Č. 1029.

Cesty (Morava): I. * Pro karakter veřejnosti určité cesty zapsané v seznamu veřejného statku jako cesta, je nerozhodno, v jaké míře se jí obecenstvem skutečně používá. — II. * Existence soukromých práv k pozemku veřejné cesty nevadí, aby cesta ta jako veřejná byla zrušena. Na práva veřejná jednotlivcům náležející a existenci určité cesty jako cesty veřejné předpokládající musí úřad jednající o vypuštění této cesty pozírati, jsou-li stranou oprávněnou uplatněna. — III. * Účastenství na veřejném užívání (usus publicus) veřejné cesty nezakládá pro účastníka subjektivní právo poskytující mu postavení procesní strany v řízení sloužícím řešení otázky, má-li ona cesta býti zbavena svého karakteru jako cesta veřejná. — IV. * Účastenství na rozhodnutí v nižší stolici není pro obor judikující činnosti úřadů samosprávných uznáno za důvod vylučující z rozhodování v téže věci ve stolici vyšší.
(Nález ze dne 23. listopadu 1921 č. 15.637.)
Bedřich H. v N. J. (adv. Dr. Em. Löwy z Nového Jičína) proti moravskému zemskému výboru v Brně (zast. přísedícím Drem V. Freislerem — za stranu zúčastněnou M. W. adv. Dr. K. Wolf z Prahy) stran zrušení cesty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V městě Novém Jičíně odbočuje od třídy N. již blízko hranic sousední obce Šenova mezi rohovými domy č. 41 a 43 cesta č. kat. 495 (jež dále vede do polí jako parcela č. kat. 483), zapsaná v seznamu veřejného statku Novojičínského. Domy č. 41 a 43 patří továrníku Maxů W. Stěžovatel Bedřich H. má své hlavní a hospodářské stavení v domech č. 35 a 39 třídy N. Podle tvrzení stěžovatelova vede se již několik desetiletí boj o zmíněnou cestu mezi rodinou W. a rodinou stěžovatelovou, jež od pradávna vykonává prý právo jízdy na zmíněné cestě, kteráž tvoří přímé spojení pozemků stěžovatelových s domem jeho v třídě N. Otec továrníka Maxe W. byl již v roce 1891 žalován matkou stěžovatelovou pro rušenou držbu v právu jízdy proto, že na polní cestě č. kat. 483 nechal zříditi závoru. Roku 1903 podal Rudolf W. u městského úřadu Novojičínského žádost, v níž tvrdil, že cestička č. kat. 495 u jeho domu č. 41 tvoří policejně závadné zákoutí a že tam Rudolf W. již v r. 1891 dal zříditi závoru, která však překáží toliko jízdě. Hodlá prý proto dáti v této uličce zříditi hned za domy č. 41 a 43 vysoká vrata a klíč od nich odevzdá majiteli domu č. 43 Maxů W.
Když se o tom dozvěděla matka stěžovatelova Žofie H., protestovala proti tomu. Městská rada zamítla žádost Rudolfa W. a nařídila mu zároveň, aby odstranil závoru tam již zřízenou. Rekurs Rudolfa W. do tohoto usnesení byl obecním výborem v sezení dne 9. března 1904 zamítnut na základě obšírného dobrozdání člena výboru Dra F., jenž se též v sezení vyslovil pro zamítnutí rekursu, přes to však svůj osobní názor pronesl v ten smysl, že obecní rada právě z důvodů policejních a bezpečnostních by nebyla měla odstranění závory naříditi, a že dává obecní radě pokyn, aby ponechala závoru po případě až do odvolání.
