NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 9024.

Zaměstnanci veřejní: * Vyhoví-li obec žádosti svého úředníka o zaslání služného poštou, splní svou veřejnoprávní povinnost, vyplatiti mu služné, pokud tomu nebrání výslovný předpis, jen tehdy, zachová-li při zasílání způsob, žadatelem určený.
(Nález ze dne 31. ledna 1931 č. 16326/30).
Věc: Dr. František H. v T. proti zemskému správnímu výboru v Praze o výplatu služného.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l, ředitel městských úřadů v T., měl v roce 1922 mimořádnou dovolenou, již z části trávil ve Swinnemünde v Německu. Poštovním lístkem z 28. července 1922, adresovaným městskému úřadu (pro městský důchod) v T., žádal, aby mu bylo opětně pod uvedenou adresou zasláno nejblíže příští služné, opět jako »peněžité psaní«. Městský důchodní K., vyhovuje tomuto přání st-lovu, vyzvedl pro něj v městském důchodě jeho služné na měsíc srpen 1922 v částce 3191 Kč a chtěl je skutečně poslati st-li jako peněžní dopis. Leč poštovní úřad odepřel zásilku tu přijati, poněvadž v tu dobu bylo zakázáno posílati do Německa větší částky než 94 Kč denně. Proto poslal důchodní K. uvedenou částku po městském zřízenci do filiálky Živn. banky v T. s tím, aby banka zaslání peněz obstarala. Poněvadž také pro poukazování bankou platila tehdy určitá obmezení, vyžádala si banka od zmíněného zřízence písemné svolení, že může odevzdaný jí obnos poukázati st-li v říšskoněmeckých markách. Když svolení to dostala, poukázala skutečně st-li shora uvedený obnos v markách, a že tak učinila, oznámila přípisem městskému úřadu v T., jenž to vzal na vědomí. Když st-li měl příslušný obnos ve Swinnemünde býti vyplacen, seznal, že zatím následkem prudkého poklesu marky ztratil na valutě v poměru k čsl. koruně asi 1000 Kč, pročež jej odepřel přijmouti, a že tak učinil, sdělil jak měst. úřadu i Živn. bance. Během sporů z toho vzešlých zůstala částka ta ležeti na poště, až konečně následkem dalšího poklesu marky stala se vůbec bezcennou.
St-l žádal pak opětovně obec T., aby mu vyplatila služné za srpen 1922, jehož hořejší výplatu neuznával za platnou, resp. aby mu nahradila utrpěnou škodu. Městská rada se opětně usnesla, žádosti jeho nevyhověti, a když st-l se domáhal dozorčího zakročení zsv-u, byl osk-í v T. a pak i zsv-em v Praze poukázán na pořad práva soukromého, ježto prý obec, zasílajíc st-li jeho služné, nejednala již jako úřad vykonávající impérium, nýbrž jako mandatář, st-lem k tomu zmocněný. Leč ani žaloba st-lem podaná neměla úspěchu, neboť byla nejprve okr. soudem a na to i kraj. soudem v T. odmítnuta pro nepříslušnost soudů jako nepřípustná. Posléz řečený soud vzal za prokázáno, že obec neobdržela od st-le nějakého soukromoprávního mandátu k zaslání služného, takže na sporu byla jen otázka, zda st-li bylo řádně vyplaceno služné, příslušející mu jako obecnímu úředníku, o kteréžto otázce náleží podle § 40 zák. č. 443/19 rozhodovati pořadem instancí samosprávných.
Domáhal se proto st-l opětně na obci výplaty svého služného za srpen 1922, tentokráte stížností k městskému zastupitelstvu, to však stížnosti jeho ve schůzi z 26. května 1926 nevyhovělo, a také další jeho odvolání byla v cestě instanční, posléze nař. rozhodnutím zamítnuta, v podstatě z těchto úvah: »Obec své povinnosti služebního pána vyplatili služební požitky st-li jako svému úředníku plně dostála již tím, že příslušný plat měla v kritické době, t. j. 1. srpna 1922 u své pokladny pro něho k disposici. Zasílati peníze za svým úředníkem, který byl v cizině, obec jako služební pán povinna nebyla, neboť takováto povinnost obci ani zákonem není uložena, ani z nějakého vlastního usnesení obce, jak bylo zjištěno, se nepodává. Služební řád pro obecní zaměstnance, resp. dekret Dra H. také neobsahuje žádného ustanovení, z něhož by mohl dovodili povinnost obce, aby za ním splatné služné do ciziny zasílala, tím méně pak, aby tak učinila určitým způsobem, st-lem požadovaným. Taková povinnost obce dala by se tudíž dovoditi pouze tehdy, kdyby obec nějakou