Čís. 1490.Rekurs do usnesení soudu v jazykové otázce není přípustným. (Rozh. ze dne 14. února 1922, R I 186/22.) Do usnesení okresního soudu, jímž na českou žádost dostalo se žadateli německého vyřízení, vznesl žadatel rekurs a dohlédací stížnost, jimž krajský jako rekursní soud vyhověl a uložil okresnímu soudu, by vydal žadateli vyřízení v jazyku českém vzhledem k ustanovení zákona ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. а n., § 1 a 2. Nejvyšší soud vyhověl rekursu prvého soudce, zrušil napadené usnesení a uložil krajskému soudu, by rekurs a dohlédací stížnost odstoupil presidiu tamního krajského soudu k příslušnému vyřízení. Důvody: Podle § 7 jazykového zákona ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n., spory — roz. sporné otázky — o užití jazyka při soudech vyřizují příslušné orgány dohlédací jako věci státní správy odděleně od věci, ve které vzešly. K orgánům dohlédajícím na soudy okresní náleží dle § 74 zák. o soud. zříz. sice sborové soudy prvé stolice a jejich presidenti, avšak věci státní správy vyřizují toliko presidia a nikoli také sborové soudy samy. Poněvadž pak předpis výslovně nařizuje, aby sporné jazykové otázky vyřizovány byly jako věci státní správy, je příslušnost sborového soudu vyloučena a zbývá jen příslušnost presidia. Rekurs ke sborovému soudu nebyl tedy vůbec přípustným, protože otázka jest dle zákonného předpisu vůbec jen předmětem stížnosti dohlédací, a o této neměl si sborový soud rozhodnutí osobovati, nýbrž měl ji jako neprávem naň řízenou dohledacímu orgánu příslušnému k vyřizování otázek správních, tedy presidiu tamního soudu odstoupiti. Bylo tedy tak rozhodnouti jak se stalo (§ 477 čís. 6 a § 514, odst. 2 c. ř. s., § 42 j. n.).