Č. 1040.

Ústavní práva politická: * Ani tenkráte, když v amnestičním výnosu bylo vysloveno, že vzejde-li pochybnost, zda se amnestie na určitý případ vztahuje, nebo že o stížnosti rozhodne s konečnou platností ministr spravedlnosti, není rozhodnutí takové konečné a nevylučuje, aby — když se pokračuje v řízení trestním — rozhodovaly příslušné soudy.
(Nález ze dne 3. prosince 1921 č. 14123.) Věc: Dr. Rudolf T. v C. B. proti ministerstvu spravedlnosti (zast. min. radou Drem Linhartem) stran odepření amnestie.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Na stěžovatele byl podán státním zástupcem v Praze spis obžalovací ze dne 18. ledna 1920 pro přečin podle § 300 tr. z. a přečin dle §§ 488, 491 a 493 tr. z. a dle čl. V. zák. ze 17. prosince 1862 č. 8 ř. z. z r. 1863, spáchaný sepsáním článku »Persekuce rolnictva« a uveřejněním jeho v per. tiskopise »V.«. Než došlo k porotnímu líčení, žádal stěžovatel podáním z 10. prosince 1920 u zemského trestního soudu za přerušení trestního řízení, trvaje na tom, že přečin dle § 300 tr. z. jest činem politickým a že přečin urážky na cti spáchán byl z pohnutek politických, že tudíž pro něho; platí amnestie nařízená vlastnoručním listem presidenta republiky ze dne 27. května 1920.
Když státní zastupitelstvo k žádosti té prohlásilo, že se amnestie uvedená na tyto činy nevztahuje, a stěžovatel byl o tomto prohlášení trestním soudem prostřednictvím příslušného okresního soudu protokolárně vyrozuměn, podal do tohoto prohlášení stížnost. Této stížnosti nebylo naříkaným rozhodnutím vyhověno, poněvadž přečin dle § 300 tr. z. sluší pokládati za čin politický, byl-li spáchán z politických pohnutek; totéž platí o přečinech dle §§ 488, 491 a 493 tr. z. a čl. V. zák. ze 17. prosince 1862 č. 8 ř. z. z r. 1863. Takových pohnutek však v tomto případě není, neboť inkriminovaný útok, který byl učiněn na určitý úřad ze stranictví obviněný, kotvil pouze v nespokojenosti s rozhodnutím soudu.
Stížnost naříká tento výrok pro vadnost řízení a nezákonnost, dovozujíc, 1. že ustanovení amnestičního výnosu, dle něhož ministr spravedlnosti rozhoduje v případech pochybných s konečnou platností, nevylučuje, aby do tohoto rozhodnutí byla podána stížnost na nejvyšší správní soud; 2. že právní názor naříkaného rozhodnutí je mylný, poněvadž jednak dle positivních předpisů, jednak dle literatury přečin dle § 300 tr. z. platí za přečin politický, a z okolností, o kterých důkaz byl nabídnut, by se bylo mohlo dojíti k úsudku, že i urážka na cti vzešla z pohnutek politických, t. j. z pohnutek brojících proti politice vlády naproti rolnictvu; 3. jako vada řízení vytýkáno, že usnesení státního zástupce nebylo se stranou sděleno přímo, nýbrž prostřednictvím soudu, a že nebyly provedeny průvody o okolnostech svědčících tomu, že čin spáchán z pohnutek politických.
Nejvyšší správní soud založil rozhodnutí o této stížnosti na těchto úvahách:
Vlastnoručním listem z 27. května 1920 svědčícím ministru spravedlnosti a ministru národní obrany nařídil president republiky, používaje práva jemu ústavní listinou daného, aby trestní řízení pro trestné činy politické a trestné činy spáchané z pohnutek politických, které čelily proti Československé republice a jejími obyvatelům a byly spáchány do 7. března 1920 včetně, před občanskými a vojenskými soudy nebylo zahájeno a bylo-li již zahájeno, aby bylo zastaveno.
V odst. 4 až 6 tohoto nařízení stanoveno, že vzejde-li pochybnost, vztahuje-li se na určitý případ ustanovení předcházejících odstavců, rozhodne s konečnou platností ministr spravedlnosti, při trestných činech spadajících do příslušnosti vojenských soudů ministr Národní obrany. Těmto ministrům vyhrazeno také konečné rozhodnutí o stížnostech podaných do usnesení odpírajících amnestii. Tuto stížnost nutno podati do osmi dnů ode dne doručení usnesení, jímž amnestie byla odepřena.
Naříkané rozhodnutí jest takovým rozhodnutím, jak je nařízení amnestie má na zřeteli, neboť ministr spravedlnosti rozhodl tu o stížnosti do odepření amnestie, pokládaje se za úřad k judikování o tom povolaný a příslušný a vydává rozhodnutí své za konečné s platností zavazující úřady jiné i soudy. Že tomu tak, jde z doslovu rozhodnutí, z odvodního spisu zdůrazňujícího, že jde o rozhodnutí, »které ministerstvo spravedlnosti vydalo ve smyslu amnestie s konečnou platností«, a poukázáno k tomu zástupcem ministerstva též při veřejném ústním líčení; také stěžovatel pokládá je za takové rozhodnutí a zemský jako trestní soud rozhoduje dne 22. prosince 1920 o návrhu dle § 317 tr. ř. poukázal na to, že rozhodování o abolici přikázáno jest státnímu zastupitelství a ministru spravedlnosti, tomuto s platností konečnou.
Rozhodnutí to neobmezuje se na obor působnosti ministru spravedlnosti organisačními zákony, v trestním řízení pak §em 30 tr. ř. a příslušnými instrukcemi vykázaný, nýbrž zřejmě odvozuje svou příslušnost z nařízení o amnestii.
