NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

— Čís. 7307 —
Čís. 7307.

Daň z obratu (zákon ze dne 21. prosince 1923, čís. 268 sb. z. a n.).
Nabyvatel, jenž zaplatil jednotně stanovenou úplatu, jest oprávněn, žádati na dodateli zpět peníz rovnající se části daně z obratu, o niž tato byla dodatečně snížena, pouze tehdy, byla-li daň v jednotně stanovené úplatě již skutečně zahrnuta.
Nejde o překročení odvolacího návrhu, zrušil-li odvolací soud rozsudek prvého soudu, ježto postrádal potřebných skutkových zjištění vzhledem k svému odchylnému právnímu posouzení, třebas odvolání, vytýkající nesprávné právní posouzení, navrhovalo pouze změnu rozsudku.
(Rozh. ze dne 13. září 1927, R I 697/27.)
Proti žalobě o zaplacení nedoplatku kupní ceny 9 976 Kč 20 h za dodané zboží namítl žalovaný započtením vzájemnou pohledávku ve výši zažalované pohledávky z důvodu obohacení žalující firmy, ježto prý žalovaný zaplatil žalobkyni za dodávky lněné příze v druhé polovici roku 1926 na 2% dani z obratu celkem 20 351 Kč, když však tato byla finančními úřady snížena za tuto dobu na 1%, obohatila se žalující strana na úkor žalované o 1%, tedy o 10 175 Kč 50 h. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobkyni zažalovaný nárok, uznal však po právu též pohledávku namítanou žalovaným započtením ve výši zažalované pohledávky a v důsledku toho žalobu zamítl. Odvo1ací soud zrušil k odvolání žalobce napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, v jednání pokračoval a věc znovu rozhodl. Důvody: Své právní stanovisko opírá žalovaná o předpis § 12 zákona o dani z obratu, který ustanovuje ve druhé větě, že příjemce dodávky jest oprávněn předpokládali, že v úplatě jednotně stanovené jest již zahrnuta daň, nestanoví-li úmluva nic jiného. Poněvadž, jak je jinak nesporno, bylo zboží žalované straně stranou žalující účtováno za pevně fakturované ceny a o placení daně z obratu nebylo nic umluveno, dlužno za to míti, že v těchto pevně fakturovaných cenách jest také zaúčtována 2%ní daň z obratu. Mezi stranami vzešel spor o výklad tohoto předpisu, jakož i souvisejícího s ním předpisu § 49 (6) zákona o dani z obratu, pokud se týče čl. 43 vládního nařízení ze dne 4. července 1924. čís. 156 sb. z. a n. (prováděcího předpisu), jakož i o výklad výnosů ministerstva financí o snížení daně z obratu na 1%. Prvý soud na předpisy právě uvedené neklade váhu, pokládaje je pro spor za téměř bezvýznamné. Podle názoru odvolacího soudu nelze však předpis § 12 zákona o dani z obratu, — Čís. 7307 —
pokud se týče další předpisy shora citované jen tak zhola přejíti, čemuž svědčí již ta skutečnost, že právě § 12 jest základním pilířem, na němž žalovaná buduje své námitky. Soud odvolací rozumí předpisu tomu tak, že byla-li příjemci dodávky účtována úplata jednotně stanovená a nebylo-li nic jiného umluveno, platí zákonná domněnka, že v této jednotně stanovené úplatě je zahrnuta daň z obratu. Platí tedy ohledně žalované strany, když je nesporno, že byla cena za zboží pevně stanovena a o placení daně z obratu nebylo nic sjednáno, právní domněnka, že zaplatila 2%ní daň z obratu z objednávek spadajících clo druhé poloviny roku 1926. Nelze však přisvědčiti žalované v tom, že tím bylo bezpodmínečně řečeno, že žalovaná také skutečně ony 2% zaplatila. Právní dosah předpisu § 12 dlužno spatřovati v tom, že