Č. 9208.

Zemědělství. — Řízení správní (Slovensko): Jsou administrativní úřady příslušný rozhodovati spory o zaopatřovací požitky zemědělských zaměstnanců podle zák. čl. XLV:1907?
(Nález ze dne 21. dubna 1931 č. 6265.)
Prejudikatura: Boh. A 3593/24.
Věc: Likvidační komise církevních majetků na Slov. v Bratislavě proti zemskému úřadu v Bratislavě (rada pol. správy Dr. Rud. Kratochvíl) o odpočivné požitky zaměstnanců na církevních statcích.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: V řízení administrativním domáhali se býv. zaměstnanci primaciálného statku v B., a to Josef Š., Michal H., Jan Ž., Frant. T., Jan T., Alexandr T., Frant. H. a Michal P. — dnešní zúčastněné strany — toho, aby správa katolických církevních velkostatků na Slov. byla uznána povinnou platiti jim zaopatřovací požitky ve výši jimi požadované, ježto Likvidační komisí pro správu cirk. majetků na Slov. byli dáni do trvalé výslužby toliko s ročním milodarem, ačkoli podle služební pragmatiky (oběžník Centrální správy katolických církevních velkostatků v Bratislavě z 28. července 1922) jim měly býti vyměřeny odpočivné požitky ve výši jimi požadované.
Žádosti byly okr. úřadem ve St. Ďale odmítnuty a žadatelé se svými nároky odkázáni na řádný soud. K odvolání zúčastněných stran byla však uvedená rozhodnutí I. stolice nař. rozhodnutími zrušena a okresnímu úřadu bylo uloženo, aby o nárocích odvolatelů rozhodl. Rozhodnutí tato jsou v podstatě odůvodněna tím, že odvolatelé uplatňují nárok na zaopatřovací požitky a sice na základě oběžníku Centrální správy katolických církevních velkostatků z 28. července 1922, který v 3. odstavci od konce stanoví, že dotyčná úprava má býti všem zaměstnancům nejdéle do 1. srpna 1922 vyhlášena a s nimi v tomto smysle jako smlouva uzavřena, při čemž všichni zaměstnanci, kteří by se zdráhali úpravu tuto přijati, se mají považovati za vypovězené. Podle nař. rozhodnutí cit. oběžník obsahuje ustanovení týkající se zaopatřovacích požitků všech zřízenců, a jest tedy v oběžníku tom spatřovati návrh služební smlouvy, který přijetím se strany zřízence se stává perfektní smlouvou. Uplatňují-li tedy odvolatelé nárok na zaopatřovací požitky na základě zmíněného oběžníku, činí projev, že taková smlouva s nimi byla uzavřena. Otázku, zda tato úmluva jest správná a platně uzavřená, či zda jest v rozporu s předpisem § 4 odst. 2 zák. čl. XLV:1907 a otázku, zda odvolatelům na základě této smlouvy pensijní požitky příslušejí a jaké, má právo po řádném vyšetření věci rozhodnouti okresní úřad.
O stížnostech uvažoval nss takto: —
Na sporu jest jediná otázka, zda o nárocích zúčastněnými stranami na správní úřad vznesených přísluší rozhodovati úřadům správním. Stížnosti nepopírají, že subjektem uplatňovaných nároků v daném případě byla hospodářská čeleď ve smyslu zák. čl. XLV:1907, popírají však příslušnost správních úřadů k rozhodování těmito námitkami: 1. Veškery spory ze služební smlouvy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci vzniklé spadají podle § 1 bodu e) zák. čl. I:1911 zásadně do příslušnosti okresního soudu; výjimka z této zásady musí prý býti stanovena zákonem a zák. čl. XLV:1907 stanoví výjimku takovou ve prospěch úřadů administrativních toliko ve příčině aktivních požitků čeledi a ve příčině nároků na odškodné v případě bezprávného propuštění (cit. §§ 13 a násl., 40 a násl., 62 a 63), tedy ve příčině sporů z trvajícího služebního poměru nebo o následcích bezprávného propuštění, kdežto v daném případě prý se jedná o pensijní nároky hospodářské čeledi, všichni zúčastnění zaměstnanci prý dostali řádnou výpověď (cit. § 42 zák. čl. XLV:1907), nestojí tedy již ve službách st-lky a nemůže proto na ně býti použito předpisů týkajících se trvajícího služebního poměru. 2. V daném případě nejedná se také o odškodné podle §§ 17 a 48 cit. zák. čl., ježto zúčastnění zaměstnanci uplatňují jen nárok na pensi a nikoli na odškodné. 3. Podle §§ 62 a 63 cit. zák. čl. spadá řešení sporů opírajících se o zák. čl. XLV:1907, jejichž hodnota převyšuje 100 Kč, do působnosti řádných soudů, a v daném případě hodnota sporu převyšuje obnos 100 Kč. Konečně poznamenávají stížnosti, že zemský úřad v Bratislavě v jiném případě rozhodl jinak, vysloviv, že adm. úřady nejsou příslušný rozhodovati o nárocích na pensijní požitky podle zák. čl. XLV:1907.
