzenské. Aby nemohla býti ustanovení ta obcházena zřizováním exekučních práv zástavních pro pohledávky osobní, měla býti sice přípustna immobilární exekuce vkladem vnuceného práva zástavního pro vykonatelné pohledávky, ale v exekuci té buď bylo nutno pokračovati až do provedení prodeje anebo v určité lhůtě měly pohledávky ty proměněny býti v nevypověditelné a umořitelné. Nucený prodej měl však povolen býti jen tehdy, jevila-li se jiná exekuce bezvýslednou. Po prodeji měly všechny dosavadní dluhy býti splaceny anebo proměněny v pohledávky nevypověditelné a umořitelné. Návrh tento však uskutečněn nebyl. Znehodnocení měny ve válce nastalé zatlačilo otázku zemědělského zadlužení značně do pozadí, ježto působilo samočinně k vybavení dluhovému, ale až potrvá opět delší dobu stabilisace měnových poměrů, otázka ta dojista opět nabude důležitosti.
b) Nové tvoření středních statků (vnitřní kolonisace). Daleko obtížnější úkol než zachování středních statků nastává agrární politice tam,kde takových středních statků vůbec není aneb kde jest jich jen malý počet a kde jest tedy třeba znovu je vytvořiti. Neboť tu jde o nové rozdělení dosavadní držby půdy, což se zřetelem k nabytým právům jejich vlastníků spojeno jest za normálních dob s velikými překážkami. Děje se to t. zv. vnitřním osídlováním, to jest získáváním půdy cestou dobrovolných koupí nebo v exekučních dražbách, jest k tomu třeba značných finančních prostředků se strany státu a výsledky bývají dosti skrovné. Takovou osídlovací politiku prováděla zejména Anglie (t. zv. Small Holdings Act) a později také Prusko pomocí zvláštních osídlovacích komisí v krajinách s polským obyvatelstvem, zřizujíc t. z v. rentové statky a usazujíc na nich hlavně německé osadníky, kteří trhovou cenu spláceti měli v trvalé rentě. Účel toho byl ale spíše politickogermanisační než národohospodářský a sociální. Mnohem účinněji může se díti takové vnitřní nové osídlování v dobách mimořádných, poválečných, při politických převratech atd., kdy zákonodárství ovládáno bývá politickým a sociálním radikalismem. který umožňuje provádění dalekosáhlých pozemkových reforem. Také u nás po převratu taková pozemková reforma byla zahájena. (Viz naznačené již heslo o pozemkové reformě).
Literatura.
Stein: „Die drei Fragen des Grundbesitzes und seine Zukunft“, 1881; týž: „Bauerngut und Hufenrecht“, 1882; Bärnreither: „Stammgutsystem und Anerbenrecht in Deutschland“, 1882; Schullern: „Bestiftungszwang und Erbteilungsvorschriften für Bauerngüter“, 1899; Grünberg: „Studien zur österreichischen Agrargeschichte“, 1901; Schäffle: „Die Inkorporation des Hypothekarkredits“, 1883; Vogelsang: „Die Notwendigkeit einer neuen Grundentlastung“, 1880; Grabmayr: „Bodenentschuldung und Verschuldungsgrenze“, 1900; Bráf: „Dva staré návrhy na odklizení dluhů pozemkových“, 1895; Fiedler: „Zemědělská politika“, II., 1899; Rolíček: „Agrární politika“, 1912; Horáček: „Výminek“, 1900; týž: „Politika zemědělská“, 1914; Krejčí: „Učebnice zemědělské politiky“, 1928. Mimo to se látky této dotýkalo také jednání třetího sjezdu čsl. právníků v Bratislavě 1930.
Cyril Horáček st.
Citace:
Kdo zastupuje pozůstalost: přihlášený dědic či tenm kdo smírem pozůstalostní jmění převzal?. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1906, svazek/ročník 15, číslo/sešit 3, s. 161-163.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).