Není pochyby, že amnestie presidentem republiky nařízená musí býti provedena a že osoba, u které jsou splněny předpoklady, za kterých amnestie jest dána, má subjektivní nárok, aby se stala amnestie účastnou.
Subjektivní právo to však je vymezeno obsahem amnestie, vyčerpáno tedy nárokem, aby pro čin abolice účastný nebylo stíhání zahájeno, a bylo-li zahájeno, aby v něm nebylo pokračováno. V konkrétním případě mel tedy stěžovatel právní nárok, aby následkem amnestie bylo upuštěno od obžaloby a trestní řízení bylo zastaveno — a mohl pokračování v trestním řízení pokládati za porušení práva, které mu dle jeho náhledu amnestií vzešlo.
Maje zkoumati zákonnost naříkaného rozhodnutí, musel nejvyšší správní soud nejprve uvážiti, zdali ministr spravedlnosti jest povolán judikovati o tom, zdali se amnestie na určitý případ vztahuje.
V ohledu tom hleděl nejvyšší správní soud k ustanovení §§ 64, odst. 11 a 103 ústavní listiny, dle kterých presidentu republiky přísluší právo udíleti amnestii, zejména — s vyloučením trestních činů soukromě žalovatelných — nařizovati, aby soudní trestní řízení nebylo zahajováno nebo nebylo v něm pokračováno. Trestní řád ve znění zák. z 18. prosince 1919 č. 1 sb. z. a n. z r. 1920 pojal v § 2, posl. odst. toto právo presidenta republiky jako normu trestního řízení tím, že prohlašuje, že veřejná žaloba pomíjí, nařídí-li president republiky, aby pro nějaký trestný čin nebylo řízení zavedeno nebo aby zavedené řízení bylo zastaveno, a uznal tím abolici pro celé trestní řízení až do pravoplatného rozsudku jako skutečnost vylučující trestní stíhání pro činy, u kterých předpoklady abolice jsou splněny.
Způsob, jakým abolice má býti provedena, a úřady, které jsou povolány k provedení jejímu, ustanovuje také trestní řád, jehož předpisy platí, dokud zákonem nebudou změněny (srov. § 55 úst. list. a § 1 ústav. z. ze dne 9. dubna 1920 č. 293 sb. z. a n.). Předpisy trestního řádu nařízením amnestie nechtěly a nemohly býti dotknuty.
Při abolici jest státní zástupce v případech, o kterých sezná, že jsou abolice účastný, povinen buď z moci úřední bud na žádost podezřelého neb obviněného, po případě obžalovaného prohlásiti u soudu, že nenalézá příčiny k dalšímu stíhání, načež soud stíhání již zahájené zastaví. Neučiní-li tak státní zástupce, jest ovšem obviněnému volno dovolati se nadřízeného úřadu dozorčího.
Pokud v tomto dosahu ministr spravedlnosti, třeba na návrh strany, aby užito bylo práva dozorčího, vysloví, že následkem amnestie nemá býti v stíhání trestním pokračováno, jest takové prohlášení závazné pro státní zastupitelství a strana může se ho dovolati a jest ve svém právním nároku na abolici uspokojena.
Když však úřad k zahájení stíhání neb k pokračování v něm povolaný, po případě ministr spravedlnosti jako nadřízený úřad dozorčí prohlásí, že dle jeho názoru abolice na určitý čin nemá platnosti a odmítne návrh, aby upustil od dalšího stíhání, není dle trestního řádu ještě upotřebení abolice na ten který případ vyloučeno, nýbrž nastoupí pravomoc soudu trestního.
Dle toho, jak daleko trestní řízení pokročilo, může obviněný překážku dalšího stíhání nastalou abolici uplatniti námitkou proti spisu obžalovacímu a soud II. stolice musí samostatně uvážiti, lze-li abolice na ten který případ upotřebiti, a shledá-li, že předpoklady jsou dány, dle § 213, odst. 3 tr. ř. obžalobu odmítnouti. Též při hlavním líčení může obžalovaný nárok ten provésti a soud má dle § 259, odst. 2 tr. ř., při věcech náležejících před porotu dle § 317 tr. ř. povinnost, aby obžalovaného sprostil obžaloby, shledá-li, že stíhání následkem abolice jest vyloučeno. Také proti rozsudku odsuzujícímu lze zmateční stížností dle § 281 č. 9 lit. b), po případě dle § 344 č. 10 lit. b) tr. ř. uplatniti zmatečnost rozsudku z důvodu, že výrokem soudu o tom, zdali stíhání pro čin trestní jest vyloučeno, zákon v § 2 tr. ř., pokud se týče abolice na základě zákona nařízená byly porušeny. Soudy v úsudku tom jsou samostatný a nejsou a nemohou býti vázány názorem žalobce nebo úřadu jemu nadřízeného.
Z úvah těch jde, že v otázce, má-li býti přes abolici v trestním řízení pokračováno, ministr spravedlnosti není příslušným, aby s konečnou platností rozhodl o tom, vztahuje-li se na určitý případ ustanovení o amnestii, nýbrž, že konečné rozhodování o tom vyhrazeno zákonem řádným soudům trestním.
Rozhodnutí naříkané není, jak shora provedeno, vydáno v mezích působnosti ministru spravedlnosti zákonem (trestním řádem) přikázané, jeví se proto rozhodnutím správního úřadu, který však pro svou příslušnost k takovému rozhodování nemá opory v zákonu, pročež rozhodnutí to, byvši vydáno úřadem nepříslušným, jako zmatečné muselo býti zrušeno.
Tímto odpadá rozhodování o ostatních námitkách stížnosti.

Citace:

č. 1040. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 995-998.