Po dalším vyjednávání obce s Rudolfem W. odevzdal W. zmíněnou závoru do vlastnictví obce. Obecní rada usnesla se v sezení ze dne 22. března 1904, že obec dá zhotoviti tři klíče k této závoře, z nichž bude odevzdán jeden Rudolfu W., jeden Maxů W. a jeden policejnímu úřadu. Tento byl poukázán, aby klíč půjčil tomu, kdož hodlá zmíněnou uličkou jeti, a aby bděl nad vrácením klíče, a aby vedl seznánu o tom, kým a kolikráte bylo touto uličkou ježděno.
V dubnu 1904 žádal stěžovatel jménem své matky Žofie u městského představenstva ústně o klíč k řečené závoře, ježto Žofie H. touto uličkou od vždy jezdila, aby se dostala na své pozemky, a pro ni jest obtížné, pokaždé choditi pro klíč na policejní úřad. V podstatě stejnou žádost podala Žofie H. písemně u okresního hejtmanství, prohlašujíc v ní, že trvá na svém právu a protestujíc proti tomu, že odevzdány byly klíče jen Rudolfu a Maxů W. a žádajíc, aby byla buď zárova odstraněna, nebo klíč k ní též jí odevzdán. Tato žádost byla postoupena městskému představenstvu k vyřízení. Na to odevzdala obec dne 18. května 1904 i Žofii H. jeden klíč k této závoře, aby mohla uličkou onou jezditi.
V březnu 1914 žádal továrník Max W., aby zmíněná obecní cesta č. kat. 495 byla uzavřena a jemu prodána. Proti tomu podal stěžovatel dne 5. května 1914 námitky. V sezení dne 20. května 1914 usnesl se obecní výbor města Nového Jičína na základě § 6 zákona ze dne 30. září 1877 č. 38 z. z. mor. s výhradou souhlasu politického úřadu, zbaviti obecní cestu č. kat. 495 vlastnosti jako veřejného statku, a po provedení řízení správního tuto uličku uzavříti, pak po docílení souhlasu politického úřadu a s výhradou schválení moravského zemského výboru tuto obecní cestu prodati Maxů W. za 5000 K s další podmínkou, že Max W. musí zaplatiti za každý čtvereční metr přes 500 m² výměry dalších 10 K.
Do tohoto usnesení podal Bedřich H. spolu s 31 zájemníky, většinou bydlícími v třídě N., rekurs k zemskému výboru, v němž poukazuje na to, že ulička, o kterou jde, jest veřejnou obecní cestou od pradávna používanou k jízdě a chůzi a tvořící přímé spojení pozemkových parcel č. kat. — — — , patřících Bedřichu H. s třídou N. a tedy se říšskou silnicí. Uzavřením a prodejem této uličky by byla způsobena jmenovitě Bedřichu H. i velká škoda tím, že spojení s jeho uvedenými pozemky by bylo značně stíženo a následkem toho pozemky ty znehodnoceny. Veřejnost a účastníci trpí značnou ujmu, obec nemá z této transakce nižádných hospodářských neb finančních výhod. Řízení bylo vadné, ježto nebyla dána všem účastníkům možnost se vyjádřiti, což se státi mohlo jen komisionelním jednáním, ku kterému se měly zváti všichni účastníci, jmenovitě sousedé.
K tomuto rekursu podal Bedřich H. sám ještě dodatek, v němž poukazuje na to, že řečená ulička ve svém pokračování jako obecní cesta č. kat. 483 a 485 vede až k hranici sousední obce Šenova, pročež tato obec měla býti tázána, zda se považuje dotčenou, a kdyby tomu tak bylo, mělo býti ve smyslu § 6 mor. zákona o silnicích jednáno s touto obcí a po případě vyvoláno rozhodnutí zemského výboru. Dále poukazuje na to, že až dosud má a používá klíče k závoře, jejž vydala obec matce Žofii H. a že obec jemu přenecháním tohoto klíče poskytla k řečené uličce neobmezené právo užívací, jež mu již nesmí býti vzato zamýšleným uzavřením a zrušením této uličky. Škoda stěžovatelova by se ještě zvětšila, kdyby změnil své pozemky na stavební parcely a vskutku prý podal již dne 12. června 1914 u městského představenstva žádost za povolení k stavbě obytného domu na parcele č. kat. 334 a za určení stavební čáry. Tento dům hraničí s obecní cestou č. kat. 485, tedy na prodloužení sporné uličky, jejíž uzavření by tedy zmařilo uskutečnění tohoto projektu stěžovatelova.