soukromoprávní (mandátní) smlouvou příslušný závazek na se vzala. Že zde nebylo ani mandátní smlouvy mezi obcí a st-lem, bylo zjištěno příslušným řízením soudním, a v konečném usnesení kraj. soudu v T. ze 7. listopadu 1923 bylo vysloveno, že lze zde mluviti jen o zvláštním poměru smluvním mezi žalobcem a důchodním K., nikoliv však mezi žalobcem a obcí, neboť obec jako taková žádných závazků o zasílání služného vůči žalobci nepřevzala. Pokud tím bylo rozhodnuto o otázkách soukromoprávních, je zsv výrokem úřadů soudních vázán. Vybral-li tedy důchodní K. peníze z obecní pokladny pro Dra H., nečinil tak z nějakého veřejnoprávního titulu, resp. z příkazu příslušného obecního orgánu, nýbrž jako soukromý zmocněnec Dra H. a obec nemohla proti tomu nic namítati, kdyžtě Dr. H. svými žádostmi na důchodního K. se sám obracel a proti vybírání svého platu důchodním K. v minulých měsících nic nenamítal. Zaslal-li st-l mimo to i několik žádostí, resp. připomínek o zaslání peněz i na městský, resp. důchodenský úřad, nemění tato okolnost na věci nic, když obec — jak svrchu dovoženo — k nim přihlížeti nebyla nijak povinna a nějaké závazky veřejnoprávní z nich obci vůči Dru H. vůbec vzniknouti nemohly. Tím méně pak lze zde mluviti o veřejnoprávním závazku obce, vyplatili opětně Dru H. jeho služné, když peníze, které soukromý zmocněnec st-lův za ním zaslal, v důsledku valutových poměrů, nezachování příkazů st-lových a nepřijetí zaslané částky st-lem, přišly na zmar, neboť způsob, jímž peníze měly býti za st-lem zaslány, byl věci zmocněnce st-lova K. a nikoliv věcí obce, jež neměla povinnosti o to se starati, resp. příkazy Dra v tomto směru zachovávati a také sama žádného příkazu v tomto směru nedala. Ježto tudíž veřejnoprávní závazek obce k opětnému vyplácení požadovaného služného nebyl shledán, byla stížnost jako bezdůvodná zamítnuta«.
Stížnost podaná k nss tvrdí, že se st-l obrátil svou žádostí na městský úřad (městský důchod) jako na úřad obce a že také důchodní K. zasílal mu plat jménem obce jako její důchodní. Zmocnění důchodního jednati v tom směru za obec je kryta důchodenskou instrukcí a byl prý ostatně K. zmocněn výslovně i náměstkem starostovým, aby peníze st-li zaslal. Jednala-li však obec svým důchodním, musí nésti i důsledky jednání toho a byla povinna vyplatiti služné způsobem v žádosti uvedeným. Ježto způsob ten nedodržela, nebylo služné st-li vyplaceno a má prý st-1 nárok na ně. Dovolává-li se žal. úřad rozsudku soudu, je prý odkaz ten nepřípadný, neboť soud o meritu sporu nejednal a nemůže prý proto jeho výrok vázati žal. úřad.
Nss uznal stížnost důvodnou.
Usnesením kraj. soudu v T. ze 7. listopadu 1925 bylo toliko vysloveno, že žaloba, kterou podal st-l na obec T., a v níž se domáhal, aby mu služné jeho za měsíc srpen 1922 vyplatila, nenáleží na pořad práva. Jen tato otázka byla a mohla býti předmětem judikátní činnosti soudu a jen výrok tohoto předmětu se týkající mohl vejiti v moc práva, případně i s účinkem pro žal. úřad. Dalo by se tedy za okolností mluviti o tom, že pro žal. úřad bylo shora řečeným výrokem soudu závazně rozhodnuto, že soudy nejsou příslušný k rozhodování o žalobě st-lově a že mezi tímto a obcí nebyla uzavřena o výplatě jeho služného za srpen 1922 soukromoprávní dohoda. Více však z onoho usnesení soudního pro žal. úřad závazným býti nemohlo, tedy ani ne ona část důvodů, ve které soud k vůli odůvodnění, že nebylo tu soukromé úmluvy mezi st-lem a obcí, snaží se dovoditi, že taková úmluva byla uzavřena mezi st-lem a důchodním K. Hodnotil proto žal. úřad nesprávně po stránce právní dosah řečeného soudního výroku, domníval-li se, že bylo v něm závazně rozhodnuto o tom, že byl ve příčině zaslání služného st-li do Německa toliko soukromokrávní poměr mezi důchodním K. a st-lem, resp. že byl prv jmenovaný jeho zmocněncem. Nelze tedy ze soudního usnesení nic čerpati pro řešení sporné otázky, a je nař. rozhodnutí právně mylné, pokud se ho dovolává jako závazného výroku.
Leč nař. rozhodnutí neobstojí po právu ani v ostatním svém právním názoru.
