Č. 959.

Pozemková reforma: I. * Státní pozemkový úřad může dle okolností k zásadnímu souhlasu svému se zcizením části zabrané půdy, danému dle § 7 zák. zábor. a vázanému na splnění určitých podmínek, připojiti výhradu, že další ještě podmínky určí po případě dle stavu věci v čas předložení doplněné smlouvy. Zásadní souhlas se smlouvou takto daný nelze ovšem již odvolati. — II. * Nepříčí se účelu zákonů o reformě pozemkové, připojil-li státní pozemkový úřad k souhlasu danému se zcizením části zabrané rustikální půdy ve smyslu § 7 zák. zábor. podmínku, aby byl současně se vkladem práva vlastnického pro nabyvatele do knih pozemkových knihovně zjištěn závazek, že ke každému dalšímu prodeji jest třeba souhlasu stát. poz. úřadu. — III. * Rozhoduje o žádosti za souhlas se zcizením dle § 7 zák. zábor. není státní pozemk. úřad povinen, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda objekt zcizovaný je dle § 3 a) zák. zábor. ze záboru vyloučen.
(Nález ze dne 27. září 1921 č. 11859.)
Prejudikatura: srovn. nál. č. 946.
Věc: Eleonora P., jako poručnice nezl. Alfonse P. v B. a manželé Václav a Anna Č. v S. (adv. Dr. V. Wahle z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (zast. radou Drem. J. Javůrkem) stran schválení smlouvy trhové.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná, pokud se týče, nepřípustná.
Důvody: Přípisem z — požádal krajský soud v Táboře jako soud pozůstalostní a poručenský, aby Státní pozemkový úřad udělil souhlas se zcizením hospody čp. — v S. s pozemky ... v úhrnné výměře 2 ha 31 a 63 m2, kteréžto nemovitosti patří do pozůstalosti Karla P. a jejichž prodej dosavadnímu dlouholetému nájemci Václavu Č., resp. jeho manželce Anně C. poručenstvo nezl. dědice Alfonse P. navrhuje.
Po provedeném šetření, za něhož také právní zástupce poručenstva nezl. Alfonse P. urgoval u Státního pozemkového úřadu, vyřízení žádosti krajského soudu v Táboře o souhlas k prodeji hospody čp. — v S. a spolustěžovatel Václav Č. prohlásil, že jest ochoten zaplatiti útraty komisionelního ohledání budovy čp. -— v S. a že souhlasí s tím, aby pozemek č. kat. — byl z jeho kupní smlouvy o hostinec čp. — vypuštěn, udělil Státní úřad pozemkový naříkaným rozhodnutím ze dne — zásadní souhlas se smlouvou trhovou, kterou pozůstalost Karla P. prodává manželům Václavu a Anně Č. v S. hostinec čp. — tamže s příslušenstvím s podmínkou, že:
1. předmětem smlouvy nebude pozemek č. kat. — požadovaný dlouholetým pachtýřem, a že cena trhová, hledě k ustanovení odst. V. bude dle toho upravena,
2. kupující se zaváží a současně s vkladem svého práva vlastnického knihovně zjistiti dají závazek, že ke každému dalšímu prodeji nemovitostí zde uvedených jest třeba souhlasu Státního pozemkového úřadu,
3. po rozumu § 61 zák. z 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n. zaplacen bude 10proc. poplatek z ceny trhové za prodané nemovitosti,
4. doplněná smlouva trhová i s opisem pro spisy předložena bude do dvou měsíců ode dne doručení Státnímu pozemkovému úřadu ku schválení a připojení schvalovací doložky. K tomu doloženo: »Státní pozemkový úřad vyhrazuje si výslovně právo stanoviti případné další podmínky dle stavu věci před udělením konečného souhlasu.«
V záhlaví tohoto vyřízení uvedeno jest jako »Věc«: »Velkostatek S. Prodej hostince — Zábor«.