Když městské představenstvo novojičínské k vyzvání zemského výboru zaslalo spisy, týkající se zmíněné závory a klíče k ní, a sdělilo, že se provádí řízení k určení stavební čáry k žádosti Bedřicha H., a když Bedřich H. u městského představenstva a rekursem u zemského výboru žádal, aby městské představenstvo odvolalo svoji žádost vznešenou na okresní hejtmanství o souhlas dle § 6 zákona o silnicích, nařídil zemský výbor vyšetření na místě samém svými orgány odbornými.
Podle protokolu o tomto šetření za účasti stran a zástupců obcí Nového Jičína a Šenova dne 9. prosince 1914 sepsaného prohlásil zástupce obce Šenova, že cesty, o kterou jde, nebylo a není používáno jako spojovací cesty mezi Senovém a Novým Jičínem. Technický znalec udal v podstatě, že cesta, která má býti zrušena, má šířku 2 mi 60 cm až 3 m 65 cm a jest s obou stran obklíčena továrními budovami Maxe W. a netvoří rovnou čáru, Čímž ježdění tam setkává se s překážkami. Jsou tam i sanitetní nesnáze. Ježto této cesty není používáno nikým, leda občas Bedřichem H., nebylo s hlediska veřejného zájmu překážky proti zrušení této cesty. Pozemky Bedřicha H. leží mezi ulicí A. a E. a jsou s obou těchto stran přístupny. Hospodářská stavení Bedřicha H. leží v ulici E. a přirozená příjezdní cesta k nim vede cestou č. kat. 484/1 a ulicí E., do které také vede průjezd jak ze stodoly, tak ze dvora.
Když byl Bedřich H. povolán k vojenské službě, zůstalo další řízení v klidu. Po návratu stěžovatele nařídil moravský zemský výbor obecnímu představenstvu v Novém Jičíně opětné šetření na místě samém za účasti stran v tom smyslu, zdali by nebylo možné záležitost tuto mezi stranami vyrovnati. Při stání dne 27. listopadu 1917, při kterém mezi stranami zjištěno, že dosavadní stav se nezměnil, byly stěžovateli a Maxu W. uděleny lhůty k písemnému vyjádření a protivyjádření. V obšírném vyjádření de praes. 28. prosince 1917 opakuje stěžovatel své námitky podrobněji a tvrdí, že zrušení řečené uličky by znamenalo nepřípustnou změnu plánu polohy města Nového Jičína, dále že nabyl služebnosti jízdy řečenou uličkou a obec by nemohla tuto uličku zrušiti bez rušení tohoto soukromého práva. Obec sama zřídila odevzdáním řečeného klíče k závoře tuto služebnost a nabyl stěžovatel nerušitelného práva k užívání této uličky. Dosavadní řízení bylo však vůbec zmatečné z toho důvodu, že tato ulička nepatří k veřejnému statku, nýbrž k soukromému jmění obce, neboť tato ulička nesloužila všeobecnému užívání, nýbrž jenom stěžovateli a Maxu W. a jejich předchůdcům. Konečně žádal stěžovatel, aby člen zemského výboru Dr. F. vzhledem k tomu, že se svého času zúčastnil sezení obecního výboru ze dne 9. března 1904 jako referent a hlasující člen, zdržel se porady a hlasování o rekursu, téhož předmětu se týkajícího. Max W. ve svém protivyjádření potírá tvrzení a vývody stěžovatelovy.
