NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4233.

Obecní samospráva. — Administrativní řízení: * Sbor sjednocené obce pražské pro vyřizování stížností není příslušným rozhodovati o sporech mezi správou obecních plynáren pražských a úředníkem sjednocené obce pražské stran slevy při dodávce koksu.
(Nález ze dne 15. prosince 1924 č. 949).
Věc: Dr. Josef H. v Ž. proti zemskému správnímu výboru v Praze o slevu při dodávce koksu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádostí dne 17. února 1922 podanou k místní úřadovně hl. m. Prahy na Ž. žádal st-l ve své vlastnosti rady městského úřadu v Ž., aby mu při dodávce koksu, který z obecních plynáren odebral, byla čítána cena jako úředníkům pražským. Žádosti nebylo vyřízením z 22. července 1922 vyhověno s odvoláním na usnesení správní rady obecních plynáren z 22. září 1920 a 7. července 1922 o dodávce koksu. Ani další žádosti st-le z 3. srpna 1922 za přiznání oné výhody, ve kteréžto žádosti st-l uvedl, že odepření výhody té odporuje zákonům ze 6. února 1920 č. 114 Sb. a z 21. prosince 1921 č. 475 Sb., nebylo podle vyřízení z 3. října 1922 správní radou pražských obecních plynáren vyhověno z důvodů uvedených v přípisu z 22. července 1922.
Proti tomuto vyřízení podal st-l stížnost na sbor pro vyřizování stížností při ústřední správní komisi hl. m. Prahy, dovolávaje se opětně zák. č. 114 z r. 1920 a 475 z r. 1921.
Rozhodnutím stížnostního sboru z 12. prosince 1922 byl rekurs pro nepříslušnost zamítnut, poněvadž »sbor sjednocené obce pražské pro vyřizování stížností, jakožto autonomní instance rekursní může rozhodovati jediné o právních poměrech veřejnoprávních. V daném případě jde o otázku slevy z ceny produktu odebraného z obecního podniku. Přiznání slevy, nejsoucí trvalou součástí příjmů zaměstnanců obecních (sleva jest rozdílná od případu k případu a poskytována jen tehdy, kdy to obec ze stanoviska obchodního uzná za vhodné, zejména tudíž jen v letních měsících) nezakládá však nároku veřejnoprávního a není proto sbor příslušným o otázce přiznání či nepřiznání slevy rozhodovati.«
Proti vyřízení tomuto podal st-l další stížnost na zsv, který byl nař. rozhodnutím zamítnut jako bezdůvodný z těchto důvodů:
»Stížnostní sbor odmítl rozhodnutí o petitu st-lově, aby mu dodatečně bylo sleveno z ceny koksu dne 10. února 1922 od pražských plynáren koupeného, měrou poskytovanou úředníkům od původu pražským, z důvodu toho, že přiznání slevy s ceny produktu odebraného z obecního podniku nezakládá žádného veřejnoprávního nároku, o němž by sbor stížnostní rozhodovati mohl.
Zsv shledává důvod nař. rozhodnutí zcela správným, jelikož v pragmatikálních předpisech pražských není ustanovení, že by pražským zaměstnancům příslušel nárok uplatňovaný a že by tento nárok tvořil součást služebních požitků úředníků pražských, na jichž stejnou míru by st-l měl podle § 3 slučovacího zák. jako převzatý úředník od obce předměstské subjektivní nárok. Neposkytuje tudíž obec pražská nárok na slevu s ceny produktů obecních podniků svým zaměstnancům jako služební pán, nýbrž jako podnikatelka podniku soukromohospodářského. Odmítl-li tedy stížnostní sbor o uplatňovaném nároku jako o nároku povahy neveřejnoprávní rozhodnouti, učinil tak právem a bylo proto podanou stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.«
Stížnost neshledal nss důvodnou z těchto úvah:
1. Stížnost nejprve namítá, že — jelikož stížnostní sbor popřel svoji kompetenci a ve věci nerozhodl, neměl také žal. úřad rozhodovati meritorně, a učinil-li tak přece, že rozhodnutí jeho — jsouc vydáno per saltum — je nezákonné.
Námitka tato není důvodná; neboť názor stížnosti, že žal. úřad na místě, aby rozhodoval o otázce kompetence stížnostního sboru, rozhodl meritorně, nemá ve znění nař. rozhodnutí opory. Naopak zsv podle vlastního enunciátu nař. rozhodnutí zamítl stížnost st-lovu do rozhodnutí stolice nižší jako bezdůvodnou. Vzhledem ke znění předchozího rozhodnutí stížnostního sboru a vzhledem ke konečnému petitu rekursu st-lova (»zsv račiž rozhodnutí sboru pro vyřizování stížností ze 6. prosince 1922 . . . zrušiti a naříditi, aby sbor . . . o stížnosti mé rozhodl . . .«) žal. úřad zřejmě enunciátem svého rozhodnutí nerozhodoval o tom, zda st-li žádaná sleva přísluší či nepřísluší, nýbrž o tom, je-li či není-li sbor pro vyřizování stížností k rozhodnutí ve věci příslušným. Stejné stanovisko zaujal žal. úřad i v důvodech nař. rozhodnutí, jak patrno zejména z úvodních slov »důvodů« a z jich posledního odstavce.
