NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 3

Specifikace.

I. Pojem.
Specifikace jest způsob nabytí vlastnictví, jenž záleží v tom, že někdo třetí — nevlastník — spracuje věc tak, že z ní vznikne nová věc. K tomuto novému předmětu, jenž liší se od původního, nabývá ten, kdo jej spracoval, z pravidla úplného a neobmezeného vlastnictví. Justinianské právo činí v té příčině rozdíl, zda-li nový nevlastníkem zhotovený výrobek lze v předešlou způsobu uvésti, čili nic. V prvém případu zůstane vlastník látky také vlastníkem výrobku (sabinianský princip); ve druhém případu, je-li tedy spracovaná látka takovou, že ji nelze proměniti resp. uvésti v původní formu, stane co specifikant vlastníkem věci jím zhotovené (prokuiianský princip). Leč zde připojuje se podmínka, že jednal bona fide, že vůbec nevěděl, že spracoval cizí material. Posléze jest ještě třetí eventuliata možná: nová věc byla netoliko z cizí látky, nýbrž z části i z vlastní látky zhotovena; v tomto případu nesejde již na momentu uvedení v předešlý stav zhola nic, t. j. spracovatel stává se pak vždy vlastníkem nové věci. Též v této případnosti vyhledává se bezelstnost’ (bona fides) (viz Czyhlarz str. 97). Z moderních kodifikací neutkvěl žádný zákonník na stanovisku justinianského práva. Podle pruského a saského práva nastane nabytí vlastnictví specifikací nehledě k tomu, lze-li věc uvésti v předešlou podobu. Rakouské právo odchyluje se rovněž ve mnohých podstatných bodech od římského práva. II. Ustanovení občanského práva.
1. K bezelstnosti (bona fides) specifikantově má rakouské právo jediné v jednotlivých případech zření; § 414 o. o. z. vytýká v té příčině zásadu: kdo cizí věci sdělá v nové věci, kdo je se svými spojí, smísí nebo slije, nenabývá tím práva k nim bez ohledu k tomu, věděl-li že věc je cizí, čili nic.
2. § 415 o. o. z. obsahuje specielní ustanovení o tom, co je právem, je-li cizí věc tím způsobem spracována, že jest možno uvésti ji v předešlý stav; v tom případu přijalo rakouské právo stanovisko justinianského práva. § 415 o. o. z. totiž ustanovuje, že, mohou-li se takové věci sdělané zase v předešlý stav uvésti, resp. spojené, smísené nebo slité věci zase od sebe odděliti, navrátí se každému, což jeho jest, t. j. vlastník látky obdrží svou látku, specifikant obdrží to, co na práci vynaložil. Avšak oba mají nárok na náhradu škody, t. j. spracovatel má nárok na nahrazení toho, co na svou námahu a práci vynaložil, a vlastník na nahrazení té škody, která mu spracovaním látky jemu náležející vzešla, tedy nahrazení toho, oč látka spracována jsouc klesne na své hodnotě nebo vůbec jí pozbude.
3. Není-li však možno uvedení v stav předešlý, pak platí zásada ne jako v římském právu, kde specifikant vlastníkem nového předmětu se stane, nýbrž věc náleží pak oběma společně a mají zde úplně místo předpisy 16. hlavy »o společenství práva vlastnického« (§§ 825 — 858 o. o. z.). Zde však má zákon za to, že specifikant jednal bezelstně (bona fide). Jednal-li však specifikant lstivě (mala fide), t. j. spojil-li věc svou vinou, má původní vlastník právo volby; zůstavujeť se mu na vůli, aby žádal, by celý předmět, tudíž novam speciem, pro sebe si podržel a druhému, oč jest lepší, nahradil — ustanovení toto naprosto se shoduje s §§ 1036 a 1037 o. o. z. — poněvadž specifikanta jest posuzovati jakožto jednatele bez příkazu a má tudíž právo, žádati náklad potřebný а k patrnému užitku druhého učiněný. Avšak i původní vlastník může si voliti, chce-li celou věc spracovateli postoupiti, ovšem za náhradu. § 415 o. o. z. ne- rozřešil však té otázky, co jest rozuměti zcela povšechným pojmem »náhrada«; nutno tudíž o výši a objemu náhrady užiti všeobecných zásad, které 30. hlava stanoví o náhradě škody a dostiučinění, zda-li tedy specifikantovi lze přičísti hrubou nedbalosť (culpa lata) nebo jen nedopatření (culpa levis); v prvém případu poskytniž úplné dostiučinění, úplné interesse, které má vlastník na látce jemu odňaté, v posledním případu pouze skutečnou a prokazatelnou škodu. Je-li však náhradou rozuměti také nahrazení ceny zvláštní obliby, jest sporno; slušno by to bylo arci v tom případu, chce-li specifikant věc podržeti pro sebe, aby vlastníkovi úplnou náhradu poskytl, maje, jak zákon dí, vinu na tom, že jemu odňal předmět zvláště oblíbený, ježto, jak zákon výslovně ustanovuje, vůbec k tomu, kdo jest vinen, zachovati se jest dle toho, byl-li úmysl jeho bezelstný neb obmyslný.
4. Nelze-li však té ani oné straně přičítati vinu (mala fides), zůstavuje se tomu, čí podíl za víc stojí, aby věc podržel nebo ji druhému postoupil. Ale platí-li tento zákonný předpis též tenkráte, když se spracování stalo vinou obou stran, o tom nevyslovuje se sice § 415, maje jen tu případnost na mysli, že žádná strana nemá viny na spojení; s druhé strany bylo by však přece neslušno, aby vlastníkovi dostalo se úplného práva voliti si, jestliše i naň vina padá; dlužno tudíž v takovém případu vedle předpisu § 1304 o. o. z. míti zření k tomu, na koho padá větší vina, protože teprve po té lze určiti poměrnou náhradu vlastníkovi patřící; je-li tedy specifikant nepoměrně více vinen, nedozná právo volby vlastníkovy žádné ujmy; je-li ale jeho vina převážná, jest to jen slušno, aby se ponechal výběr tomu, čí podíl představuje vyšší hodnotu.
5. § 416 o. o. z. jedná o tom případu, upotřebí-li se cizí hmoty jenom na opravení věci, a ustanovuje, že tu připadne cizí hmota vlastníku věci hlavní a tento jest povinen, předešlému vlastníkovi cenu věci užité zapraviti dle toho, jednal-li bezelstně neb obmyslně. Zde nemáme vlastní specifikace v přesném a původním slova smyslu; předpokládáť specifikace vznik nové věci; avšak v případu § 416 nesdělává se cizí material k tomu účelu, aby se z něho zhotovil nový výrobek, nýbrž má jediné sloužiti k opravení nebo doplnění předmětu, který dle svého celého objemu jest již samostatným; cizí material přejde tedy ve věc hlavní; jest však hledě k hlavní věci pouze nepoměrně méně cenným než tato, i souhlasí tudíž zákonné ustanovení § 416 se závěrečnou větou § 415 úplně, poněvadž § 415 dává právo vybrati si tomu, čí podíl za víc stojí. Kdežto však závěrečné ustanovení § 415 vylučuje všelikou vinu na obou stranách, hledí § 416 na bezelstný nebo obmyslný úmysl specifikantův a dle toho řídí se také jeho povinnost k náhradě. Viz Randovo Právo vlastnické, Praha, IV. vyd. str. 83 a násl.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Specifikace. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 636-638.