K presidentovu proslovu k studenstvu. Významnou událostí poslední doby bylo pozvání zástupců studentstva presidentem Masarykem na hrad pražský. President učinil při této příležitosti proslov, jenž, obsahuje několik zajímavých míst, hodných pozornosti. Přes to vsak spokojila se většina novin s pouhým otisknutím proslovu, bez poznámek, dedukcí neb úvah.
Chtěl bych zde alespoň rozvésti názor presidentův, týkající se poměru studenstva k politice. President správně zdůraznil, že student nemůže hráti v politice takovou úlohu, jakou hrál v době starší. Byla to úloha masy, jejíž demonstrace nebo revoluce v době absolutní byly významnými činy celého národa. Jednotné smýšlení studentské bylo smýšlením národním, studentstvo bylo mluvčím národa. Tomu tak dnes není a také nemůže býti. Studentstvo samo (nebo alespoň velká část jeho) to chápe a ví a je to spíše starší generace, která by je v tomto neudržitelném postavení ráda viděla a činí mu proto neprávem výtky. Student, má-li dnes plodně politicky pracovati, musí býti orientován v politické straně. Ale tu právě je veliká vada, na kterou president poukázal, totiž způsob, jak se tato organisace děje, či jinými slovy, jak se studentstvo v politických stranách uplatňuje. Politická činnost studentova je namnoze přejímání hesel bez kritiky a úvahy, provádění plánu jiným vytvořeného, realisování cizích myšlenek. Student je pouze vojákem strany, vojákem sice plným síly a často ohnivým, ale nemyslícím. Dá se inspirovati, ale není inspirátorovi. V tomto směru je jistě správná pochybnost presidentova o radikálnosti mládeže. Mladá generace politicky není radikální. Radikálnost nespočívá v pouhém uznávání radikálních názorů jiného. Pokrokovým není ještě ten, kdo jsa organisován ve straně sebe pokrokovější, provádí pouze její program, to jest program, který vytvořila stará generace ve straně. Nesnaží se jej naplnili novým duchem, povznésti jej na vyšší hledisko a nebáti se po případě dáti mu nový směr a cíl. Student má politiku studovat. Má na ni nazírali vědecky, studovali její historii a její odvětví. Má se snažili pochopili její význam evropský i světový. Poznali jednotlivé politické prvky a síly a naučiti se je hodnotit. A poznatky, které načerpal v politické historii a v politické filosofii, uplatnili pak prakticky v politice své strany, obrodili její program, vnésti do něho myšlenky, které snesou kriterium světového vývoje. Naplnili ji pokrokem k prospěchu lidu a státu. Zkrátka pěstovati politiku induktivní a ne deduktivní. Pěstovali politický eklekticism. To si musí mladá generace uvědomit a podle toho se říditi, neboť to, co platí o studentstvu, platí o mladé generaci vůbec. Musí se osvobodili od bezmyšlenkovitého přejímání politiky svých otců a papouškování jejich hesel. Nesmí jenom věřili v to, co se jí k věření předkládá. Nesmí býti pouze výkonnou jednotkou, nýbrž i tvůrčí a hybnou silou. To ovšem znamená: »myslit, myslit, myslit«.
Jaroslav Štěpina.