Naříkaným rozhodnutím zamítl moravský zemský výbor stížnost Bedřicha H. do usnesení obecního výboru Novojičínského ze dne 30. května 1914, zamítaje též žádost stěžovatele, aby se Dr. F. zdržel hlasování v této záležitosti.
Důvody tohoto rozhodnutí obsahují v podstatě toto:
1. přísedící zemského výboru Dr. F. zúčastnil se hlasování zemského výboru, ježto nebylo důvodu pro něj, aby se nezúčastnil, neboť jednak ustanovení jur. formy neplatí pro řízení administrativní, jednak není záležitost, kterou se obíral obecní výbor Novojičínský v r. 1904, totožnou se záležitostí, s níž se obíral týž výbor v sezení dne 20. května 1914. V prvním případě šlo o otázku, zda uzavření cesty závorou se stalo právem, kdežto v druhém případě tvořily předmět usnášení zrušení a prodej této cesty.
2. Stížnost 31 osob na rekursu spolupodepsaných se zamítá pro nedostatek legitimace.
3. Námitku, že nebylo konáno komisionelní jednání na místě samém s přizváním zájemníků, bylo zamítnouti, ježto § 6 zákona ze dne 30. září 1877 č. 38 z. z. o povinnosti obce k takovému jednání ničeho neobsahuje.
4. K námitce, že sporná cesta tvoří spojovací cestu s obcí Senovém a že tedy k rozhodnutí v I. stolici byl příslušný zemský výbor, poukazuje se k tomu, že tato příslušnost dána jest jen tehdy, když se příslušné obce nemohly dohodnouti, v daném případě však zástupce obce Šenova prohlásil v protokolu ze dne 9. prosince 1914, že řečené cesty nikdy nebylo a není používáno jako spojovací cesty.
5. Námitku, že o zrušení cesty nemůže býti rozhodnuto, dokud nebude stavebním úřadem vyřízena parcelační žádost stěžovatelova, bylo zamítnouti, ježto ona žádost stěžovatelova podána byla teprve p o naříkaném usnesení a stěžovatel měl opravné prostředky dle zákona ze dne 16. června 1914 č. 64 z. z. (novella k stav. řádu), nelze však slučovati záležitost stavební se záležitostí zrušení cesty.
6. K námitce, že stěžovateli vzniknou zrušením řečené cesty materielní újmy, nemohl zemský výbor přihlížeti, ježto tato námitka jest rázu soukromoprávního a její uplatňování patří na pořad práva.
7. Usnesení o zrušení řečené cesty jest důvodné a poukazuje se na zevrubný protokol o sezení obecního výboru ze dne 20. května 1914 a na protokol ze dne 9. prosince 1914, dle něhož jsou pozemky stěžovatelovy přístupny z dvou jiných ulic (A. a E.).
8. Plán polohy města Nového Jičína není dosud zemským výborem a místodržitelstvími schválen, není tudíž dosud plánem polohy ve smyslu ustanovení stavebního řádu.
9. O nabytí věcného nezadatelného práva tím, že byl stěžovateli odevzdán klíč k závoře v řečené uličce, nelze mluviti, ježto obecním výborem bylo usneseno, že dva klíče zůstanou u Rudolfa a Maxe W. a třetí u policejního úřadu a matce stěžovatelově byl též vydán klíč (čtvrtý), když o něj žádala s poukazem na to, že pro ni jest obtížné pokaždé choditi pro klíč k policejnímu úřadu.
10. Dle potvrzení krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 18. července 1914 jest ulička ta č. kat. 495 zapsána jako místní cesta v seznamu veřejného statku kat. obce Nového Jičína, Dolní Předměstí. Tím padají všechny námitky založené na tvrzení, že nejde o veřejný statek, nýbrž o soukromé jmění obce.
11. K tvrzení stěžovatelovu, že uličky té není všeobecně používáno, nýbrž jen jím a Maxem W., poukazuje se na to, že parcela může pozbýti vlastnosti veřejného statku teprve tehdy, když jí tato vlastnost byla odejmuta formálním pořadem příslušných úřadů.
