NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Čís. 4843.

Jde o závazek ze správy, převzal-li kupující povinnost, poskytovati výměnek až do určité doby a byl prodávajícím ubezpečen, že jest výměnek až do té doby vypořádán. Zaručila-li se osoba třetí, mající majetkový zájem na dojednání smlouvy, za pravdivost ubezpečení prodávajícího, přistoupila k závazku prodávajícího ze správy jako spoludlužník ve smyslu §u 1347 obč. zák., nikoliv jako rukojmí (§ 1346 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 26. března 1925, R I 228/25.)
Žalobci domáhali se na žalovaném Miroslavu L-ovi zaplacení 3.741 Kč 28 h a 346 Kč 28 h. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě ohledně 3.741 Kč 28 h, ohledně 346 Kč 28 h ji zamítl. Odvolací soud k odvolání obou stran zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomocí, znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud k rekursu žalovaného zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by nehledě k důvodům svého zrušovacího usnesení o odvolání obou stran znovu rozhodl.
Důvody:
Jest nesporno, že žalující manželé Josef a Josefa F-ovi koupili smlouvou, sepsanou dne 19. září 1923, od manželů Josefa a Anny B-ových usedlost č. p. 35 s pozemky, na nichž knihovně vložen byl a jest výměnek se služebností bytu pro manžely Josefa a Annu K-ovy. Nižší soudy zjistily souhlasně, že koupě ujednána byla ústně den před písemným sepsáním smlouvy, t. j. 18. září 1923 mezi stranami v přítomnosti žalovaného Miroslava L-а, jehož knihovní pohledávku 6.000 Kč a neknihovní pohledávku 4.000 Kč kupující manželé na poukaz prodávajících převzali na srážku z kupní ceny 27.000 Kč, že mezi kupujícími a prodávajícími bylo ujednáno, že kupující manželé přejímají povinnost, poskytovati výměnek manželům K-ovým, ale teprve od 1. ledna 1924, že jak prodávající manželé B-ovi, tak i žalovaný Miroslav L. ubezpečovali kupující, že výměnek jest až do konce roku 1923 vypořádán, a že na opětnou otázku spolužalobkyně Josefy F-ové, je-li tomu skutečně tak, prohlásil žalovaný Miroslav L.: »my vám za to ručíme, že je to tak«. Žaloba tvrdí ovšem, že se žalovaný vyjádřil ještě dále, že, kdyby tomu tak nebylo, sám se o to postará a ze svého zaplatí, avšak tento dodatek nižší soudy za dokázaný nepřijaly a nemožno jej tedy při dalším řešení sporu bráti v úvahu. Konečně zjistily nižší soudy, že výměnek do konce roku 1923 vypořádán nebyl, že na žalobu výměnkářů odsouzeni byli nejprve manželé B-oví rozsudkem ze dne 25. září 1923 С 441/23 k plnění výměnkových dávek, až do 31. srpna 1923 zadržených, nebo zaplacení 2.744 Kč 75 h, a později i nynější žalobci Josef a Josefa F-ovi rozsudkem ze dne 2. listopadu 1923 С 564/23 k plnění dávek do 31. října 1923 zadržených nebo zaplacení 3.741 Kč 28 h a útrat sporu 346 Kč 28 h. První soud zjistil také ještě, že žalobci onen peníz za výměnek manželům K-ovým skutečně zaplatili. Zjištění to nebylo v odvolání žalovaného napadáno. Žalobci domáhají se v tomto sporu na žalovaném Miroslavu L-ovi zaplacení oněch peněžních částek 3.741 Kč 28 h a 346 Kč 28 h, které výměnkářům zaplatili, opírajíce svou žalobu výhradně již jen o uvedený závazek Miroslava L-а a tvrdíce, že závazek ten přijali a že na jeho základě kupní smlouvu s manžely B-ovými dojednali. Že jen tento žalobní důvod v úvahu přichází, vychází na jevo též z jednacího protokolu, kde žalobci uvádějí, že závazek žalovaného založen jest na ustanovení §u 1347 obč. zák., čímž zjevně svou žalobu založili na smlouvě se žalovaným, jejíhož