Pokud pak žal. úřad se dotknul meritorní stránky věci v ostatním obsahu »důvodů«, neučinil tak způsobem samostatně judikujícím, nýbrž toliko na podepření svého výroku o nepříslušnosti stížnostního sboru.
2. Pokud pak stížnost tvrdí, že sbor pro vyřizování stížností byl příslušným k vyřízení rekursu st-lova, bylo uvážiti toto:
Žal. úřad odůvodnil svůj výrok o inkompetenci stížnostního sboru v podstatě tím, že zaměstnancům obce pražské nepřísluší veřejnoprávní nárok na uvedenou výhodu a že výhoda ta není součástí služebních požitků úředníků pražských.
Stížnost naproti tomu tvrdí, že zaměstnancům obce pražské nárok na slevu tu přísluší na základě jejich veřejnoprávního služebního poměru k obci, a že nárok ten jest součástí majetko-právních výhod pražských obecních úředníků, na které proto podle § 3, odst. 4 zák. č. 114/1920 má nárok též st-l. Stížnosti ani tu nelze dáti za pravdu.
Podle § 12 zák. ze 6. února 1920 č. 116 Sb. jest sbor pro vyřizování stížností »příslušný rozhodovati o všech ostatních (mimo věci stavební, viz § 11 téhož zák.) stížnostech do rozhodnutí a opatření obecních orgánů v oboru samostatné působnosti . . . .«
Byl by tedy sbor ten býval příslušným k rozhodování o rekursu st-lově, kdyby pobírání koksu za zlevněné ceny bylo skutečně důsledkem právního postavení úředníků obce pražské jako takových. Tomu však tak není. Neboť výhoda ona není obcí pražskou poskytována úředníkům pražským jako esentielní součástka jejich požitků a jako právní důsledek jejich právního poměru k obci pražské jakožto jejich veřejnoprávnímu zaměstnavateli, nýbrž toliko jako dodávková výhoda, přiznávaná obcí jako majitelkou obecního podniku určitému kruhu konsumentů; že tomu tak je, patrno již také z té okolnosti, že povolování oné výhody děje se správní radou obecních plynáren, tedy nikoliv orgánem povolaným k tomu, aby upravoval právní a požitkové poměry obecních zaměstnanců. Na uvedené povaze zmíněné výhody nemění nic ta okolnost, že tento kruh konsumentů resp. příslušnost jednotlivce k němu jsou určeny jistými znaky, v tomto případě vlastností jako obecního úředníka, poněvadž tato vlastnost má tu toliko význam skutkového vymezení podmínek, za jakých ona dodávková výhoda obecním podnikem je poskytována. Proto také příslušné usnesení správní rady obecních plynáren o poskytování výhod při odběru koksu má toliko povahu oferty obce jako podnikatele k určitému kruhu konsumentů o případném uzavření smluv trhových (§§ 861 a násl. a 1053 a násl. o. z. o.).
Z toho jde, že jednak správa příslušného obecního podniku, vymezujíc podmínky pro poskytování oné výhody, není vázána nijakými předpisy upravujícími služební poměr obecních zaměstnanců k obci pražské, a že by výhody ty mohla i úplně odstraniti, po případě omeziti, jednak že jednotlivý zaměstnanec obce pražské — i pokud jde o individuelní přiznání výhody již generelně usnesené — mohl by na obecním podniku poskytnutí výhody takové po př. vymáhati jen podle předpisů práva občanského před řádným soudem, nikoliv však pořadem stolic správních.
Nemohl-li by tedy již od původu u obce pražské zaměstnaný úředník nárok takový uplatňovati pořadem stolic samosprávních, pak nemůže tak učiniti ani úředník býv. předměstské obce.
Na tomto stavu věci nemůže nic změniti § 3 zák. č. 114/1920, který již podle obsahu svého odstavce prvého opravuje jen veřejnoprávní nároky úředníků obecních jako takových a proto též v odst. 4 — mluvě o požitcích služebních — má na mysli jen požitky obecních zaměstnanců, spočívající právně na jejich právním postavení jakožto zaměstnanců obecních, nikoliv však výhody přiznávané obecním zaměstnancům jakožto odběratelům obecního podniku. Právem se tedy stížnostní sbor prohlásil nepříslušným a právem zamítl žal. úřad st-lův rekurs.

Citace:

č. 4233. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1020-1023.