NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

č. 2743
.
Závodní výbory — Řízení před nss-em: I. Rozhodčí komisi nepřísluší rozhodovati o tom, měla-li výpověď daná členům a náhradníkům závodního výboru za následek rozvázání pracovního poměru či nikoliv a jaké nároky mají to zaměstnanci vůči zaměstnavateli, když propuštěni byli bez řádného rozvázání pracovního poměru. — II Je-li výrok rozhodčí komise, kterým se prohlásila nepříslušnou k rozhodování, sám o sobě ve shodě se zákonem, jest stížnost na nss proti tomu podaná bezdůvodnou, třebas komise svoje rozhodnutí opřela o důvod nesprávný.
(Nález ze dne 9. října 1923 č. 15876.) Věc: Zřízenecký závodní výbor firmy Akc. prádelny v N. (adv. Dr. Frt. Kysela z Prahy) proti rozhodčí komisi dle zákona o závodních výborech v N. (min. taj. Dr. Bol. Vomáčka) o propuštění členů a náhradníků závodního výboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Nař. rozhodnutím odmítla rozhodčí komise rozhodnouti o petitu st-lů, poněvadž dle jejího názoru věc, o kterou zde jde, nespadá do její působnosti.
Poněvadž žal. úřad omezil své rozhodování pouze na otázku vlastní svojí příslušnosti, musil i nss ponechati stranou námitky stížnosti zabývající se meritem věci a omeziti svoji úvahu pouze na řešení otázky, zda rozhodčí komise byla příslušnou k rozhodování o petitu st-lů čili nic.
Rozhodným pro řešení této otázky jest obsah petitu, jenž tvořil předmět rozhodování žal. úřadu.
Jím byla žádost závodního výboru za rozhodnutí, že výpovědi dané zaměstnavatelkou určitým zaměstnancům v závodě jsou neplatné a nemohly proto přivoditi zrušení pracovního poměru a že zaměstnavatelka jest povinna nahraditi zaměstnancům ušlý výdělek.
Nebylo tedy žádáno za rozhodnutí, že závodní výbor existoval i po 28. říjnu 1922, kdy firma zastavila činnost na dobu delší jednoho měsíce, a že i po té době trvala funkce jeho členů.
Příslušnost rozhodčí komise k rozhodování o platnosti výpovědi dané zaměstnancům déle než 10 roků v závodě sloužícím, dovozuje stížnost pouze z ustanovení § 3 lit. g) cit. zák. a nedomáhá se uznání, že propuštění ono bylo zřejmě neodůvodněným, ježto se stalo pro některou z příčin uvedených sub aa), bb) a cc) tohoto ustanovení, nýbrž domnívá se, že rozhodčí komise jest povolána rozhodovati o jakýchkoliv sporech vzešlých ze smlouvy pracovní, jestliže se jen zakročení jejího dovolává závodní výbor na základě svého dozorčího práva dle § 3 lit. a) zák. o záv. výb.
Názor ten jest však mylný.
Okolnost, že zákon propůjčil závodnímu výboru zmíněné právo dozoru, neznamená ještě, že přenesl také rozhodování o nárocích ze smluv čeledních, služebních a pracovních na rozhodčí komisi.
Takovou změnu kompetence z ustanovení onoho vyčísti nelze, naopak nutno míti za to, že pokud nejde o rozhodování dle § 3 lit. g) cit. zákona, které, jak řečeno, v daném případě není předmětem sporu, spadá řešení zmíněných sporů na dále do kompetence dosavadních úřadů a nebylo přeneseno na rozhodčí komise.
Jest tedy stížnost domáhající se řešení toho u rozhodčí komise bezdůvodnou.
Pokud se týče propuštění členů a náhradníků závodního výboru z práce, žádali st-lé, aby propuštění jich jako nezákonné bylo zrušeno a zaměstnavatelka; byla uznána na hraditi jmenovaným ušlý výdělek.
Žal. úřad nepokládal se za příslušná rozhodovati o tomto petitu, ježto uvedení členové a náhradníci závodního výboru pozbyli zastavením závodu svých funkcí, a nepožívají tedy více ochrany § 22 zák. o záv. výb. Z tohoto odůvodnění nutno souditi, že žal. rozhodčí komise důvod své nepříslušnosti rozhodovati o petitu svrchu uvedeném viděla jedině v tom, že dle jejího mínění osoby, o kteréž jde, již nebyly členy a náhradníky závodního výboru.
Proti tomu staví se stížnost namítajíc, že funkce členů závodního výboru neuhasly dnem 28. října 1922, ježto závod toho dne nezastavil svou činnost, nýbrž ještě po té době byl v činnosti, a podotýká, že i kdyby skutečně závod činnost svou byl toho dne zastavil, přece trval by závodní výbor ještě jeden měsíc po zastavení činnosti, neboť dle předpisu zákona zrušuje se závodní výbor teprve tehdy, zastaví-li závod činnost na dobu delší jednoho měsíce.
Mimo to uvádí stížnost, že k propuštění členů závodního výboru nebyl vyžádán souhlas rozhodčí komise a nemohli tedy tito vůbec z práce býti propuštěni.
Nss mohl za vylíčeného stavu věci zkoumati toliko nezákonnost rozhodnutí, kterým žal. komise odepřela pro svou nepříslušnost rozhodnouti o návrhu, aby propuštění osob svrchu dotčených bylo jako nezákonné zrušeno a aby zaměstnavatelka byla uznána nahraditi jim ušlý výdělek, neboť tento výrok popírající příslušnost žal. úřadu jest jediným výrokem (§ 35 prov. nař. a § 417 č. 3 c. ř. s.), který žal. úřad ve věci propuštění členů a náhradníků závodního výboru učinil. Zkoumaje tento výrok shledal soud, že zákonu nijak neodporuje, neboť o tom, měla-li výpověď daná členům a náhradníkům závodního výboru za následek rozvázání pracovního poměru či nikoliv, a jaké nároky mají tito zaměstnanci vůči zaměstnavateli, když propuštěni byli z práce bez řádného rozvázání pracovního poměru, nepřísluší vůbec rozhodovati rozhodčí komisi, neboť, jak již svrchu uvedeno, zákon o závodních výborech neobsahuje ustanovení, z něhož by se dalo souditi, že rozhodování ve sporech ze smluv pracovních přeneseno bylo s dosavadních úřadů na rozhodčí komise dle tohoto zákona. Z ustanovení § 22 zák. o záv. výb., dle něhož přísluší rozhodčí komisi udíleti neb odpírati souhlas k propuštění člena závodního výboru, neplyne nikterak, že by aspoň ohledně členů závodního výboru kompetence taková rozhodčí komisi příslušela a je proto pro otázku příslušnosti žal. komise k rozhodování o dotčeném sporu docela lhostejno, zda komise správně posoudila otázku, zda a kdy pozbyli dotčení členové a náhradníci závodního výboru svého členství, stejně jako je lhostejno, že žalovaná komise byla v právním omylu, když považovala se za nepříslušnou jen proto, že dotčené osoby členství v závodním výboru dle jejího mínění pozbyly.
Ježto však výrok žalované komise, jímž prohlásila se nepříslušnou o řečeném petitu rozhodovati, jest sám o sobě — jak bylo vyloženo — se zákonem ve shodě, a nss jen zákonnost tohoto výroku (»rozhodnutí«) zkoušeti jest povolán, a jej jen pro jeho nezákonnost, nikoli pro nesprávnost připojených důvodů dle § 7 zák. o ss zrušiti může, bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2743. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 730-732.