splnění se dožadují. Jest tedy dáti za pravdu rekursu žalovaného, že odvolací soud neprávem ve svém zrušovacím usnesení žádá, by procesní soud pro případ, že nedošlo mezi stranami ke smlouvě o záruku, zabýval se také právním důvodem náhrady škody, způsobené žalobcům zaviněním žalovaného (§ 1295 obč. zák.) a by obíral se otázkami zavinění žalovaného, po případě i spoluzavinění žalobců (§ 1304 obč. zák.), neboť odvolací soud přehlédl, že žalobci ani v žalobě ani za řízení v první stolici nároku na náhradu škody z nedovoleného činu proti žalovanému neuplatnili a potřebných skutkových okolností pro posouzení zákonných předpokladů takovéhoto nároku (čin objektivně bezprávný, škoda, příčinná souvislost, subjektivní zavinění) nepřednesli. Zásada disposiční a projednací, na nichž jsou zbudovány předpisy civilního řádu soudního, nedovoluje, by soud šel přes meze uplatněných nároků a obran, neboť jen strany určují, o kterých nárocích a v jakém rozsahu a obsahu rozhodnutí soudu žádají (§§ 178, 179, 226, 243, 78 čís. 2 c. ř. s.). Není tedy přípustno, by soud místo stran nové útočné neb obranné prostředky dosazoval a takto sám novou procesní látku do sporu vnášel. I kdyby podle názoru odvolacího soudu mohly skutečností, ve sporu na jevo vyšlé, odůvodniti nárok z jiného právního důvodu, než žalováno, nesmí к nim přece soud přihlíželi, když nárok v tom směru uplatněn nebyl. Netřeba tedy doplňovati řízení první stolice, pokud by mohlo jiti o otázky náhrady škody ex delicto. Z téhož důvodu netřeba zjišťovati, zda se žalobci pustili do sporu s výměnkáři o výměnkářské dávky vědouce či nevědouce, že jsou tyto dávky zadrženy, a zda se přesvědčili o tom teprve po žalobě a kdy, neboť v tom směru žalobci skutkových okolností netvrdili a šlo by zase o nárok na náhradu škody, totiž útrat prohraného sporu 346 Kč 28 h, podle §u 932 předposlední věta a § 1295 obč. zák., který z tohoto právního důvodu uplatněn nebyl (viz také motivy k §u 932 obč. zák. III. novely str, 296 a motivy ve Věstníku min. sprav, z roku 1916 str. 116). Nutno se nyní zabývati Otázkou, jaké právní povahy jest nárok ve spor uvedený, a zkoumati, zda v tom směru jest na místě doplnení, nařízené soudem odvolacím. Jest přisvědčit! názoru odvolacího soudu, že jde o nárok a jemu odpovídající závazek ze správy. Žalující koupili od manželů B-ových nemovitosti, na nichž vázl knihovně výměnek manželů K-ových, který jako knihovní břemeno převzali (§ 443 obč. zák.); zároveň však s prodávajícími ujednali, že jsou povinni, plniti výměnkové dávky až do 1. ledna 1924. Prodávající zaručili se kupujícím, že výměnkové dávky jsou až do konce roku 1923 vypořádány, že tedy koupené nemovitosti jsou prosty až do té doby výměnkového břemene (§§ 923 a 928 obč. zák.). Když však se objevilo, že tomu tak není, ručí prodávající podle §u 923 poslední věta a §u 928 obč. zák. kupujícím za tuto parciální evikci, tedy ze správy. K závazku prodávajících přistoupil žalovaný, prohlásiv na přímou otázku spolužalobkyně: »My vám za to ručíme, že je to tak«. O právní povaze tohoto závazku bude ještě pojednáno. Správně uvádí odvolací soud, že v příčině žalovaného jde o závazek smluvní a že ke vzniku takového smluvního závazku bylo třeba, by žalobci s prohlášením žalovaného projevili souhlas, ať výslovně, ať mlčky Ale neprávem žádá ještě další zjištění v tom směru. Nesluší zapomínati, že bylo o výměnku jednáno a ujednáno, že kupující plniti mají výměnek až do 1. ledna 1924, že prodávající i žalovaný ubezpečovali žalobce, že jsou výměnkové