12. Ostatní námitky vymykají se jako námitky soukromoprávního rázu uvažování zemského výboru.
Ve stížnosti podané k správ, soudu ve Vídni, postoupené nejvýš, správ, soudu v Praze, uplatňuje Bedřich H. v podstatě tyto výtky: 1. Přísedící zemského výb. Dr. F. zúčastnil se rozhodování, přes odpor stěžovatelův, ačkoli záležitosti z r. 1904 a z r. 1914 jsou totožnými a Dr. F. nebyl nepodjatým. 2. Komisionelní jednání na místě samém před usnesením zastupitelstva ze dne 20. května 1914 dle zásady slyšení stran nebylo konáno. 3. K žádosti stěžovatelově v záležitosti stavební, podané dne 12. června 1914, tedy před tím, než usnesení obce ze dne 20. května 1914 vešlo v právní moc, nebylo přihlíženo, ač žalovaný úřad sám doplnil řízení ustanovením komisionelního jednání na den 9. prosince 1914. 4. Nebyl vzat zřetel k nabytým právům stěžovatelovým a nedbáno toho, že stěžovateli vzchází značná újma, uzavře-li se ulička, ke které přísluší stěžovateli zvláštní právo užívací, založené na odevzdání klíče k závoře. 5. Nesprávně byly odmítnuty námitky stěžovatelovy uplatňující právní povahu sporné cesty, neboť byla-li tato cesta veřejným statkem, přišla dle protokolu ze dne 9. prosince 1914 přece v úvahu jako cesta pro chůzi, kdežto k jízdě bylo jí použito jen stěžovatelem a předchůdci jeho, čímž tito nabyli ohledně tohoto veřejného statku služebnosti, jež převyšovala rozsah všeobecného užívání, nebyla-li však cesta ta — jak z protokolu ze dne 9. prosince 1914 vysvítá, — ve všeobecném' užívání, pak také nebyla vskutku veřejným statkem, nýbrž soukromým majetkem obce a celé dosavadní řízení bylo zmatečným.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti té:
Sporná cesta č. kat. 495 v Novém Jičíně jest — jak patrno již z toho, že jest zapsána v seznamu veřejného statku jako veřejná cesta a že této vlastnosti měla býti zbavena teprve rozhodnutím obecního výboru města Nového Jičína ze dne 20. května 1914, které tvoří podklad a východisko naříkaného rozhodnutí, obecním statkem ve smyslu § 287 o. z. o. Stěžovatel sice hájí stanovisko, že tohoto karakteru cesta ona pozbyla již dříve, ježto prý — jak zjevno z komisionelního protokolu ze dne 9. prosince 1914 — nebyla v plném veřejném užívání, nýbrž sloužila jen k prospěchu stěžovatelovu. Ale jak již v nesčetných nálezech správního soudu bylo vysloveno, rozhoduje o otázce, zda určitá cesta jest veřejnou či nikoli, toliko určení, jehož se jí kompetentními faktory dostalo a nikoli okolnost, zda jest jí obecenstvem užíváno v míře větší či menší.
Jest sice pravda, že jde-li o cestu, která jest připsána jako soukromý pozemek do vlastnictví určitého soukromého subjektu, a kdy tedy k věnování této půdy pro veřejné účely jako cesty bylo třeba i souhlasu vlastníkova, přikládán jest i význam jejímu skutečnému používání publikem. Ne však v tom smyslu, jak se snaží dovoditi stěžovatel, že toto užívání samo by bylo podmínkou, bez níž by žádná cesta nemohla býti veřejnou, nýbrž z okolnosti, že vlastník bez protestu toto veřejné užívání dopouštěl, bylo usuzováno jen na souhlas jeho k tomu, aby půda ona pro účely veřejné cesty jím byla věnována.