Podle §§ 2 a 40 odst. 1 zák. č. 443/19 je služební poměr mezi obcí a jejím úřednictvem veřejnoprávním poměrem služebním a nesou tedy veškeré vztahy mezi obcí a úředníkem z poměru toho vyplývající charakter poměru veřejnoprávního. Podle § 19 cit. zák. má obecní úředník vůči obci veřejnoprávní nárok na plat, a odpovídá tomuto nároku korelátní povinnost obce poskytnouti svému úředníku zákonný plat, t. j. plat, odpovídající nejenom co do výše zákonu, nýbrž i plat v zákonném platidle, čili vzhledem k zák. č. 187/19 plat v čsl. korunách. Vyplývá z povahy věci a nepotřebuje proto bližšího odůvodnění, že je-li povinností obce jako služebního pána, poskytnouti svému úředníku služné, musí míti služné to připraveno v den splatnosti u své pokladny. Leč tím, že má služné připraveno, není ještě vyčerpán obsah její povinnosti ve příčině poskytnutí platu. Té se zhostí teprve výplatou služného oprávněnému resp. jeho splnomocněnému zástupci. Způsob výplaty může býti různý a není v zásadě vyloučena ani výplata poštou. Nemá proto žal. úřad pravdu, vychází-li ze zásadního hlediska, že obec se zhostila povinnosti poskytnouti st-li služné již tím, že měla služné to v den splatnosti připraveno a že již proto nemohla míti veřejnoprávní povinnost, aby služné st-li zaslala.
Podle §§ 1 a 50 instrukce pro důchodenský úřad města T. je důchodenský úřad města toho samostatným vykonávajícím orgánem obecního představenstva a nesmí se žádný výdej peněz státi bez písemné poukázky představenstva obce. Podle § 54 cit. instrukce je výdej peněz .... výhradnou povinností důchodního města T. a je důchodní vázán při každé výplatě na spoluvědomost likvidujícího úředníka. Z předpisů těch vysvítá nade vši pochybnost jasně, že obec T. obstarává výplatu svých peněžních závazků svým důchodenským úřadem a že je úřad ten platným předpisem v tom směru zmocněn, aby prováděl výplatu výdajů obecních jako její výkonný orgán. Sluší proto vzhledem k ustanovení § 32 obec. zříz. a § 9 zák. č. 35/1908 z. z. česk. míti za to, že jedná důchodenský úřad v této relaci za obec a jejím jménem, jakož i že výplaty jím provedené jsou výplatami obce. Zachová-li při tom důchodní jako representant důchodenského úřadu postup služebními předpisy předepsaný, je pro otázku řádnosti výplaty nerozhodné. Směrodatným je toliko fakt výplaty.
Jak patrno ze spisů, žádal st-l poštovním lístkem z 26. června 1922, adresovaným městskému důchodenskému úřadu v T., o zaslání svého služného takto: »Možno-li, zašlete mi gáži nejblíže příští, také co mám státi na požitcích dosavadních (místní školní rady, nemocnice), na adresu Swinnemünde (Seebad) Deutschland, poste restante, ale jako peněžní psaní zapečetěné koruny, neboť poukázkou by přišlo mnohem méně«. Poštovním lístkem z 28. července 1922, adresovaným »Městský úřad (pro městský důchod) Tábor« žádal st-l opětně o zaslání služného za srpen těmito slovy: »Dlím stále ještě ve Swinnemünde a prosím, abyste mi sem opětně pod níže uvedenou adresou zaslali nejblíže příští služné opět jako peněžité psaní. Je-li to jen trochu možné, prosím odevzdejte to na poštu hned 1. srpna«.
Ze souvislosti těchto dvou písemných projevů vůle st-lovy vysvítá, % že žádal st-l o zaslání služného i za měsíc srpen 1922 peněžním dopisem v čsl. korunách a že tedy udal určitý způsob výplaty služného. V nedostatku jakékoli positivní normy nemusila ovšem obec přistoupí ti na tento způsob výplaty a mohla ji odepříti v řečené formě. Přikročila-li však v osobě důchodního, jako svého orgánu, pověřeného služebním řádem obstaráváním výplaty peněz za obec, a tedy i služného úřednictvu obce, k zaslání služného st-li poštou, převzala tím veřejnoprávní povinnost výplaty služného touto formou a byla povinna podle toho, co pověděno nahoře, zaslati služné peněžním dopisem v čsl. korunách. Jen za tohoto předpokladu bylo služné za měsíc srpen 1922 st-li řádně vyplaceno. Při tom je zcela bez významu, opatřil-li si důchodní, který výplatu služného obstaral, k tomu schválení resp. zmocnění representace obecní čili nikoli. Tato skutečnost by mohla mí ti význam jen s hlediska zodpovědnosti důchodního vůči obci jako svému služebnímu pánu, nemůže však přijití v úvahu při řešení otázky, zhostila-li se obec své povinnosti, vyplatiti st-li za měsíc srpen 1922 služné v čsl. korunách.
Podle spisů neodeslal resp. nedal odeslati důchodenský úřad obce (důchodní K.) st-lovo služné za měsíc srpen 1922 v čsl. korunách, a není proto závěr žal. úřadu o tom, že se obec zhostila své povinnosti, vyplatiti st-li za měsíc ten služné ve shodě s platným právem. Nebylo-li však st-li vyplaceno služné za měsíc srpen 1922, nemohl žal. úřad právem vysloviti, že obec nemá veřejnoprávní povinnosti k opětovnému vyplacení jeho, a je opačný názor jeho právně mylný.
Slušelo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9024. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 310-314.