Č. 696.Úřednictvo státní: * Nárok na zařazení do hodnostních tříd úřednických nemají ti kancelářští oficianti a pomocníci, u nichž dne 26. února 1919 nejsou splněny veškery podmínky § 1 zák. z 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n. Nemají tedy nároku takového ti oficianti a pomocníci, kteří teprve po 26. únoru 1919 dovrší předepsanou nejmenší dobu služební a rovněž ne ti, kteří teprve po 26. únoru 1919 do služby takové vstoupili, třeba by jim při jejich ustanovení započítána byla dostatečně dlouhá doba služební z jejich dřívějšího stejnorodého zaměstnání.(Nález ze dne 7. února 1921 č. 10219/20.) Věc: Ladislav M. na Smíchově proti ministerstvu spravedlnosti v Praze o zařazení do 9. hodnostní a platové třídy státních úředníků.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Stěžovatel byl koncem září 1913 na svou žádost dán jako kancelářský oficiant obchodního soudu v Praze pro churavost do výslužby s celkovou účastenskou dobou 28 roků 8 měsíců 12 dní.V roce 1916 ucházel se marně o přijetí do svého dřívějšího postavení a teprve v r. 1919 byl na novou žádost, když bylo lékařsky potvrzeno, že jest služby opět schopen, usnesením vrchního soudu zemského v Praze ze dne 26. srpna 1919 na základě nařízení vešk. min. z 25. ledna 1914 č. 21 ř. z. ustanoven kancelářským oficiantem justiční správy a vykonal v této své vlastnosti dne 8. září 1919 předepsaný slib. Roční plat vyměřen mu s ohledem na celkovou službu jeho ve smyslu § 12 cit. nař. dle § 8 nař. penízem 2550 K, odpovídajícím 9. tř. služebního stáří (služební doba přes 27 let do 30 let).Pozdější žádosti jeho, aby byl dle zákona z 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n. zařazen do 9. hodnostní třídy kancelářských úředníků, presidium vrchního soudu zemského výnosem ze dne 29. října 1920 nevyhovělo, protože v den účinnosti zákona toho, t. j. dne 26. února 1919 nebyl v činné službě soudní.Ministerstvo spravedlnosti pak naříkaným rozhodnutím stížnost jeho do tohoto vyřízení zamítlo...Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost podané uvažoval nejvyšší správní soud takto:Nehledíc k pohnutkám, které vedly k jeho vydání, jest zákon ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. z. a n. již dle svého znění předpisem vysloveně výjimečným, vydaným na prospěch jen určité dočasné skupiny kancelářských oficiantů a pomocníků obého pohlaví, kteří se mohli v den zákonem stanovený vykázati splněním předepsaných podmínek. Tomu nasvědčuje jasně zejména slůvko »dnes« v § 1 zák., kterým byl definitivně vymezen okruh oprávněných tou měrou, že by bylo bývalo hned po vyhlášení zákona možno zjistiti přesně i jejich jména soupisem u úřadů a ústavů v cit. § vyjmenovaných, kdyby toho bylo bývalo potřebí.Že šlo o akci pouze na prospěch zaměstnanců aktivních, je z celého doslovu zákona nade vši pochybnost patrno. Ježto pak zákon nabyl účinnosti dnem vyhlášení, t. j. dnem 26. února 1919, nutno tento den považovati za rozhodný a mohli tedy dle zákona činiti nárok na zařazení do úřednických tříd hodnostních a platových jen ti aktivní zaměstnanci státních úřadů a ústavů z řady kancelářských vrchních oficiantů, oficiantů a pomocníků obého pohlaví, podrobených nařízení vešk. min. ze dne 25. ledna 1914 č. 21 ř. z., kteří měli dne 26. února 1919 určitou nejmenší dobu služební. Aby nastal pro toho kterého zaměstnance účinek zákonem zamýšlený, musily býti splněny současně všecky naznačené podmínky a nemůže proto býti pochyby o tom, že zákon nebylo lze uplatniti, scházela-li v rozhodný den i jen jediná z nich. Nemůže-li se dobrodiní zákona dovolávati ani ten, kdo teprve po 26. únoru 1919 dovršil vyžadovanou nejmenší dobu služební, i když byl již dne 26. února 1919 v činné službě, tím méně se ho stává účastným ten, kdo v kritický den nebyl vůbec v aktivní službě jako kancelářský vrchní oficiant, oficiant nebo pomocník u státních úřadů neb ústavů, nýbrž teprve později do služby takové vstoupil, třebaže mu byla při jeho ustanovení započítána dostatečně dlouhá doba služební z jeho dřívějšího stejnorodého zaměstnání.Reaktivací samotnou nenabyl stěžovatel výhod přiznaných kancelářským oficiantům a pomocníkům v zákoně ze dne 18. února 1919 jednak proto, že z listiny ustanovovací, ke spisům připojené, nic takového vyvoditi se nedá — šloť dle ní o zcela samostatné založení poměru služebního, který teprve složením slibu pokládal se za uzavřený, a započítání dřívější doby služební stalo se jedině k účelům výměry platů ve smyslu § 12 min. nař. ze dne 25. ledna 1914 č. 21 ř. z. — jednak z té příčiny, že zákon zmíněný nestanovil výslovné odchylky od zásady v něm uplatněné a výše objasněné na prospěch osob reaktivovaných po 26. únoru 1919 a jako předpis specielní nesmí býti extensivně vykládán.Tvrzení stěžovatelovo, že reaktivace pensionovaných znamená plnou restituci všeho, co reaktivovanému z dřívější jeho činné služby na právech vzrostlo, postrádá všeliké váhy, neboť z činné služby stěžovatelovy, která se skončila již roku 1913 (§ 31 cit. min. nař.), nevzešel mu přece ještě nárok na zařazení do úřednické třídy hodnostní a platové, jenž byl normován vůbec teprve zákonem z 18. února 1919 a to pouze na prospěch určité části kancelářských oficiantů a pomocníků.Slovo »dnes« v zákoně zvolené neznačí — jak se stěžovatel domnívá — pouze termín, do kterého musilo býti vyslouženo nejméně 7 let (resp. 4 léta), nýbrž jest určením časovým, dle kterého nutno posuzovati všecky podmínky pro zařazení do tříd úřednických nezbytné, a k těm náleží, jak již odůvodněno, i činná služba. Tato podmínka u stěžovatele splněna nebyla a nevzešel mu proto nárok na výhody ciť. zákonem stanovené.Stížnost je dle toho bezdůvodná a bylo ji zamítnouti.Otázkou, zda by tu snad byly pro příznivé vyřízení žádosti stěžovatelovy důvody ekvity, nemohl se nejvyšší správní soud zabývati.