Tento moment však naprosto ztrácí svůj význam tam, kde pozemek sloužící k účelům cesty jest již pozemkem obecním, jako cesta ve veřejný statek zapsaným a kde tedy o věnování jeho k účelům komunikačním se strany obce není pochybnosti. Je-li však nutno pozemek č. kat. 495 v Novém Jičíně pokládati za cestu veřejnou, pak mohl býti vlastnosti své zbaven toliko v řízení předepsaném v § 6 mor. zák. sil. ze dne 30. září 1877 č. 38 z. z. a jeví se tudíž bezdůvodnou námitka stížnosti, hájící opačné stanovisko.
Ze zjištěné skutečnosti, že tu šlo jen o cestu veřejnou, plynou však i tyto další důsledky:
Pokud jde o používání cesty veřejné, nutno totiž rozeznávati mezi prostým účastenstvím na t. zv. usus publicus s jedné a zvláštními právy, které k této cestě náležejí jednotlivcům, s druhé strany.
Pouhé účastenství na veřejném užívání veřejného statku, jaké přísluší dle § 287 o. z. o. každému občanu, není v podstatě své nižádným subjektivním právem toho kterého jednotlivce, statku onoho používajícího. Nositelem práva na usus publicus jest jen veškerenstvo, jest jen »publikum« statku onoho (zde cesty) používající ve svém celku. Tento subjekt veřejného používání jest zastupován oním orgánem, který o zachování veřejné vlastnosti onoho statku má míti péči (při cestách orgány uvedenými v § 6 zákona shora citovaného), kdežto jednotlivci, kteří tvrditi mohou pouhou účast na tomto veřejném užívání, mají postavení toliko faktických interesentů, nikoli však účastníků právních.
Nemohou tudíž tito jednotliví účastníci z titulu veřejného užívání pro sebe si reklamovati v řízení nesoucím se k tomu, aby určité cestě byl přiznán nebo oduznán, přidělen nebo vzat ráz veřejnosti, posici strany procesní. Nemůže proto také ani stěžovatel z důvodu, že mohl ještě zvláště používati cesty oné jako veřejné a vzhledem k svým hospodářským potřebám, odvozovati nižádného práva ani k rekursu v pořadí správním, ani k stížnosti na nejvyšší správní soud.
Stěžovatel, který tuto závadu postřehl, snaží se arciť dovoditi, že patří do oné druhé kategorie uživatelů, t. j. řady oněch, jimž náleží zvláštní práva k užívání sporné cesty, jež sahají přes hranice usus publici. Tato zvláštní užívací práva mohou býti, jak stížnost sama dovozuje, dvojího druhu. Buď jsou to práva soukromá, nabytá v základě určitých civilněprávních titulů, nebo jsou to práva veřejná. Soukromá práva, ať druhu jakéhokoli, nemohou naprosto tomu brániti, aby pozemek dosud za veřejnou cestu sloužící byl své vlastnosti jako veřejný statek zbaven a na dále zůstal jen jako objekt práva soukromého ve vlastnictví obce.
Nemohl by tudíž stěžovatel, ani kdyby bylo jeho tvrzení pravdivé, že nabyl odevzdáním klíče k závoře svého času na cestě č. kat. 495 zřízené zvláštního soukromého práva užívacího — kteroužto otázku vymykající se z kompetence nejvyššího správního soudu zde řešiti netřeba — činiti nižádných námitek v cestě správní ani proti usnesení obce, že cesta ona nemá býti na dále cestou veřejnou, ani proti usnesení, že pozemek tento má býti zcizen osobě třetí. Vždyť otázka, zda zcizením smí býti dotčeno ono zvláštní soukromé právo třetího uživatele, jest otázkou patřící na pořad práva soukromého, kterýžto pořad stěžovateli vždycky zůstává zachován.