dávky do konce roku 1923 vypořádány, a že na opětnou otázku spolužalobkyně, je-li tomu skutečně tak, učinil žalovaný ono prohlášení. Za tohoto stavu věci a v uvážení všech okolností případu nelze o tom pochybovati, že kupující přijali prohlášení žalovaného mlčky podle §u 863 obč. zák., což také sami ve sporu tvrdí. Vzniká dále otázka, zda jde u žalovaného o závazek rukojemský, který by ovšem pro nedostatek písemní formy nebyl podle §u 1346 obč. zák. III. novely platným, či o závazek spoludlužnický po rozumu §u 1347 obč. zák. a v tomto případě, zda jde o závazek, který vzal na se žalovaný zcela, třeba vedle manželů B-ových, či jen společně e nimi. Tyto otázky odvolací soud sice nadhazuje, ale neřeší; nutno však je řešiti a možno je na podkladě zjištěných skutkových okolností rozřešiti, protože jsou to veskrze otázky právní. Již motivy k §u 1406 obč. zák. III. novely str. 318 poukazují na to, že bude často těžkou úlohou výkladu, zda v konkrétním případě je dána skutková podstata rukojemství, či převzetí dluhu, a zmiňují se tam o pomůcce pro výklad, která i v tomto případě je na místě. Nelze sice vyloučiti rukojemství z důvodu, prvním soudem uvedeného, že prý tu nebylo věřitelů, manželů K-ových, neboť žalovaný nezaručoval se vůči manželům K-ovým, nýbrž vůči žalobcům a ti přítomni byli, ale dlužno vzíti v úvahu, že žalovaný podle svého vlastního udání súčastnil se jednání proto, by nepřišel o své pohledávky 6000 Kč a 4000 Kč proti manželům B-ovým, že podle úmluvy byly tyto pohledávky kupujícími převzaty, a že podle zjištění procesního soudu také skutečně byly zaplaceny. Žalovaný měl tedy majetkový zájem na tom, aby kupní smlouva byla dojednána a přičinil se o to svým závazkem. Již z toho jde na jevo, že úmluva mezi žalobci a žalovaným jest spíše závazkem spoludlužnickým podle §u 1347 obč. zák. než závazkem rukojemským podle §u 1346 obč. zák. Mimo to jest prohlášení žalovaného zcela jasné a určité — jak již první soud uvedl — a nenaznačuje nikterak, že by byl chtěl zaručiti se jen podpůrně až za manžely B-ovými. Jako tito manželé převzali výslovně ručení za to, že prodané nemovitosti jsou prosty břemene výměnkových dávek až do konce roku 1923, totéž ručení výslovně převzal i žalovaný a ubezpečoval kupující právě tak, jako je ubezpečovali prodávající, že výměnek jest do konce roku 1923 vypořádán. Z toho jde, že žalovaný vzal na se týž závazek jako manželé B-ovi, třeba vedle nich a že jako oni ručí za celý závazek, tak ručí i on (§ 891 obč. zák.). Rekurs namítá, že žalovaný nebyl zcizitelem nemovitostí, nýbrž osobou třetí a že převzetí závazku ze správy osobou třetí jest občanskému právu neznámo. Netřeba tu řešiti otázku, zda a pokud mohla by třetí osoba sama o sobě převzíti samostatný smluvní závazek ze správy, neboť o to tu neběží. V tomto případě přistoupil žalovaný k závazku ze správy, který na se vzali zcizitelé a proti takovému přistoupení není v zákoně překážky, protože § 1347 obč. zák. nerozeznává, z iakého právního důvodu vznikl závazek, k němuž třetí osoba za spoludlužníka přistoupila. V zákoně není tedy překážky, by i třetí osoba smlouvou se nezaručila za případné nároky ze správy aspoň potud, pokud tyto podle své povahy mohou býti uspokojeny také třetí osobou a vyrovnány slevou úplaty, opravou věci, nebo doplněním scházejícího, po případě náhradou interese v penězích, právě tak, jako jest tomu podle §u 1350 obč. zák. při rukojemství za nepeněžní nároky. Ústav správy, v podstatě na slušnosti se zakládající, nedovoluje, by se jedna ze