NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 143.

»Při krádeži přistižen« (§ 174 I. b) tr. z.) byl zloděj, i když byv po dokonané krádeži přistižen při odnášení ukradené věci, dokud tato nebyla dopravena v bezpečí.
Na rozdíl od § 188 a) nevyžaduje § 174 I b) tr. z., by osobou, proti které bylo použito násilí neb nebezpečné pohrůžky, byl okradený sám, ani, aby ohrožený stihal zloděje věci, jejíž krádež je mu předem známa.
(Rozh. ze dne 21. února 1920, Kr II 4/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po veřejném líčení zmateční stížnost obžalovaného O. G. do rozsudku krajského jako výjimečného soudu v Uh. Hradišti, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným zločinem krádeže dle §§ 171, 173, 174 I b), 175 II b), 176 II a) a 179 tr. z.
Důvody:
Ze všech vývodů zmateční stížnosti zbývá jako jediný, kterým se vskutku provádí uplatňovaný důvod zmatečností po zákonu, ten, kterým stížnost odpírá použitelnosti § 179 tr. z. na jednání obžalovaného proto, že o obžalovaném nelze říci, že byl přistižen při krádeži. Stížnost poukazuje, tu k té zjištěné skutečnosti, že beran ztratil se s pastvy dne 31. srpna 1919 v době polední, obžalovaný pak přistižen byl v lese se zabitým beranem po půlnoci z 31. srpna na 1. září 1919. Po náhledu kašačního soudu nespočívá rozsudek na omylu právním. Přísně vzato byla arci krádež ovce dokonána okamžikem, kdy ovce byla odňata z držení Isidora M., což stalo se jak rozsudek předpokládá, uschováním si jejím prozatím někde v lese nebo v poli. Než skutečnost dokonání krádeže jako taková nejen nevylučuje kvalifikace dle § 174 I b) a trestu dle § 179 tr. z., nýbrž zněním těchto míst zákona je přímo předpokládána. Pravíť tato ustanovení zákonná, že zločinem je krádež z povahy činu bez ohledu na obnos, resp. trestá se těžkým žalářem od 5 do 10 let, použil-li zloděj, přistižen byv při krádeži, skutečného násilí nebo nebezpečné pohrůžky proti osobě, aby se, udržel v držení ukradené věci. Spadá tedy již po zákonu moment krádež kvalifikující a trestnost vyšší zakládající časově v dobu, kdy krádež jako taková již je spáchána, dokonána. Arci není doba, po kterou ku spáchané krádeži může přistoupiti kvalifikace § 174 I b) tr. z., neobmezena: trvá, jak patrno, z § 188 lit. a) tr. z., jen, pokud zloděj neodnesl kradenou věc v bezpečí. Z tohoto místa v zákoně plyne nade vši pochybnost přípustnost svépomoci proti krádeži, to jest ku znovuzřízení jí porušeného stavu právního a skutkového, i po jejím dokonání v právnickém smyslu, s čímž by nebylo ve shodě předkládat, že násilí použité za účelem udržení se v držení ukradené věci, jež právě není než vzepřením se proti takové svépomoci, nespadá již pod §§ 174 I b) a 179 tr. z., nebylo-li vykonáno před dokonáním krádeže, před skutečným zmocněním se cizího předmětu. Náhled ve stížnosti zastávaný vedl by k důsledku, že zloděj okamžikem uchopení se cizí věci nabývá právní ochrany ve své držbě a smí se snahám o znovuzřízení stavu předešlého, zejména tedy o odnětí věci kradené, vzepříti použitím spravedlivé obrany, což po zákonu přiznati nelze. Praví-li se tedy v §§ 174 I b) a 179 tr. z. »dopaden byv při krádeži« (nikoliv ostatně »při páchání krádeže«), nutno výrazům těm ve spojení s dalšími slovy zákona »aby se udržel v držení ukradené věci« přikládati ten význam, že krádeží je v tomto smyslu veškerá činnost zlodějova až do zabezpečení lupu, až do doby, kdy činnost nesoucí se k odnětí věci z cizí držby, je ukončena s hlediska zlodějova, kdy čin jeho zjednal mu užitek, o který jemu šlo. Časové rozpětí mezi ztrátou berana z pastvy a přistižením obžalovaného není tudíž závadou proti podřadění činu jeho pod ustanovení § 174 I b) tr. z. Ostatní podmínky použitelnosti tohoto § na případ přítomný dány jsou pak zjištěním, že N. a U. pojavše podezření, že ovce, s níž obžalovaného v noci v lese přistihli, je kradena, chtěli ho zadržeti a i s ukradenou ovcí ke starostovi odvésti, nebo alespoň ovci mu odebrati, že obžalovaný vskutku tehda pokračoval ve své krádežné činnosti odnášeje berana, by si ho do bezpečného svého držení uschoval, že obžalovaný vyhrožoval N-ovi střílením a vskutku dvakráte stiskl proti němu kohoutek pistole nebo revolveru a pak N-a uhodil střelnou zbraní do čela, až silně krvácel, a že tohoto násilí a nebezpečné vyhrůžky použil v úmyslu, aby se udržel v držení berana, jejž právě chtěl ukrásti, resp. právě kradl. Nehledě k tomu, že stížnost zmateční nebere v odpor právní posouzení, ležící v podřadění těchto zjištění pod § 174 I b) tr. z. kromě v bodu shora projednaném, není proti němu ani jinak námitek. Neboť § 174 I b) tr. z. na rozdíl od § 188 lit. a) tr. z. nevyžaduje, aby osobou, proti níž násilí nebo nebezpečné pohrůžky bylo použito, byl okradený sám, ani, aby ohrožený, stihal zloděje věci, jejíž krádež je mu předem známa, i dlužno proto pokládati za postačující, vymáhá-li ohrožený vydání věci objektivně ukradené proto, že ji důvodně za takovou pokládá. Že pak vyhrůžka střelbou je pohrůžkou nebezpečnou a skutečné použití střelné zbraně jako takové i jako nástroje k tělesnému zranění způsobilého je násilím, nemůže býti pochybno. Stačiť k pojmu násilí v tomto smyslu již činné použití tělesné síly proti osobě třetí, jež snaží se zmocniti se věci kradené, byť, i za tím účelem byla nucena přemoci odpor zlodějův násilím proti osobě jeho.

Citace:

Čís. 143. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 215-217.