O stížnosti podané pro vadnost řízení a nezákonnost uvažoval nejvyšší správní soud takto:
1. Především nutno si předložiti otázku, jaký smysl má doložka připojená k naříkanému výnosu státního pozemkového úřadu, dle níž úřad ten si výslovně vyhrazuje právo, stanoviti případné další podmínky dle stavu věci před udělením konečného souhlasu.
Zevní podnět k úvaze po této stránce zavdává jednak výtka stížnosti, označující výhradu tu za nepřípustnou a požadavkům ekvity a spravedlnosti se příčící, jednak i sám odvodní spis žalovaného úřadu, v němž zdůrazňuje, že zmíněným výnosem dán byl jen souhlas zásadní, z něhož straně nevzešel ještě žádný nárok, poněvadž výnos ten obsahuje pouze sdělení úřadu, za jakých podmínek by byl ochoten uděliti souhlas konečný, závazný — jinými slovy že šlo o pouhé předběžné vyřízení, proti kterému by dle § 2 zák. o správ. soudě nebyla stížnost k nejvyššímu správnímu soudu přípustná.
Ani k tomu ani k onomu stanovisku se však nejvyšší správní soud nemohl přikloniti. Hledí-li se k celému obsahu naříkaného výnosu, lze mu rozuměti jen tak, že žalovaný úřad zásadně nenamítá ničeho proti zcizení hospody čp. — v S. s pozemky (arg. slova »uděluje zásadní souhlas«), že však souhlas ten váže na splnění určitých podmínek ve výnosu vyjmenovaných, při čemž upozorňuje stranu, že dříve než udělí souhlas konečný, t. j. než smlouvu upravenou dle podmínek straně oznámených opatří schvalovací doložkou, bude uvažovati o tom, zda by neměl jí uložiti ještě další podmínky dle stavu věci, jaký tu v oné době bude.
Žalovaný úřad tímto upozorněním pouze prohlašuje, že svoje vyřízení o žádosti za schválení předložené trhové smlouvy vydá ve dvou částech, z nichž první je již v rukou strany, druhá pak přijde snad na řadu, až bude předložena doplněná smlouva se žádostí za připojení schvalovací doložky.
Postup ten je dojista za normálních poměrů neobvyklý a může snad býti pochybováno i o jeho vhodnosti, což se ovšem vymyká z kognice nejvyššího správního soudu (§ 2 zák. o správ. soudě), ale za nezákonný jej prohlásiti — jak to žádá stížnost — nelze, nebo není předpisu, který by Státnímu pozemkovému úřadu zabraňoval, aby si, když dává souhlas se zcizením části zabrané půdy, vyhradil možnost respektovati také ten stav, jaký tu bude při předložení smlouvy doplněné, do kteréž doby mohou se poměry s hlediska pozemkové reformy rozhodné změniti nebo může zatím pozemkový úřad zjistiti okolnosti již dříve existovavší, ale jemu neznámé, ku kterým bude nutno při konečném rozhodování ještě přihlížeti. Po vydání naříkaného výnosu může však strana bezpečně počítati aspoň již s tím, že smlouva jest chválena s určitými podmínkami a že schválení to nelze odvolati, nýbrž že straně nejvýše mohou býti uloženy další podmínky dle stavu věci při předložení doplněné smlouvy, arciť jen, pokud pro ně bude podklad zákonný. Kdyby byla strana nepodala stížnost proti výnosu naříkanému, byla by — chtějíc dosáhnouti schvalovací doložky — nucena, všem nyní uloženým podmínkám se podrobiti, neboť jinak by jí úřad mohl odkázati prostě na svůj dřívější výnos. Z toho však jest zřejmo, že výnos, o nějž nyní jde, představuje rozhodnutí samostatné, na rozhodnutí, které snad ještě bude následovati — ale následovati nemusí — zcela nezávislé, tedy rozhodnutí meritorní, schopné právní moci, proti kterému jest přípustná stížnost k nejvyššímu správnímu soudu právě tak, jako bude míti strana právo podati stížnost novou, kdyby jí svého času uloženy byly další podmínky zákonu se příčící.