důsledkem této právní domněnky, která ovšem má ještě další právní význam v tom směru, že není přípustno později, zvláště již účtovati daň z obratu, není věcí žalované, by dokazovala, že daň z obratu skutečně zaplatila, nýbrž že břemeno průvodní spadá na žalující stranu, jejíž věcí jest, by tvrdila a dokázala, že v jednotně stanovených úplatách za zboží nebyla vůbec obsažena, správně řečeno zakalkulována 2%ní daň z obratu. Ani předpis § 49 shora citovaného vládního nařízení neodporuje tomuto výkladu. Pravda jest ovšem, že předpisy tyto obsahující přechodná ustanovení se individuelně nehodí na sporný předmět, mohou však v zásadě býti také cennou pomůckou při výkladu. Předpisy tyto přiznávají při snížení sazby nabyvateli, jemuž byla daň započítána, nárok na sazbu daňovou. Předpokladem jest tu tedy, že byla daň započítána. Žalující strana podle názoru odvolacího soudu nesprávně vykládá slova ta v ten rozum, že se tu předpokládá, že byla daň zvlášť započítána. Nehledíc k tomu že ani slova »separátně« ani obdobného výrazu zde vůbec není, lze textaci tu dobře uvésti v soulad s § 12 zákona, který dopouští také započítání v pevně smluvené úplatě, ba je dokonce předpokládá. Žalobkyni nelze přisvědčiti v tom, že slušelo žalobě vyhověti již proto, že žalovaná nedokázala, že zaplatila 2%ní daň z obratu, nemá však pravdu ani žalovaná, pokládajíc opačný důkaz u strany žalující za vyloučený. V přípravných podáních strany vůbec v tomto směru nic neuvedly. Žalovaná obmezila se na předpis § 12 zákona o dani z obratu, žalobkyně původně ani netvrdila, že ve fakturovaných cenách daň z obratu nebyla započtena. Teprve při ústním jednání dne 31. ledna 1927 výslovně tvrdila žalující, že u těch obchodů, jichž se spor týče, nebyla vůbec daň z obratu zvlášť zakalkulována, o čemž nabídla důkaz kalkulací a výslechem stran. Důkaz kalkulací byl připuštěn. Při dalším ústním jednání dne 15. března 1927 rozvedla žalobkyně toto své tvrzení a nabídla důkaz svědkem Rudolfem B-em, kalkulací a výslechem stran. Důkazy ty, až na výslech stran, byly také provedeny. Po provedení těchto důkazů nabídla žalobkyně o správnosti kalkulace, pokud se týče o tom, že v ní není započtena daň z obratu, další důkaz znalci a výslechem stran. Žalovaná o opaku nabídla taktéž důkaz výslechem stran, soud prvé stolice však již těchto dalších důkazů nepřipustil. Podle toho, co bylo shora vyloženo, závisí rozhodnutí sporu na tom, zda se zdařil žalobkyni důkaz, že v cenách fakturovaných za druhé pololetí 1926 není — Čís. 7307 —
vůbec daň z obratu zakalkulována, neboť kdyby se prokázalo, že fakturované ceny rovnají se pouze běžným tržním cenám, a že nejsou zvýšeny o daň z obratu, bylo by tím dokázáno, že žalovaná daň z obratu nezaplatila a, byla-li pak snížena podle výnosu ministerstva financí daň obratová pro přádelny, nemůže žalovaná z toho dovozovati, že byla žalující strana obohacena o přeplacenou daň. V tomto směru právem vytýká odvolatelka prvému soudu rozpor mezi zjištěními.