O námitkách těchto uvážil nss:
Podle § 62 zák. čl. XLV:1907 spadá do oboru působnosti administrativních úřadů takové úřední řízení, které se stane potřebným v oněch záležitostech, které jsou — mimo jiné zákony tam citované — upraveny tímto zákonem, t. j. zák. článkem XLV:1907, čítajíc v to i trestní soudnictví v přestupkových záležitostech a řešení náhradních nároků nepřevyšujících na osobu 100 Kč. Podle toho spadá rozhodování o všech záležitostech, upravených zák. článkem XLV:1907 zásadně do kompetence úřadů správních a nebyla by tedy sama o sobě rozhodnou ani okolnost, že nejde o odškodné podle §§ 17 a 48 cit. zák. čl. (námitka ad 2). Jedinou výjimku ve prospěch řádných soudů stanoví § 63 ve příčině náhradních nároků, které na osobu převyšují obnos 100 Kč. Podle názoru, který vyslovil nss v nál. Boh. A 3593/24, však náhradními nároky, o kterých přísluší — přesahují-li na osobu 100 Kč — podle §§ 62 a 63 zák. čl. XLV:1907 rozhodovati řádným soudům, sluší rozuměti toliko nároky na náhradu útrat a způsobených škod, nikoli však i nároky na splnění smluvních závazků. Na názoru tom trvá nss i v případě dnešním. Ježto tedy nikoli všecky spory opírající se o zákonný čl. XLV:1907, když jejich hodnota přesahuje na osobu 100 Kč, nýbrž naopak jenom spory o náhradu útrat a způsobených škod — přesahují-li tyto na osobu 100 Kč — spadají do příslušnosti řádných soudů, a v daném případě o takovou věc nejde, jest námitka ad 3. bezdůvodná.
Jde pak ještě o to, zda nař. rozhodnutím bylo rozhodnuto o záležitosti, kterou lze kvalifikovati jako záležitost upravenou zák. čl. XLV:1907. Žal. úřad má za to, že jde o takovou věc, ježto zúčastnění zaměstnanci svůj tvrzený nárok opírají o služební smlouvu sjednanou podle § 4 odst. 1 zák. čl. XLV:1907. Stojí tedy žal. úřad na stanovisku, že jde o nároky dovozované ze služební smlouvy, která byla uzavřena podle zák. čl. XLV:1907, tedy o záležitost upravenou citovaným zák. článkem, a že podle § 62 cit. zák. čl. řešení sporné věci spadá do příslušnosti úřadů správních. Při tom však úřad otázky, zda smlouva, jíž se zúčastnění zaměstnanci dovolávají, jest platně uzavřena, zda jest správná, zda není v rozporu s ustanovením § 4 odst. 2 cit. zák. čl., a zda zúčastněným zaměstnancům z této smlouvy tvrzené jimi nároky na pensijní požitky skutečně příslušejí čili nic, vůbec neřešil, nýbrž vyslovil, že otázky tyto má po řádném vyšetření věci rozhodnouti okr. úřad.
Materielní obsah nař. rozhodnutí se tedy omezuje na výrok, že kompetence okr. úřadu k rozhodování jest dána již pouhým tvrzením, že o úpravě odpočivných požitků uzavřena byla služební smlouva podle zák. čl. XLV:1907, aniž se žal. úřad pouštěl do rozboru otázek, zda smlouva taková vzhledem k předpisům cit. zák. čl. může obstáti, a zda nároky zúčastněných stran v ní mají dostatečnou oporu. O všech těchto otázkách má rozhodnouti teprve okresní úřad. Ježto pak zák. čl. XLV:1907 obsahuje i předpisy o tom, jak uzavírati jest služební smlouvy a v jakých mezích se může pohybovati materielní obsah smluv takových (arg. §§ 4, 5, 7, 8 a j.), nelze pochybovati o tom, že otázky, o kterých má okr. úřad rozhodnouti, jsou záležitostmi, které jsou upraveny cit. zák. článkem, a jest pak příslušnost úřadů správních podle § 62 cit. zák. čl. dána.
Námitka ad 1. chápe tedy nesprávně obsah nař. rozhodnutí, brojíc proti výrokům, kterých žal. úřad dosud neučinil. Míjí se proto stížnosti svého cíle a nelze ani námitku ad 1. uznati důvodnou.

Citace:

č. 9208. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 743-746.