2. Pokud stížnost po stránce formální vytýká, že věc nebyla Státním pozemkovým úřadem správně označena, když se v záhlaví rozhodnutí mluví o velkostatku S. a v textu samém o smlouvě trhové mezi pozůstalostí Karla P. a manželi Václavem a Annou Č, stačí poukázati na to, že tu nejde o nějakou podstatnou vadu dle § 6 zák. o správ. soudu, protože zmínka o velkostatku S. stala se jen při interním označení spisu u žalovaného úřadu, jež však s obsahem vyřízení není v žádné souvislosti; uvedení jmen obou manželů Č. pak rovněž nemělo a nemá vlivu na podstatu vyřízení, byvši způsobeno patrně tím, že již krajský soud v Táboře ve svém návrhu na schválení smlouvy označil za kupce Václava Č, resp. jeho manželku Annu Č. a že také Václav Č. sám jednak do řízení správního činně zasahoval, jakoby šlo o koupi pro něj, převzav hrazení útrat komisionelního ohledání budovy čp. — v S. a prohlásiv v podání z 11. února 1921, řízeném na Státní pozemkový úřad, že souhlasí s tím, aby pozemek č. kat byl z jeho kupní smlouvy o hostinec čp. — v S. vypuštěn, jednak i smlouvu samu spolupodepsal vystupuje v ní také jako účastník.
3. Další formální výtka týče se nedostatku odůvodnění naříkaného rozhodnutí. Ale ani tato výtka není důvodná, neboť naříkaný výnos vyslovil souhlas se smlouvou trhovou, jejž proto zvlášť odůvodňovati netřeba. Připojené podmínky pak dílem jsou odůvodněny (č. 3), dílem již svým obsahem zřejmě ukazují na motivy, kterými se dal žalovaný úřad vésti, stanově je, a které také stěžovatel zcela správně vystihl, jak ze stížnosti patrno. Není tedy v tomto případě nedostatek odůvodnění vadou podstatnou, která by ztížila straně obranu nebo znemožnila nejvyššímu správnímu soudu přezkoumání naříkaného rozhodnutí a pro niž by postupovati bylo dle § 6 zák. o správ. soudě.
4. Ve věci samé vytýkají stěžovatelé především, že hospoda čp. — v S., o jejíž prodej jde, je rustikální objekt právně a hospodářsky samostatný, který neslouží k hospodaření na zabraných nemovitostech a který tedy dle § 3 lit. a) zák. zábor. jest ze záboru vyloučen. Státní pozemkový úřad prý měl v tom směru konati šetření a dospěl-li by k závěru, že objekt je ze záboru vyloučen, měl souhlas bezpodmínečně uděliti. Poněvadž šetření v tom směru vůbec konáno nebylo, jest i řízení správní vadné.