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Netřeba rozebírati se stěžovatelkou otázku, zda § 12 zák. ze dne 21. prosince 1923, čís. 268 sb. z. a n. ve větě, že příjemce dodávky jest oprávněn předpokládati, že v jednotně stanovené úplatě jest již zahrnuta daň, stanoví právní domněnku či nepodmíněné právo nabyvatele, předpokládati, že dodavatel zakalkuloval do ujednané ceny též daň z obratu. Jak praví vládní »důvody k jednotlivým paragrafům« řečeného zákona ve stati »k § 12«, stanoví se onou větou jen, že úplatou se rozumí pravidelně cena včetně daně, čímž mělo býti zabráněno četným pochybnostem o otázce, zda je dodavatel, když smluví s nabyvatelem pevnou cenu, oprávněn kromě pevné ceny účtovati ještě daň. Je tudíž jen stanoveno, že dodavatel za daného předpokladu není oprávněn, kromě pevné ceny účtovati ještě daň, a tedy také nabyvatel není povinen, dodatečně ještě daň platiti. Z řečeného ustanovení neplyne však nic pro řešení otázky, o niž tu jde, zda totiž nabyvatel, jenž zaplatil jednotně stanovenou úplatu, jest oprávněn žádati na dodavateli zpět částku rovnající se části daně z obratu, o niž tato byla dodatečně snížena, protože tím podle mínění stěžovatelčina zanikl prý pro dodavatele právní důvod ji podržeti. Otázku tu nutno při nedostatku jiných zvláštních předpisů řešiti podle § 1435 obč. zák., o nějž se správně opřely též nižší soudy. Předpokladem jeho použití jest, že jde o věci, které byly dány jako opravdový dluh a že někdo je skutečně dal. Nezáleží proto na tom, zda nabyvatel jest oprávněn předpokládati, že je v jednotně stanovené úplatě již zahrnuta daň, že tudíž dodavatel není oprávněn kromě pevné ceny účtovati ještě daň a nabyvatel není povinen, ji ještě kromě pevné ceny platiti, nýbrž jde o to, zda daň v jednotně stanovené úplatě skutečně byla již zahrnuta, nabyvatel tudíž se zaplacenou úplatou platil také v ní na něho přesunutou daň z obratu. K tomu účelu musí býti zjištěno vyšetřením okolností, jež odvolacím soudem byly naznačeny a po případě i dalších okolností, jež snad znalci budou pokládány pro podaní spolehlivého nálezu a správného posudku nezbytnými, zda dodavatel daň z obratu v jednotně stanovené úplatě skutečně přesunul na nabyvatele čili nic. Šetření to se nikterak nepříčí ustanovení § 12 cit. zák. o oprávněnosti předpokladu, že v jednotně stanovené úplatě jest již zahrnuta daň, neboť z něho plynoucí důsledek, že dodavatel není již oprávněn kromě pevné ceny účtovati daň, platí nejen tehdy, když ji skutečně do pevné ceny zahrnul, nýbrž i tehdy, když ji — ať už vědomě nebo z jakýchkoli jiných důvodů — skutečně nezahrnul. Bylo by nespravedlivé — Čís. 7308 —
a neodpovídalo by proto správnému výkladu zákona, kdyby nabyvatel, jenž nezaplatil daň z obratu na něho skutečně ani nepřesunutou, měl z toho získati, že daň dodatečně byla zrušena nebo snížena. Vždyť pevná cena by byla v tomto případě bývala táž i tehdy, kdyby daň byla bývala zrušena neb snížena dříve, než ještě pevná cena byla ujednána. Napadené zrušovací usnesení vyhovuje proto v podstatě zákonu a stavu věci. Neprávem mu stížnost také vytýká, že překročuje meze odvolacího návrhu, jenž žádá změnu, ale nikoli zrušení napadeného rozsudku. Odvolání navrhuje sice jen změnil rozsudku, ale navrhuje ji, vytýkajíc mylné právní posouzení věci prvým soudem. Ukázala-li se výtka ta odůvodněnou a neshledal-li odvolací soud při správném právním posouzení nezbytných skutkových zjištění pro rozřešení sporu na tomto novém základě, nezbývalo mu, než napadený rozsudek zrušiti, aby řízení mohlo býti náležitě doplněno a pak na jeho základě mohl býti vydán rozsudek nový.

Citace:

č. 7307. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 71-74.