Za to by bylo úřadům správním respektovati ona zvláštní práva k užívání veřejné cesty, která by byla rázu veřejného. Takovým právem by na př. bylo právo založené výrokem stavebního úřadu, jímž určena stavební čára, stanovící styk stavebního pozemku se statkem veřejným a jímž zabezpečen stavebníku přístup k zastavené ploše po této cestě jako veřejné, nebo jímž povoleno otvírání oken do prostoru vzduchového nad veřejnou cestou a tím založeno právo k tomuto zvláštnímu používání veřejného statku. Za takové právo by bylo po případě snad i pokládati právo na zachování jedině možného přístupu na pozemek z veřejné komunikace.
Nižádné takové veřejné právo zvláštní však stěžovatel neuplatňuje a uplatňovati nemůže. Jest sice adjacentem, pokud se týče cesty č. kat. 483, jež jest pokračováním sporné uličky č. kat. 495, ale jest zjištěno, že pozemky jeho nejsou ani na cestu č. kat. 495 ani na cestu č. kat. 483 odkázány, ježto hraničí i na jiné komunikace veřejné, z nichž přístup na jeho pozemky jest volný.
Okolnost pak, že stěžovatel již dne 12. června 1914 podal žádost o povolení stavby na přilehlém pozemku, zůstává naprosto bezvýznamnou, ježto podání této žádosti samo nižádných ještě práv ani materielních ani procesních pro stěžovatele v řízení o karakteru cesty založiti nemohlo, nýbrž práva nějaká mohla by vzejíti teprve příznivým vyřízením jeho stavební žádosti.
Tvrzení stížnosti (ad 3), že by úřady o zrušení veřejné cesty rozhodující byly nuceny vyčkati, až stavební úřady nějakou podanou žádost vyřídí, anebo až si adjacent eventuelně vydobude nějakého práva zrušení tomuto překážejícího, nemá dojista v nižádném zákoně opory.
Při tomto stavu věci jest úplně nerozhodno, v jakém stadiu bylo řízení správní k zrušení cesty sporné se nesoucí v době, kdy stavební žádost stěžovatelem byla podána, a nerozhodno, kdy stěžovatel okolnost tuto uplatňoval, a jest tudíž jak námitka ad 3. tak i ad 4. bezdůvodná.
Neměl-li však stěžovatel vůbec subjektivního práva, které by věcně stálo proti zamýšlenému vypuštění sporné veřejné cesty, nemohl pro sebe v řízení tomu sloužícím žádati postavení sporné strany a nemá ani legitimace k námitkám, že řízení toto bylo provedeno vadně.
Jest tudíž i výtky ad 1. a 2. zamítnouti vlastně pro nedostatek legitimace.
Ostatně budiž přes to vzpomenuto, že všechny momenty pro rozhodnutí potřebné byly náležitě vyšetřeny, ba že i komisionelní řízení bylo konáno.
Okolnost, že toto řízení bylo provedeno teprve v řízení opravném, není závadou, poněvadž neplatí pro řízení toto zásada koncentrační, jak stížnost sama na jiném místě přiznává.
Rovněž také jen nadbytkem jest podotknouti, že i výtka ad 1. jest beze vší podstaty, neboť nehledě ani k tomu, že záležitost z r. 1904, kdy šlo o obmezení veřejného užívání cesty č. kat. 495 zřízením závory, se dotýkala jiného předmětu, než záležitost naříkaným rozhodnutím vyřízená, nebylo by tu tvrzené podjatosti ani tehdá, kdyby v obou případech šlo o záležitost stejnou.
Vždyť účastenství na rozhodnutí v nižší instanci není pro obor judikující činnosti úřadů samosprávných nikde zákonem uznáno za důvod vylučující z rozhodování v téže věci ve stolici vyšší.
Jeví se tudíž výtky ad 1. a 2. i věcně bezdůvodnými.
Z úvah těchto bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 1029. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 959-966.