Ale stanovisko zastávané v této výtce nelze uznati za správné. Jak nejvyšší správní soud vyslovil a zevrubně odůvodnil již v nálezu ze dne 21. září 1921 č. 10762 Boh. č. 946., k němuž se dle § 44 jedn. ř. pro nejvyšší správní soud odkazuje, není pozemkový úřad, když rozhoduje o otázce, zda určitý soubor nemovitostí podléhá záboru dle §§ 1 a 2 zák. záb., povinen z moci úřední předem vyloučiti ze záboru objekty dle § 3 zák. zábor. a pak teprve rozhodnouti, zda zbylý soubor ještě záboru podléhá, nýbrž muže otázku onu řešiti jen se stanoviska §§ 1 a 2 zákona záborového. Není proto také věcí pozemkového úřadu, aby, jsa požádán o udělení souhlasu se zcizením nemovitosti, která dle §§ 1 a 2 cit. zák. záboru podléhá, předložil si z úřední povinnosti především otázku a konal eventuelně za tou příčinou šetření, zda snad zcizovaný objekt není dle § 3 a) ze záboru vyloučen. V daném případě krajský soud v Táboře, žádaje jako soud pozůstalostní a poručenský, aby Státní pozemkový úřad dal souhlas ke zcizení hospody čp. — v S. s pozemky, poukázal pouze na to, že hospoda ta patří k souboru nemovitostí zesnulého Karla P. s půdou měřící několik tisíc hektarů a že jest pochybno, zdali uvedený objekt je dle § 3 zák. zábor. ze záboru vyloučen. Striktní návrh na vyloučení jeho ze záboru ani soudem ani zástupcem vlastníka učiněn nebyl. Státní pozemkový úřad neměl tedy příčiny, aby se — rozhoduje o žádosti krajského soudu v Táboře za schválení prodeje oné hospody — zabýval předem otázkou, jde-li snad o objekt dle § 3 a) cit. zák. ze záboru vyloučený, a neučinil proto v tom směru žádného výroku.
Nebyla-li však po této stránce věc v řízení správním učiněna předmětem rozhodnutí, jest dotyčná námitka, uplatněná teprve ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu, dle § 5 zák. o správ. soudu nepřípustná, a — pokud vytýká vadnost řízení pro nedostatek šetření — neodůvodněná.
Tím není ovšem strana z uplatnění nároku na vyloučení dotyčného objektu ze záboru dle § 3 a) zák. zábor. nikterak prekludována — naopak muže nárok ten uplatniti kdykoliv až do té doby, dokud objekt sporný není státem převzat (§ 3 zák. náhr.).
5. Stížnost brojí však také proti tomu, že Státní pozemkový úřad učinil zásadní souhlas svůj se smlouvou trhovou závislým na splnění řady nepřípustných výhrad a podmínek. O jedné z nich bylo již pojednáno pod č. 1. Již tam bylo také naznačeno stanovisko, na kterém nejvyšší správní soud důsledně trvá, a dle něhož žalovaný úřad není při udělení souhlasu se zcizením zabrané půdy oprávněn rozhodovati libovolně, nýbrž může svůj souhlas po rozumu § 7 zák. zábor. (ve znění stanoveném zákonem ze dne 11. března 1921 č. 108 sb. z. a n.) učiniti závislým jen na takových podmínkách, které odpovídají zákonům v té příčině platným, tedy zákonu záběrovému a dalším zákonným předpisům, vztahujícím se na reformu pozemkovou. Každé rozhodnutí, které těchto mezí nedbá, je nezákonné.
Stížnost shledává překročení mezí oněch v tom,
a) že žalovaný úřad uložil kupujícím povinnost, aby dali současně s vkladem práva vlastnického knihovně zjistiti závazek, že ku každému dalšímu prodeji nemovitostí, o něž jde, je třeba souhlasu státního úřadu pozemkového a
b) že byla stanovena podmínka, že po rozumu § 61 zákona z 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n. zapraven bude 10procentní poplatek, z ceny trhové za prodané nemovitosti.
Aby přípustnost či nepřípustnost podmínky ad a), uvedené ozřejměla,. nutno si uvědomiti, čeho chtěl státní úřad pozemkový připojením jejím ku svému souhlasu dosáhnouti. A tu je nepochybno, že v ní projevena byla snaha, aby se zcizovaný objekt, patřící ke statku zabranému, nedostal časem do rukou osob, na jichž volbu by úřad pozemkový jako úřad pověřený provedením reformy pozemkové neměl vlivu, jinými slovy, aby bylo zaručeno, že zůstane ve vlastnictví osob, proti nimž nebude se stanoviska reformy pozemkové námitek. O kupci, kterého si vybral nynější vlastník zabraného statku, neměl státní pozemkový úřad v tom směru pochybností, a proto se zcizením souhlasil, ale pro případy možného dalšího zcizení chtěl si připojením zmíněné podmínky zajistiti vliv na odmítnutí nabyvatelů dle zákonů o reformě pozemkové nevhodných.