smluvních stran obohatila na úkor druhé strany dodáním vadné věci a přijetím úplaty za věc bezvadnou, a má za účel spravedlivé vyrovnání hodnoty plnění a vzájemného plnění. V projednávaném případě měli by manželé B-ovi vrátiti část kupní ceny, odpovídající ceně výměnkových dávek do konce roku 1923 zadržených a žalujícími splněných. Týž závazek má žalovaný, třebaže ceny trhové nedodržel, což však nemá významu, když jde o plnění peněžní, tedy zastupitelné, které právě tak jako manželé B-ovi plniti může. Konečně dlužno řešiti otázku, zda k určení výše závazku žalovaného stačí zjištění soudu první stolice, či zda je nutno doplnění řízení, žádané odvolacím soudem, totiž doplnění v tom směru, jaké výmenkářské dávky nebyly výměnkářům manžely B-ovými do konce roku 1923 zapravený. Ani v této příčině nelze odvolacímu soudu přisvědčiti. Podle zjištění procesního soudu, na němž odvolací soud ničeho nezměnil, byli žalobci na žalobu výměnkářů odsouzeni rozsudkem ze dne 2. listopadu 1923 С 564/23, aby splnili výměnkové dávky, zadržené do 31. října 1923 a přesně uvedené v rozsudku, nebo za- platiti 3.741 Kč 28 h s úroky. Nezáleží na tom, že jde o rozsudek jednak pro uznání (Josefa F-a), jednak pro zmeškání (Josefy F-ové), neboť nemohlo býti od manželů F-ových důvodně žádáno, by se vzhledem k předpisu §u 443 obč. zák. pouštěli do beznadějného a nákladného sporu, zvláště když v zažalovaných dávkách obsaženy byly také dávky, zadržené do 31. srpna 1923, k nimž byli odsouzeni manželé B-ovi a to rovněž rozsudkem pro uznání ze dne 25. září 1923 С 441/23, takže nějaké jejich námitky pro neopovězení sporu po rozumu §u 931 obč. zák. v tomto případě vůbec nemohou přijítí v úvahu. Zmíněným rozsudkem právoplatně určena úplata, kterou žalující manželé místo manželů B-ových výměnkářům zaplatili a kterou mohou požadovati žalobou zmenšovací (actio quanti minoris) podle §u 932 druhá věta obč. zák. na manželích B-ových, neboť jde o vadu sice neodstranitelnou, ale takovou, kovou, která řádnému užívání nemovitostí nebrání a která dá se nahraditi buď zmenšením kupní ceny, nebo doplněním scházejícího. Týž nárok přísluší jim, jak již vylíčeno, ze smlouvy také proti žalovanému, který právě tak, jako prodávající, se zaručil, že tu oné vady není. K témuž výsledku dojde se i z předpisu §u 928 poslední věta obč. zák., který zní, že dluhy a zadrželosti, jež váznou na nemovitosti, vždy musí býti zastoupeny. Předpis ten znamená, že hypotekárnímu dlužníku, který za osobního dlužníka uspokojil zástavního věřitele, vždy musí osobní dlužník nahraditi, co za něho bylo vydáno. Ze spisu С 441/23 pak jde, že manželé B-ovi ve čl. III. trhové smlouvy ze dne 29. prosince 1921, kterou usedlost koupili, zavázali se к plnění výměnku, že tedy byli dlužníky osobními, kdežto žalobci byli co do výměnkových dávek zadržených do konce roku 1923 toliko dlužníky hypotekárními. Týž závazek k náhradě, jako osobní dlužníky, stíhá ze smlouvy o převzetí dluhu také žalovaného. Pokud jde o náhradu útrat sporu С 564/23 penízem 346 Kč 28 h, není tento nárok vlastním nárokem ze správy, nýbrž, jak již dolíčeno, nárokem na náhradu škody ze zavinění podle §u 932 předposlední věta a §u 1295 obč. zák., který však nebyl uplatněn. Z toho, co uvedeno, jest zřejmo, že při správném právním posouzení věci nezůstalo řízení v první stolici neúplným ve směrech odvolacím soudem naznačených, a bylo proto tedy rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

č. 1820. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 741-743.