Připojení podmínky, o jakou tu jde, není v praxi reformy pozemkové zjevem nezvyklým, neboť i zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919 č. 318 v § 22 (ve znění stanoveném zákonem ze dne 15. dubna 1921 č. 311 sb. z. a n.) ustanovil, že nabyvateli pozemku podle tohoto zákona, dovoleno jest zciziti jej mezi živými do 10 let jen se svolením pozemkového úřadu a že obmezení to se má poznamenati v knihách, a také v zákoně přídělovém z 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n. (§§ 23 a 37) jsou podobné předpisy o obmezení vlastnictví k získanému přídělu, resp. k rolnickému nedílu. Ve schváleném prodeji dle § 7 zák. zábor. lze však právem spatřovati jakýsi anticipovaný příděl půdy, tak že to odpovídá účelu zákonu o pozemkové reformě, když se pozemkový úřad o to stará, aby osoba, která kupuje část statku do záboru patřícího, i v budoucnosti vyhovovolala určitým požadavkům.
Jeví se tudíž připojení podmínky pod a) zmíněné dle těchto hledisek plné ospravedlněným a výtka stížnosti proti ní čelící je bezdůvodná.
Rovněž tak nelze upříti státnímu úřadu pozemkovému právo k doložení podmínky ad 3 naříkaného rozhodnutí, o níž je řeč výše pod b). § 61 zák. příděl., jenž v době vydání naříkaného rozhodnutí, kdy otázka propuštění ze záboru se řešila, již byl v platnosti, a k němuž tedy právem bylo při rozhodování žalovaným úřadem přihlíženo, stanoví zcela všeobecně, že při udělování souhlasu se zcizením nemovitostí dle § 7 zák. zábor. vyměřuje a vybírá pozemkový úřad, pokud půda se propouští ze záboru od strany, jíž povolení bylo uděleno, 10 proc. z hodnoty nemovitosti propuštěné. Nečiní se tu tedy rozdíl mezi propuštěnou půdou zemědělskou a jinakou, mezi pozemky a domy, živnostenskými závody a pod., nýbrž povinnost zmíněná stíhá všecky objekty nemovitého vlastnictví, podrobené záboru. jak bylo výslovně uznáno nejvyšším správním soudem již v nálezu ze dne 22. června 1921 čís. 8126 (Boh. č. 899), na nějž se dle § 44 jednacího řádu pro správní soud poukazuje. Poplatek vybírá se dle citovaného předpisu od majitele zabrané půdy, takže jsou bezpředmětný všecky vývody stížnosti, které se po této stránce zabývají osobou kupce a vytýkají, že nebyly vyšetřeny okolností odůvodňující, že tu jde o případ zvláštního zřetele hodný. Žádá-li prodávající, aby poplatek nesla kupující, o čemž v písemné smlouvě výslovně zmínka se nečiní a také v řízení správním zmínka učiněna nebyla (§ 5 zák. o správ. soudě), zůstává kupující vždy volno, aby to oznámila státnímu pozemkovému úřadu a žádala o poskytnutí slevy ve smyslu § 61 zák. zábor., má-li za to, že jí úleva dle tohoto § přísluší. Z úřední povinnosti nebyl státní pozemkový úřad povinen věcí tou se zabývati.
Podmínku ad 1 naříkaného rozhodnutí stížnost nepotírá, neboť prohlašuje výslovně, že stěžovatelé na ni přistoupili; netřeba se proto zabývati vývody, kterými podepřeno býti má jen tvrzení stížnosti, ve věci samé naprosto irelevantní, že se tak stalo jen proto, aby se vyřízení věci urychlilo.
Bylo tudíž o stížnosti rozhodnouti, jak výše uvedeno.

Citace:

č. 959. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 792-797.